Kosztolányi Dezső: Blažená smutná píseň (Boldog, szomorú dal in Czech)

Portre of Kosztolányi Dezső

Boldog, szomorú dal (Hungarian)

Van már kenyerem, borom is van,
van gyermekem és feleségem.
Szívem minek is szomorítsam?
Van mindig elég eleségem.
Van kertem, a kertre rogyó fák
suttogva hajolnak utamra,
és benn a dió, mogyoró, mák
terhétől öregbül a kamra.
Van egyszerü, jó takaróm is,
telefonom, úti bőröndöm,
van jó-szivű jót-akaróm is,
s nem kell kegyekért könyörögnöm.
Nem többet az egykori köd-kép,
részegje a ködnek, a könnynek,
ha néha magam köszönök még,
már sokszor előre köszönnek.
Van villanyom, izzik a villany,
tárcám van igaz színezüstből,
tollam, ceruzám vigan illan,
szájamban öreg pipa füstöl.
Fürdő van, üdíteni testem,
langy téa beteg idegeimnek,
ha járok a bús Budapesten,
nem tudnak egész idegennek.
Mit eldalolok, az a bánat
könnyekbe borít nem egy orcát,
és énekes ifjú fiának
vall engem a vén Magyarország.
De néha megállok az éjen,
gyötrődve, halálba hanyatlón,
úgy ásom a kincset a mélyen,
a kincset, a régit, a padlón,
mint lázbeteg, aki föleszmél,
álmát hüvelyezve, zavartan,
kezem kotorászva keresgél,
hogy jaj, valaha mit akartam.
Mert nincs meg a kincs, mire vágytam,
a kincs, amiért porig égtem.
Itthon vagyok itt e világban,
s már nem vagyok otthon az égben.


PublisherKosztolányi Dezső összes versei. Osiris Klasszikusok, Osiris Kiadó, 2000

Blažená smutná píseň (Czech)

Mám chleba dost i vína vskutku,
mám ženu, ba i děti mám s ní,
proč tedy oddávat se smutku?
Když ústa to své vždycky vlastní.
Mám zahradu, v ní větve stromů,
šumící ve větru i vánku.
A ve spižírně mého domu
je spousta ořechů a máku.
Mám kvalitní a teplou deku,
telefon, skladné zavazadlo,
mám příznivce, je plný vděku,
nemusím k přízni na klekadlo.
I mlha propadla se někam
z obrazu slz, jímž byl jsem sveden,
před někým někdy ještě smekám,
mnohdy jsem pozdravován předem.
Mám elektřinu, žárovky mám,
na stříbře tabatěrky ruku,
své pero slastně používám
a v ústech pukám starou lulku.
Koupel mám do dne, do svěžesti,
vlažný čaj na churavé nervy,
vláčím se smutnou Budapeští,
která spíš o mně ví, než neví.
Smutek, jejž zpívat se mi nechce,
z tolika očí slzou skane,
mě za mladého svého pěvce
přijímá Maďarsko mé staré.
Jen občas bodá v noci chladné
ta trýzeň, vplouvám do extáze,
v hlubinách poklad hledám na dně,
stařičký poklad na podlaze
v blouznění, z nějž se budím k sobě
ze sna, co víc už nepozve dál,
tu hledají mé ruce obě,
ach, co jsem vlastně tenkrát hledal?
Poklad, jejž snil jsem, nevykvete,
ač pro ten poklad vyhořel jsem.
Jsem doma tady v tomto světě
a v žádném nebi doma nejsem.



Source of the quotation1982, Velká generace. Básníci Nyugatu, Odeon, Praha

minimap