Konrád György: Spoluviník (A cinkos in Czech)

Portre of Konrád György

A cinkos (Hungarian)

Az igazgató elhalad előttünk, ellentétes feladatai között idegeskedik, jobb híján leül mellém, gyerekkorunk óta ismerjük egymást. Megpróbálok az ő nyelvén beszélni, agyam is belefájdul, mire visszabocsátkozhatom téves eszméim körébe. Üldögélj nyugodtan itt mellettünk, s ne mondj semmit. Lustán, csak szemhunyással vegyük tudomásul egymást, mint a macskák. Mi, betegek, csakugyan nem tudunk feltűnésmentesen vásárolni egy doboz cigarettát, s mindenhova elvisszük suta színházunkat. De neked sem ártana, ha egyszer eljátszanád a magadét. Megértenéd, hogy miért némultam el hónapokra az állambiztonság székházában, tudva bár, hogy ezzel törvényes indokot adok kényszergyógykezelésemhez. Nem nagy mulatság egy életen át hülye kérdésekre kitérő válaszokat hazudni.
Azt hiszed, te figyelsz minket, pedig mi néztünk meg igazában téged. Nem vagy rossz ember, tudod, hogy különbségeink viszonylagosak, s éppen csak annyi undokságot eszelsz ki, hogy a többiek ki ne marjanak. Igazad van, a cselekvés szabványai között elbizonytalanodtunk. Túlságosan lefoglal bennünket eszméink váratlan megcsavarodása. Nincs tehetségünk parodisztikus komolysággal utánozni benneteket, hogy szabadon kóborolhassunk.
De ha már éppen itt vagy, kimondom: az egyik oldalon vagyunk mi, bolondok, a másik oldalon ti, hülyék. Idezártatok, hogy átszereljetek magatokhoz hasonlóvá, s a gyógyszereitekkel beleszartok az agyunkba. Elmekórtanotok is csupán hülyeségetek szimptómája. Féljetek csak tőlünk! Védjétek csak kis négyszögletes közhelyeiteket! Köztünk nem lehet béke. Nemcsak ti nyúltok a mi fejünkbe, mi is a tietekbe: megérintünk, elhajlítunk benneteket. Nézd a kataton filozófust, eláll évekig az ajtó mögött; annyit tud, hogy meg se kell mozdulnia, jelenléte a közlemény. De közülünk a legkülönbek ott bolyonganak köztetek, és alattomban elfoglalják a kultúrátokat. A nagy megbízhatatlanok olyan jól szórakoznak, hogy káprázik a szemünk tőle.
A rendes hülye komoly: folyton megkülönbözteti a helyest és a helytelent. Nevetni is csak a többieken tud, s gyűlöli a megértés garázdálkodásait. Töröljétek naptárotokból szüzességetek elvesztésének, anyátok halálának, letartóztatásotoknak ünnepét. Minden alkalmat, amely valami hiteles tapasztalatot ad: amikor megettetek egy egész sült kacsát, vagy leégett a házatok, amikor beteglátogatóban egy kicsit beleéltétek magatokat egy másik ember bőrébe. Ha tiltjátok a börtönfolyosón, miért engeditek, hogy az utcán felsőbb parancs nélkül is köszöngessünk egymásnak?
Ne haragudjatok, ti még nem láttátok a dolgok visszáját. Csak azt tudjátok, hogy mit szeretnétek és mitől féltek. Ennek az embernek, például, muszáj itt mellettem szorongania. Megadatott neki egy óra alatt felfogni a világból annyit, mint másnak egy év alatt sem. Az igazság átégeti magát a tudaton, mint a pisztolygolyó az ingen. A misztika baleset, forradalom az agyban. Isten is fénycsóva, a halál is az. Ennek az embernek az agyában ott van az igazság infarktusának a pörke.
Kedvesem, valami célirányos farkasvilág ítélt téged arra, hogy észre se vedd legfontosabb tapasztalataidat, mintha egy megrakott péküzletben nem látnád a kenyeret. Félek, hogy nem ismered föl a cselekedetben a büntetést és a büntetésben a cselekedetet. Ficamok ábrái vagyunk mindannyian. Amit te hibásnak vélsz, az talán csak az ész kóbor útja. Lehet, hogy nem is ti rekesztettetek ide, lehet, hogy mi zártuk be magunkat általatok.
Egymáshoz érintett könyökkel látszólag nem sokat törődünk szomszédunkkal a padon. Mégis tudjuk, mi van vele. Olyan nyelvünk van, amelyhez nincsen tankönyvetek. Nem mindig értjük egymás rövidített utalásait, de ha üres pipámba kavicsot tömök, és úgy szopogatom, a többiek nem akadnak fenn ezen.
Nektek viszont valami érzelgős, bűnüldöző morál parancsolja, hogy gyógyítva zaklassatok. Jól van, fájdalmat okoztok nekünk; de miért akarjátok, hogy ezt még helyeseljük is? Adtok ágyat és ebédet, de mi már nagyon unjuk, hogy csak akkor van húsleves, ha a gyógyszert is lenyeljük. Kiszáradt szájpadlással, merev lábbal vonszoljuk magunkat, eltűrjük ezt a nevetséges munkát, ronda pamutszálakat válogatunk, amit büntetésül kieszeltetek nekünk. Miért ne? Ha akarjátok, összevarrjuk párosával a fűszálakat, és kettéfűrészeljük a levegőt. Szívesen példázzuk munkánk értelmetlenségével uralmatokét.
Ülök a padon, várom a bolondkirályt. Az, amit énnek mondok, elpárolgott belőlem, mint öntözőkannából a víz. Én meg a világ: csak két neve vagyunk ugyanannak a dolognak. Nem félem Istent, csak összekapcsolódom vele; tudunk egymásról kölcsönösen. A remetét vagy a takarítótestvért szívesen ideengedném a padra, a püspöktől odébb húzódnék. De leginkább a sápadt rabbinak örülnék, aki tudta, hogy a halál is csak lépcsőfok a szeretet útján. Az ember köszön a barátjának, ha megjön, és nem firtatja, hogy a barát létezik-e. Jó mellette hátradőlni a padon, nyugalom van körülötte. Nem mond semmit, még példabeszédet sem, annyi mindenfélét mondott már fiatalabb korában. A szavak rendszerint foglyul ejtik az igazságot; az egész szótár elhívott, de csak kevés a választott. A rabbinak itt a padon nincs kedve akár egyet is kiválasztani. Mosolyognom kell, mert a vendég valami mulatságosat gondolt. Nem tartóztatom, ismerem a gyengéjét: a világ kerülő útján önmagára szegzett figyelem. 



PublisherA cinkos, p. 20-23., Magvető Kiadó, Budapest, 1989

Spoluviník (Czech)

Kolem jde ředitel; i na něho doléhá tíha rozporných povinností. Zřejmé nemá na práci nic lepšího a tak usedá vedle mne, známe se od malička. Snažím se mluvit jeho jazykem, ale strašně mě namáhá, chci-li navázat na hit svých dřívějšich nesmyslných myšlenek. Radši jen seď a mlč! Radši na sebe jen líně kývněme jako kočky. My, pacienti, si nemůžeme koupit ani balíček cigaret, aniž bychom nevzbudili pozornost, ať se hneme kamkoli, všude stejná komedie. Ale tobě by také prospělo, kdybys přiznal barvu, myslím si o řediteli. Pak bys možná pochopil, proč jsem na státní bezpečnosti měsíce mlčel; dobře jsem věděl, že jen tak se dostanu na psychiatrické léčení. Celý život jsem si musel vymýšlet nesmyslné odpovědi na pitomé otázky, už mě to namouduši přestalo bavit. Myslíš si, že nás hlídáš, a přitom je to naopak. Nejsi špatný člověk. Dobře víš, že rozdíl mezi námi je jen relativní. Neděláš zbytečné špinavosti, aby sis udržel postavení. Máš ostatně pravdu: normální život pro nás není; tkvíme příliš hluboko ve svých spletitých myšlenkách. A nezačneme se chovat jako ty jenom proto, abychom si mohli jít kam chceme.
Ale když už mě posloucháš, něco ti povím: v ústavu jsme jednak my, blázni, jednak vy, pitomci. Vy jste nás sem zavřeli a pokoušíte se nás předělat, abychom byli jako vy; dáváte nám drogy a blbnete nám mozky. Vaše psychiatrické umění je jen další projev vaší blbosti. Jen se nás pěkně bojte! Jen si braňte ty své rozškatulkovaně, nechutné vědomosti! My se s vámi nikdy nedomluvíme. Ale nezapomeňte, že vám oplácíme stejným dílem. Vy se nám hrabete v hlavě, kradete nám rozum, a my vás zato rozvracíme, kazíme, svádíme z cesty. Jen se podívej na toho kataktonického filozofa! Léta by mohl stát u těch dveří; ví toho tolik, že se už nikdy nemusí ani pohnout, zaujimá stanovisko svou pouhou existencí. Nejlepší z nás pronikli mezi vás a nenápadné se zmocňují vašeho světa.
Obyčejný idiot je pořád smrtelně vážný. Všechno dělí na dobré a špatné, smát se dovede jen druhým a nenávidí všechno, co by mohlo vést k něčemu novému, k nějakému objevu. Vymaž si z kalendáře červené zatržené dny; kdy ses poprvé s někým vyspal, kdy ti zemřela matka, kdy tě zavřeli. Zapomeň na všechny významné události svého života: jak jsi snědl na posezení kachnu, jak ti vyhořel dům, jak sis v nemocnici představoval sebe na místě nemocného. Když nám zakazuješ, abychom se bez dovolení na chodbě zdravili, proč se smíme zdravit na ulici? Dovol, abych ti řekl, že rub věcí ti zcela unikl. Víš jenom, co chceš a čeho se bojíš. Tak například ten člověk vedle mne je v zajetí tak strašné úzkosti, že se brzy zhroutí. On totiž za hodinu pochopil ze světa víc než jiní za rok. Pravda mě zasahuje jako kulka z revolveru. Mysticismus je úraz, revoluce mozku. Bůh je paprsek světla jako smrt. Ten člověk vedle mne byl zasažen poznáním pravdy.
Ty si tak libuješ ve svém zaslepení, můj milý, že jsi zcela přehlédl největší zážitky svého života; jako bys stál v bohaté zásobené pekárně a neviděl chleba. Obávám se, že nevidíš v každém lidském činu odvetu a v každé odvetě lidský čin. Všichni jsme nějak hrbatí; co ty pokládáš za úchylku, je možná jen bloudění mysli. Ale třeba jsi nás sem nezavřel ty, možná jsme se sem zavřeli sami a tys to jen zprostředkoval. My, pacienti, usedáme na lavice těsně k sobě, a ačkoli si souseda moc nevšímáme, víme přesně, co se v něm děje. Žádné tvé učebnici se nepodařilo rozluštit naši řeč; ani my někdy nerozumíme, co si v rychlosti chceme říci. Ale nikdo se nebude divit, když si do dýmky nacpu kamínky a začnu kouřit.
Ty naproti tomu vidíš ve všem zločin a tvá přízemní morálka tě pudí, abys nás při léčení týral. No, dobrá, působíš nám bolest, ale jak můžeš chtít, abychom ti za to tleskali? Dáváte nám byt a stravu, ale misku polévky dostaneme jen, když spolkneme prášky. Vláčíme se se ztuhlýma nohama a vyschlými ústy a vykonáváme svou směšnou práci. To byl jisté tvůj nápad, že máme za trest třídit olezlé bavlněné nitě. Proč ne? Budeš-li si přát, budeme sešívat i stébla trávy. Skryté se radujeme, když nesmyslnosti své práce odhalujeme absurditu vašich zákonů.
Sedím na lavici a čekám na krále bláznů. Moje “já“ vyschlo jako voda v konvi. Já a svět jsme dvě různá označení téže věci. Ne, nebojím se Boha, sblížil jsem se s ním. Jeden o druhém víme. Rád udělám místo na lavici poustevníkovi nebo kostelníkovi, ale biskupovi nikdy. Nejraději bych se setkal s bledým rabínem, který ví, že i smrt je krok na cestě lásky. Právě přichází, zdravím ho, ale nesnažím se zjistit, jestli skutečně existuje. Rád s ním posedím. Vyzařuje z něho klid, i když nic neříká, ani bajku nevypráví, ač toho v mládí tolik namluvil. Ve slovech se pravda většinou ztrácí. Existuje celý slovník, ale jen pár slov je vyvolených; rabín vedle mne zřejmě nechce vyvolit ani jediné. Musím se usmát, můj host zřejmé myslel na něco zábavného. Nebudu ho zdržovat, znám jeho slabou stránku. Svět je pro něho jen pokračovaním snění; mít jasno ve vlastních myšlenkách je pro něho důležitější než jasná představa o světě. Začínám se bavit: moje vědomí si honí ocas jako kotě. Když mě hra přestane těšit, podívám se skrz sebe jako zašpiněným oknem.
Mé vědomí si vybírá předměty, rámuje si je a pak je rozbíjí. Nemluví k tobě, mluví o tobě, pak nechá i toho. Známých věcí si nevšímá, s láskou spočívá na neznámých. Můj rozum zakládá stranu; nejprve do ní vezme celé lidstvo, pak začne vylučovat, nakonec vyhodí i mne. Moje vědomí nechce zemřít, chce se ode mne odloučit, protože moje tělo se začíná rozpadat. Můj rozum, zamčený do mozku, se zlobí. Chce do nekonečna růst a smrt mu v tom brání. Nakonec sejí musí podřídit, ale nikdy se s ní nesmíří, jeho stoický postoj je přetvářka. Dělá, že souhlasí, ale pak se na zubatou vrhne a sežere ji. Jako by člověk krmil tygra špenátem: jeden skok a už žere Boha. Co se dá dělat, masožravec!
Bůh je souhrn veškerého řádů. Začíná, kde končí svět. Není duch, který věci oživuje, je jejich popření. Když nejvyšší poznání dospěje na konec svých možností, zaniká. Bůh potřebuje jiného boha, celou řadu dvojníků, bohů, kteří dohlédnou dál než kam sami dosáhnou. Je-li Bůh smír; znamená-li vstup do osvětleného domu, z něhož už nebudu muset odejít, jsem-li mu tím blíž, čím intenzívněji prožívám život, proč chci stále něco vlastnit? Někdy se mi zdá, že Stvořitele pouze napodobuji; i on popletl dobro se zlem a není o nic méně lidský než ředitel továrny. Mám chuť mu dát výpověď. Bože, proč si spolu znovu nepromluvíme? Zruš smrt, měj nás k.souložení, a budeme tě milovat jako vlastního otce. Kainovo potomstvo se rozmnožilo a je velice mazané; podepiš s námi novou dohodu! A nepřeháněj to! Obraz popudlivého, přísného mužíka, který hrozí holí, je nám spíš k smíchu. Radši půjdu domů, kde na mne čeká matka - i když vím, že tam pobudu jen krátce - než do tvého nepohodlného věčného příbytku.


Source of the quotationSpoluviník, p. 16-19., Prostor, Praha, 1990

minimap