Ajvaz, Michal: Riddles (Hádanky in English)

Zvíře mi dává každý večer hádanky, a když je neuhodnu, tak mě kope a Kouše. Je podobné malému levhartu a za jiných okolností bych řekl, že vypadá docela roztomile. Zatím jsem neuhodl hádanku ani jednou.Najde si mě vždycky, ať jsem kdekoliv. Někdy se zdržuji pozdě do noci ve společnosti, třebaže mě to tam nijak nebaví, protože doufám, že si zvíře netroufne obtěžovat mě před lidmi. Skutečně se před nikým jiným než přede mnou neukazuje, ale nějakým způsobem se ke mně za všech okolností dostane: když jdu na záchod, uslyším nad sebou harašeni, v rezervoáru začne nadskakovat víko a za chvíli se z něho vykloní malá chlupatá hlava, kývne na mne a říká: „Co se skrývá v nitru veliké, fialovobíle pruhované koule, která se v létě za rozednění zvolna kutálí po mokrém asfaltu parkoviště na dosud spícím sídlišti?" Všechny hádanky jsou takhle pitomé.Anebo ležím v posteli v bytě přítelkyně; už spí a já taky usínám, říkám si, dneska už snad žádná hádanka nebude, když se za polštářem vysune hlava zvířete, polechtá ně vousy a šeptá mi do ucha: „Ráno to má čtyři nohy, v poledne dvě a večer sedmnáct, sedí to ve studených kamnech, která stojí v tmavé, vlhce zapáchající čekárně na nádraží v Týnci nad Labem, a zpívá to hlubokým hlasem zhudebněnou stat Jana Mukařovského Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty." Jindy sedím s přáteli ve Slávii a najednou ucítím lehké škrábání na koleně. Sehnu se pod desku stolu a tam se srazím s vlhkým čenichem, zvíře mě obejme prackou kolem krku, přitáhne si mě k sobě ještě hlouběji pod stůl, strčí mi čumák až skoro do ucha a šeptá: „Dneska to bude lehké: je to rozpláclé na talíři, který leží na pultě kavárny U dvou fagotů na bulváru Saint-Germain v Paříži, a ječí to tak hlasitě, že je to slyšet až na pláži v Beau lieu-sur-Mer." Když se vynořím pobledlý z podsvětí a koktám něco o tom, že mi upadla propisovací tužka,cítím zase tahání za kalhoty. Rychle se znovu potápím a slyším: „Napovím ti: je to hnědé (alespoň ve všední dny) a nikdy to nečetlo komentáře Sigera z Brabantu k Aristotelovi."Jak jsem už řekl, ještě nikdy se mi nepodařilo žádnou hádanku Uhodnout; přesto o hádankách neustále přemýšlím - jednak proto, že mám ze zvířete strach, nejenom z jeho kopání a kousání, ale iz jeho nepříjemných ironických poznámek (jako: „no jo, koruna tvorstva, homo sapiens" - dělá přitom pitvorné grimasy - „ale co to je, když je to v létě hranaté a bliká to a v zimě protáhlé a sulcovité a běhá to po dálnici, to neví, to si nemůže vzpomenout"), jednak by mě odpovědi na otázky zajímaly i bez ohledu na tresty a odměny. Když se dávám poddat, vyzvídám vždycky, jaká je správná odpověď, ale zvíře mi nikdy nic neprozradí, jenom brumlá: Nemůže tě přece poučovat, y jsi pán tvorstva, vrchol života na zemi, já jsem jenom hloupý zvířátko atd." Mám zvířata rád, mám dokonce rád i tohle nesnesitelné zvíře, posedlé šílenými hádankami, ale jsou chvíle - zejména tehdy, když hraje ukřivděnou a ufňukanou pózu živočicha, kterému vývoj druhu nezaslouzené ubližil -, kdy mám chuť námlátit. Možná by se tím celý problém s hádankami vyřešil, ale dosud jsem to ještě nikdy neudělal.A tak chodím a přemýšlím o zvířecích hádankách. Všichni si o mně myslí, že jsem velký filosof, když jsem pořád tak zamyšleny, a očekávají ode mne významné myslitelské dílo, summu philosophiae. Ve skutečnosti je za tím vším jenom zvíře. Za vším je nějaké přehlédnuté zvíře, skrčené v koutě.Nevěřím příliš, že hádanky mají nějaký smysl a že na ně vůbec existuje odpověď. Přesto se neubráním tomu, abych o nich neustále přemýšlel, i když vím, že poškrábaný a pokousaný budu, ať budu o hádankách hloubat, nebo ne. Přitom je mi už dlouho jasné, že hlavním zlem nejsou zuby a drápy zvířete, ale právě neustálé přemýšlení o hádankách, které pořád natolik zaměstnávalo mou pozornost, že jsem kvůli němu nezaslechl tiché, nejisté výzvy, vanoucí z temných průchodů a z ústí vedlejších ulic, propásl jsem schůzku s lesními vílami, nechal jsem uvadnout zárodky fantastických dobrodružství, nepostřehl jsem, že se vedle mne otevřela cesta do Asie, k zlatým chrámům v džungli, minul jsem pootevřenou branku zahrady, poklad skřítků zářící na nočním mechu, neuslyšel jsem zpěv Sirén, který ostatním přinesl nádherné ztroskotání.Pokud si myslíte, že léta neúspěšného hádání pro mne byla alespoň jakýmsi cvikem a zkušeností, které skýtají naději do budoucna, bohužel se mýlíte: cvičením a zkušeností se pro nás zdůvěrňuje vnitřní řád nějaké věci, ale hádanky žádný vnitřní řád nemají, alespoň se mi nepodařilo se k němu nějakým způsobem přiblížit. Jsem na tamže místě, jako jsem byl před lety. Přicházejí však kamžiky, kdy zcela zřetelně cítím, že jsem v blízkosti řešení hádanek, řešení, které je rozluští všechny najednou a které bude také klíčem, jímž se otevřou i všechny budoucí hádanky, Jsou to chvíle duševního vypětí na hranici snesitelnosti, světlo je na dosah ruky, celé mé tělo se chvěje v jeho vibracích, které mnou prostupují... ale nakonec z toho nikdy nic není, světlo mi vždycky unikne. Je to beznadějné; když se snažím spolupracovat se zjevením tím, že mu vycházím vstříc rozumovým uvažováním, konstrukce rozumu nakonec světlo z zjevení zastřou a odvedou mě od něho pryč; když rozum vypnu a jen pasivně vyčkávám, až se světlo ztvární v poznatek samo, zjevení mizí, protože se nesetkává s ničím, na čem by se mohlo uchytit. Svíjím se bezradností a vztekem. Přitom v takových okamžicích vím zcela jistě, že řešení bude jednoduché, a jestli se mi je někdy podaří nalézt, budu se asi muset smát tomu, že jsem na to tak dlouho nemohl přijít.Pokud nastane okamžik blízkosti světla zrovna ve chvíli - i to se stává -, kdy je zvíře přítomné, zmlkne a zvážní, dívá se na mne hlubokýma kočičíma očima. Neříká nic, jeho pružným tělem poškubávají záchvěvy napětí. Dlouho se na sebe mlčky díváme, dívám se na zvíře a v mém pohledu je zoufalá prosba, aby mi pomohlo, aby mi napovědělo, ale zvíře mlčí, vím, že mi nemůže pomoci, dívá se na mne a v jeho pohledu je zoufalá prosba, abych si vzpomněl. Když nakonec vidí, že jsem zase prohrál, namlátí mi tlapkami kousne mě do lýtka a odchází svými podivnými stezkami Vinoucími se mezi nábytkem.

Whenever the moment of getting close to the light coincides - as it sometimes does - with a time when the beast is present, it falls silent and grows solemn, looking at me with deep feline eyes. It says nothing, its lithe body twitches with bouts of tension. We look at each other ill silence for a tong while, I gaze at the beast and in my eyes there is a desperate appeal for help, for it to give me a clue, but the beast remains silent, I know it cannot help, it gazes at me, and in its eyes there is a desperate appeal for me to remember, When it finally sees I have lost yet again, it thumps me with its paws, bites my calves and goes off down its odd paths meandering in the furniture.