This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Čapek, Karel: Čintamani a ptáci

Portre of Čapek, Karel

Čintamani a ptáci (Czech)

„Ehm", řekl pan doktor Vitásek, „víte, já se tak trochu v perských kobercích vyznám; ale to vám potvrdím, pane Taussig, že dnes už to není, jak to bývalo. Dnes si ti taškáři v Orientě už nedají tu práci, aby barvili vlnu červcem, indigem, šafránem, velbloudí močí, duběnkami a těmi ostatními ušlechtilými organickými barvivy; ani ta vlna už není, jako bývala, a kdybych měl povídat o vzoru, tak bych se dal do breku. To teda je jedno ztracené umění, tyhle perské koberce. Proto jenom ty staré kusy, co byly dělány před rokem osmnáct set sedmdesát, mají nějakou cenu; ale takové se vám podaří koupit, jenom když nějaká stará famílie ‚z rodinných příčin‘, jak se v lepších rodinách říká dluhům, prodává antikvity po dědečkovi. Poslouchejte, já jsem onehdy na hradě Rožmberku viděl pravý sedmihraďák — to jsou takové malé koberečky, modláky, co vyráběli Turci v sedmnáctém století, když seděli v Sedmihradsku; tam na tom hradě po tom šlapou turisti v okovaných botách, a nikdo neví, jakou to má cenu, — inu, člověk by nad tím zplakal. A jeden z nejvzácnějších koberců na světě je u nás v Praze, a nikdo o něm neví.

Totiž to je tak: Já se znám se všemi obchodníky s koberci, co u nás jsou, a někdy si je tak obejdu, abych se podíval, co mají na skladě; víte, oni ti agenti v Anatólii a Persii někdy přec jenom popadnou nějaký starý kus, ukradený z mešity nebo odkud, a přibalí jej k tomu druhému metrovému zboží; ten celý balík, ať je v něm co je, se potom prodává na váhu. A já si tak myslím, jakpak kdyby tam přibalili nějaký ladik nebo bergamo! Proto si někdy zaskočím k tomu nebo onomu tepicháři, sednu si na hromadu koberců, pokuřuju a koukám, jak prodávají kavkám takové ty buchary, saruky a tebrizy; a sem tam řeknu, copak to máte tamhle vespod, ten žlutý? A hele, on to je hamadan. Tedy takhle jsem si občas zašel k nějaké paní Severýnové — ona má takový krámek ve dvoře tamhle na Starém Městě a někdy se u ní najdou pěkné karamany a kelimy. Ona je taková kulatá a veselá paní, má mnoho řečí a čubičku pudla, tak tlustou, že se až člověku dělá špatně. Tihle tlustí psi jsou takoví nevrlí a tak astmaticky a podrážděně štěkají; já to nemám rád. Poslouchejte, viděl už někdo z vás mladého pudla? Já ne; já myslím, že všichni pudlové, podobně jako všichni inspektoři, revidenti a berní správcové, jsou staří; to už nejspíš patří k té rase. Ale protože jsem chtěl udržovat dobrou vůli s paní Severýnovou, sedl jsem si vždycky do kouta, kde chrápala a funěla ta čubička Amina na takovém velkém, do čtverce složeném koberci, a drbal jsem ji na zádech; ona to ta Amina měla moc ráda.

Paní Severýnová, povídám jednou, to jsou špatné obchody; ten koberec, co na něm sedím, už tady máte tři roky.

Ten tu je ještě dýl, řekla paní Severýnová, ten je v tom koutě složen už dobrých deset let; ale to není můj koberec.

Aha, povídám, ten patří Amině.

Kdepak, smála se paní Severýnová, ten patří jedné paní; ona říká, že na něj nemá doma místo, a tak si jej složila tady. Mně tu dost překáží, ale aspoň na něm spí Amina, viď, Amino?

Tak jsem odhrnul cíp toho koberce, třebaže Amina začala vztekle vrčet. To je nějaký starý koberec, povídám, smím se na něj podívat?

Pročpak ne, řekla paní Severýnová a vzala Aminu do náruče. Pojď, Amino, pán se jenom podívá a pak to zas Amině ustele. Pšt, Amino, nesmíš vrčet! Ale jdi, ty hloupá!

Já jsem zatím ten koberec rozhodil, a mně vám tak zabouchalo srdce. On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem Čintamani a s ptáky; to totiž je božský a zapovězený vzor. Já vám říkám, to je nesmírná rarita; a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně bílý, s tyrkysově modrou a třešňově růžovou… Já jsem se postavil k oknu, aby mně paní Severýnová neviděla do obličeje, a povídám: To je hodně starý hadr, paní Severýnová, a tady se vám nadobro přeleží. Víte co, řekněte té paní, že to koupím, když ona na to nemá místo.

To je těžké, řekla paní Severýnová. Ten koberec tu není na prodej, a ona ta paní je pořád v Meranu a v Nizze; já ani nevím, kdy je doma. Ale já zkusím se jí zeptat.

Tak buďte tak hodná, řekl jsem co možná lhostejně a šel jsem po svém. Abyste věděli, to je pro sběratele věc cti, aby nějakou vzácnou věc dostal za babku. Já znám jednoho moc velkého a bohatého pána, který sbírá knihy; jemu je jedno dát za nějakou starou šartéku třeba pár tisíc, ale když se mu podaří u nějakého hadráře koupit první vydání básní Josefa Krasoslava Chmelenského za dvě koruny, tak vám skáče radostí. To už je takový sport, jako honit kamzíky. Tedy já jsem si vzal do hlavy, že musím ten koberec lacino dostat a že jej pak daruju muzeu, protože taková věc jinam nepatří. Jenom by na to musela přijít cedulka s nápisem: Dar doktora Vitáska. Prosím vás, každý člověk má svou ctižádost, že? Ale to se vám přiznám, mně z toho hořela hlava.

To mně vám dalo práci, abych se přemohl a neběžel hned druhého dne za tím kusem s Čintamani a ptáky; já jsem na nic jiného ani nemohl myslet. Ještě den to musím vydržet, říkal jsem si každého dne; dělal jsem to sám sobě natruc. Člověk se někdy rád trýzní. Ale asi za čtrnáct dní mě napadlo, že tam ten ptačí koberec může najít někdo jiný, a letím k paní Severýnové. Tak co? vyhrknu ve dveřích.

Co má být? ptala se mě udiveně ta paní, a já jsem se vzpamatoval. Ale, řekl jsem, jdu zrovna tudyma po ulici a náhodou jsem si vzpomněl na ten bílý koberec; prodá to ta paní?

Paní Severýnová potřásla hlavou. Kdepak, řekla, ona je teď v Biarritzi a nikdo neví, kdy se vrátí. — Tak jsem se podíval, je-li tam ten koberec; to se ví, ležela na něm Amina, tlustší a olezlejší než kdy jindy, a čekala, že ji podrbu na zádech.

Nějaký den nato jsem musel jet do Londýna, a když už jsem tam byl, zašel jsem si k panu Keithovi — víte, ten sir Douglas Keith je dnes největší kapacita na orientální koberce. Pane, povídám mu, prosím vás, jakoupak cenu by takhle mohl mít bílý anatol s Čintamani a ptáky, velikost víc než pětkrát šest metrů.

Ten sir Douglas se na mne podívá přes brejle a utrhne se skoro vztekle: Žádnou!

Jak to, žádnou, povídám zaraženě. Proč by neměl žádnou cenu?

Protože v tom formátu ten koberec vůbec neexistuje, křičel na mne sir Douglas. Pane, to byste mohl vědět, že ten největší koberec s Čintamani a ptáky, co je vůbec znám, měří stěží třikrát pět yardů!

Já jsem vám zrudnul radostí. Ale dejme tomu, pane, řekl jsem mu, že by jeden kus v té velikosti existoval; jakou by mohl mít cenu?

Vždyť vám přece říkám, žádnou, křičel ten Keith. Pane, ten kus by byl unikát, a jakpak chcete určit cenu unikátu? Když je nějaká věc unikát, může mít stejně dobře cenu tisíc liber jako deset tisíc liber; copak já vím? Ostatně takový koberec neexistuje, pane. Dobrý den, pane.

To si dovedete představit, s jakou jsem se vracel. Panenko Maria, ten kus s Čintamani musím dostat! To bude něco pro muzeum! Ale teď si, prosím vás, představte, že jsem nesměl nijak nápadně naléhat, protože to není sběratelské; že paní Severýnová neměla žádný zvláštní zájem na tom, aby se ten starý hadr, co se na něm její Amina válela, prodal; a že ta zlořečená ženská, co jí ten koberec patřil, jezdila z Meranu do Ostende a z Badenu do Vichy, —ta ženská musela mít doma nějaký lékařský lexikon, že měla tolik nemocí; zkrátka byla bez ustání v nějakých lázních. Tedy já jsem tak jednou za čtrnáct dní chodil k paní Severýnové mrknout si, je-li tam v koutě ještě ten koberec se všemi svými ptáky, podrbal jsem tu odpornou Aminu, až rozkoší kvičela, a aby to nebylo nápadné, koupil jsem pokaždé nějaký koberec; poslouchejte, já mám doma těch šírazů, širvanů, mosulů, kabristanů a jiného metrového zboží celé hromady — ale mezi tím byl jeden klasický derbent, pane, to se tak hned nevidí; a jeden starý modrý khorasan. Ale co jsem za ty dva roky zkusil, to pochopí jenom sběratel. Kdepak, muka lásky, to nic není proti mukám sběratele; ale přitom je zvláštní, že si snad ještě žádný sběratel nevzal život a naopak obyčejně dosahuje dlouhého věku; nejspíš to je zdravá vášeň.

Jednoho dne mně najednou povídá paní Severýnová: Tak ta paní Zanelliová, co jí patří ten koberec, tady byla; já jsem jí řekla, že bych měla kupce na ten její bílý ležák a že se jí tu beztoho přeleží; ale ona povídala, to prý je rodinný kus, a ona to prý nepotřebuje prodávat a jen ať to prý tady nechám.

Tak jsem se, to se rozumí, rozběhl sám za tou paní Zanelliovou. Myslel jsem, že to je bůhvíjaká mondéna, ale ona vám to byla taková šeredná bába s fialovým nosem, parukou a takovým divným tikem, že jí pořád huba jezdila po levé tváři až k uchu.

Milostivá, povídám, a přitom se pořád musím dívat, jak jí ta huba tancuje po tváři, já bych rád koupil ten váš bílý koberec; on je to sic už chatrný kus, ale mně by se zrovna hodil do… do předsíně, víte? — A jak jsem čekal na její odpověď, cítím, že mně taky začala huba cukat a poskakovat na levou stranu; byl-li ten její tik nakažlivý nebo bylo-li to z rozčilení, to nevím, ale já jsem vám to nemohl potlačit.

Co si to dovolujete? rozkřikla se na mne ta strašná ženská pisklavě. Hned ať jste pryč, hned, hned, ječela. To je můj rodinný kus po Großpapa! Jestli nepůjdete pryč, já zavolám Polizei! Já neprodávám žádné tepichy, já jsem von Zanelli, pane! Máry, ať jde ten člověk pryč!

Poslouchejte, já jsem z těch schodů jel jako kluk; já bych byl brečel vztekem a lítostí, ale co jsem měl dělat? Po celý rok jsem zase chodil k paní Severýnové; zatím se Amina naučila chrochtat, jak byla tlustá a skoro úplně lysá. Za rok se zase paní Zanelliová vrátila; tentokrát jsem rezignoval a udělal jsem věc, za kterou bych se jako sběratel měl do smrti stydět: poslal jsem na ni svého kamaráda, advokáta Bimbala — on je takový jemný člověk a má vousy, které mu získávají bezmeznou důvěru u ženských —, aby té ctihodné dámě nabídl za ten ptačí koberec jakékoliv rozumné peníze. Zatím jsem čekal dole, rozčilený jako ženich, který má dostat odpověď. Za tři hodiny se potácel ten Bimbal z domu a utíral si pot. Ty holomku, sípal na mne, já tě uškrtím! Jakpak já k tomu přijdu, abych kvůli tobě tři hodiny poslouchal historii rodiny Zanelliů? A abys věděl, rozkřikl se mstivě, ten koberec nedostaneš; sedmnáct Zanelliů by se na Olšanech obracelo v hrobě, kdyby ta rodinná památka měla přijít do muzea! Ježíšmarjá, tys mně dal! — A s tím mě nechal stát.

Teda to víte: když si chlap něco vezme do hlavy, tak hned tak nepovolí; a když je to sběratel, tak půjde třeba vraždit; ono je sběratelství docela heroická činnost. Tedy já jsem se rozhodl, že ten koberec s Čintamani a ptáky jednoduše ukradnu. Nejdřív jsem si očíhnul okolí; ten krám paní Severýnové je ve dvoře, ale průchod se v devět hodin večer zamyká; a já jsem nechtěl nic odemykat paklíčem, protože to neumím. Z toho průchodu se jde do sklepa, kde by se člověk mohl schovat, dřív než se barák zamkne. Na dvorku je ještě kůlnička; kdyby se člověk dostal na střechu té kůlničky, mohl by přelézt do sousedního dvorku, který patří k hospodě, a z hospody už se člověk dostane vždycky. Tedy to bylo dost jednoduché, ale šlo jen o to, jak otevřít okno do krámu. Na tu práci jsem si koupil sklenářský diamant a učil jsem se na svých vlastních oknech, jak se vyřízne tabulka skla.

Poslouchejte, nemyslete si, že krást je tak jednoduché; to je těžší než operovat prostatu nebo vykuchat z člověka ledvinu. Předně je těžké, aby člověka nikdo neviděl. Za druhé je s tím spojena spousta čekání a jiného nepohodlí. A za třetí je při tom taková nejistota; člověk neví, nač narazí. Já vám říkám, že to je těžké a špatně honorované řemeslo. Kdybych našel lupiče ve svém bytě, vzal bych ho za ruku a řekl mu měkce: Človíčku, že se vám chce tak se obtěžovat; koukejte se, nešlo by to, abyste okrádal lidi jiným, pro vás pohodlnějším způsobem?

Já ovšem nevím, jak kradou jiní; ale mé zkušenosti nejsou příliš příznivé. Kritického večera, jak se říká, jsem se vloudil do toho domu a ukryl jsem se na schodech vedoucích do sklepa. Tak by to popsal policejní raport; ve skutečnosti to vypadalo tak, že jsem se půl hodiny potloukal v dešti před vraty, čímž jsem se stal kdekomu jaksi nápadný. Konečně jsem se zoufale rozhodl, tak jako se člověk rozhoduje dát si vytrhnout zub, a vešel jsem do chodby; a to se rozumí, srazil jsem se s nějakou služkou, která šla do té vedlejší hospody pro pivo. Abych ji uklidnil, zabručel jsem na ni, že je poupátko nebo kotě nebo něco takového; to ji poděsilo tak, že se dala na útěk. Zatím jsem se schoval na těch schodech do sklepa; ti prasáci tam měli stát kýble s popelem a jiné haraburdí, které větším dílem při mém takzvaném vloudění s velkým rachotem spadlo. Potom se vracela ta služka s pivem a rozčileně hlásila domovníkovi, že do baráku vlezl nějaký cizí chlap. Ale ten výtečný muž se nenechal vyrušit a prohlásil, že to byl asi nějaký mazavka, který si spletl cestu do vedlejší hospody. Čtvrt hodiny nato zívaje a chrchlaje zamkl vrata a bylo ticho. Jen někde nahoře hlasitě a osaměle škytla služka — to je zvláštní, jak tyhle služky mocně škytají, nejspíš ze stesku. Mně začalo být zima, a krom toho to tam tak nakysle a plesnivě páchlo; hmatal jsem kolem sebe, ale všechno, nač jsem sáhl, bylo jaksi slizké. Panebože, tam muselo zůstat otisků po prstech doktora Vitáska, našeho vynikajícího odborníka na nemoci cest močových! Když jsem myslel, že už bude půlnoc, bylo teprve deset hodin. Já jsem chtěl se svým vloupáním začít o půlnoci, ale v jedenáct hodin jsem to už nemohl vydržet a šel jsem tedy krást. To byste nevěřili, jaký hluk ztropí člověk, když se chce plížit potmě; ale ten dům měl požehnaný spánek. Konečně jsem byl u toho okna a začal jsem s děsným skřípáním řezat sklo. Uvnitř to dušeně zaštěklo. Ježíšmarjá, ona tam je Amina!

Amino, šeptal jsem, ty potvoro, buď tiše; já tě jdu podrbat na zádech. — Ale ono je, víte, potmě ukrutně těžké nasadit diamant do téhož vrypu, který jste udělali předtím; tak jsem tím diamantem jezdil po té tabuli sem a tam, až jsem konečně trochu víc přitlačil a celá tabule s řinkotem praskla. Tak, teď se seběhnou lidé, řekl jsem si, a koukám, kde bych se schoval; ale ono nic. Pak už jsem s jakýmsi zvrhlým klidem vymáčkl další tabulky a otevřel okno; uvnitř Amina chvílemi jen tak na půl huby a konvenčně zaštěkla, aby předstírala, že plní svou povinnost. Já tedy jsem vlezl oknem a vrhnu se nejdřív k té ohavné čubičce. Aminko, šeptám jí horoucně, kdepak máš záda? Koukej, zlato, pán je tvůj přítel — ty potvoro, to se ti líbí, viď? — Amina se slastí svíjela, pokud se ovšem žok může svíjet; a já jí přátelsky povídám: Tak, a teď pusť, čokle! a chtěl jsem zpod ní vytáhnout ten drahocenný ptačí koberec. Teď si Amina nejspíš řekla, že jde o její majetek, a začala řvát; to nebylo štěkání, to byl řev. Ježíšmarjá, Amino, domlouvám jí honem, buď tiše, ty bestie! Počkej, já ti ustelu něco lepšího! A rup! Strhl jsem ze zdi ohavný lesklý kirman, který paní Severýnová považovala za nejvzácnější kus svého obchodu. Koukej, Amino, šeptám, na tom se ti bude hajat! Amina se na mne se zájmem dívala; ale sotva jsem vztáhl ruku po jejím koberci, spustila nový řev; já myslel, že to musí být slyšet až v Kobylisích. Tu teda jsem tu obludu znovu uvedl do extáze zvláště rozkošným podrbáním a vzal jsem ji do náruče; ale jak jsem sáhl po bílém unikátu s Čintamani a ptáky, zachrčela astmaticky a začala nadávat. Proboha, ty bestie, řekl jsem zničeně, já tě musím zabít!

Teda poslyšte, já tomu sám nerozumím; díval jsem se na toho hnusného, tučného, podlého čokla s tou nejdivočejší nenávistí, jakou jsem kdy v sobě zažil, ale já jsem tu potvoru nemohl zabít. Měl jsem dobrý nůž, měl jsem na gatích řemen; mohl jsem ji podřezat i zaškrtit, ale já neměl to srdce. Seděl jsem vedle ní na tom božském koberci a drbal jsem ji za ušima. Ty zbabělče, šeptal jsem si, stačí jenom jeden nebo dva pohyby, a bude to odbyto; operovals tolik lidí a viděls je umírat v hrůze a bolesti; proč bys nezabil psa? Já jsem vám skřípal zuby, abych si dodal odvahy, ale nemohl jsem; a tu jsem se vám dal do breku, — já myslím, že to bylo z hanby. A tu ta Amina zakňučela a olízla mně tvář.

Ty mizerná, sviňská, ničemná mrcho, zabručel jsem na ni, poplácal jsem ji po tom olysalém hřbetě a lezl jsem oknem na dvorek; to už byla porážka a ústup. Potom teda jsem chtěl vyskočit na tu kůlničku a dostat se po střeše na druhý dvorek a hospodou ven, ale já vám neměl ani krapet síly, nebo ta střecha byla výš, než jsem ji dřív odhadoval; zkrátka nedostal jsem se na ni. Tak jsem zase slezl na ty schody u sklepa a stál jsem na nich do rána, polomrtev únavou. Já blbec, já jsem mohl spát na těch kobercích, ale to mě nenapadlo. Ráno jsem slyšel, jak domovník otvírá vrata. Chvilku jsem počkal a pak jsem si to namířil rovnou ven. Ve vratech stál ten domovník, a když viděl vycházet z chodby cizího člověka, byl tak překvapen, že zapomněl udělat randál.

Za pár dní jsem šel navštívit paní Severýnovou. V okně jsou přidělány mříže, a na posvátném vzoru Čintamani, to se rozumí, se válí ta mrzká psí ropucha; když mne viděla, zavrtěla potěšeně tím tlustým jelitem, kterému se u jiných psů říká ocas. Pane, zářila na mne paní Severýnová, to je naše zlatá Amina, náš poklad, náš drahý pejsek, víte, že se nám sem ondyno vloupal oknem zloděj a že ho naše Amina zahnala? Pane, já bych ji nedala za nic na světě, prohlásila s pýchou. Ale vás má ráda, pane; to ona poctivého člověka pozná, viď, Amino?

Tak to je všechno. Ten unikátní ptačí koberec tam leží podnes, – je to, myslím, jedna z nejvzácnějších tapiserií na světě; a podnes na ní chrochtá blahem šeredná, prašivá, smrdutá Amina. Já myslím, že se jednou sádlem zadusí, a pak to snad zkusím znovu: ale dřív se musím naučit, jak se pilují mříže."



Uploaded byP. T.
Source of the quotationhttp://cs.wikisource

Csintamánok és madarak (Hungarian)

„Ehm", - mondta doktor Vitásek - „én is értek egy kicsit a perzsaszőnyegekhez; de igaza van, Taussig úr, ma már nincs úgy, mint régen. Ma már azok a tolvajok ott Keleten nem törik magukat azzal, hogy a gyapjút bíbortetűvel, indigóval, sáfránnyal, tevevizelettel, gubaccsal és egyéb nemes szerves anyagokkal fessék; és a gyapjú sem olyan már, mint valamikor, és ha a mintákra gondolok, hát sírni szeretnék. Egy-szóval átkozott egy művészet ez a perzsaszőnyegszövés. Ezért van az, hogy csak az ezernyolcszázhetven előtt készült régi daraboknak van valami értékük; de ilyenhez csak akkor lehet hozzájutni, ha valamelyik régi família, „családi okokból", ahogy ebben a társaságban az adósságot hívják, eladja a nagyapáról maradt régiségeket. Nemrégiben a romberki várban jártam, és ott láttam egy valódi Erdélyit ezek olyan apró kis imaszőnyegek, amiket a törökök a tizenhetedik században csináltak, amikor benn ültek Erdélyben; hát azt a szőnyeget ott a várban szöges bakanccsal taposták a turisták, és senki sem tudja, milyen értékes — no, az ember sírni tudna dühében. És a világ egyik legbecsesebb szőnyege itt van Prágában, és senki sem tud róla.

A dolog ugyanis így áll: én minden szőnyegkereskedőt ismerek itt nálunk, és néha végigjárom a boltjaikat, hogy megnézzem, mijük van raktáron; a perzsiai meg anatóliai ügynökök ugyanis néha mégiscsak ráhibáznak egy-egy régi darabra, amit valamelyik mecsetből vagy honnan loptak el; ezt aztán hozzácsomagolják a szokásos méteráruhoz, és az egészet, akármi is van benne, eladják súlyra. No, és én mindig arra gondolok, hogy hátha egyszer egy Ladikot vagy Bergamát raknak bele valamelyik csomagba. Ezért aztán időnként beugrom a szőnyegeseimhez, leülök egy szőnyeghalmazra, cigarettázom, és nézem, hogyan adják el mindenféle baleknak a Bokharákat, Szarukokat és Tebriszeket, s néha megszólalok: „Hát az a sárga ott alul micsoda? Nini, hisz ez egy Hamadan." No és az ilyen körutak alkalmával be szoktam térni Severynnéhez is egy kis udvari helyisége van neki az Óvárosban, es néha nagyon szép Karamanokat és Kilimeket lehet nála találni. Severynné egyébként olyan gömbölyű, vidám kis asszony, a pudlikutyája pedig olyan kövér, hogy az ember rosszul lesz, ha ránéz. A kövér kutyák rendszerint mogorvák és asztmásan ugatnak; nem szeretem őket. Ide hallgassanak, látott már valaki maguk közül fiatal pudlit? Én még soha; azt hiszem, hogy minden pudlikutya – éppúgy, mint minden tanfelügyelő, revizor és adótiszt – öreg; úgy látszik, hogy ez az említett fajták sajátságaihoz tartozik. De mivel jó barátságban akartam maradni Severynnével, mindig abba a sarokba ültem, ahol az dög Amina hortyogott és fújtatott egy négyszögletesre összerakott szőnyegen, es még vakargattam is a dög hátát, mert ezt nagyon szerette.

„Kedves Severynné, mondtam neki egyszer, úgy látszik, rosszul megy a bolt; ez a szőnyeg, amin itt ülök Aminával, már legalább három éve itt hever."

„Sokkal régebben, feleli Severynné, legalább tíz éve; de az nem az én szőnyegem."

„Aha, mondom, ez az Amina szőnyege."

„Dehogy, dehogy, nevet Severynné. Egy hölgyé, akinek nincs elég helye odahaza, hát itt helyezte el a szőnyeget. Nekem eléggé utamban van, de legalább Amina alszik rajta, ugye, Amina?"

Felhajtottam a szőnyeg sarkát, bár Amina dühösen morogni kezdett. „Ez valami régi szőnyeg lehet, mondom, megnézhetném?"

„Miért ne?", felelte Severynné, és ölébe vette Aminát. Az úr csak megnézi a szőnyeget, aztán újra megágyaz Aminának. Pszt, Amina, ne morogj! Nono, te buta!"

Ezalatt én szétterítettem a szőnyeget, és higgyék el, hogy egyszerre csak dobogni kezdett a szívem. Fehér Anatóliai volt a tizenhetedik századból, helyenként már alaposan megkopott, de ez egy csintamán-mintás, úgynevezett „madárszőnyegnél" igazán nem játszik szerepet. Ez a minta ugyanis tiltott, mert isteni motívumokat tartalmaz. Egyszóval az ilyen szőnyeg kifejezett ritkaság, és az a darab legalább ötször hat méter volt, gyönyörű fehér, türkizkék és cseresznyepiros... Az ablak elé álltam, hogy Severynné ne lássa az arcomat, és megszólaltam: „Régi rongy ez már, Severynné, és ha sokáig hever még itt, akkor egészen tönkremegy. Tudja mit, mondja meg annak a hölgynek, hogy ha neki nincs helye rá, hát én megveszem."

„Nehéz ügy, felelte Severynné, a szőnyeg nem eladásra került ide, és az a hölgy folyton Meránban meg Nizzában üdül, nem is tudom, mikor van otthon. De megpróbálom ..."

„Legyen szíves", mondtam a lehető legközönyösebben, és mentem a dolgom után. Tudniuk kell, hogy gyűjtő számára becsület dolga, hogy potom áron jusson hozzá egy-egy ritkasághoz. Ismerek egy borzasztó gazdag nagyurat, aki könyveket gyűjt; neki nem probléma ezreseket fizetni valami régi salátáért, de ha egy ócskástól sikerül megvennie például Josef Krasoslav Chmelensky költeményeinek első kiadását két koronáért, akkor a plafonig ugrik örömében. Ez ugyanolyan sport, mint mondjuk zergére vadászni. Hát én a fejembe vettem, hogy azt a szőnyeget olcsón megveszem, aztán a múzeumnak ajándékozom, mert az ilyesmi nem való máshová: csak rá kell majd írni, hogy „doktor Vitásek ajándéka". Minden embernek megvan a maga becsvágya, igaz? Annyi szent, hogy a fejem forró volt az izgalomtól.

Nagy megerőltetésembe került, hogy ne rohanjak mindjárt másnap a csintamános, madaras szőnyeg után; nem is tudtam másra gondolni. Még egy napot ki kell bírnom, mondtam mindennap; ezzel bosszantottam magamat. Az ember néha szereti kínozni magát. De két hét múlva eszembe jutott, hogy más is megtalálhatja a szőnyeget, és máris rohantam Severynnéhez. „No, mi újság?", horkantottam mindjárt az ajtóban.

„Mi lenne?", kérdezte csodálkozva az asszony, mire én rögtön észre tértem. „Semmi, mondtam, csak éppen erre jártam, és eszembe jutott az a fehér szőnyeg; eladja a hölgy?"

Severynné megrázta a fejét. „Nem tudom, mondta, most Biarritzban tartózkodik, és senki se tudja, mikor jön meg." Igy hát csak megnéztem, ott van-e még a szőnyeg; ott volt, és persze Amina feküdt rajta, kövérebben ás vedlettebben, mint valaha, ás várta, hogy megvakarjam a hátát.

Pár nap múlva Londonba kellett utaznom, és ha már ott voltam, benéztem Keith úrhoz – tudniuk kell, hogy sir Douglas Keith ma a legnagyobb kapacitás a keleti szőnyegek terén. „Uram, mondtam neki, milyen ára lehet ma egy fehér Anatóliainak, csintamános és madaras mintával, ötször hat méteres méretben?

Sir Douglas végigmért a szemüvegén keresztül, és csaknem dühösen felhorkant: „Semmilyen!"

„Hogy semmilyen, mondom meglepetten, miért ne lenne ára egy ilyen szőnyegnek?"

„Mert ilyen szőnyeg ebben a méretben egyáltalán nines a világon, kiabált rám sir Douglas. Annyit már tudhatna, uram, hogy a legnagyobb csintamános és madaras szőnyeg, amit ismerünk, alig háromszor öt yard!"

Hát én elvörösödtem örömemben. „De tegyük fel, uram, feleltem, hogy akadna egy darab ebben a méretben, mi lenne az ára?"

„De hiszen mondom, uram, hogy nem lenne ára, kiabálta Keith. Az a darab unikum lenne, uram, és hogyan akarja megállapítani egy unikumnak az árát? Ha valami unikum, akkor éppúgy kerülhet ezer fontba, mint tízezer fontba; honnan tudjam, mi lenne az ára? Különben is, ilyen szőnyeg nincs;  jó napot, uram."

Elképzelhetik, milyen érzésekkel tértem vissza Prágába. Szűzmáriám, azt a szőnyeget meg kell szereznem! Lesz majd öröm a múzeumban! És most tessék elképzelni, hogy semmiképpen sem léphettem fel sürgetően, mert ez nem illik egy gyűjtőhöz, Severynnének pedig nem állott érdekében, hogy azt a régi rongyot, amin az ő Aminája hentergett, eladja, és végül az az átkozott nőszemély, a szőnyeg tulajdonosa, Meránból Ostendébe és Badenből Vichybe utazgatott - annak a némbernek valami orvosi lexikona lehetett odahaza, hogy ennyi betegségben szenvedett, és folyton valami fürdőhelyen kellett tartózkodnia. Elég az hozzá, hogy kéthetenként egyszer eljártam Severynnéhez megnézni, ott van-e még az a szőnyeg összes madaraival együtt, megvakargattam azt az utálatos Aminát; hogy csak úgy vinnyogott az élvezettől, és hogy a dolog ne legyen feltűnő, mindig vettem egy-egy szőnyeget; annyi Sirázt, Sirvánt, Moszult, Kabrisztánt és egyéb méterárut hordtam haza, hogy nem tudom, mit csináljak vele – de akadt közöttük egy Derbent, és, hát uraim, ilyet nem látni mindennap, egy régi kék Khorasszán is. Hanem hogy mit szenvedtem én az alatt a két év alatt, azt csak egy gyűjtő tudja megérteni. Ugyan kérem, a szerelem kínja! hol van az a gyűjtő kínjától; es améllett érdekes, hogy talán még egyetlen gyűjtő sem lett öngyilkos, sőt a gyűjtők rendszerint magas kort érnek meg; a gyűjtőszenvedé!y tehát valószínűleg egészséges dolog.

Egy nap aztán ezzel fogad Severynné: „Itt járt Zanelliné asszony, akié a szőnyeg; megmondtam neki, hogy volna rá vevőm, és hogy jó is lenne eladni, mert itt tönkremegy; de ő azt mondta, hogy ez családi ereklye, és különben sincs szüksége rá, hogy eladja, csak maradjon itt."

Mondanom sem kell, hogy elrohantam ahhoz a Zanelliné asszonyhoz. Azt hittem, isten tudja, milyen mondén hölgyhöz megyek, de kiderült, hogy Zanelliné lila orrú, parókás, csúf banya, akit egy furcsa tulajdonsággal áldott meg az Isten ugyanis a szája minden pillanatban a bal füléig húzódott.

„Nagyságos asszonyom, kezdtem a mondókámba, miközben egy pillanatra sem tudtam levenni a szemem arról a szünet; nélkül vitustáncot járó szájról, szívesen megvenném a szőnyegét; elég ócska már, de véletelenül jól beleillenék a... az előszobámba, tetszik tudni?" — És amíg a válaszra vártam, egyszerre csak érzem, hogy az én szájam is elkezd bal felé rángatózni. Hogy a baj volt-e ragályos, vagy pedig az izgalom rángatta a szájamat a bal fülem felé, azt nem tudom, elég anynyi, hogy képtelen voltam visszatartani magam.

„Hogy merészel ...?, förmedt rám a szörnyű némber sápítozva, azonnal távozzék innen, azonnal, azonnal, sikítozott, az a szőnyeg családi ereklye Grosspapától! Ha azonnal el nem megy innen, rögtön hívom a Polizei! Én nem adok el semmiféle szőnyeg, én von Zanelli vagyok! Mary, menjen már el ez az ember!"

Hát én úgy rohantam le a lépcsőn, mint egy kamasz, akit csínytevésen értek; sírni szerettem volna dühömben és bánatomban, de mit tehettem? Egész éven át megint szabályosan eljártam Severynnéhez; ezalatt Amina úgy elhízott, hogy röfögni is megtanult, és csaknem teljesen megkopaszodott. Az év végén megint megjelent Zanelliné. Most már lemondtam arról, hogy meglátogassam, de olyasmit tettem, amiért minden gyűjtőnek holta napjáig szégyellnie kéne magát: egy barátomat küldtem el Zanellinéhez, Bimbal ügyvédet – finom ember, es szakálla van, ami végtelen bizalmat kölcsönöz neki a nők szemében. Megmondtam Bimbalnak, ajánljon fel akármilyen tisztességes árat azért a szőnyegért. Én lent vártam, olyan izgatottan, mint a vőlegényjelölt, aki ideálja döntését várja. Három óra múlva kitámolygott a házból Bimbal, es miközben az izzadságot törölte homlokáról, elkezdett szidni: „Megfojtlak, te nyavalyás! Hogy jövök én ahhoz, hogy miattad három órán keresztül a Zanelli család történetét hallgassam? De tudd meg! – kiáltotta a kielégített bosszú hangján –, hogy azt a szőnyeget nem kapod meg! Tizenhét Zanelli forogna sírjában, ha a szőnyeg múzeumba kerülne! Jézusmária, hogy te hogy kitoltál velem!" – És otthagyott.

Hiszen tudják, ha egy férfi valamit a fejébe vesz, akkor nem enged egykönnyen; és ha az a férfi véletlenül még gyűjtő is, akkor hajlandó gyilkolni is; a gyűjtés heroikus szenvedély. Elhatároztam tehát, hogy azt a csintamános, madaras szőnyeget egyszerűen ellopom. Először is környezettanulmányokat végeztem. Severynné boltja az udvarban van, de a kaput este kilenckor becsukják. Én meg nem akartam álkulccsal dolgozni, mert ehhez nem értek. A kapualjból lejárat vezet a pincébe, ahol az ember még kapuzárás előtt elrejtőzhet. Az udvarban még valami fáskamra vagy mi áll, és ha az ember felmászik a tetejére, onnan átjut a szomszéd vendéglő udvarára, egy vendéglőből pedig mindig ki lehet jutni. Ez tehát mind elég egyszerű volt, s csak azt kellett eldönteni, hogyan lehet kinyitni a boltba nyíló ablakot. Erre a célra üvegvágó gyémántot vettem, és saját ablakaimon tanultam meg, hogyan kell bánni vele.

Ne gondolják kérem, hogy lopni olyan egyszerű. Nehezebb, mint prosztatát operálni, vagy kivágni valakiből a veséjét. Először is nehéz megoldani, hogy senki ne vegye észre az embert. Másodszor borzasztó sokat kell várakozni, és sok egyéb kényelmetlenséget kell elszenvedni. Harmadszor, csupa bizonytalanság vár mindenütt; nem lehet tudni, mibe ütközik az ember. Én mondom, hogy a lopás nehéz ás rosszul fizetett mesterség. Ha egyszer betörőre bukkannék a lakásomban, megfognám a kezét, és lágyan azt mondanám: Öregem, hát érdemes ennyit fáradozni? Nem tudná az embereket más, kényelmesebb módon meglopni?

Én persze nem tudom, hogyan lopnak mások; de az én tapasztalataim nem nagyon kedvezőek. A kritikus estén (ahogy mondani szokás) besurrantam a házba, és elrejtőztem a pincelejáratban. Igy írná le a rendőri jelentés; a valóságban úgy festett a dolog, hogy jó félóráig csellengtem a kapu előtt az esőben, amivel bizonyára felkeltettem egy csomó ember gyanúját. Végre kétségbeesetten elhatároztam magam, körülbelül úgy, ahogy az ember elhatározza, hogy kihúzatja a fogát, és bementem a folyosóra; persze, összeütköztem egy cselédlánynyal, aki sörért ment a szomszéd vendéglőbe. Hogy megnyugtassam, rózsabimbónak vagy cicuskának, vagy valami effélének szólítottam, ami annyira megijesztette, hogy elmenekült. Most végre elbújhattam a pincelejáratban; azok a pimasz háziak ott tartották a salakos vedreiket, meg mindenféle ócska edényeiket, amiknek nagy része az én úgynevezett besurranásomra óriási csörömpöléssel halomra dőlt. Aztán visszajött a cselédlány a sörrel, és izgatottan jelentette a házmesternek, hogy valami idegen pasas szivárgott be a házba. De a kitűnő férfiú nem vesztette el nyugalmát és kijelentette, hogy az csak valami piás alak lehet, aki eltévesztette az utat a vendéglőbe. Egy negyedóra múlva a házmester krákogva és ásítva becsukta a kaput, mire teljes csend lett. Csak valahol fent csuklott egyet hangosan egy cselédlány; furcsa, hogy ezek a lányok milyen hatalmasat tudnak csuklani – bizonyára bánatukban. Fázni kezdtem, és az is zavart, hogy mindennek olyan savanyú meg penészes szaga volt körülöttem; elkezdtem tapogatózni, de amihez csak hozzányúltam, minden nyúlósan nyirkos volt. Uramisten, mennyi ujjlenyomat maradhatott ott doktor Vitásek, kiváló urológusunk után! Mikor azt hittem, hogy végre éjfél van, megnéztem az órámat. Tíz óra volt. Éjfélkor akartam kezdeni a betörést, de tizenegykor már nem bírtam tovább, és elindultam betörni. Nem tudják elképzelni, milyen lármát csap az ember, ha sötétben akar valahol végigosonni; de a ház lakói, úgy látszik, áldott álomba merültek. Végül elérkeztem az ablakhoz, és elkezdtem vágni az üveget. Rettenetesen csikorgott. Belülről tompa ugatás hallatszott, Jézusmária, Amina odabenn van!

„Amina, suttogtam, maradj csendben, te rohadt dög, megyek, megvakarom a hátad." Tudniuk kell, hogy a sötétben kegyetlenül nehéz dolog visszahelyezni a gyémántot a megkezdett vágásba, hát jó ideig jobbra-balra, le-föl csúsztattam a gyémántot az üvegen, amíg egyszer erősebben meg nem nyomtam, mire az egész tábla csörömpölve összetört. „Most aztán igazán összeszaladnak a lakók" – gondoltam, és körülnéztem, hol bújhatnék el. De nem történt semmi. Erre valamiféle elvetemült nyugalommal benyomtam az üvegtábla megmaradt darabjait is, és kinyitottam az ablakot. Odabenn Amina csak úgy fél szájjal és egész konvencionálisan ugatott egyet-egyet, azt színlelve, hogy kötelességét teljesíti. Bemásztam az ablakon, és első utam ahhoz az undok szukához vezetett. „Aminka, suttogtam forrón, hol a hátacskád? hiszen én vagyok az, a barátod! – No te szörnyeteg, ez tetszik neked, mi?" Amina vonaglott a kéjtől, már amennyire egy tömött zsák vonaglani tud, én meg barátságosan rászóltam: „No, és most menj odább, te dög!", s megpróbáltam kihúzni alóla a kincset érő madaras szőnyeget. De Aminának bizonyára eszébe jutott, hogy a szőnyeg az ő tulajdona, és elkezdett ordítani; nem ugatott, ordított. „Jézusmária, Amina, csitítgattam gyorsan, maradj csendben, te bestia! Várj, jobb ágyat csinálok neked!" Rupp! Lerántottam a falról azt a ronda fényes Kirmant, amit Severynné boltja legértékesebb darabjának tartott. „Nézz ide, Amina, suttogtam, ezen olyan édesen fogsz aludni, mint a tej!" Amina érdeklődéssel nézett rám, de alig nyújtottam ki a kezem a szőnyege után, újabb ordításba kezdett. Úgy éreztem, hogy még Kobylisyben* is hallják a hangját. Erre egy különlegesen élvezetes vakarással újabb eksztázisba hoztam azt :a szörnyeteget, és még ölbe is vettem; de amint kinyújtottam a kezem a csintamános, madaras fehér unikum felé, azonnal felemelte a fejét, és asztmatikusan köhögni kezdett. „Az istenért, mondtam megsemmisülten, meg kell hogy öljelek, te bestia!"

Ide figyeljenek, magam sem értem az egészet; ránéztem arra az aljas, undorító, hájas dögre, és olyan gyűlölet vett erőt rajtam, amilyet soha életemben nem éreztem; és mégsem tudtam megölni. Jó kés volt nálam, a nadrágomon szíj, elvághattam volna a torkát, megfojthattam volna, de nem volt hozzá szívem. Ott ültem mellette azon az isteni szőnyegen, és vakartam a füle tövét. „Te gyáva alak, korholtam magam, elég egy vagy két mozdulat, és el van intézve; hány embert operáltál már és hányat láttál meghalni szörnyű fájdalmak között; miért ne ölhetnél meg egy kutyát?" Csikorgatni kezdtem a fogam, hogy bátorságot öntsek magamba, de hiába; akár hiszik,akár nem, sírva fakadtam – azt hiszem, szégyenemben. Erre Amina nyüszített egyet, és megnyalta az arcomat.

„Te rohadt disznó, te aljas dög", morogtam, miközben megveregettem vedlett hátát, aztán kimásztam az ablakon az udvarra; ez már vereség volt és visszavonulás. Fel akartam ugrani az előre kiszemelt kamra tetejére, hogy a vendéglőn keresztül kijuthassak, de nem volt bennem csöppnyi erő se, vagy pedig a kamra magasabb volt, mint ahogy eleinte hittem; elég az hozzá, hogy nem jutottam fel a tetőre. Igy hát visszamentem a pincelejáratba, és ott álltam a lépcsőn reggelig, félholtan a kimerültségtől. Én marha, nyugodtan alhattam volna a szőnyegeken, de ez nem jutott eszembe. Reggel hallottam, amint a házmester kinyitja a kaput. Vártam egy kicsit, aztán egyenesen nekiindultam a kapunak. A házmester ott állt a kapufélfának dőlve, és amikor meglátta, hogy egy idegen megy ki a házból, annyira meglepődött, hogy elfelejtett lármát csapni.

Néhány nap múlva meglátogattam Severynnét. Az ablakon rács volt, és a szent csintamános mintákon természetesen ott terpeszkedett az a kutyának nevezett rohadt varangy; amikor meglátott, csóválni kezdte a kövér hurkát, amit más kutyánál faroknak neveznek. „Uram, ragyogott rám Severynné, jól nézze meg ezt a mi aranyos Aminánkat, ezt a mi kincsünket, ezt a mi drága kis kutyusunkat; tudja, hogy a múltkor betörő lopakodott be ide, és Amina elkergette? Uram, én ezt a kutyát nem adnám oda semmiért a világon, jelentette ki büszkén. De önt nagyon szereti, uram; ő tudja, melyik ember becsületes, melyik nem, ugye Amina?"

Hát ennyi az egész. Az a madaras unikum a mai napig is ott fekszik – azt hiszem, nagyon kevés ilyen becses szőnyeg van a világon; és a mai napig is a posványos megelégedettségbe merült, utálatos, büdös Amina röfög rajta. Remélem, nemsokára belefullad saját zsírjába, és akkor újra megpróbálom a dolgot; de előbb meg kell tanulnom, hogyan kell vasrácsot fűrészelni."

 

*Kobylisy — prágai külváros.



Uploaded byP. T.
PublisherEurópa
Source of the quotationKarel Čapek - Elbeszélések

minimap