This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Cervantes Saavedra, Miguel de: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (El Ingenioso Hidalgo de Don Quijote de la Mancha. (Versión de 1880 de Salvador Ribas) in Czech)

Portre of Cervantes Saavedra, Miguel de

El Ingenioso Hidalgo de Don Quijote de la Mancha. (Versión de 1880 de Salvador Ribas) (Spanish)

Capítulo Primero
Que trata de la condición y ejercicio del famoso hidalgo D. Quijote de la Mancha

En un lugar de la Mancha, de cuyo nombre no quiero acordarme, no ha mucho tiempo que vivía un hidalgo de los de lanza en astillero, adarga antigua, rocín flaco y galgo corredor. Una olla de algo más vaca que carnero, salpicón las más noches, duelos y quebrantos los sábados, lentejas los viernes, algún palomino de añadidura los domingos, consumían las tres partes de su hacienda. El resto della concluían sayo de velarte, calzas de velludo para las fiestas con sus pantuflos de lo mismo, los días de entre semana se honraba con su vellori de lo más fino. Tenía en su casa una ama que pasaba de los cuarenta, y una sobrina que no llegaba a los veinte, y un mozo de campo y plaza, que así ensillaba el rocín como tomaba la podadera. Frisaba la edad de nuestro hidalgo con los cincuenta años, era de complexión recia, seco de carnes, enjuto de rostro; gran madrugador y amigo de la caza. Quieren decir que tenía el sobrenombre de Quijada o Quesada (que en esto hay alguna diferencia en los autores que deste caso escriben), aunque por conjeturas verosímiles se deja entender que se llama Quijana; pero esto importa poco a nuestro cuento; basta que en la narración dél no se salga un punto de la verdad.

Es, pues, de saber, que este sobredicho hidalgo, los ratos que estaba ocioso (que eran los más del año) se daba a leer libros de caballerías con tanta afición y gusto, que olvidó casi de todo punto el ejercicio de la caza, y aun la administración de su hacienda; y llegó a tanto su curiosidad y desatino en esto, que vendió muchas hanegas de tierra de sembradura, para comprar libros de caballerías en que leer; y así llevó a su casa todos cuantos pudo haber dellos; y de todos ningunos le parecían tan bien como los que compuso el famoso Feliciano de Silva: porque la claridad de su prosa, y aquellas intrincadas razones suyas, le parecían de perlas; y más cuando llegaba a leer aquellos requiebros y cartas de desafío, donde en muchas partes hallaba escrito: la razón de la sinrazón que a mi razón se hace, de tal manera mi razón enflaquece, que con razón me quejo de la vuestra fermosura, y también cuando leía: los altos cielos que de vuestra divinidad divinamente con las estrellas se fortifican, y os hacen merecedora del merecimiento que merece la vuestra grandeza. Con estas y semejantes razones perdía el pobre caballero el juicio, y desvelábase por entenderlas, y desentrañarles el sentido, que no se lo sacara, ni las entendiera el mismo Aristóteles, si resucitara para sólo ello. No estaba muy bien con las heridas que don Belianis daba y recibía, porque se imaginaba que por grandes maestros que le hubiesen curado, no dejaría de tener el rostro y todo el cuerpo lleno de cicatrices y señales; pero con todo alababa en su autor aquel acabar su libro con la promesa de aquella inacabable aventura, y muchas veces le vino deseo de tomar la pluma, y darle fin al pie de la letra como allí se promete; y sin duda alguna lo hiciera, y aun saliera con ello, si otros mayores y continuos pensamientos no se lo estorbaran.

Tuvo muchas veces competencia con el cura de su lugar (que era hombre docto graduado en Sigüenza), sobre cuál había sido mejor caballero, Palmerín de Inglaterra o Amadís de Gaula; mas maese Nicolás, barbero del mismo pueblo, decía que ninguno llegaba al caballero del Febo, y que si alguno se le podía comparar, era don Galaor, hermano de Amadís de Gaula, porque tenía muy acomodada condición para todo; que no era caballero melindroso, ni tan llorón como su hermano, y que en lo de la valentía no le iba en zaga.

En resolución, él se enfrascó tanto en su lectura, que se le pasaban las noches leyendo de claro en claro, y los días de turbio en turbio, y así, del poco dormir y del mucho leer, se le secó el cerebro, de manera que vino a perder el juicio. Llenósele la fantasía de todo aquello que leía en los libros, así de encantamientos, como de pendencias, batallas, desafíos, heridas, requiebros, amores, tormentas y disparates imposibles, y asentósele de tal modo en la imaginación que era verdad toda aquella máquina de aquellas soñadas invenciones que leía, que para él no había otra historia más cierta en el mundo.

Decía él, que el Cid Ruy Díaz había sido muy buen caballero; pero que no tenía que ver con el caballero de la ardiente espada, que de sólo un revés había partido por medio dos fieros y descomunales gigantes. Mejor estaba con Bernardo del Carpio, porque en Roncesvalle había muerto a Roldán el encantado, valiéndose de la industria de Hércules, cuando ahogó a Anteo, el hijo de la Tierra, entre los brazos. Decía mucho bien del gigante Morgante, porque con ser de aquella generación gigantesca, que todos son soberbios y descomedidos, él solo era afable y bien criado; pero sobre todos estaba bien con Reinaldos de Montalbán, y más cuando le veía salir de su castillo y robar cuantos topaba, y cuando en Allende robó aquel ídolo de Mahoma, que era todo de oro, según dice su historia. Diera él, por dar una mano de coces al traidor de Galalón, al ama que tenía y aun a su sobrina de añadidura.

En efecto, rematado ya su juicio, vino a dar en el más extraño pensamiento que jamás dio loco en el mundo, y fue que le pareció convenible y necesario, así para el aumento de su honra, como para el servicio de su república, hacerse caballero andante, e irse por todo el mundo con sus armas y caballo a buscar las aventuras, y a ejercitarse en todo aquello que él había leído, que los caballeros andantes se ejercitaban, deshaciendo todo género de agravio, y poniéndose en ocasiones y peligros, donde acabándolos, cobrase eterno nombre y fama.

Imaginábase el pobre ya coronado por el valor de su brazo por lo menos del imperio de Trapisonda: y así con estos tan agradables pensamientos, llevado del estraño gusto que en ellos sentía, se dió priesa a poner en efecto lo que deseaba. Y lo primero que hizo, fue limpiar unas armas, que habían sido de sus bisabuelos, que, tomadas de orín y llenas de moho, luengos siglos había que estaban puestas y olvidadas en un rincón. Limpiólas y aderezólas lo mejor que pudo; pero vió que tenían una gran falta, y era que no tenía celada de encaje, sino morrión simple; mas a esto suplió su industria, porque de cartones hizo un modo de media celada, que encajada con el morrión, hacía una apariencia de celada entera. Es verdad que para probar si era fuerte, y podía estar al riesgo de una cuchillada, sacó su espada, y le dió dos golpes, y con el primero y en un punto deshizo lo que había hecho en una semana: y no dejó de parecerle mal la facilidad con que la había hecho pedazos, y por asegurarse de este peligro, lo tornó a hacer de nuevo, poniéndole unas barras de hierro por de dentro de tal manera, que él quedó satisfecho de su fortaleza; y, sin querer hacer nueva experiencia de ella, la diputó y tuvo por celada finísima de encaje. Fue luego a ver a su rocín, y aunque tenía más cuartos que un real, y más tachas que el caballo de Gonela, que tantum pellis, et ossa fuit, le pareció que ni el Bucéfalo de Alejandro, ni Babieca el del Cid con él se igualaban. Cuatro días se le pasaron en imaginar qué nombre le podría: porque, según se decía él a sí mismo, no era razón que caballo de caballero tan famoso, y tan bueno él por sí, estuviese sin nombre conocido; y así procuraba acomodársele, de manera que declarase quien había sido, antes que fuese de caballero andante, y lo que era entones: pues estaba muy puesto en razón, que mudando su señor estado, mudase él también el nombre; y le cobrase famoso y de estruendo, como convenía a la nueva orden y al nuevo ejercicio que ya profesaba: y así después de muchos nombres que formó, borró y quitó, añadió, deshizo y tornó a hacer en su memoria e imaginación, al fin le vino a llamar ROCINANTE, nombre a su parecer alto, sonoro y significativo de lo que había sido cuando fue rocín, antes de lo que ahora era, que era antes y primero de todos los rocines del mundo. Puesto nombre y tan a su gusto a su caballo, quiso ponérsele a sí mismo, y en este pensamiento, duró otros ocho días, y al cabo se vino a llamar DON QUIJOTE, de donde como queda dicho, tomaron ocasión los autores de esta tan verdadera historia, que sin duda se debía llamar Quijada, y no Quesada como otros quisieron decir. Pero acordándose que el valeroso Amadís, no sólo se había contentado con llamarse Amadís a secas, sino que añadió el nombre de su reino y patria, por hacerla famosa, y se llamó Amadís de Gaula, así quiso, como buen caballero, añadir al suyo el nombre de la suya, y llamarse DON QUIJOTE DE LA MANCHA, con que a su parecer declaraba muy al vivo su linaje y patria, y la honraba con tomar el sobrenombre della.

Limpias, pues, sus armas, hecho del morrión celada, puesto nombre a su rocín, y confirmándose a sí mismo, se dió a entender que no le faltaba otra cosa, sino buscar una dama de quien enamorarse, porque el caballero andante sin amores, era árbol sin hojas y sin fruto, y cuerpo sin alma. Decíase él: si yo por malos de mis pecados, por por mi buena suerte, me encuentro por ahí con algún gigante, como de ordinario les acontece a los caballeros andantes, y le derribo de un encuentro, o le parto por mitad del cuerpo, o finalmente, le venzo y le rindo, ¿no será bien tener a quién enviarle presentado, y que entre y se hinque de rodillas ante mi dulce señora, y diga con voz humilde y rendida: yo señora, soy el gigante Caraculiambro, señor de la ínsula Malindrania, a quien venció en singular batalla el jamás como se debe alabado caballero D. Quijote de la Mancha, el cual me mandó que me presentase ante la vuestra merced, para que la vuestra grandeza disponga de mí a su talante? ¡Oh, cómo se holgó nuestro buen caballero, cuando hubo hecho este discurso, y más cuando halló a quién dar nombre de su dama! Y fue, a lo que se cree, que en un lugar cerca del suyo había una moza labradora de muy buen parecer, de quien él un tiempo anduvo enamorado, aunque según se entiende, ella jamás lo supo ni se dió cata de ello. Llamábase Aldonza Lorenzo, y a esta le pareció ser bien darle título de señora de sus pensamientos; y buscándole nombre que no desdijese mucho del suyo, y que tirase y se encaminase al de princesa y gran señora, vino a llamarla DULCINEA DEL TOBOSO, porque era natural del Toboso, nombre a su parecer músico y peregrino y significativo, como todos los demás que a él y a sus cosas había puesto.


Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (Czech)

KAPITOLA I.,

 

jež líčí stav a působení slavného rytíře dona Quijota de la Mancha.

V jedné osadě manchského kraje, na jejíž jméno si nechci vzpomenouti, žil před krátkým časem rytíř z rodu těch, kteří mívají na stojanu kopí, starý štít, hubenou kobylu a honícího psa. K obědu míval nejčastěji hovězí, málo skopové, k večeři studené maso na koření, v sobotu jídal slaninu s vejci, v pátek čočku, v neděli nějaké holoubě na přilepšenou a na to šly tři čtvrti jeho příjmů. Zbytek padl na kabát z černého sukna, na sametové sváteční kalhoty a sametové střevíce; ave všední den nosil šat z obyčejného sukna domácího. Měl doma hospodyni, jíž bylo přes čtyřicet let, neteř, jíž nebylo ještě dvacet, a sluhu, který mu sedlal herku a zahradničil. Našemu šlechtici bylo asi tak padesát: byl pevně stavěný, suchý, v líci hubený, vstával za úsvitu a rád chodil na lov. Jmenoval se prý Quijada nebo Quesada (spisovatelé, kteří o té věci píší, nejsou zajedno); nám se zdá pravděpodobným, že jeho příjmení bylo Quijana. Ale to pro nás nemá důležitosti: stačí, když se naše vyprávění neuchýlí ani o krok od pravdy.

Nuže, třeba věděti, že tento šlechtic se oddával za svých volných chvil (a to bylo vlastně po celý rok) četbě o rytířských dobrodružstvích, a to s takovou vášnivou chutí, že téměř docela zapomínal na lov i na řízení svého statku. A došel tak daleko ve své nesmyslné dychtivosti, že prodal mnoho měr orných polí, aby si mohl nakoupit románů o rytířích. Snesl do svého domu všechny, jež bylo lze sehnat, a ze všech se mu žádné tolik nelíbily jako ty, které složil pověstný Feliciano de Silva. Jasnost jeho řeči a složité jeho myšlenky zdály se mu být přímo perlami, nejvíce když četl ona vyznání lásky a vyzvání k souboji a potkával věty, jako tahle: "smysl nesmyslu, jímž týráte mou mysl, mou mysl bolí a dává smysl mému nářku na vaši krásu," anebo: "vznešená nebesa, která vaši božskost božsky obklopují hvězdami a činí vás záslužnou zásluh, kterých vaše urozenost zaslouží."

Z takovýchhle a podobných řečí ztrácel ubohý rytíř rozum, nespal a jen se snažil jim porozuměti a proniknouti k jejich smyslu, ač by

jej nenalezla nerozuměl jim ani sám Aristoteles, kdyby jen proto vstal z mrtvých. Nebyl moc spokojen ranami, jež don Belianis dával a dostával, poněvadž se domýšlel, že i kdyby ho byli ošetřovali ti nejlepší mistři, musil by přece jen mít obličej i tělo plné jizev a šrámů. Ale zato si pochvaloval na autorovi, že skončil své dílo slibem nekonečných dobrodružství, a mnohokrát dostal chuť vzít pero a dokončit je, jak se tam slibuje: byl by tak bezpochyby učinil, kdyby ho od toho nebyly odvedly jiné, neustálé a významnější myšlenky. Často se přel s farářem osady (jenž byl člověkem učeným, neboť dosáhl hodnosti v Siguenze) o tom, kdo byl lepším rytířem, Palmerin Anglický nebo Amadis Galský; ale mistr Mikuláš, holič z téže vesnice, tvrdil, že se nikdo nevyrovnal rytíři de Febo, nanejvýš že by se s ním mohl měřiti don Galaor, bratr Amadisa Galského, rytíř dokonalý v každém směru: nebyl to prý žádný titěra, ani tak stále uplakaný jako jeho bratr, a statečností se mu také vyrovnal.

Zkrátka, zajedl se tak do svého čtení, že četl v noci od světla do světla a ve dne óde tmy do tmy: a od toho nevyspání a ustavičné četby vyschl mu mozek tak, že ztratil rozum. Fantazie jeho se naplnila vším, čeho se dočetl v knihách, čarami, hádkami, bitvami, souboji, zraněními, dvorností, láskami, mukami a nemožnými nesmysly; a tak si nasadil do hlavy, že celá ta splet' vymyšlených bajek, jež četl, byla pravdou, že nakonec proň nebylo jistější věci na světě. Říkával, že Cid Rui Diaz byl velmi dobrým rytířem, ale že se musí schovat před rytířem Ohnivého meče, který jednou ranou rozťal vedví dva zuřivé a nesmírné obry. Více se mu už líbil Bernardo del Carpio, protože v údolí Roncesvalském zabil začarovaného Rolanda, uchýliv se ke lsti, jíž užil Herkules, aby zardousil Antaja, syna Země. Velmi pěkně mluvil o obru Morgantbvi, poněvadž, třeba pocházel z rodu obrů, obyčejně nadutých a nehorázných, přece byl přívětivý a dobře vychovaný. Ale nade všechny si cenil Reynalda de Montalvan, hlavně když si ho představoval, jak činí výpady z hradu, olupuje, koho dopadne, a jak prý ukradl v Allende sošku Mohamedovu, celou ze zlata. Byl by dal svou hospodyni a ještě neteř k tomu, kdyby mohl kopnouti zrádce Galalona.

Když už jeho rozum byl tak popleten, napadla ho nejpodivnější myšlenka, ná jakou kdy na světě blázen přišel, totiž že je vhodné a nutné jak pro rozmnožení jeho cti, tak pro dobro země, aby se stal potulným rytířem, vyrazil do světa na koni a ozbrojen, hledat dobrodružství a napodobit vše to, o čem se dočetl, že bludní rytíři konali: napravovat křivdy a účastnit se nebezpečných příběhů, jejichž

zdarem došel by věčného jména a slávy. Ubožák se viděl už za zdatnost svého ramene nejméně s korunou trapezuntského císaře na hlavě: a tak ponoukán přepodivnou svou zálibou v těchto příjemných smyšlenkách, pospíšil si převraceti svoje přání v skutečnost.

První, co udělal, bylo, že vyčistil zbroj po svých pradědečcích, jež zrezivělá a pokrytá mechem válela se po dlouhá staletí zapomenuta v koutě. Vyčistil ji a spravil, jak se jen dalo; ale viděl, že mnohé na ní chybí, jmenovitě že neobsahuje helmu s hledím, ale pouhou přilbu: ale zde pomohl jeho důmysl, i vyřezal z tuhého papíru dolení část helmice, jež spojena s přilbou, podobala se helmici úplné. Je ovšem pravda, že chtěje vyzkoušet její pevnost a odolnost proti sečně ráně, vytáhl meč, ťal do ní dvakrát a hned první ranou zničil rázem vše, co lepil dlouhý týden: snadnost, s jakou z ní nadělal kousků, ho přece jen trápila, a aby se proti tomu nebezpečí pojistil, upevnil novou helmu, do níž se dal, uvnitř několika železnými pruty; ted' byl konečně spokojen s její odolností, a aniž ji podrobil další zkoušce, přijal ji do své zbroje a pokládal za nejdokonalejší helmici s hledím.

Potom si šel prohlédnout svého koně, a ačkoliv měl mozolů víc než je čtyráků do reálu, a více chyb než herka Gonelova, rytíři se zdálo, že se mu nevyrovnají ani Bucefal Alexandrův, ani Babieca Cidův. Čtyři dny myslil jen, jaké mu dát jméno: protože (jak si říkal sám u sebe) nebylo by rozumné, aby kůň rytíře tak slavného a ostatně sám sebou tak ušlechtilý byl bez významného jména, i snažil se vymysliti je tak, aby hlásalo, čím kůň byl dřív, než náležel potulnému rytíři, a Čím je nyní: neboť bylo velmi náležité, aby když přece její pán mění svůj stav, také kobyla změnila jméno a přijala nové a zvučné, odpovídající novému řádu a povolání: a tak po mnoha jménech, jež utvořil, přeměnil, zavrhl, slepil, rozlepila zase sestavil ve své paměti a obraznosti, nakonec jej nazval Rocinante, jménem podle něho vznešeným, zvučným a stejně zřetelně povídajícím, že byl dosud pouhou herkou, že však nyní je prvním ze všech koní světa.

Když byl tedy dal svému koni tak hezké jméno, chtěl pojmenovati ještě sám sebe a přemýšlením o tom strávil nový týden; nakonec se nazval don Quijote: podle čehož, jak bylo řečeno, usoudili autoři této pravdivé historie, že se bezpochyby jmenoval Quijada, a ne Quesada, jak chtěli namluviti jiní. Ale vzpomenuv, že statečnému Amadisovi nestačilo jmenovat se jen tak suše Amadis, nýbrž že připojil k tomu i jméno svého království a vlasti, chtěje ji proslavit, a říkal si Amadis Galský, rozhodl se i on, jako dobrý rytíř, vést si po jeho příkladu a zvát se donem Quijotem z La Mancha, čímž podle svého

mínění velmi zřetelně označoval svůj rod i vlast, poctěnou tím, že si z ní bral přídomek.

Maje zbraň vycíděnu, místo přilby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, tot' strom bez listí a plodu a tělo bez duše. Říkal si: ,Jestli se pro své hříchy nebo na své štěstí setkám s nějakým obrem, jak se bludným rytířům obyčejně stává, a srazím jej prvním útokem nebo jej vpůli rozetnu, nebo přemohu a zajmu, nebude-li pak dobré mít, komu bych ho poslal darem, aby vešel, padl na kolena před mou sladkou paní a řekl pokorným a odevzdaným hlasem: paní, jsem obr Caraculianbr, pán ostrova Malindranie, kterého v boji přemohl rytíř, jemuž navždy budiž chvála, don Quijote de la Mancha, jenž mě poslal, abych se představil Vaší Milosti a odevzdal se do jejích služeb." Ajak se zaradoval náš rytíř, když takto u sebe promluvil a hlavně když nalezl, koho nazvat svou dámou! Podle obvyklého mínění žilo prý v nedaleké vesnici velmi hezké selské děvče, do něhož byl po čas zamilován, aniž to ovšem ona kdy zvěděla a starala se o to. Jmenovala se Aldonza Lo-renzová a tu si usmyslil nazvati paní svých myšlenek; a hledaje pro ni jméno, jež by nečinilo jménu jeho hanbu a jež by připomínalo jméno princezny nebo velké dámy, pojmenoval ji Dulcinea z To­bosa, protože z Tobosa pocházela: jméno podle jeho mínění zvučné, nezvyklé a významné jako všechna ostatní, jež dal sobě a svým věcem.

 



Source of the quotationhttp://www.palmknihy.cz

minimap