This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Borovský, Karel Havlíček: Reĝo Lavra (Král Lávra in Esperanto)

Portre of Borovský, Karel Havlíček

Král Lávra (Czech)

Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
děli kraj ten od české komory,
kde on panoval.

Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám;
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.

Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
vlasy dlouhé na krku široce
nosil jak roj včel.

Horší ještě bylo,
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!

Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávot' pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Jenom holičově
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.

Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
„Ach, můj Kukulín!“

Již posloužil králi,
již ho vede kat
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.

„Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
proboha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!

Králi, milost, pane!
Máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít? –

Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy,
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?“ –

Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
„Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.

Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy.“

Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. - -

Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.

Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď;
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou,
jazejček je rtuť!

„Ach, můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje;
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?“

„Má milá matičko,
ach, pomoc žádná!“
„Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá.“

Pravil starý v lese:
„Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék.“ -

Hned tu noc se holič
z domu vypravil,
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.

Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu král Lávra strojil
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.

A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.

Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!“
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strůnách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
„Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!“

Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu pověsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.

Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.

A po krátké době,
když utich povyk,
líbil se přec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
velká věc je zvyk! -

Tu je konec písně:
zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a stříhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.

Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak červíčkovská;
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!



Reĝo Lavra (Esperanto)

Vivis reĝo maljunulo,
inda je estimo,
sed ĝi estis antaŭ tempo
kaj ne en proksimo;
naŭ montaroj kaj tri oceanoj
kuŝis inter liaj civitanoj
kaj la ĉeĥa limo.

Estis Lavra el Irlanda
reĝa dinastio.
Kaj pri tiu reĝo estas
bela historio.
Hej, edzino! Vinon al mi portu!
Kaj vi, buboj, eĉ ne pepe vortu!
Kantos mi pri tio.

Irlandanoj portas Lavran
ĝis nun en la koro:
nek al Judo li similis,
nek al diktatoro,
nek fremdaĵon kiel sian traktis,
nek rekrutojn por milito kaptis,
justis al popolo.

Tamen unu mankon havis
la monarko brila:
ke malamis li la majstrojn
de la art' razila.
Foje nur en jar' sin razi lasis;
abel-svarme sur la kol' amasis
la hararo vila.

Eĉ pli mise! Ĉiujare
antaŭ Pentekosto,
kiam la barbir' glatigis
vangojn de la Moŝto,
stranga rekompenco lin atendis:
ne arĝento, sed li tuj ekpendis
sur strangola fosto.

Ne komprenis la konduton
la popol' irlanda,
eĉ indignis kontraŭ Reĝo
pro l' manio sanga.
Sed reĝ-volo sana al popolo!
Oni kontentiĝis do pri l' moro
kaj kutimo stranga.

Nur barbiroj ne kontentis
pri l' dirita sorto;
sur la hoko oni pendas
iel sen komforto ...
Sed ribeli? Tro malmultaj estis
la barbiroj, sekve ne protestis
eĉ per unu uorto.

Kiam venis Pentekosto
sen kompat' kaj mildo,
en urbdomo kolektiĝis
la barbira gildo
kaj la loton tiris laŭ la vico,
kiun trafos reĝa raz-ofico
kaj -- la pendumil' do ...

Jes, ĝi trafis ... Tiujare
juna Kukulino
devas reĝan barbon razi,
filo de vidvino.
Ŝi aŭdinte tion, tuj ekpalis
kaj sur teron kuazaŭ morta falis:
"Fil' de mia sino!"

Jam la Reĝon li priservis,
jam sub ligna trabo
hombuĉisto al li pagas:
ŝnuron el kanabo.
Jen patrino tra l' amas' kubutas,
kie oni filon ekzekutas,
peti por la knabo:

"Reĝo! Mia sola filo! ...
Volu lin indulgi!
Mi pro Dio vin petegas,
ne ŝajnigu surdi!
Mi, vidvino, ploras malespere
kaj mi ankaŭ mortus mem prefere,
ol lin lasi murdi.

Reĝo nia, Reĝa Moŝto,
estas ĝi humano,
ke senkulpa knabo mortos
per buĉista mano?
Mia edzo falis por vin servi,
fil' min nutras ... Nun pereas per vi
ankaŭ li, infano.

Estas vi ja bona reĝo
al civitanaro,
tamen certe vi frenezas
foje en la jaro.
Reĝa barbo! Neniaĵo tute!
Kaj pro ĝi strangoli ekzekute
estas patra faro?"

Kaj la Reĝo? Hontigite
kapon li mallevis,
ja eĉ pli: en lia koro
kvazaŭ io krevis.
Li suspiris, ne koleris pri ŝi,
nur rapidis siajn larmojn viŝi,
oni halti devis.

Ĉiujn homojn li forsendis,
restis ĉe la Reĝo
sole juna Kukulino,
pala kiel neĝo.
Lavra sidas kun la kron' sursine:
"Venu, knabo, al mi pli proksime
ĝis la ora seĝo.

Ĵuru al mi, ke neniam
volas vi perfidi,
kion sub la reĝaj haroj
devis vi ekvidi.
Tiam vin plu ne minacas ĝeno,
sed vi en la Kort-Barbir-Posteno
povos ĉiam sidi.

La junulo tre volonte
al la Reĝo ĵuris
kaj libera al patrino
kun avanco kuris.
Do la Reĝon li razadis poste.
La barbirojn ne plu Pentekoste
pendumil' teruris.

La Irlandaj civitanoj
sentis koran dankon,
ke la bona Reĝ' formelis
sian solan mankon.
Tamen pli ol ĉiuj, kun jubilo
la honestaj majstroj de razilo
laŭdis la reganton.

En posten' de kortegano
la junulo pavas,
la patrino lin admiras:
Ho, kiel li bravas!
Stelojn, orbrodaĵon sur livreo
kun galonoj, kaj sur portepeo
li razilon havas.

Ve! La stelojn kaj orfranĝojn
li ne plu avidas,
ĉar, se koron mordas vermo,
horo invalidas:
Ne perfidi eĉ nur per rimarko,
kion dum razad' li ĉe l' monarko
sub la haroj vidas!

La anseroj pepegadas,
cignoj muti emas.
Vi ne razu barbon, se vi
sekretaĵon tenas.
Ĉu barbiro ion kaŝi povas?
Lia buŝo de si mem sin movas,
lang' hidrarge tremas.

"Mia filo, vi vin certe
ne tre bone sentas.
Tage vi senvorte vagas,
nokte vi lamentas.
Vi ridadis, viaj vangoj ruĝis,
nun la san' el juna korpo fuĝis --
kio vin turmentas?

"Kara panjo, ne plu estas
ia helpo por mi."
"Kara filo, por ekscii,
lasu vin informi!
En arbar' ermitas bona viro,
li malŝlosas koirojn per konsilo,
li pli saĝas ol ni."

"Jes, mi konas vian plagon,"
diris pia viro.
"Nome, vi sekreton scias,
sed estas barbiro.
Al neniu ion diri pri ĝi!
Kaj la koro povas malpeziĝi
nur per ties diro.

Jen, kie ni antaŭ Viklov
du riverojn vadas,
salik-arbo tri hom-aĝojn
staras kaj putradas.
Flustru nokte en la arbo-kavon
la sekreton, kaj vi trovos savon.
Tiel mi persvadas."

Kukulin' en sama nokto
kuris sen elspiro
tuj elprovi la konsilon
de la sankta viro.
Al saliko flustre li perfidis,
kion li sur reĝa kapo vidis. -
Sekvis san-akiro.

Kaj okazis baldaŭ post la
resaniga kazo,
ke la Reĝo kurierojn
sendis kun ukazo:
"Damoj kaj nobeloj, jen atentu!
Ĉiuj antaŭ Reĝo vin prezentu
ĉe regal-okazo!"

Kaj la gastojn post bankedo
granda bal' atendis,
kie vaksumita planko
glate sin etendis.
La plej faman bandon el Karlsbado
por la gaja korta maskerado
Reĝo ankaŭ mendis.

Hejme esti, hejme resti
ĉeĥoj ne tro ŝatas,
sed ne tiel en la mondo
la aferoj statas:
ĉeĥajn bandojn kaj harpistinetojn,
cirkrajdistojn, ĉeĥajn alumetojn
ĉie ni konstatas.

Marŝis bando tra Irlando
al la reĝa domo.
Jen Ĉervicek perdis kejlon
el basviolono.
Antaŭ Viklov ĉe la riverpaso
haltis li en granda embaraso
post la perd-ekkono.

Nun li staris sub saliko
kun malgaja penso:
"Serĉi kejlon? Sed ni poste
venos post komenco ..."
Sensuspekte li per lerta tranĉo
faris kejlon el salika branĉo.
Sed la konsekvenco!

Oj, ĝi krakis ĉe la balo!
ĉar okazis jeno:
Tuj kiam li tuŝis kordojn
per la arĉo-treno
baso krias, kiom ĝi plej fortas:
"Reĝo Lavra la orelojn portas
kiel la azeno! o

Nu, Ĉerviĉek tuj elflugis
laŭ la reĝ-ordono,
sed ne helpus eĉ pendumo
de l' basviolono.
La sekret' pro kiu oni ŝnuris
la barbirojn, jam senhalte kuris
de la dom' al domo.

Kion baso elbabilis
ĉe la korta balo,
tion oni tute vane
maskus per hararo.
Do la Reĝo longon de l' oreloj
ne plu kaŝis en la ĉap-funeloj
de post la skandalo.

Homoj ja alkutimiĝis
kaj ne plu ridaĉis;
pri la kap' de l' bona Reĝo
jam neniu klaĉis.
Ŝajnis la oreloj de azeno
eĉ konveni al la suvereno,
al popol' ĝi plaĉis.

"Longe vivu Reĝo Lavra!"
kanton finas bardo.
Kukulino ĉiam zorgis
pri la reĝa barbo.
La sekreton baso ja malkaŝis,
sed neniu sciis, ke ĝi paŝis
tra salika arbo.

Sed ne ĉiu salik-arbo
estas la Viklova,
nek ĉiu basviolono
estas parolpova.
Flustru do, filino, en salikon,
se vi sur la lango sentas tikon
pro sciaĵo nova.



Source of the quotationhttp://donh.best.vwh.net

minimap