Král Lávra (Czech)
Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
děli kraj ten od české komory,
kde on panoval.
Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám;
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.
Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.
Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
vlasy dlouhé na krku široce
nosil jak roj včel.
Horší ještě bylo,
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!
Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávot' pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.
Jenom holičově
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.
Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.
Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
„Ach, můj Kukulín!“
Již posloužil králi,
již ho vede kat
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.
„Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
proboha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!
Králi, milost, pane!
Máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít? –
Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy,
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?“ –
Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.
Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
„Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.
Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy.“
Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.
Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. - -
Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.
Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!
Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď;
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou,
jazejček je rtuť!
„Ach, můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje;
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?“
„Má milá matičko,
ach, pomoc žádná!“
„Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá.“
Pravil starý v lese:
„Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.
Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék.“ -
Hned tu noc se holič
z domu vypravil,
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.
Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu král Lávra strojil
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.
A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.
Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.
Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.
Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!“
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.
Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strůnách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
„Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!“
Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu pověsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.
Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.
A po krátké době,
když utich povyk,
líbil se přec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
velká věc je zvyk! -
Tu je konec písně:
zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a stříhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.
Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak červíčkovská;
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!
|
Reĝo Lavra (Esperanto)
Vivis reĝo maljunulo, inda je estimo, sed ĝi estis antaŭ tempo kaj ne en proksimo; naŭ montaroj kaj tri oceanoj kuŝis inter liaj civitanoj kaj la ĉeĥa limo.
Estis Lavra el Irlanda reĝa dinastio. Kaj pri tiu reĝo estas bela historio. Hej, edzino! Vinon al mi portu! Kaj vi, buboj, eĉ ne pepe vortu! Kantos mi pri tio.
Irlandanoj portas Lavran ĝis nun en la koro: nek al Judo li similis, nek al diktatoro, nek fremdaĵon kiel sian traktis, nek rekrutojn por milito kaptis, justis al popolo.
Tamen unu mankon havis la monarko brila: ke malamis li la majstrojn de la art' razila. Foje nur en jar' sin razi lasis; abel-svarme sur la kol' amasis la hararo vila.
Eĉ pli mise! Ĉiujare antaŭ Pentekosto, kiam la barbir' glatigis vangojn de la Moŝto, stranga rekompenco lin atendis: ne arĝento, sed li tuj ekpendis sur strangola fosto.
Ne komprenis la konduton la popol' irlanda, eĉ indignis kontraŭ Reĝo pro l' manio sanga. Sed reĝ-volo sana al popolo! Oni kontentiĝis do pri l' moro kaj kutimo stranga.
Nur barbiroj ne kontentis pri l' dirita sorto; sur la hoko oni pendas iel sen komforto ... Sed ribeli? Tro malmultaj estis la barbiroj, sekve ne protestis eĉ per unu uorto.
Kiam venis Pentekosto sen kompat' kaj mildo, en urbdomo kolektiĝis la barbira gildo kaj la loton tiris laŭ la vico, kiun trafos reĝa raz-ofico kaj -- la pendumil' do ...
Jes, ĝi trafis ... Tiujare juna Kukulino devas reĝan barbon razi, filo de vidvino. Ŝi aŭdinte tion, tuj ekpalis kaj sur teron kuazaŭ morta falis: "Fil' de mia sino!"
Jam la Reĝon li priservis, jam sub ligna trabo hombuĉisto al li pagas: ŝnuron el kanabo. Jen patrino tra l' amas' kubutas, kie oni filon ekzekutas, peti por la knabo:
"Reĝo! Mia sola filo! ... Volu lin indulgi! Mi pro Dio vin petegas, ne ŝajnigu surdi! Mi, vidvino, ploras malespere kaj mi ankaŭ mortus mem prefere, ol lin lasi murdi.
Reĝo nia, Reĝa Moŝto, estas ĝi humano, ke senkulpa knabo mortos per buĉista mano? Mia edzo falis por vin servi, fil' min nutras ... Nun pereas per vi ankaŭ li, infano.
Estas vi ja bona reĝo al civitanaro, tamen certe vi frenezas foje en la jaro. Reĝa barbo! Neniaĵo tute! Kaj pro ĝi strangoli ekzekute estas patra faro?"
Kaj la Reĝo? Hontigite kapon li mallevis, ja eĉ pli: en lia koro kvazaŭ io krevis. Li suspiris, ne koleris pri ŝi, nur rapidis siajn larmojn viŝi, oni halti devis.
Ĉiujn homojn li forsendis, restis ĉe la Reĝo sole juna Kukulino, pala kiel neĝo. Lavra sidas kun la kron' sursine: "Venu, knabo, al mi pli proksime ĝis la ora seĝo.
Ĵuru al mi, ke neniam volas vi perfidi, kion sub la reĝaj haroj devis vi ekvidi. Tiam vin plu ne minacas ĝeno, sed vi en la Kort-Barbir-Posteno povos ĉiam sidi.
La junulo tre volonte al la Reĝo ĵuris kaj libera al patrino kun avanco kuris. Do la Reĝon li razadis poste. La barbirojn ne plu Pentekoste pendumil' teruris.
La Irlandaj civitanoj sentis koran dankon, ke la bona Reĝ' formelis sian solan mankon. Tamen pli ol ĉiuj, kun jubilo la honestaj majstroj de razilo laŭdis la reganton.
En posten' de kortegano la junulo pavas, la patrino lin admiras: Ho, kiel li bravas! Stelojn, orbrodaĵon sur livreo kun galonoj, kaj sur portepeo li razilon havas.
Ve! La stelojn kaj orfranĝojn li ne plu avidas, ĉar, se koron mordas vermo, horo invalidas: Ne perfidi eĉ nur per rimarko, kion dum razad' li ĉe l' monarko sub la haroj vidas!
La anseroj pepegadas, cignoj muti emas. Vi ne razu barbon, se vi sekretaĵon tenas. Ĉu barbiro ion kaŝi povas? Lia buŝo de si mem sin movas, lang' hidrarge tremas.
"Mia filo, vi vin certe ne tre bone sentas. Tage vi senvorte vagas, nokte vi lamentas. Vi ridadis, viaj vangoj ruĝis, nun la san' el juna korpo fuĝis -- kio vin turmentas?
"Kara panjo, ne plu estas ia helpo por mi." "Kara filo, por ekscii, lasu vin informi! En arbar' ermitas bona viro, li malŝlosas koirojn per konsilo, li pli saĝas ol ni."
"Jes, mi konas vian plagon," diris pia viro. "Nome, vi sekreton scias, sed estas barbiro. Al neniu ion diri pri ĝi! Kaj la koro povas malpeziĝi nur per ties diro.
Jen, kie ni antaŭ Viklov du riverojn vadas, salik-arbo tri hom-aĝojn staras kaj putradas. Flustru nokte en la arbo-kavon la sekreton, kaj vi trovos savon. Tiel mi persvadas."
Kukulin' en sama nokto kuris sen elspiro tuj elprovi la konsilon de la sankta viro. Al saliko flustre li perfidis, kion li sur reĝa kapo vidis. - Sekvis san-akiro.
Kaj okazis baldaŭ post la resaniga kazo, ke la Reĝo kurierojn sendis kun ukazo: "Damoj kaj nobeloj, jen atentu! Ĉiuj antaŭ Reĝo vin prezentu ĉe regal-okazo!"
Kaj la gastojn post bankedo granda bal' atendis, kie vaksumita planko glate sin etendis. La plej faman bandon el Karlsbado por la gaja korta maskerado Reĝo ankaŭ mendis.
Hejme esti, hejme resti ĉeĥoj ne tro ŝatas, sed ne tiel en la mondo la aferoj statas: ĉeĥajn bandojn kaj harpistinetojn, cirkrajdistojn, ĉeĥajn alumetojn ĉie ni konstatas.
Marŝis bando tra Irlando al la reĝa domo. Jen Ĉervicek perdis kejlon el basviolono. Antaŭ Viklov ĉe la riverpaso haltis li en granda embaraso post la perd-ekkono.
Nun li staris sub saliko kun malgaja penso: "Serĉi kejlon? Sed ni poste venos post komenco ..." Sensuspekte li per lerta tranĉo faris kejlon el salika branĉo. Sed la konsekvenco!
Oj, ĝi krakis ĉe la balo! ĉar okazis jeno: Tuj kiam li tuŝis kordojn per la arĉo-treno baso krias, kiom ĝi plej fortas: "Reĝo Lavra la orelojn portas kiel la azeno! o
Nu, Ĉerviĉek tuj elflugis laŭ la reĝ-ordono, sed ne helpus eĉ pendumo de l' basviolono. La sekret' pro kiu oni ŝnuris la barbirojn, jam senhalte kuris de la dom' al domo.
Kion baso elbabilis ĉe la korta balo, tion oni tute vane maskus per hararo. Do la Reĝo longon de l' oreloj ne plu kaŝis en la ĉap-funeloj de post la skandalo.
Homoj ja alkutimiĝis kaj ne plu ridaĉis; pri la kap' de l' bona Reĝo jam neniu klaĉis. Ŝajnis la oreloj de azeno eĉ konveni al la suvereno, al popol' ĝi plaĉis.
"Longe vivu Reĝo Lavra!" kanton finas bardo. Kukulino ĉiam zorgis pri la reĝa barbo. La sekreton baso ja malkaŝis, sed neniu sciis, ke ĝi paŝis tra salika arbo.
Sed ne ĉiu salik-arbo estas la Viklova, nek ĉiu basviolono estas parolpova. Flustru do, filino, en salikon, se vi sur la lango sentas tikon pro sciaĵo nova.
Source of the quotation | http://donh.best.vwh.net |
|