Město se měnilo. V noci nad ním sice stejně samozřejmě jako v 10. století a
jako kdykoli jindy visel měsíc v tmavý bráně, někdy plný a oteklý jako tvář
opilce, jindy plaval v mracích a nebyl skoro vidět, skleněná cetka, nežhnul,
ale stejně doháněl zparchantělé městské psy k šílenství. V tomhle svitu,
kdykoli měsíc dosáhl svý chladný intenzity, milenci dopili láhev a vrhli se na
sebe, koutky vykousaný z velký lásky, vrahoun otočil kudlou v ráně a zašklebil
se, v tomhle světle hodná máma zničehonic provedla svýmu plaváčkovi něco
úděsnýho a žlutá síla tekla dolů a stékala na koleje tramvají a vlaků a ty se v
té záplavě světla leskly... Pán světa chytil noc ve středu temnoty a obrátil ji
naruby jako čerstvě staženou kůži, na nebi hořelo slunce. Bilo do městských zdí
a chodníků a teprv teď byla špína špínou a hniloba hnilobou a byly vidět.
Slunce sálalo, nutilo krev, aby se pohybovala pomaleji, tekla líně, zesládla,
nebo naopak, pumpy zběsile pracovaly a krev jako by chtěla stříkat z obalu. Tak
mi to alespoň připadalo, nic moc hezkýho.
Město se měnilo, mříže a železné rolety po léta stažené jen k rezavění se znovu
čerstvě natíraly a často teď přes ně šel i nápis se jménem. Zaprášené sklepy a
špinavé putyky v bývalé židovské čtvrti se chytře měnily v luxusní obchody. K
mání byly lodní kufry z minulého století, knížka diktovaná samotnou Madonnou i
s jejím řetězem, taky ananasy a jemný tabák, deníky mrtvých hereček, snobská
kola od formanských vozů, stejně jako karabáče, panenky, cestovní grály s krví
dobrodruha, mince, podobizny Kafky, střelnice se všemi dělnickými prezidenty,
hadry, kosti i kůže i všechno ostatní. Vzadu ve výloze byly dvě sošky mužů-psů,
postavy shrbené pod nákladem v proutěných koších, dívaly se přes rameno a možná
znaly i tvé jméno. Byly to sošky ďábla, dlouho je nikdo nekupoval. Když z
výkladu konečně zmizely, ulevilo se mi. Ale druhý den tam stála soška ženy s
kočičí hlavou, měla havraní vlasy, zelený oči, vsazený drahý kameny, ty vlasy
byly lidský. A šlo to z ní taky. Firma, které obchod patřil, se jmenovala
Pozener, byli z Vídně a ve znaku měli býčí rohy.
Město se měnilo, staré rozbité zdi se strhávaly, rozpraskanou tajemnou mapu
omítky přikryla reklama, chodníky dostaly nové dláždění, léta stojící plechové
a dřevěné ohrady mizely přes noc. Zchátralých baráků se ujímali majitelé a
zkoušeli je měnit na hotely, hostince, velkoobchody se sklem, cestovní
kanceláře. Z přízemních bytů se na ulici prodávaly dřevěné hračky, párky,
noviny, časopisy, perník i zlato, podle nátury, daňový přiznání bylo k smíchu i
těm zatrpklejším humoristům. Prachy nesmrděj, říkali si smraďoši a porcovali
ulice i náměstíčka podle velikosti svých stánků. Na periferiích a v odlehlých
čtvrtích vznikala nová centra okolo diskoték, malých obchodních domů, nových
hospod. Mandl u nás v ulici se večer plnil matkami rodin. Řek mi, že sem už jen
jeho bytná, tak sem 10 vyrazila a nebydlí. Ten můj zas přijde dneska vožralej,
minule šel s taškou na nákup, když se vrátil, potraviny hnily. Tady máte ty
košile, pane, řekla mi a už koukala, abych zmizel. Jo, že nemáte drobný, vy
prostě nemáte, ale dáte mi to prvního, nebo máte po županu. Ten flaksy nežere,
zaslechl jsem ještě. Ale to mou žízeň po životě neukojilo. Zkoumal jsem, jak
umořit svýho zdravýho ducha v obchodním podnikání. Dotáhl jsem to na žoldáka
litery, obchodníka se slovy, vypráskaného nádeníka.