Škvorecký, Josef: In einem fremden Land (V cizině in German)

Portre of Škvorecký, Josef

V cizině (Czech)

Na pojem vlast mám takovéhle měřítko: narodil jsem se v Čechách a pokládal jsem je za svou vlast. Když mi bylo čtrnáct, obsadili mou vlast cizinci, němečtí nacisté, a já, spolu s většinou národa, jsem upínal své naděje k okamžiku, kdy zemi obsadí cizí armády tehdejších spojenců. Čili vítal jsem cizí armády na území své vlasti, protože přinášely osobní svobodu, kterou lidem mého národa nacisti vzali.
V roce 1948 neobsadily Čechy cizí armády, ale země přesto ztratila osobní občanskou svobodu. Tentokráte nás o ni oloupila komunistická ideologie. Spolu s nevelkou většinou národa – v posledních svobodných volbách dostaly demokratické strany asi 60 procent hlasů – jsem si tehdy představoval, jak by bylo krásné, kdyby se splnila slova lidové písničky z Plzně: “Až k nám přijdou hoši z «jůesej», potom teprve bude u nás hej!”. Nevěřil jsem ovšem, že přijdou, už tehdy jsem měl příliš vyvinutý čich pro mezinárodní politiku.
V roce 1968 obsadila Čechy sovětská armáda a já jsem odešel do Kanady. Opět, jako v roce 1939, okupovali zemi cizinci a zbavili její občany osobní svobody. Zeměpisný pojem vlasti přestal pro mne existovat.
Přestal? Co se vlastně stalo?
Když J. A. Komenský-Comenius odcházel po roce 1620 z vlasti, údajně s sebou vzal prst rodné země. Ale rodnou zemi opustil.
Kde byla jeho vlast?
Časem jsem si pro sebe definoval dva pojmy: Komenský byl exulant; odejít z vlasti nechtěl, ale politické a náboženské poměry ho k odchodu donutily. V devatenáctém století odcházelo mnoho Čechů do Ameriky: nemuseli, mohli zůstat na rodné hroudě. Ale dařilo se jim na ní špatně, v zemi nebyl dostatek osobní svobody, chtěli si polepšit materiálně i lidsky. Bezzemci toužili stát se v Americe farmáři “na vlastním”, doufali, že jejich děti v nové zemi nebudou bezzemky, pacholky, čeledíny, děvečkami a jak všemožně se označovali lidé bez majetku. Chtěli, aby z jejich dětí se stali studovaní lidé, kteří by mohli plně využít občanské svobody, jakou jim Amerika nabízela: aby měli nejen život, ale také svobodu a možnost svobodně vykročit na cestu za osobním štěstím. Někteří vzdělanci a sebevzdělanci riskovali dobré bydlo, aby dosáhli osobní svobody. Klácel, Lešikar.
Tihle lidé už nebyli exulanti, ale emigranti. Vytvořili pojem “staré” vlasti, na kterou nikdy, dokonce po celé generace, nezapoměli, ale přitom žili ve vlasti “nové”, která jim dala osobní svobodu cesty za štěstím.
Na starou vlast nezapomínali. Když za první světové války T.G.Masaryk ve Washingtonu formuloval základ budoucí ústavy demokratického státu, čeští občané nové vlasti, t.j. Američtí Češi, všemožně podporovali jeho úsilí: prací, sympatiemi, penězi. Znám dokonce případ česko-americké spisovatelky třetí generace, která před tím, než Spojené státy vstoupily do války, fungovala jako Masarykův kurýr a jezdila do Českého království se zprávami pro domácí odboj proti Rakousku.
Kde byla její vlast?
A nám, mojí ženě a mně se stalo totéž. Kanada, vlastně poprvé v našem dospělém životě, dala nám trvalou osobní svobodu. Mně kromě toho poskytla víc než slušnou existenci universitního profesora a volně publikujícího prozaika. A moje žena založila české nakladatelství, jež začalo vydávat knihy autorů roztroušených po svobodném světě, kteří psali česky a měli mizivé možnosti své knihy vydávat v cizích zemích, a brzo také díla autorů, kteří zůstali ve staré vlasti, ale politická ideologie jim vzala osobní svobodu, včetně svobody vydávat knihy, které politický režim v zemi zakazoval.
Kde byla její vlast?
Měla dvě vlasti – jako generace jejich soukmenovců, kteří vytvořili ten pojem. Stará a nová vlast. Když jí za zásluhy o ethnickou kulturu v Kanadě Torontská univerzita udělila čestný doktorát, přirovnala ve slavnostním projevu Kanadu k maceše, a Československo k Matce. Někdy se stává, pravila, že macecha se nevlastnínmu dítěti chová mnohem, mnohdy nesrovnatelně líp, než vlastní matka. To, řekla, je můj případ.
Žít v cizině byla až do nedávné doby anomálie, cosi nepřirozeného, co v lidech, ať odešli z rodné země dobrovolně nebo z donucení, probouzelo hlubokou, mnohdy pathologickou nostalgii. Nikdy jsem jí netrpěl. Uvažoval jsem, co je ve mně nepřirozeného, že nepřirozený stav života v cizí zemi shledávám vlastně přirozeným. Věděl jsem, že do rodné země – naučil jsem se říkat do staré vlasti – se nikdy nebudu moci vrátit (to se nesplnilo, ale příliš pozdě), a napadlo mě, že je to vlastně stejné jako dětství a mládí. Nikdy se tam nemůžeme vrátit, ale jak postupujeme na cestě k věčnosti, čím dál víc na tu dobu vzpomínáme s láskou. Třebaže jsme ji prožili v zemi, kde panovali cizí okupanti a zbavili jí osobní svobody.
V duchu jsem se tam vrátit mohl, a nesvoboda svazující tenkrát v té zemi její občany, mě ve vzpomínkách nesvazovala. Nezažil jsem tedy nostalgii a začal jsem psát svobodně o té nesvobodné zemi svého dětství a mládí, neboť v duchu jsem žil pouze v kráse její krajiny, v líbeznosti mladých lásek, v lahodném jazyce, jemuž se říká mateřský.
Kde byla moje vlast?
Byly dvě. V jedné jsme žil fyzicky, a žilo se mi tam dobře, byl jsem svobodný. V druhé jsem žil pouze v duchu, ale žilo se mi tam taky dobře, a taky jsem tam byl svobodný. Z nové vlasti jsem mohl kdykoli odejet, protože kanadský pas mě k tomu opravňoval. Odejet z té staré vlasti bylo ještě snazší. Nebyl k tomu potřebí ani pas, který si člověk musí, byť velmi snadno opatřit. Stačila imaginace. Vzpomínky. Život duše. Na mysl mi často přicházely staré verše slovenského básníka Kollára:
 

Nepřikládej svaté jméno vlasti
tomu kraji, v kterém bydlíme,
pravou vlast jen v srdci nosíme,
kterou nelze bíti ani krásti.
 

Tak to je. V mé staré vlasti byl naštěstí znovuzřízen demokratický režim, který občanům umožňuje to, co mi stará vlast neumožňovala, co mi dala teprve Kanada: život, svobodu a budování štěstí. Nevracím se tam, jako se tam nevraceli moji soukmenovci v devatenáctém století. Jezdili tam velice rádi na návštěvu, chtěli vidět rodnou krajinu, příbuzné, staré přátele. A pak se vraceli domů. Do nové vlasti.
Měl jsem pratetu, která jako sedmnáctiletá dívka poznala někdy v osmdesátých letech devatenáctého století na všesokolském sletě v Praze Amerického Čecha, rovněž Sokola, vzala si ho a odjela s ním do Omahy. Prožila tam šedesát let šřastného života, měla čtyři děti a hodného manžela, dobrého, jak se říkávalo, “providera”. Staral se o rodinu, rodina netrpěla nouzí, děti vystudovaly. Potom otec zemřel, děti byly už samostatné, měly vlastní rodiny, a stará paní cítila, že se blíží stín věčnosti. A rozhodla se, že odjede zemřít do staré vlasti. Když tam přijela, za dva měsíce se jí začalo stýskat, a vrátila se do nové vlasti.
«To make a really long story short»: přejela Atlantický oceán sem tam asi čtyřikrát – tehdy ještě nelétala transatlantická letadla – a stále se nemohla rozhodnout, kde vlastně je její vlast.
Zemřela na moři, cestou do nové vlasti, a pochovali ji v Atlantickém oceánu.



In einem fremden Land (German)

Für den Begriff Heimat nehme ich folgendes Maß: Ich wurde in Böhmen geboren und hielt es für meine Heimat. Als ich vierzehn war, wurde meine Heimat von Fremden, den deutschen Nazis, besetzt, und ich, wie die Mehrheit des Volkes, klammerte meine Hoffnungen an den Augenblick, in dem mein Land von anderen fremden Truppen, den damaligen Alliierten, besetzt würde. Folglich begrüßte ich die fremden Truppen in meiner Heimat: Sie brachten die persönliche Freiheit, die die Nazis den Menschen meines Volkes genommen hatten.
Im Jahre 1948 wurde Böhmen nicht von fremden Truppen besetzt, trotzdem sind die individuellen bürgerlichen Freiheiten im Lande verloren gegangen. Diesmal raubte sie das kommunistische Regime. Genauso wie die knappe Mehrheit des Volkes – in den letzten freien Wahlen erhielten die demokratischen Parteien etwa 60 Prozent der Stimmen – stellte ich mir damals vor, wie schön es wäre, wenn die Worte des Pilsener Gassenhauers in Erfüllung gingen: „Erst mit den Jungs aus Ju-ess-äi wird es bei uns wieder hey!“ Ich selbst glaubte allerdings nicht, dass diese kommen würden, schon damals hatte ich einen viel zu guten Riecher für die internationale Politik.
Im Jahre 1968 wurde Böhmen von den sowjetischen Truppen besetzt und ich ging nach Kanada. Und wieder, wie im Jahre 1939, wurde das Land von Fremden okkupiert, die den Bürgern die persönliche Freiheit raubten. Der geographische Begriff der Heimat existierte für mich nicht mehr.
Wirklich nicht? Was war eigentlich geschehen?
Als J. A. Komenský-Comenius nach dem Jahre 1620 im Begriff war, seine Heimat zu verlassen, nahm er angeblich eine Hand voll Heimaterde mit. Seine Heimat verließ er dennoch.
Wo war seine Heimat?
Schließlich definierte ich für mich zweierlei Begriffe: Komenský war ein Exulant; er wollte seine Heimat nicht verlassen, aber die politischen und religiösen Verhältnisse zwangen ihn zu gehen.
Im neunzehnten Jahrhundert wanderten viele Tschechen nach Amerika aus: Sie mussten nicht, sie hätten auf der heimatlichen Scholle bleiben können. Aber da ging es ihnen schlecht, im Lande gab es nicht ausreichend persönliche Freiheit, und sie wollten sich materiell und menschlich verbessern. Die Landlosen sehnten sich danach, in Amerika Farmer „auf eigenem Boden“ zu werden, sie hofften, dass ihre Kinder im neuen Land nicht mehr Landlose, Laufburschen, Knechte, Mägde oder wie auch immer genannte Besitzlose sein würden. Sie wollten, dass ihre Kinder studierte Leute würden, die ihre bürgerliche Freiheit, die Amerika ihnen bot, voll nutzen können: dass sie nicht nur ihr Leben, sondern auch die Freiheit und die Möglichkeit haben, den Weg zum persönlichen Glück zu beschreiten. Einige Gebildete und Autodidakten riskierten eine sichere Bleibe, um die persönliche Freiheit zu erlangen: Klácel, Lešikar.
Diese Leute waren nicht mehr Exulanten, sondern Emigranten. Sie schufen den Begriff der „alten“ Heimat, die sie niemals, auch nicht nach Generationen vergaßen, während sie in der „neuen“ Heimat lebten, die ihnen die persönliche Freiheit und den Weg zum Glück ermöglichte.
Die alte Heimat haben sie nicht vergessen. Als T. G. Masaryk während des Ersten Weltkriegs die Grundsätze der künftigen Verfassung eines demokratischen Staates in Washington formulierte, unterstützten die tschechischen Bürger der neuen Heimat, d. h. die amerikanischen Tschechen, seine Bemühungen nach Kräften: durch Arbeit, Sympathie und Geld. Mir ist sogar der Fall einer tschechisch-amerikanischen Schriftstellerin der dritten Generation bekannt, die, bevor die Vereinigten Staaten in den Krieg eintraten, als Masaryks Kurier wirkte und ins Königreich Böhmen mit den Nachrichten für den Widerstand gegen Österreich reiste.
Wo war ihre Heimat?
Uns, meiner Frau und mir, widerfuhr das Gleiche. Kanada gab uns, eigentlich zum ersten Mal in unserem Erwachsenenleben, eine dauerhafte persönliche Freiheit. Mir ermöglichte sie darüber hinaus eine mehr als anständige Existenz als Universtätsprofessor und frei publizierender Prosaist. Meine Frau gründete einen tschechischen Verlag, um Bücher von Autoren herauszugeben, die in der ganzen Welt verstreut waren, die tschechisch schrieben und fast keinerlei Möglichkeiten hatten, ihre Bücher in den fremden Ländern herauszugeben. Bald folgten auch Werke von Autoren, die in der alten Heimat geblieben waren, denen die politische Ideologie dort die persönliche Freiheit nahm, einschließlich der Freiheit, Bücher herauszugeben, die vom politischen Regime im Lande verboten waren.
Wo war ihre Heimat?
Meine Frau hatte zwei unterschiedliche Heimatländer – wie Generationen ihrer Stammesbrüder, die den Begriff schufen: eine alte und eine neue Heimat. Als ihr von der Universität in Toronto die Ehrendoktorwürde für die Verdienste um die ethnische Kultur in Kanada verliehen wurde, verglich sie in ihrer Festrede Kanada mit einer Stiefmutter und die Tschechoslowakei mit einer Mutter. Manchmal kommt es vor, sagte sie, daß die Stiefmutter zu ihrem Stiefkind zuweilen unvergleichlich besser ist als die eigene Mutter. Das, sagte sie, ist mein Fall.
Im Ausland zu leben war bis vor kurzer Zeit eine Anomalie, etwas Unnatürliches, was in den Menschen, ob sie die Länder, wo sie geboren wurden, freiwillig oder gezwungenermaßen verließen, eine tiefe, oft pathologische Nostalgie erweckte. Ich habe nie daran gelitten. Ich habe überlegt, was an mir unnatürlich ist, dass ich den unnatürlichen Zustand des Lebens in einem fremden Land eigentlich als einen natürlichen ansehe. Ich wusste, dass ich in das Land, wo ich geboren wurde – ich lernte, es als die alte Heimat zu bezeichnen – niemals würde zurückkehren können (was nicht in Erfüllung ging, nur viel zu spät), und mir kam der Gedanke, dass es sich damit gleich verhält wie mit Kindheit und Jugend. Wir können niemals dorthin zurückkehren, aber während wir auf dem Weg zur Ewigkeit voranschreiten, erinnern wir uns an diese Zeit mehr und mehr in Liebe, obwohl wir sie in einem Land erlebten, in dem fremde Okkupanten herrschten und die Menschen um die persönliche Freiheit brachten.
Im Geiste konnte ich dorthin zurückkehren, und die Unfreiheit, die damals die Bürger im Lande fesselte, fesselte mich in der Erinnerung nicht. Ich erlebte also keine Nostalgie und begann frei über das unfreie Land meiner Kindheit und Jugend zu schreiben, denn im Geiste lebte ich nur in der Schönheit seiner Landschaft, in der Lieblichkeit der jungen Liebe und im Wohlklang der Sprache, die man Muttersprache nennt.
Wo war meine Heimat?
Es gab zwei. In der einen lebten wir physisch, und ich konnte dort gut leben, ich war frei. In der anderen lebte ich nur im Geiste, aber ich konnte dort auch gut leben und auch dort war ich frei. Aus der neuen Heimat konnte ich jederzeit wegfahren, denn der kanadische Pass berechtigte mich dazu. Aus der alten Heimat wegzufahren war noch einfacher. Dazu war nicht einmal ein Pass nötig, den man sich, zwar sehr einfach, aber doch besorgen muss: es reichte die Imagination. Die Erinnerungen. Das Leben der Seele. Oft kamen mir die alten Verse des slowakischen Dichters Kollár in den Sinn:

Schreib nicht der Heimat heiligen Namen zu
jenem Ort, in dem wir leben,
echte Heimat nur im Herzen wir tragen,
die man nicht schlagen, nicht stehlen kann.

So ist es. In meiner alten Heimat wurde das demokratische System zum Glück wieder hergestellt, das den Bürgern das ermöglicht, was mir die alte Heimat nicht ermöglichte und was mir erst Kanada gab: das Leben, die Freiheit und die Gestaltung von Glück. Ich kehre nicht dorthin zurück, wie auch meine Stammesbrüder im neunzehnten Jahrhundert nicht dorthin zurückkehrten. Sie fuhren sehr gerne hin zu Besuch, sie wollten das Land, in dem sie geboren waren, die Verwandtschaft, die alten Freunde wieder sehen. Und dann kehrten sie nach Hause zurück. In die neue Heimat.
Ich hatte eine Urgroßtante, die als siebzehnjähriges Mädchen in den achtziger Jahren des neunzehnten Jahrhunderts bei einem Treffen des Turnvereins Sokol in Prag einen amerikanischen Tschechen, ebenfalls ein Sokolmitglied, kennen lernte, ihn heiratete und mit ihm nach Omaha fuhr. Sie verlebte dort sechzig glückliche Jahre, hatte vier Kinder und einen lieben, guten Mann, einen so genannten Provider. Er sorgte für die Familie, die Familie litt keine Not, die Kinder konnten studieren. Dann starb der Vater. Die Kinder waren schon selbständig, hatten eigene Familien, und die alte Dame fühlte, dass der Schatten der Ewigkeit nahte. Und sie beschloss, zum Sterben in die alte Heimat zu fahren. Als sie dort ankam, bekam sie nach zwei Monaten Heimweh und kehrte in die neue Heimat zurück.
To make a really long story short: Sie überquerte etwa viermal den Atlantischen Ozean hin und her – damals flogen noch keine transatlantischen Flugzeuge – und konnte sich noch immer nicht entscheiden, wo eigentlich ihre Heimat sei.
Sie starb auf dem Meer, unterwegs in die neue Heimat, und wurde im Atlantischen Ozean bestattet.




minimap