Pavel, Ota: Můžou tĕ i zabít

Četníci už nepřišli. Náš známý strážmistr Knesl nám řekl, že Záruba byl na četnické stanici, kde prohlásil:
„S tím smradem si to vyřídím. To je moje záležitost. Já jsem tady porybný.“
Obcházel jsem rybníky velkým kruhem, namluvil jsem si, že v nich plavou krokodýlové a žraloci. A také že v nich jsou chobotnice, které mě stáhnou do hlubin a vypustí ze sebe modrý inkoust značky Barock, aby mě maminka nenašla a nemohla mě pohřbít do tichého hrobu k slečně Hassoldové na buštěhradský hřbitov. Rybník pro mě přestal existovat. Zapomněl jsem na něj. Věnoval jsem se fotbalu a lesu. A musel jsem taky pracovat. Chodit na klásky, z kterých jsme vytloukali zrnka obilí, anebo vybírat na haldy uhlí, abychom měli v zimě čím topit.
A pak už nevím, jak se to stalo, šel jsem do kvelbu a držel jsem v ruce zase proutek. Motala se mi hlava. Hlupáčku, ve Starém rybníku nikdy nebyli žraloci a chobotnice. Ve Starém jsou stovky kapříčků bratříčků se zlatýma očima.
Nemohl jsem to vydržet.
Za šera jsem vyšel. Minul jsem topoly a hráz, kde nikdo nestál. Snad jsem vyšel brzy, nebylo ještě vidět. Ale už jsem šel, nechtěl jsem se vracet. Nezastavil jsem se u vrby, šel jsem až k pumpě na břehu rybníka. Abych ho viděl z dálky, kdyby šel. Vedly ke mně tři přístupové cesty. Jedna kolem rybníka, druhá z opačné strany, také kolem vody. A třetí úzká ulička nahoru ke škole. Jednou z těch tří cest mohl přijít, na dvě zbývající strany jsem mohl utíkat.
Rozbalil jsem proutek a nahodil jsem. Pocítil jsem nevýslovné blaho, když se splávek kolíbal po vodě. Voda byla zelená jak lesní tráva a voněla rybkami. U mělčiny kuňkaly žáby a z pivovaru se ozýval pravidelný hukot strojů. Splávek se začal otřásat. Byl jsem zakoukán do vody, když jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Zvedl jsem hlavu a strnul jsem. Podél jednoho břehu rybníka ke mně postupoval tiše chlap, kterého jsem neznal. A z druhého konce rybníka šel druhý. Zahodil jsem proutek do vody. Nohy jsem měl jako odumřelé. U rybníka se rozhostilo ticho, slyšel jsem své srdce zvonící na poplach. A pak jsem se odrazil. Přeskočil jsem obrubu pumpy a vyrazil uličkou nahoru ke škole. To byla moje třetí a jediná možnost. Protahoval jsem kroky a uvědomil si znovu to ticho ve městě. Celé město zřejmě sledovalo můj závod, skoro celé město mi fandilo. Okna zámku byla otevřená a z nich vyhlíželi Němci, dalekohledy na očích. Také okna udavačů byla dokořán a z nich se vykláněli kostnatí mužíci se svými paničkami.
Utíkal jsem dlouhými kroky uličkou.
Zahnul jsem do poslední zatáčky. Přede mnou se objevil samotný Záruba. Stál rozkročen uprostřed uličky jak černí gestapáci, kteří k nám občas jezdívali na prohlídku. A v ruce držel tu krátkou hůl, která se podobala pendreku. Po obou stranách uličky čněly zdi, odnikud sem nebylo vidět.
Podklesla mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu klackem, a tak jsem se skrčil. Ale nic se nedělo. Vzhlédl jsem k němu, Nařizoval mi důrazně:
„Křič!“
Zprvu jsem nechápal.
„Tak krucinál křič!“
Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou slyšel křičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první a ani druhou ranou ho pořádně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:
„To stačí.“
Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva poslední v tomto městě. On poznamenaný bohem, já ocejchovaný nadlidmi. Zeptal se;
„Co tatínek? Píše vám z koncentráku?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A co bráchové?“
Zase jsem zavrtěl hlavou.
Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu jak někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč:
„Do Starého rybníka už nechoď. Nový rybník je také krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam úplně bezpečný. A kapři z Nového rybníka jsou myslím dokonce chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc.“
Koukal jsem jak u vytržení. Přikývl jsem, že to tak udělám.
Potom dodal:
„A teď už jdi a kulhej. Kulhej až domů, jako tenkrát, když jsme se poprvé potkali a ty jsi měl tu velkou čepici naraženou až po uši a kulhal jsi, abych tě nepoznal. Víš, tenkrát, jak sis mě prohlížel, jak vůbec vypadám.“
Usmál jsem se na něho. Ten úsměv bylo ta jediné, co jsem mu mohl dát. Slyšel jsem, jak mi říká na cestu:
„A do těsta přidávej kaprům anýz. Mají to rádi a rychle berou.“
Kulhal jsem nahoru uličkou.
A on se vydal dolů ke Starému rybníku. Švihal si přitom holí a pískal tu známou, krásnou německou píseň o Lily Marlén. Byla to opravdu krásná písnička, jenom na ní vadilo, že ji tolik milovali příslušníci SS.
Šel jsem domů, kulhal jsem a prohlížel si Nový rybník. Kapři si teď navečer hráli při hladině a dělali na něm kola veliká jak kola od vozu anebo od trakaře. Tihle kapři budou na těsto s anýzem určitě brát. Jenom musím počkat pár dní, než nastanou tmavé noci.