Kazinczy Ferenc: Kazinczy Ferenc a Brno (Fogságom naplója in Czech)

Portre of Kazinczy Ferenc

Fogságom naplója (Hungarian)

– Május 31-dikén. – Orvosom, látván elgyengülésemet, meghagyá, hogy bornemissza lévén különben, mindennap igyam meg egy meszely budai bort. Ez nekem kedves parancsolat vala, mert ürügyem volt bort hordatni, s azzal jól tartám katonáimat, nekik hogy enniek is adhassak, bővebben főzetvén. Az egyik sietve hajtá fel a poharat, s a veres bor béfestette patrontása fehér szíját. Rettegénk mind ő mind én; de a derék Novák parancsolá, hogy a legényt eresszék szabadon.
A borital nekem orrfolyást okozott, s ma egész nap folyt a vérem. Estve kilenckor egy soha addig nem látott legényt zártak be hozzám.
– Magyar ked?
– Nem – felele.
– Ist er ein Deutscher? – Nem felelt.
– Slovák s ce? – Nem felelt.
[Német kend?… Szlovák kend?….]
Három fertályt üte, s a legény megszólala:
– Mindég úgy foly az a vér? – kérdé.
– S kend magyar, és még sem akara szólani? barátom ez rút dolog. Hová való ked?
– Dadáról, Szabolcsban.
– Én pedig Zemplényből; és így szomszédok vagyunk.
– Jaj uram, monda a legény, tudná csak az úr mint leserkednek utánam; már egyszer kevésbe múlt hogy meg nem vesszőzének. Én voltam a. viceispán (a Hajnóczy) kedves embere, s minden dolgát elvégeztem, csak egy Kassai Ferencre nem tudok akadni, hogy annak is elmondjam, amit neki izent. Gyanítván, hogy az izenet nekem szól, tudakozám, mit tud Kassai Ferencről, s felelt, hogy csak annyit, hogy az barnahajú, alacsonytermetű, vékony fiatal ember, s itt zöld mentéje van és céklaszin nadrága. Előkerestem a carmoisin-színű magyar nadrágot, s mutattam neki, s mondottam, hogy nevem, Kazinczy Ferenc, nem Kassai.
– Kazinczy, Kazinczy uram, monda a katona. Várjon az úr, ide jövök még az éjjel, s elmondom amit kell. De én, tartván hogy ide nem találják ereszteni, kényszerítém az embert, mondaná mingyárt most.
– No tehát csak annyit: Az úr meg nem hal; kéri az urat, ha kiszabadul, menjen Sopronba, s vegye el az ő mátkáját. Nyugodtan fogna menni hóhérkard alá, ha tudná, hogy az ő mátkáját az úr veszi el.
Ki kelle valakinek lesni a gyanús embert, mert soha többé nem láttam.

Június elsőjén. – Felejthetetlen nap vala a tegnapi, mert hogy engem Hajnóczy óhajta mátkájának férjül, annak becsét egész mértékben érzem, s kevélykedem vele; de felejthetetlen lesz a mai is, irtóztató emlékével.
Két három mosdómat töltöttem tele véremmel, s végre elszunnyadtam. Akkor ébredek fel, midőn reggel három órakor egy öreg katona eloltá gyertyámat, mely a kemence párkányán ége. A szobában így az a kétes fény terjede el, melyet a halálos betegségben sínylők körül látunk.
– Magyar kend? – kérdém.
– Az vagyok, uram – felele a legény, nem úgy rettegve mint társai.
– Hát mi újság?
– Nem jó – úgymond, –, mert ennek a kövér seggű papnak la, (Verseghynek), és egy fiatal úrnak, holnapután elütik a fejét.
– Dehogy ütik! – mondám; – ha el akarták volna ütni, akkor ütötték volna el, mikor minap az ötnek.
– Nem ütik? De úgy elütik b…m a feje lelkét, mintha soha sem állott volna a két válla közt. A hóhér és a két koporsó már amoda által van (a gárdaháznál), nekünk pedig kiadák a parancsolatot, hogy holnapután spallért csináljunk.
Ötkor új őröm jött, s ezt mondta; hétkor a harmadik, s ezt mondta; kilenckor a negyedik, s ezt mondta; tizenegykor az ötödik, s ezt mondta.
Én az első nrus alatt laktam, Verseghy a második alatt, s mindenike azt mondá, hogy a kövérseggű pap egy fiatal úrral együtt vesz, s engem fiatalnak nézhetének, mert kis karcsú termetem fiatalabbnak nézete mint valék. Azt hittem hogy én halok meg.
Természeti halállal veszni, az is igen nehéz; hát hóhér karddal, s mint gonosztevő! De felélesztém lelkemet. A rettegés nem segít a bajon, s gyáván veszni rút, nyugalomban szép, mondám magamnak.
Tizenkét órakor felhozók ebédemet. Egy két pillanat múlva ismét nyílik szobám, s a főhadnagy elfordított képpel megszólal:
– Herr von Kazinczy, kleiden Sie sich an; die Herren Hofräthe sind da, um Ihnen die königliche Antwort zu verkünden.
[– Kazinczy úr öltözködjék fel, itt vannak a királyi tanácsos urak, hogy önnel a királyi választ közöljék.]
Az az elfordított bús ábrázat, az a königliche Antwort elijeszte. Öltözetlen valék, s vontam fel ruháimat; – most, mint mindég máskor, midőn bíráim elébe léptem, posztóbul mentét és nadrágot, fejér lajbival. A mente szürke báránnyal.
[Az eredeti kéziratban e helyen egy ily formájú darabka setétkékbe játszó szürke forma posztó áll.]

Csizmavonómat elvették május 8 d., az is oly szer – lévén, méllyel. magamon kárt tehetnék; s minthogy orrom vére mindég csorga, s a csizma nem vala bőv, sokat küszködtem felvonásával. A főhadnagy jött:
– Mein Gott, und Sie sind noch nicht fertig?
[– Istenem, ön még mindég nem készült el?] – monda nehezteléssel.
– Uram – mondám, – nincs csizmavonóm, s az orrom vére foly. Bevárt.
– Menjünk tehát – ugymond.
Kilépvén szobámból, megnyitá a Verseghy ajtaját, s vitte. Én akkor látám, hogy fejér zsebkendőm véres. Visszatértem, hogy tiszta kendőt vegyek. A tiszt és Verseghy már a refectoriumban voltak.
Végig menvén a folyosón, s a #-hez érvén megláttam két felcsert a refectorium ajtaja előtt, kezekben vala az érvágó és a veres posztó; hogyha valamelyikünk elájúlna, eret nyithassanak. – Ez a rossz Németh még a jót is kegyetlenül tette. Mert minek hát azt láttatni?
Midőn XVI. Lajost a guillottinhez vitték, ő, ki mindeddig úgy hitte fogy csak ijesztik, de ott neki, a királynak megkegyelmeznek, felkiálta: Je suis perdu! [Elvesztem.] – Megpillantván én is itt a két felcsert, felkiálték: Je suis perdu! Bizonyosnak nézém vesztemet, s nem reménylék többé semmit.
A tábla mellett csak ketten ültek, Somogyi protonotarius, a nemes lelkű, és a mi vérszomjúzó Caraffánk; Somogyi bús képpel, szemeit papirosára süllyesztve, Németh a maga dicsőségében, hideg kegyetlenséggel legeltetvén szemeit Szentjóbi Szabó Lászlónak és Verseghynek látásokon, s lesvén, hogy azok mit gondolhatnak.



PublisherSzépirodalmi Kiadó, Budapest
Source of the quotationp. 58-62.

Kazinczy Ferenc a Brno (Czech)

31. května. - Můj lékař, když viděl, jak jsem zesláblý, přikázal, abych denně vypil žejdlík budínského vína, třebaže jsem jinak abstinent. Byl to pro mě milý příkaz, neboť jsem měl záminku dát si přinášet víno a tím napájet své vojáky a abych jim mohl dát i najíst, nechal jsem bohatě vyvařovat. Jeden voják do sebe hodil víno tak rychle, že červené víno potřísnilo jeho bílý řemen od váčku s patrónami. Dostali jsme oba strach, on i já. Ale dobrý Novák rozkázal, aby vojáka nechali být.
Od pití vína se mi spustila krev z nosu a dnes mi tekla celý den. Večer v devět hodin ke mně zavřeli vojáka, kterého jsem zatím ještě neviděl. “Jste Maďar?“
Neodpověděl.
“Jste Němec?“ - žádná odpověd.
“Jste Slovák?“ - opět nic.
Když tlouklo tři čtvrtě, voják mě oslovil:
“To vám pořád tak teče krev z nosu?“ - zeptal se.
“Vy jste Maďar a ani to nechcete přiznat? Příteli, to je zlá věc. Odkudpak jste?“
“Z Dady v župě Szabolcs.”
“Já jsem ze Zemplína. Tak to jsme tedy sousedé.“
“Ach, pane“ - povídá ten šohaj, “kdybyste jen věděl, jak mě sledovali. Jednou nechybělo mnoho a byli by mě sbili holí. Já jsem byl důvěrníkem pana podžupana (Hajnóczyho) a zařídil jsem mu všechno, jenom nemažu najít nějakého Ference Kassaiho, abych mu vyřídil jeho vzkaz.“ Napadlo mě, že by ten vzkaz mohl být pro mne, a tak jsem se ho vyptal, co o tom Ferenci Kassaim ví. Odpověděl, že jen to, že má hnědé vlasy a je to mladý muž štíhlé postavy. Tady že chodí v zeleném plášti a v kalhotách barvy červené řepy. Vyhledal jsem svoje karmínově červené kalhoty od uherského kroje, ukázal mu je a řekl, že se jmenuji Ferenc Kazinczy, a ne Kassai.
“Pane Kazinczy, pane Kazinczy" - povídá voják. “Počkejte, přijdu sem o půlnoci a povím vám, co je třeba.“ Jenže já se obával, že už ho sem nepustí a donutil jsem toho člověka, by mi všechno řekl hned.
“Nuže, jenom tolik: Když zůstanete naživu, pane, on vás prosí, abyste šel do Šoproně až vás pustí na svobodu a vzal si za ženu jeho snoubenku. Bude-li vědět, že si jeho nevěstu vezmete vy, klidně zemře pod katovým mečem.“
Někdo musel mít toho chlapíka v podezření, protože jsem ho už nikdy víc nespatřil.
1. června. - Včerejší den byl pro mne nezapomenutelný. Neboť to, že si Hajnóczy přál, abych si vzal za ženu jeho snoubenku, bylo mi poctou, kterou jsem pochoval v plném jejím dosahu a byl jsem na to hrdý. Nezapomenutelným se stal ale také dnešní den - strašlivou vzpomínkou.
Krví z nosu jsem naplnil dvě tři umývadla. Nakonec jsem usnul. Probudil jsem se, když o třetí hodině ranní zhasl jeden starý voják svíci, která hořela na římse u kamen. Po místnosti se rozširilo ono pochybné světlo, které vídáme u neduživců nemocných na smrt.
“Vy jste Maďar?“ - zeptal jsem se ho.
“To jsem, pane“ - odpověděl voják. Nebál se jako jeho druhové. “Co se to děje?“
“Nic dobrého - povídá. “Pozítří setnou hlavu tomu knězi s tlustým zadkem (Verseghymu) a jednomu mladému pánovi.“
“Pročpak by stínali?“ - povídám. “Kdyby je bývali chtěli popravit, tak by je popravili v ten den jako těch pět.“
“Že nesetnou? Ale do pr..le, setnou. Jako kdyby nikdy neměli hlavu na ramenou. Kat a dvě rakve jsou už tam (u budovy gardistů) nachystané. A nám přikázali, abychom pozítří utvořili špalír.“
V pět hodin přišel nový strážce a pověděl mi totéž. V sedm hodin přišel třetí se stejnou novinou. V devět hodin to čtvrtý potvrdil. A v jedenáct hodin řekl pátý to samé, co ostatní před ním.
Obýval jsem celu číslo jedna, Verseghy číslo dvě a všichni mi říkali, že kněz s tlustým zadkem a mladý pán budou společně popraveni. Za mladého mohli považovat mě. Malé štíhlé tělo mě dělalo mladším, než jsem byl. Myslel jsem si, že na smrt půjdu já.
Zemřít přirozenou smrtí, i to je velmi těžké. Což potom pod katovým mečem a ještě jako zločinec! Ale v duchu jsem se povzbuzoval. Strach není v neštěstí nic platný a zemřít jako zbabělec je hrozné. Je třeba zemřít klidně, říkal jsem si.
Ve dvanáct hodin mi přinesli oběd. Za malou chvíli se dveře mé cely opět otevřely a nadporučík, aniž by se na mě podíval, řekl:
“Pane von Kazinczy, oblečte se. Páni královští radové jsou zde, aby vám oznámili královu odpověď.“
Ta odvrácená smutná tvář a ta královská odpověď mě vylekaly. Byl jsem neustrojen, a tak jsem si tedy natáhl šaty. Stejně jako jindy i dnes, když jsem měl předstoupit před soudce vzal jsem si soukenný plášť s bitou vestou a kalhoty. Plášť byl podšit šedivým beránkem.
Zouvák mně vzali 8. května, neboť jej považovali za nástroj, jimž bych se mohl zabít. Protože mi stále z nosu tekla krev a holinky nebyly dost volné, dalo mi jejich obutí značnou práci. Přišel nadporučík:
“Pane bože, vy stále ještě nejste hotov?“ - pravil pohněvaně.
“Pane“ - řekl jsem mu, “nemám zouvák a z nosu mi crčí krev.“ Počkal na mě. “Tak tedy jdeme“ - pravil potom.
Když jsme vyšli z cely, otevřel dveře u Verseghyho a odváděl ho. Tu jsem si všiml, že můj bílý kapesník je celý od krve. Vrátil jsem se pro čistý. Důstojník a Verseghy už byli v refektáři.
Jak jsem kráčel po chodbě, spatřil jsem před dveřmi refektáře dva felčary. Drželi přístroj na pouštění žilou a rudé sukno, aby tomu z nás, komu se udělá mdlo, mohli pustit žilou. - Ten zlý Németh i dobrou věc dělal nelidsky. Nač jsme to měli vidět dopředu?
Když vedli Ludvíka XVI. pod gilotinu, on, který se stále domníval, že ho jen straší a posléze ho jako krále omilostní, zvolal: “jsem ztracen!“ Já, když jsem spatřil ty dva felčary, zvolal jsem jako on “jsem ztracen!“ Pokládal jsem svou záhubu za jistou a více jsem už nedoufal.
Za stolem seděli jen dva. Vrchní notář Somogyi, který měl šlechetnou duši a náš krvežíznivý Caraffa. Somogyi ponořil své oči a smutnou tvář do papírů, Németh si ledově měřil pohledem László Szentjóbi Szabóa i Verseghyho a číhal, co se tak asi děje v jejich myslích.



Source of the quotationRichard Pražák-Marcela Husová: Kazinczy Ferenc a Brno.Brno, 2000, 34-37

minimap