This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Konrád György: Kurátor (A látogató in Czech)

Portre of Konrád György

A látogató (Hungarian)

7
Ha íróasztalomnál ülve tenyeremet homlokomra szorítom, mert mögötte, ahogy beléptem a hivatal kapuján, jobb és bal felől zakatolni kezdett egy-egy elnémíthatatlan, törpe írógép, szakadozott, kellemetlen mondatroncsokat dobálva figyelmem napról napra zsugorodó mezejére,
ha idegeimben elindul néhány korty pálinka, mint egy porlepte, kivénhedt televíziós készülékben a villanyáram, s ettől egész zsibbadt agyvelőm sercegni kezd, s megszabadulva a tűrhetetlen kopácsolástól, elsötétített recehártyámon zajlani kezdenek a képek, várakozásteljes, gyermekkori torlódással előbb, bicegő, vonalas szerkezetekkel utóbb,
ha nem szól senki, nem erőszakoskodik a telefon, nem hörög a fűtőtest, nem hív senkit sehová a hangosbemondó, nem dörren percenként a felvonófülke csapóajtaja, nem kaparásznak ablakpárkányomon az örökké hasmenéses galambok, és nem csoszognak ablakom alatt a veszendő lábbelik tétova és leselkedő gazdáikkal az üveg mögött,
ha kiejtettem lomkamrához mindinkább hasonlító emlékezetemből az öklüket rázó hadügyminiszterek, a puszta leheletnél is kevesebbet mondó illetékes szóvivők, a bírósági üvegkalickában bóbiskoló tömeggyilkosok, a halkan kicserélt mesterkémek, a barátaikat felköttető, újdonsült népvezérek, az emberevő istenkirályok, a szoborleleplező, új kenyeret szegő, hídavató, díszszázad előtt ellépő, virágcsokros kislányokat homlokon csókoló, üdvözlő táviratokat küldő és rendjeleket osztogató, katódsugarak hullámain minden szobába bemosolygó buboréknagyságok tolakodó nevét,
ha előző este feleségemet átkarolva csendben végigjárjuk szokott sétautunkat a hegyoldalon, ha a lakbért, villany- és telefonszámlát már kifizettem, s maradt pénz tejre, húsra, almára, kávéra, dohányra és borra is, ha éjszaka sikerült hosszan és ájultan aludnom, majd ha a keltőóra robbanásától a mosdó elé lökve időben elvégeztem a fölkelés elhomályosuló gondolatokkal központozott szertartásait, s a kávé friss gőzével fejemben, az autóbusz ablakánál ülőhelyet kapva becsukódhattam felebarátaim füst-, eső- és konyhaszagú kabátjai között,
akkor, istenem, akkor is csak olyan lesz ez a nap, mint a többi.

8
Kezd felerősödni az előtérben várakozó ügyfelek lármája. Rugdossák az állványos hamutartót, nyikorgatják a fűtőtest kallantyúját, köhögnek, harákolnak, jövetelük várható eredményét latolgatják. Nincs nap, hogy el ne jönnének, ha vasárnap is lehetne panaszkodni, vasárnap is panaszkodnának. Az arcok váltakoznak, a sérelmek alig. Jobb híján valami görbe élvezetet várnak attól, hogy egy hivatalnok jegyzőkönyvben örökíti meg panaszaikat. Milyen természetes, hogy idejönnek és kiszolgáltatják magukat. Míg szét nem bontja az idő a hivatal épületét, az ügyfél idejön, benépesíti a hivatalnok szabályos délelőttjeit, s gondjaival elszórakoztatja. Mivel gondja van: meztelen. Mire beér a fogadószobába, biztonságát lemorzsolja a várakozás, a szorultság, a bűntudat. A csupasz, szürke falak, az egyforma, sötét hivatali bútorok, a fakó arcú előadók, a szomszédos helyiségekből átszűrődő írógépcsattogás, az ajtón kívül várakozók duruzsolása önmagával szembesíti az ügyfelet. A hivatalnoknak jelen esetben nincsen gondja. Higgadtan, tartózkodón, megértő és irgalmatlan fensőbbségébe zárkózva, színe elé bocsátja az ügyfelet, ezt az izgatott és esendő lényt, aki akar valamit, vagy fél valamitől. Ha a hivatalnoknak is gondja lenne, nyomban ügyféllé lágyulna, valahol, egy másik hivatalban, az övéhez hasonló íróasztalok túlsó oldalán. A szabványméretű íróasztal nem szélesebb egy méternél. De az a két ember, aki előtte és mögötte ül, most éppoly messze van egymástól, mint a júdásszem két oldalán a fogoly és a foglár. Ezt az asztalt nem lehet megkerülni, ezen az asztalon nem lehet áthajolni, ott magasodik két fölismerhetetlen arcú ember között, semlegesen, de a szerepeket csakúgy elkülönítve, mint a deres vagy a nyaktiló.
Az ügyfél feszengve áll, míg hellyel nem kínálják, hosszan forgatja ujjai közt cigarettáját, és engedélyt kér, hogy rágyújthasson. Verejtékmirigyei bőszülten termelnek, lehelete megáporodik, homlokát pirosság futja el, s rövid kertelés után olyan vallomásokat tesz, amelyekre barátok között is ritkán kerül sor. Cserevallomás nem szakítja félbe, övé a szó. Gyónni pedig kopár hivatali bútorok között, egy némán cigarettázó tisztviselő előtt is lehet. Elég indíttatás előrehajló figyelme meg két-három szakavatott kérdés. Kérdezni úgy kell, ahogy a sebésznek vágni, ahogy az anyának gyermeke fájó hasára tenni a kezét. A hivatalnok valószínűtlen részleteket firtat nyugodt, köznapi hangon, néha pedig megjegyzi: „kellemetlen… nem volt szép tőle… hogyne, megértem… ez csakugyan hiba…” Mellesleg igyekszik elhárítani magától az óvatlan részvét kelepcéit, szándéktalanul: az előtte vetkőző gyöngeség mérsékelt rosszallásával, beidegzett hitetlenséggel, az átlagos eset unalmával, a szélső példák rovartani méltánylásával, az erkölcsi készségek és készületlenségek szabályos ismétlődéseinek előrelátásával. Az ügyfél eltörpül ügye mögött. A hivatalnok is felszívódik hatásköre mögött. Az ügy pedig három, esetleg négy példányban dübörög az írógépen, sorvégeken kurtán csilingel, míg elkövetkeznek a végső, a föloldozó szavak: „Egyebet előadni nem kíván, a jegyzőkönyvet helybenhagyólag aláírja. Kelt mint fent.”
Mintha öklömnyi sárrögöket nyelnék, sem megemészteni, sem kihányni nem tudom, gondoltam pályám kezdetén. Tíz év alatt mintegy harmincezerszer mondhattam: „Foglaljon helyet; kérem.” A kollégákon, tanúkon, feljelentőkön, kíváncsiskodó újságírókon meg néhány szelíd elmebetegen kívül, a többség szorultságában keresett fel.
Nagyobb részük baja tömör volt, kisugárzó és gyógyíthatatlan, így éreztem ebben a szobában, ahol az efféle szólam: „tessék elhinni, nagyon fáj”, „nem bírom tovább”, „belepusztulok”, mindennapos és helyénvaló, mint hullámvasúton a sikongatás. Az én kérdezősködésem meg inkább csak arra a sebészi eljárásra emlékeztet, melynek során az orvos összevarrja a frissen fölvágott sebet, anélkül hogy hozzányúlt volna a daganathoz.
Minden intézményhez hozzátartozik egy lelkiállapot. Ügyfelem a cirkuszban nevet, a gőzfürdőben révedezik, a villamoson elbambul, bokszmeccsen harcias, temetőben pacifista s így tovább. Ebbe a szobába elhozza szenvedésének néhány mintáját, fiára, lányára átörökített kudarcait. Lehet, hogy az a pillanatkép, amit én látok éveinek omlékony vakondjárataiból, megtévesztő. Tegnap megrúgták, ma már engesztelik, holnap simogatják, és én csak a tegnapot látom. A pillanatképnek, bár óvatosan, mégis hitelt adok. Ha őt nem is, körülményeit megismerem. Baklövéseinek ábrája pedig – a többiekére ráfényképeződve – elárulja azt, ami belőle kiváltságosan az övé, s kiszámíthatatlan része szerény ráadás csupán a kiszámíthatóhoz. Körülményei, mit mondjak, szorosak. Helytétéről, szokásairól, korábbi balfogásairól mint állami tisztviselő, hírt kapok; ha sokat nem is, annyit mindenesetre tudhatok róla, hogy mozgásterét felbecsüljem. Mindez éppenséggel nem ő, csak a burok, amelyben fészkelődhet. Kelletlenül azonosítom ügyfelemet e sok limlommal, sajnálom, hogy kötöttségeiben csak ennyire tudott megvalósulni. Már az is dicséretes lenne, ha kissé bonyolultabb rendszert alkotna környezetével, ha változatosabb szabályosságoknak hódolna. Rendszerének bonyolultsági foka azonban lehangolóan szerény, jövedelme csekély, térbeli foglalata kopár, látása homályos, terhei súlyosak. Mozgási szabadsága az átlagosnál is kisebb, indulatai szervezetlenek, súrlódnak, olykor karamboloznak. Ilyenkor csődület támad körülötte, s színre lép a hatóság, hogy a forgalom rendjét biztosítsa. Kiskorú gyermekeinek, valamint az államérdeknek védelmére fölhatalmazva, az a dolgom, hogy összebékítsem körülményeivel, s hivatalból ellenezzem hajlandóságát a szenvedésre. Teszem, amire a törvény és tapogatózó ítéletem feljogosít, s megbabonázva nézem, milyen ronccsá, semmivé zúzódik, ahogy a rend lecsap rá.



PublisherA látogató, p. 17-23., Magvető Kiadó, Budapest, 1988

Kurátor (Czech)

7
Když si u psacího stolu přitisknu dlaň na čelo, neboť za ním, jakmile jsem vstoupil do úřadu, mi začaly vpravo i vlevo klapat neutišitelné miniaturní psací stroje, vrhajíce přerývané, nepříjemné útržky vět na den ode dne menší pole mé pozornosti,
když se mi v nervech dá do chodu nějaký ten doušek kořalky jako v zaprášeném, vyšeptalém televizoru elektrický proud, a otupělý mozek se mi začne škvířit a mně, osvobozenému od nesnesitelného klapání, se na zatemněné sítnici začnou rojit obrazy, zprvu se hromadí, plné očekávání jako v dětství, později pokulhávají v předepsaných konstrukcích,
když nikdo nic neříká, nenaléhá telefon, nechroptí radiátor, megafon nikoho nikam nezve, nebouchají co minutu výtahové dveře, neťapají mi na parapetu ustavičně kadící holubi, a pod oknem se mi nešourají chatrné boty jejich rozpačitých a číhavých majitelů,
když jsem vypustil z paměti, připomínající čím dál víc přístěnek pro harampádí, dotěrná jména ministrů obrany vztyčujících pěsti, příslušných mluvčích říkajících méně než holé vydechnutí, masových vrahů klimbajících před soudem ve skleněné kleci, v tichosti vyměněných mistrů špionáže, novopečených vůdců lidu, kteří dávají věšet své přátele, lidožravých božských králů, jména bublinových veličin, které udělují po katódových vlnách úsměvy na všechny strany, odhalují pomníky, nakrojují dožínkové pecny, otvírají nové mosty, kráčejí před čestnými jednotkami, líbají na čelo děvčata s kyticemi, posílají pozdravné telegramy a rozdávají vyznamenání,
když zavěšen do manželky tiše vykonám ve stráni obvyklou procházku, když mám nájemné, elektřinu a telefon zaplacené a ještě mi zbyly peníze na mléko, maso, jablka, kávu, kuřivo i víno, když se mi v noci podařilo spát dlouze a zemdlele a třesknutím budíku hozen k umyvadlu včas vykonám obřady vstávání přerušované zastřenými myšlenkami a s čerstvou párou kávy v hlavě obsadím sedadlo v autobusu u okna, abych se ponořil mezi kabáty svých bližních, páchnoucí kouřem, deštěm, kuchyní,
pak bude tento den zase docela stejný jako všechny ostatní.

8
Hluk čekajících stran na chodbě začíná sílit. Kopou do popelníku na stojanu, vrzají kolečkem topného tělesa, kašlou, chrchlají, zvažují předpokládaný výsledek své návštěvy. Nemine den, aby nepřišli, a kdyby si mohli stěžovat i v neděli, také by si stěžovali. Tváře se střídají, křivdy téměř ne. Aspoň očekávají jakousi křivou rozkoš od toho, že nějaký úředník zvěční jejich stížnosti v zápise. Jak je to přirozené, že sem přicházejí a vydávají se na pospas. Dokud čas nerozleptá budovu úřadu, strany budou přicházet, zalidní úředníkova pravidelná dopoledne a svými starostmi ho zabaví. Jelikož mají starosti, jsou nazí. Než dospějí do přijímací kanceláře, jistotu jim oddrolí čekání, tíseň, pocit viny. Holé šedé stěny, stejný tmavý kancelářský nábytek, referenti bezbarvých tváří, klapání psacích strojů z vedlejších místností, bzukot těch, kdo čekají venku, konfrontují strany se sebou samými. V daném případě nemá úředník starosti. Klidně, zdrženlivě, uzavřen do chápavé a nemilosrdné povýšenosti, přijme stranu, tuto vzrušenou a nedokonalou bytost, která něco chce nebo se něčeho bojí. Kdyby úředník měl také starost, vzápětí by změkl ve stranu, někde, v jiném úřadě, na protější straně psacího stolu podobného tomu, za nímž sedí on. Běžný psací stůl není širší než jeden metr. Ale ti dva lidé, kteří sedí před ním a za ním, jsou si teď stejně vzdáleni jako vězeň a strážce na dvou stranách špehýrky. Tenhle stůl se nedá obejít, přes tento stůl se nelze naklonit, tyčí se mezi dvěma lidmi nepoznatelných tváří, lhostejně, přesto však odděluje úlohy jako dereš nebo stínadlo.
Strana stojí ostýchavě, pokud jí není nabídnuta židle, dlouze převaluje mezi prsty cigaretu a požádá o svolení, aby si směla zapálit. Potní žlázy má v horlivé činnosti, dech jí tuchne, čelo rudne, a po krátkém okolkování pronáší taková přiznání, k jakým dochází i mezi přáteli jen zřídka. Slova na oplátku ji nepřerušují, má slovo. A zpovídat se je možné i uprostřed strohého kancelářského nábytku, před němě kouřícím úředníkem. Dostatečnou pobídkou je pozornost předkloněného a dvě tři zasvěcené otázky. Ptát se je třeba tak, jak řeže chirurg nebo jak matka pokládá ruku na bolavé břicho dítěte. Úředník se pídí po nepravděpodobných podrobnostech, všedním hlasem, a občas prohodí: “To je nepříjemné ... to nebylo slušné ...ovšem, chápu ... to je opravdu chyba...“ Mimochodem se snaží od sebe odstrčit léčky bezděčného soucitu, bez úmyslu uměřeně vytýká slabost, jež se před ním obnažuje, projevuje navyklou nedůvěru, znuděnost průměrným případem, entomologicky oceňuje krajní příklady, předvídá pravidelná opakování mravních schopností a nepřipravenosti. Strana mizí za případem. A úředník je vstřebáván svou působností. A případ burácí na psacím stroji ve třech nebo i čtyřech exemplářích, na konci řádků krátce zacinká, než se dostaví konečná slova rozhřešení: “Jinak si nepřejete nic sdělit, zápis souhlasně podepíšete. Datum jako nahoře.“
Jako bych polykal hroudy velké jako pěst, nemohu je strávit, ani vyzvracet, myslel jsem si na počátku své dráhy. Za deset let jsem jistě pronesl třicet tisíckrát: “Prosím, posaďte se." Kromě kolegů, svědků, udavačů, zvědavých novinářů a několika krotkých duševně chorých mne většina vyhledala v tísni. Převážně měli těžkosti hutné, vyzařující a neléčitelné, tak jsem to cítil v této místnosti, kde sdělení jako “věřte mi, je to moc bolestivé“, “já to už nevydržím“, , já na to zajdu“ jsou stejně běžná a na místě jako výskání na horské dráze. A mé vyptávání připomíná spíš jen chirurgický postup, kdy lékař sešije čerstvou ránu, aniž se dotkl nádoru.
Ke každé instituci patří jistý duševní stav. Má strana se v cirkuse směje, v páře dumá, v tramvaji otupuje, na boxerském zápase je bojovná, na hřibitově pacifistická a tak dále. Do této místnosti přináší několik vzorků svého trápení, nezdary odkázané synovi nebo dceři. Možná že momentka, kterou vidím já ze sypkých krtinců jeho let, je matoucí. Včera ho nakopli, dnes ho odprošují, zítra hladí, a já vidím jen ten včerejšek. A momentce nakonec uvěřím, i když opatrně. Stranu třebas ne, ale její okolnosti poznávám. A obraz jejích seků - promítnutý na kopance ostatních - prozradí to, co je výsadně její, a nevypočitatelná část je jen skromným přídavkem k části vypočitatelné. Její okolnosti jsou tísnivé. O jejím postavení, zvycích, dřívějších nemotornostech bývám jako státní úředník uvědomen; tolik o ní v každém případě vím, abych odhadl prostor jejího pohybu. To vše není přímo ona, jen obal, v němž může hnízdit. Mrzutě ztotožňuji svou stranu s tou spoustou harampádí, je mi líto, že se ve svých vázanostech mohla realizovat jen do této míry. Už i to by bylo chvalitebné, kdyby se svým prostředím tvořila poněkud složitější řád, kdyby holdovala rozmanitějším pravidelnostem. Stupeň složitosti jejího systému je však smutně skromný, příjmy má chabé, umístění v prostoru suchopárné, vidění zkalené, břemena tíživá. Volnost pohybu je méně než průměrná, její hněvy jsou neuspořádané, narážejí na sebe, někdy formou karambolu. To pak kolem ní všechno zhoustne a na scénu přicházejí úřady, aby zabezpečily pořádek v provozu. Zmocněn ochranou jejích nezletilých dětí a státního zájmu mám za úkol smířit ji s okolnostmi a úředně vznést námitky proti jejím sklonům k utrpení. Činím, k čemu mě opravňuje zákon a můj tápavý úsudek, a očarován hledím na to, jak se drtí v trosku, v nic, jakmile na ni dopadne řád.



Source of the quotationKurátor, p. 19-22, Kalligram, Bratislava

minimap