Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Kertész Imre: Člověk bez osudu (Sorstalanság Cseh nyelven)

Kertész Imre portréja

Sorstalanság (Magyar)

A pályaudvarhoz érve, mivel kezdtem igen érezni a lábom, no meg mivel a sok többi közt a régről ismert számmal is épp elibém kanyarodott egy, villamosra szálltam. Szikár öregasszony húzódott a nyitott peronon egy kissé félrébb, fura, ódivatú csipkegallérban. Hamarosan egy ember jött, sapkában, egyenruhában, és a jegyemet kérte. Mondtam néki: nincsen. Indítványozta: váltsak. Mondtam: idegenből jövök, nincsen pénzem. Akkor megnézte a kabátomat, engem, s azután meg az öregasszonyt is, majd értésemre adta, hogy az utazásnak törvényei vannak, s ezeket a törvényeket nem ő, hanem az ő fölötte állók hozták. – Ha nem vált jegyet, le kell szállnia – volt a véleménye. Mondtam neki: de hisz fáj a lábam, s erre, észrevettem, az öregasszony ki, a tájék felé fordult, de oly sértődötten valahogyan, mintha csak néki hánytam volna a szemére netán, nem tudnám, mért. De a kocsi nyitott ajtaján, már messziről nagy lármával, termetes, fekete, csapzott ember csörtetett ki. Nyitott inget, világos vászonöltönyt, a válláról szíjon függő fekete dobozt, kezében meg irattáskát hordott. Miféle dolog ez, kiáltotta, és: – Adjon egy jegyet! – intézkedett, pénzdarabot nyújtva, lökve inkább a kalauznak oda. Próbáltam köszönetet mondani, de félbeszakított, indulatosan tekintve körbe: – Inkább némelyeknek szégyenkezniük kellene – szólt, de a kalauz már a kocsiban járt, az öregasszony meg továbbra is kinézett. Akkor, megenyhült arccal, énfelém fordult. Kérdezte: – Németországból jössz, fiam? – Igen. – Koncentrációs táborból-e? – Természetesen. – Melyikből? – A buchenwaldiból. – Igen, hallotta már hírét, tudja, az is „a náci pokolnak volt egyik bugyra” – így mondta. – Honnan hurcoltak ki? – Budapestről. – Meddig voltál oda? – Egy évig, egészében. – Sok mindent láthattál, fiacskám, sok borzalmat – mondta arra, s nem feleltem semmit. No de – így folytatta – fő, hogy vége, elmúlt, s földerülő arccal a házakra mutatva, melyek közt épp csörömpöltünk, érdeklődött: mit érzek vajon most, újra itthon, s a város láttán, melyet elhagytam? Mondtam neki: – Gyűlöletet. – Elhallgatott, de hamarosan azt az észrevételt tette, hogy meg kell, sajnos, értenie az érzelmeimet. Egyébként őszerinte „adott helyzetben” a gyűlöletnek is megvan a maga helye, szerepe, „sőt haszna”, és föltételezi, tette hozzá, egyetértünk és jól tudja, hogy kit gyűlölök. Mondtam neki: – Mindenkit. – Megint elhallgatott, ezúttal már hosszabb időre, utána meg újra kezdte: – Sok borzalmon kellett-e keresztülmenned? –, s azt feleltem, attól függ, mit tart borzalomnak. Bizonyára – mondta erre, némiképpen feszélyezettnek látszó arccal – sokat kellett nélkülöznöm, éheznem, és valószínűleg vertek is talán, s mondtam neki: természetesen. – Miért mondod, édes fiam – kiáltott arra fel, de már-már úgy néztem, a türelmét vesztve –, mindenre azt, hogy „természetesen”, és mindig olyasmire, ami pedig egyáltalán nem az?! – Mondtam: koncentrációs táborban ez természetes. – Igen, igen – így ő –, ott igen, de… – s itt elakadt, habozott kissé – de… nohát, de maga a koncentrációs tábor nem természetes! – bukkant végre a megfelelő szóra mintegy, s nem is feleltem néki semmit, mivel kezdtem lassan belátni: egy s más dologról sosem vitázhatunk, úgy látszik, idegenekkel, tudatlanokkal, bizonyos értelemben véve gyerekekkel, hogy így mondjam. Különben is – kaptam magam a változatlanul ott levő, s éppen csak egy kissé kopárabbá és gondozatlanabbá vált térről rajta –, ideje leszállanom, és ezt be is jelentettem neki. De velem tartott, s egy árnyas, támlája vesztett padot mutatva arrébb, indítványozta: telepednénk oda egy percre.
Először némelyest bizonytalankodni látszott. Valójában – jegyezte meg – most kezdenek még csak „igazán feltárulni a rémségek”, és hozzátette, „a világ egyelőre értetlenül áll a kérdés előtt: hogyan, miként is történhetett mindez egyáltalán meg”? Nem szóltam semmit, és akkor egész felém fordulva, egyszerre csak azt mondta: – Nem akarnál fiacskám, beszámolni az élményeidről? – Elcsodálkoztam kissé, és azt feleltem, hogy roppant sok érdekeset nemigen tudnék mondani neki. Akkor mosolygott kicsikét, és azt mondta: – Nem nekem: a világnak. – Amire, míg jobban csodálkozva, tudakoltam tőle: – De hát miről? – A lágerek pokláról – válaszolta ő, melyre én azt jegyeztem meg, hogy meg egyáltalában semmit se mondhatok, mivel a pokolt nem ismerem, és még csak elképzelni se tudnám. De ő kijelentette, ez csak afféle hasonlat: – Nem pokolnak kell-e – kérdezte – elképzelnünk a koncentrációs tábort? – és azt feleltem, sarkammal közben néhány karikát írva lábam alá a porba, hogy ezt mindenki a maga módja és kedve szerint képzelheti el, hogy az én részemről azonban mindenesetre csak a koncentrációs tábort tudom elképzelni, mivel ezt valamennyire ismerem, a pokolt viszont nem. – De ha, mondjuk, mégis? – erősködött, s pár újabb karika után azt feleltem: – Akkor olyan helynek képzelném, ahol nem lehet unatkozni –; márpedig, tettem hozzá, koncentrációs táborban lehetett, meg Auschwitzban is – már bizonyos föltételek közt, persze. Arra hallgatott egy kicsit, majd meg azt kérdezte, de némiképp valahogy már-már a kedve ellenére szinte, úgy éreztem: – És ezt mivel magyarázod? –, s kis gondolkodás után azt találtam: – Az idővel. – Hogyhogy az idővel? – Úgy, hogy az idő segít. – Segít…? miben? – Mindenben –, s próbáltam neki elmagyarázni, mennyire más dolog például megérkezni egy, ha nem is éppen fényűző, de egészében elfogadható, tiszta, takaros állomásra, ahol csak lassacskán, időrendben, fokonként világosodik meg előttünk minden. Mire egy fokozaton túl vagyunk, magunk mögött tudjuk, máris jön a következő. Mire aztán mindent megtudunk, már meg is értettünk mindent. S mialatt mindent megért, ezenközben nem marad tétlen az ember: máris végzi az új dolgát, él, cselekszik, mozog, teljesíti minden újabb fok minden újabb követelményét. Ha viszont nem volna ez az időrend, s az egész ismeret mindjárt egyszerre, ott a helyszínen zúdulna ránk, meglehet, azt el sem bírná tán se koponyánk, sem a szívünk – próbáltam valamennyire megvilágítani néki, amire ő, zsebéből közben szakadozott papirosú dobozt halászva elő, melynek gyűrött cigarettáit énfelém is idetartotta, de elhárítottam, majd két nagy szippantás után két könyékkel a térdére támaszkodva, így előredöntött felsőtesttel és rám se nézve, kissé valahogy érctelen, tompa hangon ezt mondta: – Értem. – Másrészt, folytattam, az ebben a hiba, mondhatnám hátrány, hogy az időt viszont ki is kell tölteni. Láttam például – mondtam neki – foglyokat, akik négy, hat vagy éppen tizenkét esztendeje voltak már – pontosabban: voltak még mindig meg – koncentrációs táborban. Mármost ezeknek az embereknek mindezt a négy, hat vagy tizenkét esztendőt, vagyis utóbbi esetben tizenkétszer háromszázhatvanöt napot, azaz tizenkétszer, háromszázhatvanötször huszonnégy órát, továbbá tizenkétszer, háromszázhatvanötször, huszonnégyszer… s mindezt vissza, pillanatonként, percenként, óránként, naponként: vagyis végig az egészet el kellett valahogy tölteniök. Megint másrészt viszont – fűztem tovább – épp ez segíthetett őnekik is, mert ha mindez a tizenkétszer, háromszázhatvanötször, huszonnégyszer, hatvanszor és újra hatvanszornyi idő mind egyszerre, egyetlen csapással szakadt volna a nyakukba, úgy bizonyára ők se állták volna – mint ahogy így állani bírták – se testtel, sem aggyal. S mivel hallgatott, hozzátettem még: – Így kell hát körülbelül elképzelni. – Ő meg erre, ugyanúgy, mint előbb, csak cigaretta helyett, amit időközben eldobott már, ezúttal az arcát tartva mind a két kezében, s talán ettől még tompább, még fojtottabb hangon azt mondta: – Nem, nem lehet elképzelni –, s részemről ezt be is láttam. Gondoltam is: akkor hát, úgy látszik, ezért mondanak helyette inkább poklot, bizonyára.



Az idézet forrásaPIM

Člověk bez osudu (Cseh)

Když jsem dokulhal zpátky k Východnímu nádraží, jelikož jsem už moc cítil bolavou nohu, a zrovna přijela tramvaj s číslem, které jsem z té spousty jiných znal taky ještě z dřívějška, nastoupil jsem do ní. Na otevřené plošince se trochu odtáhla vychrtlá stará žena s divným staromódním krajkovým límečkem. Záhy se objevil chlap v čepici a uniformě a chtěl vidět moji jízdenku. Řekl jsem mu, že nemám. Navrhoval, abych si ji koupil. Řekl jsem mu, že přicházím z ciziny, nemám peníze. On se podíval na můj kabát, na mě, pak i na stařenu, a dal mi na srozuměnou, že přeprava má svá pravidla, která stanovili ti nahoře, nikoli on. “Když si nekoupíte jízdenku, musíte vystoupit,“ mínil. Řekl jsem mu, že mě ale bolí noha, načež jsem si všiml, že ta stařena se odvrátila ven, sledovala okolí tak nějak dotčeně, jako kdybych to vyčítal jí, kdoví proč. Vtom se však otevřenými dveřmi hlučně hrnul z vnitřku vozu zavalitý, černý, horkem zmožený člověk. Měl na sobě rozhalenou košili, světlý plátěný oblek, na rameni zavěšenou černou krabici a v ruce aktovku. “Co se to tady děje?“, křičel, a: “Dejte mu lístek!“, nařizoval, a podal nebo spíš vztekle strčil průvodčímu do ruky minci. Chtěl jsem mu poděkovat, ale přerušil mě a rozčileně se rozhlédl: “Některý lidi by se měli spíš stydět,“ řekl, ale průvodčí už vešel do vozu a ta stařena se i nadále dívala ven. Potom se, už se zjihlou tváří, obrátil ke mně. Zeptal se: “Přicházíš z Německa, chlapče?“ “Ano.“ “Z koncentračního tábora?“ “Přirozeně.“ “Z kterého?“ “Z Buchenwaldu.“ Ano, už o něm slyšel, vyjádřil se dokonce, že “to byl jeden z očistců nacistickýho pekla“. “Odkud tě odvlekli?“ “Z Budapešti.“ “Jak dlouho jsi tam byl?“ “Celkem rok.“ ,Musels tam asi leccos vidět, chlapče, samou hrůzu...“ - řekl na to, a já jsem na to neřekl nic. “No ale“ -pokračoval - “hlavně, že je konec, že je to pryč.“A s rozjasněnou tváří ukázal na domy, mezi nimiž jsme právě s řinkotem projížděli, a vyptával se dál: co teď asi cítím, zase doma, ve městě, které jsem opustil? Řekl jsem mu: “Nenávist.“ Odmlčel se, ale za chvíli poznamenal, že musí, bohužel, moje pocity chápat. Ostatně podle něj “v dané situaci“ má i nenávist své místo, svou roli, “dokonce svůj význam“, a předpokládá, dodal, že se shodneme, a on dobře ví, koho nenávidím. Řekl jsem mu: “Všechny.“ Opět se odmlčel, tentokrát už déle, potom spustil znovu: “Musel jsi prožít hodně hrůz?“, a já jsem mu odpověděl, že záleží na tom, co považuje za hrůzu. Bezpochyby - řekl na to a tvářil se poněkud rozpačitě - jsem musel zažít bídu, hladovět a pravděpodobně mě i bili, a já mu řekl: “Přirozeně.“ “Proč říkáš, milý chlapče“ - zvolal teď, až se mi málem zdálo, že ztrácí trpělivost -,,na všechno přirozeně, když to všechno přece vůbec není přirozené?!“ Řekl sem: “V koncentráku je to přirozené.“ “Ano, ano“ - on na to -,,tam ano, ale... “, zarazil se, chvíli váhal -,,ale... přece, už sám koncentrační tábor není přirozený!“ - jako by konečně nalezl ten správný výraz, a ani jsem mu na to neodpověděl, protože mi zvolna začalo svítat: o některých věcech zřejmě vůbec nemůžeme mluvit s cizími, nevědomými lidmi, v jistém smyslu dětmi, abych tak řekl. V tom jsem si náhle uvědomil při pohledu na parčík, který tam pořád byl, jen o něco pustší a zanedbanější, že už musím vystoupit, což jsem mu taky oznámil. Ale přidal se ke mně, ukázal na stinnou lavičku s ulomeným opěradlem a navrhl, abychom si tam na chvíli sedli.
Zprvu vypadal poněkud nejistě. Opravdu - poznamenal - teď teprve se začínají “doopravdy vyjevovat ty hrůzy“, a dodal, že “svět stojí prozatím nechápavě před otázkou: jak a kterak vlastně k tomu všemu mohlo vůbec dojít?“ Neřekl jsem nic a v tom se obrátil celým tělem ke mně a najednou řekl: “Nechtěl bys mi, chlapče, vyprávět o svých zážitcích?“- Trochu mě to udivilo, a odpověděl jsem, že nic tak moc zajímavého bych mu ani vyprávět nedovedl. Na to se lehce usmál, a pák řekl: “Nikoli mně: světu.“ Načež, ještě udiveněji, jsem se zeptal zase já: “Ale o čem?“ “O pekle lágrů,“ odpověděl, načež jsem poznamenal, že o tom mu tedy nemůžu vyprávět vůbec nic, protože peklo neznám, ani bych si ho nedokázal představit. Ale on prohlásil, že je to jen takový příměr: “Copak si koncentrační tábor“ - zeptal se -,,nemáme představovat jako peklo?“ a já jsem na to odpověděl, přičemž jsem do prachu pod lavicí vykroužil patou nějaké kruhy, že tohle si může každý představovat podle svého uvážení a nálady, že já osobně si však dokážu představit jen koncentrační tábor, protože ten poměrně dost znám, zatímco peklo nikoliv. “Kdybys ale, dejme tomu, přece jen...?“ naléhál, a po několika dalších kruzích v prachu jsem mu odpověděl: “Pak bych si ho představoval jako místo, kde se člověk nemůže nudit. Zatímco“ - dodal jsem - “v koncentráku to možné bylo, dokonce i v Osvětimi... Tedy za jistých okolností, ovšem.“ Na to chvíli mlčel a pak se zeptal, ale už málem jaksi proti své vůli: “A čím si to vysvětluješ?“ Po krátkém přemýšlení mě napadlo: “To ten čas.“ “Jak to, čas?“ “Tak, že čas pomáhá.“ “Pomáhá..? V čem?“ “Ve všem,“ a pokusil jsem se vysvětlit mu, do jaké míry je například něco jiného dorazit třeba na celkem přijatelné, čisté, upravené, i když ne zrovna přepychové nádraží, kde se nám teprve zvolna, časem, postupně všechno ujasňuje. Jakmile zvládneme jeden úsek, ihned následuje další. Když se takhle postupně všechno dozvíme, potom už taky všechno pochopíme. A dokud se člověk všechno nedozví, nezůstává v nečinnosti: hned začne dělat to další, co dělat má, žije, koná, pohybuje se, splňuje všechny nové požadavky všech dalších úseků. Kdyby však tento časový sled neexistoval a všechny ty nové poznatky by nás zavalily okamžitě a naráz tam na místě, pak by to možná neunesla ani naše lebka, ani naše srdce - pokoušel jsem se mu to nějak vysvětlit. Na to vytáhl z kapsy natrženou krabičku a nabídl mi z ní pomačkanou cigaretu, kterou jsem odmítl, a pak teprve, po dvou důkladných šlucích se opřel oběma lokty o kolena, naklonil se dopředu a ani se na mě nedíval, když mi jakýmsi nezvučným, tupým hlasem řekl: “Rozumím.“ “Na druhé straně však“ - pokračoval jsem dál - “zlá na tom je, řekl bych, ta nevýhoda, že ten čas se musí něčím vyplnit. Viděl jsem například“ - povídal jsem mu - “vězně, kteří byli - přesněji pořád ještě existovali - v lágru už čtyři, šest nebo i dvanáct let. No a tito lidé museli všech těch čtyři, šest nebo dvanáct let, čili v tom posledním případě dvanáctkrát tři sta šedesát pět dnů, to jest dvanáct násobeno tří sta šedesáti pěti násobeno čtyřiadvaceti hodinami, to znamená dvanáct násobeno tři sta šedesáti pěti násobeno čtyřiadvaceti..., a to všechno, tedy po vteřinách, minutách, hodinách, dnech: tedy od začátku do konce, celý ten čas, museli nějak strávit. Na druhé straně však“ - pokračoval jsem dál -,,právě tohle jim mohlo taky pomoci, protože kdyby jim spadl na hlavu všechen ten - dvanáctkrát, třistapětašedesátkrát, čtyřiadvacetkrát, šedesátkrát a ještě jednou šedesátkrát - počítaný čas, pak by to jistě ani oni nebyli zvládli, ani tělem, ani rozumem. Takhle to však zvládnout dokázali.“ A protože mlčel, dodal jsem ještě: “Přibližně tak asi je třeba si to představit.“ Načež on, stejně jako předtím, jenomže bez cigarety, kterou mezitím už dokouřil, drže si ted hlavu oběma rukama a zřejmě proto hlasem ještě hlušším, ještě přidušenějším, řekl: “Ne, to si asi nelze představit.“ Což jsem taky uznal. A taky jsem si pomyslel: takže, zdá se, nejspíš proto tomu raději říkají peklo.


Az idézet forrásaČlověk bez osudu, p. 190-193., Academia, Praha, 2003

minimap