This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Nagy Lajos: Pincenapló

Portre of Nagy Lajos

Pincenapló (Hungarian)

Tegnap délelőtt láttam, hogy hajtották a zsidókat a gettó felé. Órákon át vonult a menet. Megtudtam, hogy a Pozsonyi úti védett házakból viszik őket. Rendőrök és fegyveres nyilasok vegyesen kísérik a menetet. Sok ilyen menetet láttam már. Csoda, hogy száraz idő van és süt a nap. Mert eddig, ahányszor hajtották a zsidókat, mindig esett az eső. És szünetelt a bombázást! Mintha az Isten is a zsidók ellen fordult volna.
Nem tudom leírni azokat az érzéseket és gondolatokat, amik ilyenkor élnek, égnek bennem. Talán a legtöbb köztük a csodálkozás. De olyan kínzó csodálkozás, hogy az ereje majdnem szétvet. Ijedt, dühre forduló, eget verő csodálkozás. Hát ez is lehetséges? Ez! Sok ezeréves kultúra, annyi író, tudós és szociológus működése után. Jézus, Petőfi, Freud után. Úristent! Író vagyok. Mit írok én ezután az emberről? Mert azt kell látnom, hogy az ember vizsgázott itt le. Jóvátehetetlenül, örökre.
Itt állnak az ostromlók a város alatt. Napok, legkésőbb hetek múlva fordul a kocka, és elkövetkezik a megtorlás. Nem a zsidóké, hanem a tisztességes embereké. És a gonosztevőknek még most is ez a gondjuk! Ráérnek erre, nem félnek eléggé. Ahelyett, hogy már mind bújnának a föld alá, keringenének, mint az őrült birkák, lőnék magukat sorra főbe, akasztanák fel magukat, ugornának a Dunába. Vajon mit gondolnak? Tudniuk kell, hogy végük van. És mégis elmennek a zsidó házakba, összeterelik azok népét, bántalmazzák őket, rabolnak, lopnak és azután hajtják a zsidókat, menetben mennek, kísérnek, őrködnek, szolgálatot teljesítenek. Ezt sem vártam. Általában azt kell mondanom, hogy mindig pesszimista voltam, de mindig csalatkoztam: a valóság még annál is szörnyűbb volt, mint amit vártam. Nem lehet igaz, hogy ők még reménykednek a győzelmükben. Ez lehetetlen. Talán abban reménykednek, hogy sikerül megszökniök. Csak egymás előtt játszák a bizakodót. Szuggerálják egymást, s látszólagos bizakodásukkal terror alatt tartják a jobbérzésüeket. Hiszen ha jelét adnák, hogy ügyüket elveszettnek látják ők maguk is, abban az órában végük lenne.
Tehát a csodálkozás emészt. És a szégyen. Szégyen azért, hogy nem teszek semmit, bamba néző vagyok. Nem valósíthatom meg képzelgésemet, odaállani eléjük és felordítani: „Hej, csirkefogó, pimasz gazemberek! Mit csináltok? Megvesztetek?”
Szégyenlem, hogy az a közösségem van ezekkel a gonosztevőkkel, hogy én is magyar és keresztény vagyok. Jaj, mit mondok én, ha a háború után valahova külföldre kell mennem? Magyar! Hogyan tagadom le? Ez a szégyenérzés azonban csak felbukkan bennem, de máris elenyészik. Mert a gonosz embert mindig megtagadtam. Nem az a felosztás, hogy van magyar és zsidó, keresztény és mohamedán, hajas és kopasz, hanem ez: van buta és gonosz ember, és van jóravaló ember.
Vajon él-e még a gettóban feleségem nyolcvanegy éves anyja? Azt hittük, hogy már meg is halt. De jött egy kis csodabogár, egy Szmuk nevű ember, aki kijárhat a gettóból, mert élelem- és gyógyszerbeszerző. Ez a Szmuk ismeri a feleségem anyját, pontosan leírta, megmondta, hol lakik, és így értesítéseit ellenőrizhettük. Tőle megtudtuk, hogy az öregasszony még él. Küldtünk neki valami ennivalót, s a feleségem írt néhánysoros levelet. Vajon Szmuk átadja-e a csomagot?
Az én anyám, nyolcvanegy éves korában, meghalt akkor, amikor a háború már Budapest közelébe ért, novemberben. Kispesten lakott az öcsémnél, ágyúzták már a várost, sokat kellett rettegnie és a pincét járnia. Ki tudja, mennyi félelmet állt ki, s milyen keveset aludt. Enni is alig tudott már. Megbetegedett, majd agyvérzés érte és meghalt. Künn voltam a temetésén. Örökre emlékezetemben marad, amint ott feküdt a ravatalon. Az arca sárga volt és nyugodt. Olyan volt, mintha élne és csupán aludna, csak az orra lett egy kicsit hegyes. Sírtam a ravatalnál. Temetés Kispesten, 1944 novemberében! Bármely percben ágyuzhatták volna a temetőt!
Ma nagy riadalmat okozott a közellátási kormánybiztos rendelete, mely szerint az élelmiszerkészleteket és üzemi anyagokat, fát, szenet a házmestereknek össze kell írniok és bejelenteniök.



PublisherMagyar Helikon, Budapest
Source of the quotationp. 37-39.

Deník ze sklepa (Czech)

Včera dopoledne jsem viděl, jak ženou do ghetta židy. Průvod šel po celé hodiny. Dověděl jsem se, že je odvádějí z hlidaných domů na Bratislavské třídě. Zástup společně doprovázejí policisté a ozbrojení šípáci. Viděl jsem už hodně takových procesí. A to je ještě div, že je suché počasí a svítí slunce. Když hnali židy, vždycky pršelo. A po letadlech ani památky! Jako by se i Bůh odvrátil od židů.
Nedokážu ani vyučit pocity a myšlenky, které ve mně v takových okamžicích žijí a jež mě páli. Nejdůležitější mezi nimi je snad úžas. Ale je to tak mučivý údiv, že mě jeho síla div nerozmetá. Je to vyděšený, zlostný, do nebe šlehající údiv. Copak i tohle je možné? Tohle! Po tolika tisíciletích kultury, činnosti množství spisovatelů, vědců a sociologů! Po Ježíšovi, Petőfim a Freudovi. Bože můj! Jsem spisovatel. Co po tomhle napíšu o člověku? Vždyť přece musím vidět, že právě tady skládal člověk zkoušku. Nenapravitelně, provždycky.
Kolem města tady stojí obléhatelé. Za několik dní, nejpozději za několik týdnů se karta obrátí a pak přijde odplata. Ne odplata těch židů, nýbrž odplata čestných lidi. A ti zlotřilci mají pořád ještě takové starosti! Mají na to dost času a stále ještě nemají nahnáno. Ne aby už hleděli, jak zalézt do země, pobíhat jak splašení ovce, střílet se masově do hlavy, věšet se a skákat do Dunaje. Co si jenom mysli? Vždyť musí vědět, že je s nimi konec. A přece jdou do židovských domů, shánějí do houfu jejich obyvatele, týrají je, rabuji, kradou a pak židy ženou, vedou je v průvoech, doprovázejí je, hlídají a drží službu. Tohle jsem vůbec nečekal. Musím na sebe povědět, že jsem byl v podstatě vždycky pesimista, a přesto jsem se teď zmýlil: skutečnost byla mnohem hroznější, nežli jsem očekával. Přece nemůže být pravda, že tihle pořád ještě doufají ve své vítězství. Tak to nemůže být. Snad doufají, že se jim podaří uprchnout. Snad svou víru.jeden před druhým hrají. Sugeruji si navzájem a svou předstíranou vírou terorizuji lidi dobré vůle. Kdyby jenom naznačili, že i oni pokládají svou věc za ztracenu, v tu chvíli by s nimi byl konec.
A tak mě jimá úžas. A hanba. Hanba proto, že nic nedělám, že nejsem nic než ubohý pozorovatel. Nemohu uskutečnit svou představu, že se před ně postavím a zařvu: “Hej, vy lumpové, vy drzí darebáci! Co tu provádíte? Zešíleli jste?“
Je mi hanba, že mám s těmi zločinci něco společného, že i já jsem Maďar a křesťan. Ach, co budu říkat, až budu muset po válce někam do ciziny? Maďar! Jak to můžu popřít? Tento pocit hanby ve mně okamžitě povatane, ale hned zas opadá. Protože zlé lidi jsem vždycky odmítal. Dělitko není v tom, jestli je někdo Maďar nebo žid, křestan nebo mohamedán, vlasatý nebo plešatý, ale v tom, že jsou lidé hloupí a zli, anebo lidé slušní.
Jestlipak ještě žije v ghettu jednaosmdesátiletá matka mé manželky? Mysleli jsme si, že už zemřela. Ale pak za námi přišel jakýsi malý podivín, muž jménem Szmuk, který směl vycházet z ghetta, protože opatřoval potraviny a léky. Tenhle Szmuk zná matku mé ženy, přesně ji popsal, řekl nám, kde bydlí, a tak jsme až mohli ověřit jeho zprávu. Dověděli jsme se od něho, že stařena ještě žije. Poslali jsme jí něco potravin a manželka jí napsala pár řádek. Jestlipak ji Szmuk předá balik?
Moje matka zemřela ve věku jedenaosmdesáti let v listopadu, když válka dorazila až do blízkosti Budapešti. Bydlela v Kispešti u mého mladšího bratra. Tehdy už stříleli na město z děl - musela mít asi velký strach a vysedávala ve sklepě. Kdoví, co hrůzy prožila a jak málo se vyspala. Sotva dokázala něco pozřít. Onemocněla, pak ji ranila mozková mrtvice a zemřela. Byl jsem na jejím pohřbu. Nikdy nezapomenu, jak tam ležela na márách. Tvář měla žlutou a klidnou. Vypadala, jako by ještě žila a jen spala - ovšem nos ted měla poněkud ostřejší. Plakal jsem u már. Takový byl pohřeb v Kispešti v listopadu roku 1944. Každou chvíli mohli začít hřbitov ostřelovat!
Dnes způsobil veliké pozdviženi příkaz vládního pověřence pro veřejné zásobováni, podle něhož měli domovníci sepsat a hlásit zásoby potravin, pohonných hmot, dřeva a uhlí.



Source of the quotationLidové Nakladatelstvi, Praha,1978, 33-35

minimap