(7)
Bílá tabule za Oskarovými zády je dosud prázdná.
„Právě teď, před pár minutami začal čtenář číst tento příběh,“ říká. „Zná jen vaše jména a pár detailů, víc zatím neví."
Studenti ho udiveně pozorují. Oskar pozná, že se mu podařilo vzbudit jejich pozornost.
„Právě v této chvíli čte tyto věty,“ pokračuje. „Doufejme, že s jistou dychtivostí – kterou v tom případě nesmíme zklamat. Nebo naopak s nedůvěřivostí, kterou budeme muset prolomit. Možná také s apriorním nezájmem. Psaní je souboj o čtenářovu pozornost. Proč by si z tisíců knih měl vybrat právě tu naši? První stránky představují klíčový souboj, který musíme vyhrát.“
„Vyhrát.“
Zaregistruje Kamilovo příliš rychlé, příliš samozřejmé přitakání.
„Možná nám pomůže, když si nějakého čtenáře zkusíme představit. Naším čtenářem může být kdokoli… Začněte někdo. Kamile.“
Kamil se bezradně uchechtne.
„Vymysli si libovolného čtenáře. Urči jeho věk, povolání, zvyky, momentální náladu….“
„Náladu?“ opakuje Kamil nejistě.
„Náladu, v níž se nalézá – právě teď, když začal číst náš příběh.“
„Oukej. Tak třeba… prodavačka v Dieslu. Má blbou náladu.“
Kamil se směje, jako by se mu povedl skvělý vtip. Presumpce neviny, připomene si Oskar axiom kolegy Uhdeho: nedovedeme–li rozpoznat studentův talent, musíme se k němu chovat jako k talentovanému.
„Myslíš, že ji tenhle příběh zatím baví?“ říká co možná vlídně.
„Baví?“ Kamil se rozhlíží po ostatních. „To teda fakt nevim!“
Oskar zjišťuje, že není jediný, komu je Kamilův smích nepříjemný. Očima vyzve Simonu, která překvapeně zamrká.
„Já nevim. Ta třeba… zubní laborantka?“ zamračí se.
Pohlédne na Jakuba a zmlkne.
„Dobře. Zubní laborantka na mateřské dovolené,“ Oskar se krátce usměje na Aničku. „Dvacet tři let. Může číst jenom tehdy, když malý Pája usne – a to musí ještě předtím poklidit v kuchyni a tak. Přistihuje se, že v prvních minutách se na čtení vůbec nedokáže soustředit, protože hlavou se jí honí desítky nejrůznějších praktických starostí. Zapomněla vypláchnout odšťavovač. Pod sedačkou je burák, který by Pája mohl vdechnout. A tak dále. K některým odstavcům se proto musí vracet znovu. Zatím ji to po pravdě řečeno příliš nebaví. Postavy jí nejsou nijak blízké: jeden nafoukaný spisovatel a pár studentů… Už ji napadlo, že to možná odloží a prolistuje si nové číslo Betynky, ale cosi ji nutí, aby vydržela. Nechce skončit jako některé jiné matky na mateřské, které se nedokáží bavit o ničem jiném než o dětech.“
Zdá se, že je to celkem pobavilo.
„Jiný čtenář?“
Nadechuje se Eva. Výstřih, krátká sukně. Buďto její letní opálení ještě nevybledlo, nebo chodí do solária.
„Jmenuje se Patrik. Je mu dvacet pět a je svobodnej. Pořád nemůže najít tu pravou, protože mě ještě pořád nepotkal!“ vychrlí ze sebe.
Oskar se zdvořile pousměje.
„Večer totiž nikam moc nechodí, sedí doma, pouští si kvalitní muziku nebo si čte. Má strašně krásný oči. A pusu. A široký ramena, ale jemný ruce.“
„Jemný ruce!“ směje se Kamil.
„Docela dobrý,“ říká shovívavě Oskar. „Další čtenář?“
„Rentgenová laborantka na mateřské dovolené,“ promluví Jakub. „Na rozdíl od zubní laborantky je naším příběhem doslova stržena. Zejména postava talentovaného studenta Jakuba ji natolik zaujala, že péči o své jediné dítě dost odbývá. Její malá Sonička, chudinka, leží ve vlastních výkalech. Prdelku má celou červenou a opruzenou.“
„Rudá Soňa,“ konstatuje Oskar.
Smích.
„Rudá Soňa!“ ječí Kamil. „To je hustý!“
Oskar se ovládne.
„Někdo další?“
Už nikdo.
„Tak opět já: padesátiletý Karel, ředitel továrny na koberce.“
Simona s Jakubem si vymění pohled.
„Zrovna je s manželkou Alenou na dovolené v Chorvatsku,“ pokračuje. „V Primoštenu. Jezdí tradičně už začátkem června, před školními prázdninami, protože je to levnější, a navíc nemají rádi přílišné horko a pláže plné vřeštících děcek. Obě jejich dcery už jsou dospělé.“
Jasmína vrtí hlavou.
„Naši knihu zatím čte o pět let mladší manželka. Ramínka plavek má stažená dolů, aby se lépe opálila. Před chvílí se nahlas zasmála. Smích ji dělá mladší a vrací Karla ve vzpomínkách do let, kdy se poznali. Pozoruje ji se shovívavou nadřazeností, ale zároveň téměř žárlivě.“
„Žárlivě?“ zapochybuje Jasmína „Proč proboha žárlivě?“
Sympatická mu není, nicméně i za ten první nesouhlas je Oskar vděčný.
„Téměř žárlivě. Bezmála žárlí na onoho neznámého autora, protože dokázal manželku rozesmát. Co když Alena dokonce Karlovi řekla, že by si to měl přečíst?“
„Přečíst.“
Začíná to být nesnesitelné. Oskar v duchu přemýšlí, jak a kdy to Kamilovi řekne. Za okny učebny padá listí.
„Po chvíli jde Alena plavat a Karel si knihu přitáhne k sobě. Podezíravě, řekl bych. Podívá se na jméno autora, přečte si údaje na obálce a s výrazem Tak se ukaž, pisálku! začíná číst. Kdyby byl autorovi představen osobně, patrně by se choval jinak, ale takto, na pláži, má jednoznačně navrch. Je to jeho, Karlova kniha, platil ji on, může si s ní dělat, co chce: roztrhat ji, nebo zahodit do moře. Proto čte první věty, jako když kdysi kontroloval dcerám domácí úkoly. Autor s tím musí počítat. Měl by Karla dostat. Jak?“
„Měl by vzbudit jeho zvědavost?“ říká Anička.
Oskar přikývne.
„A myslíte, že se mu to daří?“ ptá se Jakub.
Oskar se pousměje.
„Slyším v tvém hlase zdvořilou pochybnost.“
„Proč by měl ředitele továrny na koberce zajímat nějaký příběh z kurzu tvůrčího psaní? Co když se o tyhle věci ani zbla nezajímá?“
Simona na bratra upírá zpytavý pohled.
„To je dokonce pravděpodobné,“ souhlasí Oskar. „Právě z toho důvodu to autor musí napsat dobře. Vytvořit z té výchozí situace, která je pro Karla nezajímavá, něco zajímavějšího – a navíc to udělat jakoby přímo před jeho očima.“
„Autor si docela věří.“
„Ano, věří. Nic jiného mu totiž nezbývá. Bez sebevědomí nelze psát. Je to jako sex: nemůžeš si nevěřit – a milovat se.“
„Já to těm chlapům říkám pořád!“ zvolá Eva.
Oskar počká, až se Kamil ztiší.
„Autor musí čtenáři od prvních stránek ukazovat, že je – s odpuštěním – dobrý.“
„A skromný,“ podotkne ironicky Jakub.
„A zdravě neskromný,“ upřesní Oskar. „Pokouší se totiž o to nejtěžší, co se spisovatel může naučit: totiž vyprávět příběh o jednoduché, zdánlivě triviální události a zároveň říci něco důležitého o životě. Gleb Žekulin.“
„A sečtělý,“ usmívá se Jakub.
(23)
„Stařeny pomalu padající kolem nejnižších pater,“ říká Lucie, „by se už neměly snažit hrát bowling nebo jak se to jmenuje.“
Oskar usedá na vedlejší barovou stoličku. Lucie se napije minerálky.
„Panebože! Připadala jsem si jako stará panna!“
„Je to jen hra.“
„O moji důstojnost! O poslední zbytky mý životní sebedůvěry…“
„Můžu vás na něco pozvat?“
„Myslela jsem si, že už jsem po všech těch letech klidná – tak jak to, že mě rozhodí tohle?“
„Co třeba campari s džusem?“
„Ale já řídím!“ namítne Lucie komiky.
„Až mládež dohraje, jdeme na večeři do čínské restaurace. Pokud se připojíte, nepojedete dřív než za dvě hodiny.“
Lucie váhavě souhlasí.
„Někdy se bojím, že se tak začínám chovat – jako stará panna,“ promluví, když se barman vzdálí. „Začínám mít sklony k hypochondrii. Každý ráno chodím pro pečivo, pro noviny a do lékárny.“
Oskar se usměje.
„Proto jsem si nepořídila psa, i když bych ho ve skutečnosti chtěla. Abych se nestala takovou tou typickou důchodkyní…“
„V parku před naším domem potkávám paní, která se svým jezevčíkem dlouhé minuty mluví. Chápete? Žádné povely nebo tak něco, celá souvětí. Vysvětluje mu, proč už musí domů, co si společně uvaří, a dokonce mu popisuje své nálady.“
„Vdova?“
„Nevím. Ještě jsem s ní nemluvil. Ten čokl mě nikdy nepustil ke slovu.“
Připíjejí si na tykání.
„Vidíte, vidíš: ani neumím pít brčkem. Jsem ztracenej případ. V tý zahrádkářský kolonii–“
Lucie se na okamžik zarazí.
„Už jsi to čet?“
„Ano.“
„I v tý zahrádkářský kolonii jsem černá ovce. Všechno mi zašlo. Přestala jsem dokonce sekat trávu. Ekologové by ze mě měli radost. Sedim před chatkou a čtu si. Sousedky na mě volaj přes plot, ale já dělám, že je neslyším. Je jim přes padesát, proboha!“
Oskar už mezitím myslí na cosi jiného.
„Žena Jakuba Patočky – toho ekologa,“ říká opatrně. „Četla jsi o tom?“
Lucie zavrtí hlavou.
„Už nečtu noviny. Musím šetřit čas.“
„Třicet let, tři děti. Rovněž spáchala sebevraždu.“
Není si jistý její reakcí, ale Lucie k jeho údivu lhostejně pokrčí rameny.
„Prostě jiné neštěstí,“ říká. „Taky neunesla život. Může jí to někdo vyčítat?“
Oskar o tom uvažuje. V drahách za nimi hlučně rotují koule. Reproduktory nad barem hrají český pop osmdesátých let.
„Rok dva jsem sestru nenáviděla. Ale už dávno jsem jí odpustila. Život se prostě někdy nedá unést.“
Lucie uchopí skleničku a pozdvihne ji směrem ke stropu bowlingové herny.
„Odpočívej v pokoji, Hani.“
Oskar poprvé slyší to jméno. Napijí se.
„Dobrovolně jsem si uvázala na krk dvě děti. Takhle to říkali. Obětovala jsem se. Jenomže je to jako vždycky složitější. Nelze nevidět dobrovolnou stránku tý věci. Obětování je i lákavý – v tom, že tě zbaví odpovědnosti za vlastní rozhodování. Je to něco jako doživotní alibi.“
Oskar poslouchá.
„Hance bylo taky třicet,“ říká Lucie a na pár vteřin se odmlčí. „Nebyla jsem samozřejmě na nic podobnýho připravená. Nikdo nemůže bejt. Naivně čekáš velkej, ušlechtilej, antickej smutek – a místo toho přijde otupělost. A podrážděnost, pochopitelně. Všechno tě irituje: filmy, řeči, úsměvy, reklamy. Všechny ty banality. Proto je Simča taková, jaká je: nesnáší žvanění, polopravdy, vtípky. Proto je někdy nesnesitelná.“
„Mně připadá fajn.“
„Nechme toho. Kdybych si vzala Karla já, zabila bych se taky. Leze mi to do hlavy, je to možný? Takhle rychle?“
„Možný to je.“
„Ovšem dvě sebevraždy v jedný rodině – umíš si to představit? To už by bylo fakt nevkusný. Rodiče by si museli začít myslet, že někde udělali chybu…“
Oskara zavalí vlna sympatií. Možná je přehnaně sentimentální, je prostě ten typ. Dotkne se její dlaně. Je to ruka stárnoucí ženy, uvědomí si.
„Noviny ne, ale hodně čtu knihy,“ říká Lucie. „Hlavně životopisy. To jsou mý alternativní životy. Ráda bych si povídala o literatuře – jestli ti to už neleze krkem?“
Oskar zavrtí hlavou.
„A pořád ještě hledáme přesný pojmenování?“ usměje se Lucie.
„Pochopitelně.“
„Dobře, tak to vybalím: některý tvoje knížky se mi pochopitelně nelíbily – třeba ty povídky o sexu nebo ten román o nevěře.“
„Proč pochopitelně?“
„Počkej, chci říct něco jinýho: přestože se mi některý tvý knížky nelíbily, kupuju si každou. Každej rok. Těším se na ni. Mám pocit, že tě znám.“
Oskar nic neříká.
„Jsou tam místa, který… Nebo to řeknu jinak: seš jeden z mála lidí, o jejichž slovech jsem v posledních letech přemejšlela. Ty ostatní lidi – to jsou většinou taky spisovatelé. Nebo spíš spisovatelky. Ty seš skoro jedinej chlap.“
Literatura je důvěrnost, uvědomí si Oskar. Důvěrnost, kterou v našich životech postrádáme.
„Víš, co mě dneska v autě napadlo: co když nejedu ani tak za dětma, jako za tebou?“
Odmlčí se.
„Tušila jsem, že ten můj zpackanej život pochopíš. Že se mi nevysměješ.“
„Co je na tvém životě proboha k smíchu?“ pronese Oskar vážně. „Tedy samozřejmě kromě způsobu, jakým hraješ bowling?"
Lucie se záhadně usmívá. Její sklenice už je prázdná.
„Ty povídky o sexu se mi nemohly líbit,“ říká.
„Je mi jasné, že zrovna tebe mohou podobná témata poněkud popuzovat. Připouštím, že nevěra nebo žárlivost jsou v jistém smyslu umělé, jaksi luxusní problémy rozmazlených fracků jako já, kteří v životě skutečné problémy nikdy nepoznali.“
Ve snaze o vstřícnost zašel jako už tolikrát za hranice toho, co si skutečně myslí.
„Zapomeň na to!“ zvolá Lucie. „Neber ty mý řeči vážně! Vždyť já jsem něco jako vegetarián v masně!“
Její rozmáchlá dikce Oskara překvapí. Kdyby nevěděl, že vypila jediné campari, musel by si myslet, že je opilá.
„Chci říct, že jak žijeme, tak i píšeme.“
„A čteme.“
S tím Oskar souhlasí. Lucie se rozhlédne a zatváří se spiklenecky.
„Řeknu ti tajemství, chceš?“
Přiloží si prst na ústa a nakloní se k Oskarovi.
„Já jsem panna,“ pošeptá mu. „Chápeš to?“
