This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Esterházy Péter: Harmonia Cælestis (141) (Harmonia Cælestis (141) in Czech)

Portre of Esterházy Péter

Harmonia Cælestis (141) (Hungarian)

Apámék hamar beletanultak a fizikai munkába. Képesnek bizonyultak rá, és akarták is. A pestiek többsége nem így gondolta. Megsértődtek, mert megsértették őket, a fizikai munkát meg lenézték. Apám, mondtam, nem nézett le semmit.
Már másnap lehetett jelentkezni segédmunkásnak a templomépítéshez. Érdekes, hogy ezt akkor engedélyezték, az építést. A plébános úr már várta apámat, külön fogadta, megkínálta likőrrel, és igyekezett őt lebeszélni az alantasnak mondható malterkeverésről. Mire apám rókalelkűn, játszva, szerette ezeket a játékokat, azt a kenetes költői kérdést tette föl, hogy vajon van-e munka és munka közt különbség, ha az az Úr dicsőségére szolgál, s vajon néki (nem neki, néki) mint családja tagjának nem kötelessége-e folytatni azt, amit az elődök évszázadokon át tettek, segíteni az egyházat; ha palatinusként, akkor úgy, ha segédmunkásként, akkor úgy. A tisztelendő úr a gondolatot igen nemesnek és valóban kézenfekvőnek találta, úgyhogy ittak még egy kis kontyaláválót.
Azután béreltek felesben földet az Andris dombján meg a Keller-majorban. Krumplikapálás. („Szép asszony maga. A maga farára két sor krumplit lehet elültetni.”) Mintha részegen, úgy dülöngéltek haza a fáradtságtól. A tenyerük feltörve, a bőr cafatokban, egy-egy helyen a húsig lesúrolva – de ez legalább látszott, egy seb, amit lehet érteni, föl lehet fogni. De mi ez a fáradtságnál, kimerültségnél több, mi ez a vereség a testben, egyáltalán hogy csupán a test van, és az ember azonos a testével, a fájdalommal, a kilátástalansággal, mi ez?
– A munka – morogta Rozi néni, szokása szerint a sparherdnek. Apám színpadiasan a derekát tapogatta, akár egy öregasszony.
– Jajjaj; meghalok! – és nevetni igyekezett.
Rozi néni nem fordult meg, örökké volt mit tennie a platnin, mert a platnin örökké van mit tenni.
– Dehogy hal meg – hangzott közönyösen.
– Mit mond, Rozi néném? – perdült oda apám, aki nem szerette a konfliktusokat, igyekezett mindig kitérni vagy elsimítani.
– Csak azt, gróf úr, hogy egy krumplikapálástól nem hal meg a gróf úr.
– Csitt, csitt – pisszegett bele férfias gyávasággal Pista bácsi.
– Mit csitteg itten, ne csittegjen itten nekem! – Rozi nénit öregasszonynak láttam, olyan ötvenéves lehetett, kontyos, testes, sokszoknyás parasztasszony. Csillogott az arca a haragtól. A szeme mindig csillogott, ami megszépítette, de mindenképp megkülönböztette. – Ha gróf, akkor gróf, és gróf. Mit akar maga?! Így doktor úr, úgy doktor úr, kit akar evvel becsapni? Magát? Őt? Vagy az ávót?
Palócul beszélt, amely nekem is anyanyelvem lett, az ávó, voú, áú, úgy hangzott, akár az ugatás, egy nyüszítés.
– Gróf – bólintott, és apámra nézett, mintha ellenőrizné, igazat beszél-e. – Egy gróf ne kapáljon. – Vagy csak most fordult meg? – A kapálás nem úrnak való.
Csönd lett. Mintha azt mondta volna, nincs apáméknak itt semmi keresnivalójuk. Apám zavartan álldogált, nem volt kivel vitatkozni, nem volt mit mondani.
– De hát Rozikám – próbálkozott Pista bácsi –, a doktor úrék azok… azok nem… – Elhallgatott.
– Nem micsoda?! – csapott le rá az asszony, mintha apámék ott se volnának. Anyám sírva beszaladt a szobába, teli volt emberekkel (velünk), erre újra ki, ki az udvarra, hátra a kertbe. Pista bácsi ijedten tipegett, mint aki tánclépéseket gyakorol (kezdő kurzus), Rozi néni szenvtelenül figyelte a fiatalasszony ámokfutását.
– Mi a baj, Rozi néni? – fuvolázta apám.
– Semmi – fordult vissza az asszony a tűzhelyhez –, baj, gróf úr, az nincsen.
Nem volt megint mit mondani.
Jó hétig a köszönésen kívül nem szóltak egymáshoz. (Pista bácsi sem!) Apámék hajnalban kimentek a krumpliföldre, napnyugtakor betántorogtak, kezüket rongyokba bugyolálták, mint a leprások, anyám tolatott a nagy hasával, kint a nyári konyhában főzött, rémséges ügyeket, nem tudta még, hogyan kell a semmiből főzni (lehet!), reggel köszöntek, este köszöntek, segítséget nem kértek, nem kaptak. Sokáig nem mehetett ez így, de a szüleim fiatalok voltak, és bizonyos értelemben elkényeztetettek, azt hitték, erejük végtelen.
Azután egyik este, amikor apám beszédelgett a konyhába, azt mondotta Rozi néni a sparherdnak:
– Túlontúl gyorsan kapál, doktor úr.
– Lassabban kéne?
– Nem az, hogy lassabban, hanem állandóan. Ahogy a szíve ver, doktor úr – és lángba borult az arca.'
Ettől kezdve mindenben segített, hogyan kell a kapát fogni, a kapcát tekerni, mit kell tényleg kapálni, mit elég porolni, mi az a lúdtalpkapa, és hogy kell leellenőrizni, hogy elég kövér-e a liba (a szárnya alatt, a „hónaljában” van egy púp, csak akkor!), hogyan kell kukoricaprószát csinálni. Meg langallót. Meg puporát.
– Mindenből lehet ennivalót mesterkélni, Lilike. Minden tud ízleni, higgye meg nekem. Minden! – mondta elkeseredetten, és csillogott a szeme nagyon.
Aztán a mákos guba! Amiért én állítólag rajongtam. Az tartott életben vagy mi.
– Csócsálok a gyereknek egy kis mákos gubát, Lilike. Lilike köszönte, nem tudta, mi az a csócsálás. Apám tudta, de nem mondta.
– Rozi néni, megmutatná, megmondaná, kérem, mi az a csócsálás?
– No hát a csócsálás az csócsálás, nincs azon mit mutogatni.
De azért megmutatta. Mint egy kenyérsütő lapátot egyszer. csak előretolta a nyelvét, mintha nyelvet öltött volna anyámra, noha pusztán azt akarta, lássa anyám, hol tart.
– A bő nyál, Lilike, az a lényeg, akkor lesz szép puha, gyöngéd, selymetes a csócsa, lássa, Lilikém.
Anyám, mintha egy született grófnő volna, pedig nem, fogta magát, és egyszerűen elájult. Hogy az ő egyszülött fiacskája ezt az undorító, sötét (a mák!) nyáladzmányt… Apám karjaiba vette, és mosolyogva (nézzünk szembe a tényekkel: röhögve) kivitte, akár egy szocialista Gregory Peck.
Később azután a mamám is jelentős csócsálóvá nőtte ki magát. 



Source of the quotationMagvető Kiadó, Budapest, 2000

Harmonia Cælestis (141) (Czech)

Mí rodiče si na fyzickou práci zvykli brzo. Ukázalo se, že jsou schopni ji zastávat, a dokonce že to dělat chtějí. To u lidí z Pešti nebylo obvyklé. Zpravidla se kvůli tomu cítili dotčeni a na fyzickou práci koukali svrchu. Můj otec, jak jsem už řekl, nekoukal svrchu na nic.
Už druhý den bylo možné přihlásit se za pomocného dělníka na stavbě kostela. Je zajímavé, že stavění bylo tehdy povoleno. Pan farář už na otce čekal, přijal ho zvlášť, pohostil ho likérem a pokoušel se mu rozmluvit ono dalo by se říci podřadné míchání malty. Otec mu ale lišácky, s hravostí, kterou měl tak rád, položil onu patetickou řečnickou otázku, zdali snad velebný pán spatřuje nějaký rozdíl mezi prací a prací, sloužíli tato ke chvále Hospodina, a zdalipak není povinností jeho jakožto člena rodu Esterházyů pokračovat v tom, co činili jeho předkové po staletí: pomáhat církvi; pokud jako palatinus, dobrá, když jako pomocný dělník, taky dobrá. Pan farář shledal tuto myšlenku vskutku ušlechtilou a případnou, a tak si dali ještě do druhé nohy.
Pak si rodiče propachtovali za půlku úrody pozemek na Andrisově vršku a v Kellerově dvorci. Okopávání brambor. („Jste ženská k světu. Na tu vaší zadnici by se vešly dvě řádky erteplí.“) Domů se vraceli k smrti utahaní, vrávorajíce jako opilci. Dlaně měli rozbité, kůži sedřenou místy do masa – ale to byly alespoň viditelné rány, takové zranění, které lze obsáhnout rozumem. Jenže co je to za pocit, jenž je něčím víc než únavou a vyčerpáním, co je to za pocit té totální porážky v těle, a vůbec, co je to za stav, když neexistuje nic než tělo, když člověk doslova splyne s tímto tělem, s bolestí a bezvýchodností?
– Práce – bručela teta Rozi do plotny, jak bylo jejím zvykem.
Otec si teatrálně ohmatával kříž jako nějaká stařena.
– Jajajaj, je se mnou ámen – a pokoušel se o žert.
Teta Rozi se oni neotočila, věčně měla na plotně co na práci, protože na plotně je vždycky co dělat.
– Jakýpak ámen – odtušila lhostejně.
– Co říkáte, Rozinko? – přitočil se k ní otec, který neměl rád konflikty a snažil se je vždycky obejít nebo urovnat.
– Jenom to, že na okopávání erteplí pan hrabě neumře.
– Pšššt – zasyčel na ni s chlapskou zbabělostí strejda Pišta.
– Co tady syčíte, nesyčte mi tady! – měl jsem tetu Rozi za starou ženu, mohlo jí být takových padesát, byla to udělaná selka v mnoha sukních, s drdůlkem. Tváře jí plály hněvem. Oči jí zářily vždycky, což jí činilo hezčí a každopádně ji to odlišovalo od ostatních. – Když je to jednou hrabě, tak je hrabě a basta. Co naděláte?! Pořád samý pane doktore sem, pane doktore tam, koho tím chcete ošálit? Sám sebe? Jeho? Nebo bezpečáky?
Mluvila palóckým nářečím, které se stalo i mou mateřštinou, protahovala samohlásky, že to znělo tak trochu jako kvílení.
– Hrabě – pokývala hlavou a pohlédla na otce, jako by se ujišťovala, jestli je to pravda. – Podle mýho hrabě nemá co okopávat. – Anebo se obrátil až teď? – Okopávat erteple, to přece není práce pro panstvo.
Rozhostilo se ticho. Bylo to, jako kdyby řekla, že tu mí rodiče nemají co pohledávat. Otec rozpačitě přešlapoval, nebylo s kým se hádat, nebylo co dodat.
– Ale Rozi, – pokusil se o něco strejda Pišta –, přece pan doktor a paní doktorová ne… oni ne… – Zmlknul.
– Co ne?! – uhodila na něho žena, jako by tam mí rodiče ani nebyli. Matka s pláčem vběhla do pokoje, který byl plný lidí (nás), pak vyběhla ven, ven na dvůr a dozadu do sadu. Strejda Pišta polekaně přešlapoval, jako kdyby nacvičoval taneční kroky (úvodní kurs – začátečníci), teta Rozi bez hnutí pozorovala, jak mladou ženu popadl amok.
– Co se děje, teto Rozi? – zatrylkoval otec.
– Nic – otočila se Rozi zpátky k plotně, nic se neděje, pane hrabě.
Zase nebylo co dodat.
Krom pozdravu na sebe nepromluvili dobrý týden. (Ani strejda Pišta!) Rodiče odešli za úsvitu na brambořiště, se západem slunce dovrávorali domů, ruce si zabalili do hadrů jako nemocní stižení leprou, matka se vláčela s těhotným břichem a venku, v letní kuchyni na dvorku, vařila samé příšerné záležitosti, ještě nevěděla, jak se vaří z ničeho (a jde to!), ráno pozdrav, večer pozdrav, o pomoc nežádali a žádné se jim taky nedostalo. Dlouho to takhle jít nemohlo, ale rodiče byli v té době mladí a v jistém smyslu rozmazlení, domnívali se, že jejich síly jsou nevyčerpatelné.
A pak jednou večer, když otec hovořil o něčem v kuchyni, povídá teta Rozi plotně:
– Okopáváte moc rychle, pane doktore.
– Měl bych to, myslíte, dělat pomaleji?
– Ne pomalejc, ale na jeden zátah. Podle toho, jak vám tluče srdce – zrudla Rozi.
Od té chvíle jim radila ve všem, jak se má držet motyčka, jak se vážou onuce, co je opravdu třeba okopávat a co stačí jen kypřit, jak zjistit, jestli je husa už dost vykrmená (když se jí udělá pod křídlem, v „podpáždí“ takový hrb, jedině pak!), jak se dělá kukuřičná mouka. A lángoše. A pampušky.
– Ze všeho se dá vykouzlit něco na zub, Lili. Všechno umí chutnat, to mi teda věřte. Všechno! – říkala zahořkle a oči jí zářily jak hvězdy.
A co teprve makovec! Po tom jsem se údajně mohl utlouct. Makovec mě držel při životě či co.
– Víte vy co, zapjagám děckám makovec, Lili.
Lili poděkovala, nevěděla, co je to zapjagat. Otec to věděl, ale byl zticha.
– Rozi, ukázala byste mi, prosím vás, co je to zapjagat?
– No zapjagat je zapjagat, na tom není co ukazovat.
Ale pak to matce přece jen předvedla. Z ničeho nic vystrčila jazyk široký jako lopata na chleba, vypadalo to, jako by na matku vyplázla, ale chtěla jí jenom ukázat, jak je s tím daleko.
– Základ je, Lili, pořádná slina, ta to udělá pěkně nadejchaný, jemný, jako hedbáví, koukněte.
Po těchto slovech se moje matka jednoduše sebrala a sekla sebou jako nějaká rodilá hraběnka, ačkoli hraběnkou nebyla. Co!, že by měl její mazlíček pozřít tenhle odporný, tmavý šlem (prý mák!)… Otec vzal matku do náruče a jako nějaký socialistický Gregory Peck ji s úsměvem (no, buďme upřímní: s řehotem) vynesl ven na vzduch.
Později se i maminka vypracovala a její zapjaganý makovec byl vyhlášený široko daleko.


Source of the quotationSouvislosti, 2/48/2001, p.88-90.

minimap