This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Fuks, Ladislav: Pan Theodor Mundstock

Portre of Fuks, Ladislav

Pan Theodor Mundstock (Czech)


Hledí na její střevíce a vidí, že jsou černé a velmi obnošené.
A tu náhle by byl vykřikl.
Poznal ji.
Když zdvihl oči od jejích ubohých bot, spatřil o kus dál na trávníku sochu zbídačelé stařeny v černém šátku a střevících. Byla to ona.
Mám zničené nervy, myslí si, jak jdou k soše, paní Schleimová, Jarná, která je patnáct let mrtva! Jak mě to mohlo napadnout? Vděčně pohlédne na sochu chudačky na trávě, vroubené sestříhaným křovím, a všimne si, že má v ruce tašku. Tahle vedle něho ji má také, v druhé odvrácené ruce. Teď však sochu míjí a vidí, že nemá tašku, ale knihu. Knihu, nějaká stará spisovatelka! Zoufale se předkloní, aby viděl, že ta vedle něho ji má také. Ale má tašku. Hrůzou mu poklesnou kolena. Je to někdo jiný...
Avšak nestačí se vzchopit. Vidí, že jim pod nohama zřídlo listí a začíná probleskovat černá ztvrdlá země. V předtuše, že postranní cestička končí, zdvihne oči a v té chvíli nedohlédne... Před nimi se rozprostírá nekonečná alej.
Na aleji je méně listí, ale zato co se tu míhá lidí! Lidé spěchají alejí. Snad proto, že sem přišli tak náhle, se jeho ústa nevzmohou na slůvko odporu, že se tu ocitli dříve, než sem dospěli, a že tu nebýt, je pozdě. A k tomu s bytostí, o níž nic neví. Jeho pokojík, v němž běhá slípka a čeká, že se co chvíli vrátí! Pohovka, lampa s plachetnicí. Spěchal tam a kde se ocitl? Kam ho to zatáhla ta tvář v černém šátku? Na hřbitov? Míjí skupinku smutečních vrb. Pod nimi jsou kopečky seschlé hlíny, hroby. Mezi nimi stojí čáp na jedné noze. Ale je to kříž. Ne, ptačí domeček. Zpod stříšky trčí list, který tam zanesl vítr. Ale je to klam jako ten o soše. Zpod stříšky hledí tlustá vypasená kočka a v té chvíli pozná, že touto alejí nedojde. Ztroskotá a to bude konec. Nejbídnější, jaký si představil. Myšlenka, že bude bídný ještě v rakvi, ho opřádá mdlobou. Není možné, vzepře se, něco spolknout! Proboha, vždyť má doma tři uklidňující prášky! Předválečné, švýcarské! Kde jsem je vzal? Přece jsem je nebral! Ale to je jedno. Jsou drahokam. Spíš bez nich na shromaždiště transportů, to už ho nespasí, ale ke Šternům...
Minou domeček a černé větve stromů se nad nimi sklenou v síť, z níž visí sta žlutých a červených konfet a v níž se ozývá praskot a ševelení jeho jména. Kočky se nad ním prohánějí a mluví o předvolánce. V černých keřích, které se objevují u aleje, překryty stromy, prolézají podobné kočky a každý jejich šlápot je krok na shromaždiště. Každou vteřinu, která tu vedle tváře v šátku míjí, se přibližuje smrti.
Dva muži v šedých kožených kabátech a zelených klopených kloboucích se objevují v popředí nekonečné aleje a blíží se nápadně vojenským krokem...
Z očí mu prchá poslední jiskra života a olověná hlava se mu propadává. Vedle něho někdo jde a pořád něco říká, ale zdali je to paní Schleimová či Jarná, je už jedno. Ti dva zepředu se blíží a jejich ocelové oči hledí na jeho hlavu v hrudníku. Když jsou vzdáleni dvacet kroků, vykřikne. To nejsem já, to zde jde někdo jiný..., ale jejich šedé oči již pronikly jeho aktovkou, která je ostatně úplně prázdná. Bože, to není hvězda, copak nevidíte, že mně sem spadl list? Cítí, že červená, chudák se zapřel a je to marné. Kočky v křovích jako by se rozkvičely a jeho hlava v trupu se slila v jeden kus olova. Jako v mlze vidí ty dva, sedm, šest, pět kroků před sebou, vedle sebe jakousi tvář v šátku, která pořád něco vykládá a vysvětluje, a pak přijde chvíle, kdy všechno zhasne. Cítí v hlavě jen olovo.
A tu se stane zázrak.
Jeden z mužů v kožeňácích se otočí, jako by chtěl vidět, kdo jde za ním, a pak druhému něco řekne. A přejdou, a už si ho ani nevšimnou.
„Ale abych vám řekla, pane Mundstock,“ slyší u svého boku lkát, „můj pán dělá závěť tři týdny a přivodil si otravu nikotinem.“
„Hospodine, co vlastně bylo...“ uvědomí si, že na chvíli ztratil vědomí, a přece všechno, co bylo, viděl... „Bože, to bylo zvláštní...“
„Ano,“ slyší lkát, „ale jeho zemřelý pan bratr to předvídal. Jistě jste ho znal. Taky se jmenoval jako pán, jenže Rudolf, a bydlil na Vyšehradě. Pánovi modraly ruce a otékaly prsty, takže je měl jako roupy, a tak nakonec se odhodlal k lékaři. Byl to asi měsíc...“
Musí se otočit.
Dvojí záda v kabátech s dvěma hlavami mizí na konci aleje rázným vojenským krokem.
Cítí, že něco překonal.
Smrt v podobě dvou gestapáků se k němu blížila, už lapala po jeho hvězdě a náhle - nic. Smrt se otočila, sama sobě něco řekla a šla dál. Jako by tu v té drtivé chvíli ani nešel. Jako by tu šla sama stařena a říkala si o otravě. Jako by se tu bylo stalo to, co v Havelské. Kde byl potkán, ač tam nešel, takže tam to bylo právě naopak...


PublisherČeskoslovenský spisovatel, Praha
Source of the quotationLadislav Fuks: Pan Theodor Mundstock, p. 25-27.

minimap