Durych, Jaroslav: Boží duha

Šikmé paprsky slunce se přízračně odrážely od té potvory, vystavující své obludné tělo jejich poslední záři. Stín už sahal až k ní. Snad právě jen proto se schoulila do kotouče. Ještě nechtěla zalézt. I čekal jsem netrpělivě, až ji roztřese chlad. Ale bylo mi smutno.
Takhle tedy mě přijal ten zakletý kraj, ten naoko roztoužený a líbezný les! První, kdo mě tu vítal, byla zmije. A to bylo teď, právě teď, když už kletba byla se země sňata a na nebi zazářila Boží duha. Ale tohoto místa se to nejspíše netýkalo. Toto místo snad bylo dáno napospas hadům. A na toto místo mě vedl můj duch!
Ale náhle mi svitlo a srdce mi povyskočilo. V jaké tajemné spojitosti byl záludný třpyt té zářící šišky s touto šerednou zmijí? Což kdyby ta zmije mi opravdu ukazovala ať už cokoliv? Překážela-li mým umdleným krokům, jistě střežila ráj.
Bylo třeba ji vzbudit, ale klidně a mírumilovně a co možná sladce. Jen aby se neurazila. Ale co jsem měl říci?
„Ty potvoro,“ oslovil jsem ji, „ještě žiješ? Tak co?“
Nu, jistě to nesvědčilo o mé chytrostí. Pochopil jsem to až po této chybě a cítil jsem v kloubech, že mě nemine trest. I stál jsem a čekal.
Zprvu nic. Jen se zdálo, že můj zastřený hlas běží po jejím těle jako modravý stín. Pak se pohnula zvadlá a svraštělá hlava, ale ihned se sesunula na své dřívější místo. Pak se pomalu pootevřely škvíry nekalých očí a zase se přimhouřily. A to bylo vše. Byla ospalá. Nevĕděla, zda se jí to jen zdá, či co se to děje, a na mne se nepodívala. Stál jsem za ní a byla by se při tom musila pootočit. K tomu neměla chuti a snad ani sil. A jistě mé nelichotivé a nejapné oslovení se jí mezitím rozleželo její zploštělé hlavě, takže právem si pomyslila, že jsem asi tvor omezenější a sprostší než pes, ne-li horší než ježek.
Ale náhle se vzpamatovala jako ospalý hlídač a poněkud znepokojeně sebou trhla. Zdvihla necudnou šíji s hlavou podobnou nerozvinutému květu leknínu, vyvrženému z náhle vyschlého bahna a posmĕšně přišlápnutému, a nekale pomžourávajíc zlýma očima, poškubávala tou zploštělou hlavou zprvu vpravo, pak zpět a zase tak vlevo. A bylo to směšné, neboť ke mně se neotočila, třebas musila cítit na svém těle můj stín, ale přitom mě překvapovalo, jak ty záškuby šíje, třebas upřímně zlé, jsou vznešeně odměřené a půvabně lehké. Tak se může snad chovat jen tvor něžně zamilovaný, je-li v náručí milenčině vzbuzen voláním smrti z těch nejsladších snů. A tu jsem si vzpomněl i na ruku, vyluzující z bledě zářících kláves ty škubavé, rozdováděné a tesklivé zvuky, které tlumily žal a smály se slzám. A viděl jsem ruku až po loket obnaženou i škádlivě vytryskující a hasnoucí třpyt těch škubavých zvuků, jak jsem jej viděl při té poslední hře, než uvadly růže a napadla jinovatka -
Byl bych zajisté velice rád ty zvuky teď slyšel aspoň očima. Nezdálo se však, že by byla ta zmije chtěla opravdu hrát, a zahrála-li mi, pak to bylo jen neúmyslné a dlouho to netrvalo. Opět strnula křečí své pýchy a jedovatosti, kdyby byla pak neležela právě uprostřed cesty jako osidlo pro sebevraha, málem bych si byl myslil, že to všecko je sen.
Nevím, jak jsem pak poznal, že se hluboce zamyslila. Rád bych ovšem byl vĕděl, zda snad přece jen nepozoruje třebas nějakým střípkem, který ukrývá v oku, aspoň lomený obraz toho, čím jsem buď byl, nebo čím jsem být chtěl, či zda se snad nezrcadlím v jejích šupinách tak, že jí z toho je nanic, aniž o tom co vím. Tu však vytáhla šíji a závity těla zcela zřetelně prostoupilo zvláštní napětí, prozrazující, že se chystá buď k boji, nebo k nějaké ošemetnosti. Jistě jsem se i zachvěl a zatajil dech, ale už me to strhlo. První závit se zdvihl jako napjatý luk, pak strnul a čekal s tak urputnou odhodlaností, jako kdyby byl nechtěl pusta z objetí to, o čem jazyky lidské i jazyky hadí smĕjí asi jen syčet. Pak ta zdvižená šíje se pomalu vytahovala s hlavou ode mne odvrácenou, ale nikoliv vzhůru, nýbrž úplně vodorovně, třebas nikoliv ke mně. Snad to mohla být lest a příprava k uvolnění dosud svinuté části. Těžký závit ji následoval už poněkud namáhavěji, měně polohu boků a nevrle vyrovnávaje náhlé přechodné zadrhnutí, ale přece se srovnala sklouzla sjel jako nevěrná rozkoš, když opouští unaveného. A náhle jsem cítil, jak se při tomto pozorování kroutí celé mé tělo, jak mis obratli popolézají a sténají žebra a jak se mi prodlužují a špičatí rty a zplošťuje nos. Ale přitom jsem viděl, že celá ta rozvinutá a napjatá část pluje po něčem neviditelném, co prolíná vzduch, neboť třebas se prodloužila a napjala tak, že už nemohla vyrovnávat své obludné zakřiveniny, ještě stále a stále se nedotkla země. A bylo to všechno tak zpupné a zlé, jako kdyby ta zmije byla nesnesla pomyšlení na tu chvíli, kdy uzřím stud jejího plazícího se, ale pyšného těla. A opět to připomínalo tu líbeznou ruku při té poslední hře -