Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Esterházy Péter: Život a literatura (Élet és irodalom Cseh nyelven)

Esterházy Péter portréja

Élet és irodalom (Magyar)

A Keleti pályaudvar, mintha hirtelen a Gangesz partjaira érkeznék, épp valamely hindu ünnep alkalmával. Üszkös lábú koldusok, üvöltő zsibárusok, alattomosan fürkész pillantású alkoholisták. (Talán mert nem sietek az utcákon, inkább kóválygok és van bennem valami udvarias máléság, időnként külföldinek néznek. Manapság ez talán fölhasználható volna ellenem.) Iszkolok köztük előre (…), nem merek megállni, nem adok senkinek semmit, nem veszek senkitől semmit, bizalmatlan vagyok, nincs bennem szeretet. Nincs bennem szeretet. A vonatom megvan, utolsó pillanatban, erőt véve garasoskodó alaplelkületemen, első osztályú jegyet vettem. Nagyjából biztonságban vagyok. Fűtenek. Az ajtó automatikusan záródik. A mellettem lévő hely üres: örülök, hogy nem ül mellettem senki, nincs bennem szeretet. Előveszem újságjaimat. Immár nem hátulról, a sport felől olvasom őket. Hogy ez mit jelent a közép-európai demokratizálódásra nézve, nem tudom. Különböző olvasási korszakaim voltak, volt a mámoros, aztán az érdeklődő, majd a kiábrándult. Vagy feszélyezett. Aztán a rettegő; megijedtem a sorok mögül felcsapódó gyűlölettől, csöndet akartam, erőszakosan csöndet akartam. De azt akarni nem lehet. És akkor újra kezdtem olvasni az újságokat, úgy, mint az emberi természet dokumentumait. (Már nem voltam igazán fiatal, amikor egy barátomnak, akit egyébként olykor szintén külföldinek néznek, őt talán az arcvize miatt vagy mert olyan absztraktul sápadt az arca, őszintén csodálkozva azt mondtam, hiszen az ember végtére is jó. Vagy az emberiség? Vagy hogy jót akar? Már nem emlékszem pontosan, mindenesetre ellentmondást láttam az emberi természet és a háborúk közt. Ami, dicsérjünk meg, mégiscsak avantgárd elképzelés, az ellentmondás. Halvány dunsztod sincs a bűnről, szereti mondani egy másik valaki. Mi a megoldás? Nem tudom. Lelkemre és becsületemre mondom, Kátya, nem tudom.)

Egy Malamud-regénybe temetkezem, nem volt túl jó, de folyamatosan egy valódi író jelenlétét érezhettem, és amúgy is szeretek vonaton olvasni, olyan, mintha kicselezném az időt, olyan, mintha a szobám utazna, s nekem ki se kéne mozdulnom biztonságos odúmból. Könnyen belehelyezkedtem a regény főhősének helyzetébe, érteni véltem vonzódását idegen életek iránt; régóta foglalkoztatott az életrajz mint műforma. Elgondoltam (mint rendesen), mi volna, ha én írnám a regényt. Sok passzust átvennék, állapítottam meg. Odaképzeltem magam Dubin dolgozószobájába, cédulák, könyvek és egy fiatal nő közé.

Időnként kilestem az ablakon a Dunára. Lepusztult, szétmarcangolt, kopáran meredő, végítéletszerű táj, masszív betonfüstölők, csövek, az eget rézsút áthasító állványzat, akár egy szövegrészt vagy életdarabot kihúzó, kemény tollvonás, leplezetlen hasznosítás mindenfelé, ádáz célszerűség, racionalitás, rútság. Elmondhatatlanul édes érzés volt a folyóra pillantani. A legutolsó könyvem írása közben bármilyen folyó, patak, csermely a kétségbeesésbe bírt kergetni, hisz óhatatlan mindig találtam bennük valami újat, ismeretlent, amely megkérdőjelezte az addigi tudásom áhított teljességét. Már nem sodort a Duna. Új közömbösségemet oly elégedetten regisztráltam, mintha az irodalomnak tartoznék köszönettel, mintha ez volna az írás kézzelfogható haszna, mintha könyvről könyvre hódítanánk növekvő területeket a békesség számára. Pedig ez nem így van, itt hódítunk, ott veszejtünk, s nem ártana magunk elé idézni az öreg emberek rémület sikálta arcát, az ismerős arcok iszonyatos szétrobbanását, új gödrök mélyére zuhant apró szemek nyugtalan forgását, táj nélküli tájkép vagyok, mondják ezek az arcok, már nem borzalmas, csak vigasztalan, mint az igazság.

Aztán megint Dubin dolgozószobája meg a nő. Az útlevelemet már korábban megvizsgálták, most szürke ruhás emberek nyüzsögtek a kocsiban. Többe volt a leves, mint a hús – de én már rég nem félek útlevelestől, vámostól, a határhoz közeledve nincsen görcs a gyomromban; a kelet-európai sine qua nonja. (Az NDK volt az egyetlen kivétel, hiába tudtam, hogy nincs velem mit kezdeniök, szabályos vagyok, akár egy ötágú csillag, kirázott a hideg, mintha szerelmes volnék. Talán a német nyelv miatt is lett ennyire példaszerűen félelmetes; a schönefeldi reptéren engem mindig (óhatatlanul!) bekérettek egy kicsi szobába, hogy ott azt mondhassák: Hände hoch!, ez németül cudarul hangzik, túl sok szovjet antifasiszta filmet tömtek belénk, rossz állni arccal a fal felé, s hallani: Hände hoch! Sicherheitskontrolle, ami előbb-utóbb mégiscsak valami szocialista szerelmi előjátékba csúszott, alapos tapi, ennek megfelelően sziszegtem aztán egyszer vissza a Fritznek: Te! Hát abba ne hagyd! Anekdot. K. meséli, hogy ő egy ugyanilyen alkalomkor hirtelen lerántotta a nadrágját, tessék! Kontrolláld! Ugyanaz a reflex, ugyanabból a megaláztatásból, ugyanabból a félelemből – csak mi vagyunk mások, ő meg én. De mindjárt úgyis erről fog szólni ez az egész, a különbségekről.)

Az egyik szürkeruhás hozzám lépett, gyors mozgású, fekete ember. Magyar vám, mondta. Kérte az útlevelem, súlytalan hangon, szerényen, mint aki semmi jelentőséget nem tulajdonít önmagának. Mégis: miközben fejemet a könyvből alig fölemelve átnyújtom az útlevelem, Dubin épp bajban, nem érzi a mondatai ritmusát, teljesen megmagyarázhatatlanul, és olyan indokolatlanul, ahogyan a nap süt, átvillan rajtam a gondolat: ebben az emberben nincs szeretet. Talán ő is író? Talán Malamud könyvének a hatása volt ez még, az egyszeriben védtelenné és fogékonnyá tett saját, narcisztikus, örökké szeretetre szomjas gyermek- és művészlelkem megérzése. Emberem eközben láthatóan végzett: összehajtja és máris nyújtaná vissza az útlevelemet; még azonban az előbbi súlytalan hangon, de valahogy igen gyorsan, amiből talán csak az én, éppen Bernard Malamudon csiszolt hallásom érez ki valamely alattomos árnyalatot, megkérdezi, hogy mennyi valutát (vagy devizát: a kettő közti különbséget valószínűleg sosem fogom megtanulni) „viszek ki”, úgymond.

Nem. Mennyi magyar pénz van nálam, lágyan ezt kérdezte először. Kibújtam a könyvből, s derűsen, alig bárgyún a vámosra vigyorogtam, olyan mi-kéne-ha-vóna módra. Szabad ország, szabad, szemernyit ütődött fia. Mennyi is lehet?, tűnődöm kedélyesen, hisz mért kéne ezt nekem fejből tudnom, van, amennyi van, és majd én erről készségesen és azonnal be fogok számolni. A korombeli férfi fáradt mozdulattal végigsimított a haján és halkan odapöttyintett egy mondatot, hogy tudniillik ismertetné velem a vonatkozó valuta- és devizajogszabályokat, a kivihető összeg felső határát és az azon felüliek engedélyhez kötöttségét.

Gyorsan becsuktam a szemem, hogy a világ végén találjam magam, édes jó mamácskám, segítsél, most utoljára segítsél még, édes mamácskám. Mert ettől a mondattól, akár egy véres látomás, fölidéződött bennem, átkozott irodalom, Kertész Imre Jegyzőkönyv című írása, mely éppen egy efféle vámostörténetet emel (inkább taszít, lök) életértelmezéssé. Az engedélyezettnél több valuta, leszállíttatás Hegyeshalomnál, satöbbi. A lehunyt szemem mögött nem az édesanyám képe elevenedett meg, sokkal reménytelenebb, a Kertész Imréé. Láttam őt, hosszú, hajlott, nehéz alakját, mint egy ellen-Kolhász Mihályt, aki nem keresi az igazságát, mert az igazsága már megtalálta őt, láttam egyenként a mondatait, a lassú, hajlott, nehéz mondatokat, melyek föltartóztathatatlanul imbolyognak a végső puszta belátás felé, a kolléga ezenközben bejárta útját: íme, érti az életét. Az őt ért agressziót – mert nem tehet mást – most is, mint mindig, tőrként mohón megmarkolja, és a pengét önmaga ellen fordítja; de az erő és a keserű gyönyör, amivel gondolatai ezúttal mintegy kezet emeltek rá, őszinte vadságával szinte megrémíti. Mindent, mindent, / mindent értek, / mindent átlátok már! / Hollóid szárnyát hallom suhogni… – igen: betelt a pohár, több sérülést már – úgy látszik – nem szenvedhet el. Hat évtized változatos, ámbár egyhangú diktatúrái s mindezek ma még névtelen üledékdiktatúrája felmorzsolta tűrésből – oktalan tűrésből – táplálkozó immunitását. Keresztül-kasul döfködött idegszálai kötelékén függő, agyonsebzett testén nemhogy egyetlen dárdahegy, de már egy injekciós tű szúrása számára sincs többé hely. Elvesztette tűrőképességét, többé nem sebezhető. Elvesztem, írja. Látszólag a vonaton utazom, de a vonat már csak egy holttestet szállít. Halott vagyok.

Fölnyitottam a szemem, fájdalom, nem voltam halott. Igen?!, kérdezte s állította a vámos, én pedig azonnal elvörösödtem, hát amit visszakaptam, az van nálam, motyogtam. Hogy megmutatnám-e. Jaj. Már nem mondom, hogy ezer örömmel, kapitány úr, csak bólogatok serényen, hátha valami jóindulatra tehetek szert, ha kissé elkésve is. Én nem állítom, hogy ennek a vámembernek az eleve bűnöst föltételező, álnok kérdése mögött az én fülemben csizmák dübörögnének, mozgalmi dalok harsognának, hajnali csöngetések sikongnának, nem, s nem meredeztek az én szemem előtt börtönrácsok és szögesdrót kerítések. Akik erre a kérdésre válaszolt, az én voltam, hiába, én, nem az évtizedek óta gyötört, idomított, személyében, idegrendszerében sérült, ha éppen nem halálra sebzett polgár, de inkább fogoly, mint polgár, én, aki azonban azt olvasta az említett novellában, hogy az, aki erre (arra) a kérdésre válaszolt, az nem az elbeszélő én (az Imre), hanem az évtizedek óta gyötört, idomított satöbbi, ezt olvasta, és ezt azonnal, mélyen és hevesen fölfogta, megértette, s ebben az azonnali, mély és heves értésben lett ő is satöbbi, évtizedek óta gyötört, idomított, tudatában, személyében sérült, ha éppen nem halálra sebezett satöbbi.

Milyen szabad ország milyen fia? Pihét a forgószél, úgy lett ez önkép elfúva. Azt hittem, szabadságomban áll csak üldögélni egy vonatfülkében. Hogy megengedhetem magamnak, hogy bárgyún és fölkészületlenül meredjek a kérdezőre. A fegyelmezetlenség vétkébe estem, mert az hittem, véget ért az állandó fegyelem kibaszott, kurva epocha. Van, ami véget ért, de ez nem ért véget. Hibáztam, és lecsaptak rám. Nem rendesen nem volt nekem görcs a gyomromban. Ott van az, ahogy mindannyiunknak, csak vakmerő bizakodásomban úgy képzeltem, hogy megvan az a képességem, hogy elhagyjam a gyomrom. Nekem tízezer lelkem van, írja Ottlik, nekem pedig ugyanennyi gyomrom, gondoltam.

Az élet, lám, utánozza a művészetet, de csakis az olyan művészetet, amely az életet vagyis a törvényt utánozza. Nincs véletlen, minden értem és általam történik, és ha majd bejárom utamat, megértem végre az életemet.



Život a literatura (Cseh)

...

Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem. (Občas mě lidi mají za cizince, snad proto, že na ulici nikdy nespěchám, spíš jen tak bloumám, a že mám v sobě jakési zdvořilé hňupství. To by v dnešní době mohlo být použito proti mně.) Prodírám se mezi nimi kupředu (…), neodvažuji se zastavit, nikomu nic nedám, od nikoho nic nevezmu, jsem nejistý, není ve mně láska. Není ve mně láska. Tady je můj vlak, v poslední chvíli jsem v sobě přemohl škudlila, kterým v jádru jsem, a zakoupil lístek do první třídy. Jsem jakž takž v bezpečí. Ve vlaku se topí. Dveře se zavírají automaticky. Místo vedle mě je prázdné: jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí, není ve mně láska. Vytáhnu si noviny. Už je nečítám odzadu, od sportu. Co to znamená z hlediska středoevropské demokratizace, to nevím. Měl jsem různá čtenářská období, byla to fáze okouzlení, pak zvídavosti, nakonec vystřízlivění. Nebo frustrace. Potom období strachu; zděsil jsem se nenávisti vystřikující zpoza řádků, chtěl jsem ticho, vší silou jsem si přál ticho. To se ale chtít nedá. A tak jsem znovu začal číst noviny coby dokumenty lidské povahy. (Nebyl jsem už v pravém slova smyslu mladý, když jsem jednomu svému příteli, kterého mimochodem rovněž občas pokládají za cizince, jeho možná kvůli vodě po holení, kterou používá, nebo snad že je tak abstraktně bledý, když jsem tedy onomu příteli s upřímným údivem řekl, že člověk je přece koneckonců dobrý. Anebo jsem řekl lidstvo? Nebo že si dobro přeje? Už přesně nevím, každopádně jsem spatřoval rozpor mezi lidskou povahou a válkami. Což je, zasluhuji pochvalu, přece jen poněkud avantgardní představa, protimluv. Nemáš ani ponětí o hříchu, říkává s oblibou jeden další člověk. Jaké je řešení? Nevím. Na mou duši a čest, Káťo, nevím.)

Pohroužil jsem se do Malamudova románu, nebyl zvlášť dobrý, ale nepřetržitě jsem mohl vnímat přítomnost skutečného spisovatele, a vůbec, rád si ve vlaku čtu, je to jako bych obehrál čas, jako kdyby cestoval můj pokoj a já se nemusel z bezpečného doupěte pohnout. Bez problémů jsem se uvelebil v situaci hlavního hrdiny, zdálo se mi, že rozumím jeho touze po cizích životech; už dlouho mě zaměstnával životopis jako žánr. Zamyslel jsem se (jako obvykle), co by bylo, kdybych psal ten román já. Řadu pasáží bych převzal, usoudil jsem. Představil jsem si sám sebe v Dubinově pracovně, mezi kartičkami, knihami a jistou mladou ženou.

Občas jsem vyhlédl z okna na Dunaj. Zničená, rozdrásaná, hole čnějící krajina, scenérie posledního soudu, masivní betonové komíny, roury, lešení protínající nebe napříč jako nelítostný tah pera seškrtávajícího pasáž v textu anebo kus života, kam oko dohlédne, všude nepokrytá snaha zužitkovat, urputná racionalita, ošklivost. Byl to nevýslovně sladký pocit dívat se na tu řeku. Při psaní mé poslední knihy mě jakákoli řeka, potok, potůček dovedly dohnat k zoufalství, protože pokaždé jsem v nich objevil něco nového, neznámého, co zpochybnilo vytouženou celistvost mých dosavadních vědomostí. Teď už mě Dunaj s sebou nestrhával. Svou nově nabytou lhostejnost jsem zaregistroval s uspokojením, jako bych měl co děkovat literatuře, jako by tohle byl hmatatelný plod psaní, jako bychom v zájmu klidu dobývali knihu po knize stále větší území. Tak to přitom není, tu dobýváme, jinde ztrácíme, a nebylo by na škodu vyvolat si tváře starých lidí drásané hrůzou, děsivou explozi známých tváří, neklidné koulení drobných očí zapadlých do nových jam, jsem krajinomalba postrádající krajinu, říkají ty tváře, to už není hrůzné, jen bezútěšné, jako pravda.

Potom znovu Dubinova pracovna a ta žena. Pas mi prohlédli před chvílí, teď se ve vagonu rojí muži v šedivém. Vyhozené peníze – já se ale dávno pasové a celní kontroly nebojím; nemívám před hranicemi sevřený žaludek – sine qua non Východoevropana. (Jedinou výjimkou bývala NDR. Marně jsem si vždycky opakoval, že si na mně přece nic nevezmou, jsem regulérní jako pěticípá hvězda, stejně mě polévalo horko, jako bych byl zamilovaný. Možná to bylo tak příkladně strašné i kvůli té němčině; na letišti v Schönfeldu si mě pokaždé (neomylně!) pozvali do malé místnosti, aby mi mohli říct: Hände hoch!, v němčině to zní ohavně, holt do nás nacpali příliš mnoho sovětských antifašistických filmů. Bylo děsné stát obličejem ke zdi a slyšet: Hände hoch! Sicherheitskontrolle, což dříve nebo později přece jen sklouzlo do nějaké socialistické milostné předehry, do důkladné ošahávačky, takže abych byl stylový, zasyčel jsem jednou na fricka: I ty jeden! Ne abys toho nechal! Anekdota: K. vypravuje, že při jedné obdobné příležitosti si zničehonic strhnul kalhoty: Tak si posluž! Kontroluj! Je to týž reflex, vyvolaný týmž ponížením, týmž strachem – jen my dva jsme jiní, já a on. Ale o tom, o rozdílnostech, tu beztak hnedle bude řeč.)

Jeden z nich přistoupil ke mně, snědý chlap s rychlými pohyby. Maďarská celní kontrola, řekl. Požádal o můj cestovní doklad, bezvýrazným hlasem, mírně, jako někdo, kdo nepřikládá své osobě pražádnou důležitost. A přece: zatímco mu, sotva vzhlédnuv od knihy, podávám svůj pas – Dubin má zrovna problém, necítí rytmus svých vět –, zcela nevysvětlitelně a bezdůvodně, jako když svítí slunce, mi hlavou probleskne myšlenka: v tomhle člověku není láska. Je to snad také spisovatel? Možná to byl ještě vliv Malamudovy knihy, intuice mé zároveň bezbranné i vnímavé, narcistní, po lásce věčně žíznící duše dítěte a umělce. Můj člověk je mezitím zjevně hotov; zavřel pas a chystá se mi ho vrátit; ještě předtím se však zeptá, kolik „vyvážím“ valut (nebo deviz: rozdíl mezi oběma asi jaktěživ nepochopím), táže se oním bezbarvým hlasem jako prve, ale tak nějak příliš rychle, v čemž patrně pouze můj sluch, tříbený právě na Bernardu Malamudovi, vycítí jakýsi zákeřný podtón.

Vlastně ne. Nejdřív se měkce zeptal, kolik že mám u sebe maďarských peněz. Vynořil jsem se z knihy a zvesela, skoro jako idiot jsem se na celníka zazubil, s takovým tím výrazem: vo co ti de? Svobodný, mírně přitroublý syn svobodné země. Kolik to může být? – přemítám rozverně, vždyť proč bych to měl vědět z hlavy, mám přece tolik, kolik mám, a ochotně a hbitě mu to sdělím. Muž v mém věku si unaveným pohybem přihladil vlasy a tiše utrousil, že by mě jako seznámil s příslušnými devizovými a valutovými předpisy, s maximální výší povoleného vývozu deviz a s povinností požádat o povolení k vývozu případné nadlimitní částky tuto maximální výši přesahující.

Rychle jsem zavřel oči, abych se přenesl na konec světa, nejdražší maminečko, pomoz, ještě jednou a naposledy, pomoz, maminečko moje. Z té jeho věty se mi totiž jako nějaký krvavý přízrak vybavil text Protokolu Imre Kertésze (zpropadená literatura!), který právě takovou celnickou historku povyšuje na interpretaci života (spíš ji tam vrhá, strká). Víc valut, než je povoleno, vysazení z vlaku v Hegyeshalomu a tak dále. Za zavřenýma očima mi neožil obraz mé matky, ale mnohem beznadějnější tvář Imre Kertésze. Viděl jsem ho, jeho dlouhou, ohnutou, těžkou postavu, byl jako nějaký antitopič Mihály Kolhász, jenž nehledá svou pravdu, protože pravda už si našla jeho, viděl jsem jednotlivé jeho věty, dlouhé, ohnuté, těžké věty, nezadržitelně vrávorající ke strohému konečnému pochopení; můj kolega urazil svou pouť: hle, rozumí svému životu. Agresi namířenou proti němu i tentokrát, pokaždé – nemůže jinak – dychtivě sevře jako rukojeť dýky a čepel obrátí proti sobě; nicméně vehemence a trpká rozkoš, s jakou na něho tentokrát jeho myšlenky takříkajíc vztáhly ruku, ta nelíčená zuřivost, jej doslova děsí. Všechno, všechno / všechno teď vím / všechno se mi teď osvětlilo! / I tvé havrany slyším / jak šumí… – ano: pohár přetekl, více ran – zdá se – neunese. Šest desetiletí různorodých, i když jednotvárných diktatur; jejich sedlina, dnes ještě bezejmenná, rozleptaly jeho imunitu živenou tolerancí, bezdůvodnou ochotou nechat si všechno líbit. Na jeho skrz naskrz probodaném, ranami posetém těle, visícím už jen na nitkách nervů, není více místa nejen pro hrot kopí, ale ani pro vpich jehly. Pozbyl schopnost nechat si všechno líbit, přestal být zranitelný. Jsem ztracen, píše. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.

Otevřel jsem oči, běda, nejsem mrtev. Ano?! – tázal se a konstatoval celník, a já jsem okamžitě zrudl, no mám u sebe tolik, kolik jsem dostal nazpátek, mumlal jsem. Jestli mu to můžu ukázat. A jéje! Neodvětím už: s největší radostí, pane kapitáne, jen horlivě přikývnu, co když si ho tím nakloním, i když trochu opožděně. Nemůžu říct, že za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, to ne, a před očima se mi netyčily mříže cel a ostnaté dráty. Málo platné, tím, kdo na jeho otázku odpovídal, jsem byl já, a nikoli po desetiletí týraný, drezírovaný občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných; byl jsem to já, ale tento já se ve zmíněné povídce dočetl, že tím, kdo na tuhle (tamtu) otázku odpovídal, nebylo vypravěčovo já (Imre), nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný a tak dále; tohle se v ní dočetl a okamžitě to s vřelým souhlasem přijal a do hloubi pochopil, rozuměl tomu, a tím okamžitým, hlubokým a vřelým rozuměním se i on stal a tak dále po desetiletí týraným, drezírovaným občanem, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných, a tak dále.

Jakýpak syn jaké svobodné země? Jak ve vichřici pápěří zmizela má představa o sobě samém. Myslel jsem, že záleží na mé svobodné vůli, zda budu jen tak sedět v kupé vlaku. Myslel jsem, že si můžu dovolit slabomyslně a nepřipraven zůstat zírat na tazatele. Dopustil jsem se hříchu nekázně, protože jsem se domníval, že posraná, zkurvená epocha nepřetržité disciplíny už skončila. Jsou věci, které skončily, ale tohle ne. Udělal jsem chybu a vyjeli po mně. Omyl!, neplatí, že obvykle jsem neměl sevřený žaludek. Mám ho sevřený jako my všichni, pouze jsem si ve své troufalé důvěřivosti nalhával, že mám schopnost na svůj žaludek se vykašlat. Mám deset tisíc duší, píše Ottlik, já zas stejný počet žaludků, pomyslel jsem si.

Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon. Náhoda neexistuje, vše se děje pro mne a skrze mne, a jakmile ujdu svou pouť, porozumím konečně svému životu.



minimap