Tóth Krisztina: Deštivé léto (Esős nyár in Czech)

Portre of Tóth Krisztina

Esős nyár (Hungarian)

Kísért egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
   jelek és csöndek negatívja, minden más mondat bele van mondva,
mélyebbre alszom, követem tapogatva és nem hallok semmi mást,
   rövid, zubogó képletté szűri az esőt, mint Einstein a relativitást,
egy hosszú-hosszú mondat, ami egész a Teremtésig ér le,
   olyan öblös és mély, hogy a legalját nem hallom én se,
ott van a gázóraszekrényben a titkos mondatkezdet,
   a lecsukott dobozban a cérnák egyféle kódra tekerednek,
egy mondat, amelyben látszik a szemed és ott van a fiam,
   kanyargó, hangoktól villódzó tükrű kék folyam,
befelé húz, ragyogó vízér, barlang közepén íriszhártya,
   egy mondat, az a mondat, valaminek a kezdete vagy folytatása-

Kísért egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
   egy báb a szívgödörben, szárny, ami nincs kibontva,
hazavezető film futása, lepergő utca hossza,
   sietség árokpartján széltől bepödrött mályvaszoknya,
beszél a mondat a szélcsendben, beszél a zivatarban,
    beszél a beszéd mögött és így bujkál az arcban,
néha közelről hallom, egyetlen szó kéne belőle,
   egyetlen betű ránca a még íratlan lepedőre,
hol az a mondat, hol van, felgyújtott éjjelét ma ébren töltöm,
   a mondat mellé beszél a villám ott kinn a búzaföldön,
ott van a mondat, érzem, a töltésen túl, ott ázik,
   nem ez a mondat hanem egy másik, mindig egy másik-

Lüktet egy mondat, egy emlék nélküli hosszú sebhely,
   lüktet az álom selymes bőre alatt, hogy kelj fel, kelj fel,
kísért egy mondat, egy szavak nélküli tompa sajgás,
   jár a testben a mondat körbe és nem akar mást,
nem akar szűnni, maradni, múlni, se megszületni,
   egy hangok nélküli mondat, nem mondja-hallja senki,
kongat a mondat és félrever éjjel a szív harangja,
   üres, kavicsos udvaron rekedt, kikötött kutya hangja,
pulzál a mondat, mint felhasadt hajótestben a tenger,
   kotyog az álom síkos öbleiben hogy kelj fel, kelj fel,
parttalan hívás, örvénylő, vak vizekbe sodró,
   tengereket holdszálon rángató lassú dobszó-

Rohan egy mondat, egy szavak nélküli hosszú ritmus,
   hallod a suhogást, belülről szól hozzád, amíg futsz,
aztán megállsz, elhallgat, ott hadar a mellkasodban,
   éjjel-nappal ott van a mondat, mindig ott van,
ott van az örvények legmélyén, dobog a szerelemben,
   a beszédre képtelen, beszélők közt örökké néma testben,
táncol a mondat a mozdulatlan végtagokban,
   fennhangon énekel a fejben, a zárt torokban,
csukott szemmel siet a lépcsőkön az emeletre,
   rohan egy mondat, ziháló, kigyulladt test a hegyre,
repül egy mondat, viharba fellőtt fényrakéta,
   halott zsoké, ki izzadt, fekete lovára dőlve száll a célba-

Suhan egy mondat, egy hosszú éjjeli autópálya
   suhan a szívben, a ködben és a leágazást nem találja
lüktet a mondat az ónos esőben, villan a villámokban
   surrog a kékes reflektorok közt, jól van, jól van,
gurul a mondat, lehunyja fáradt szemét a szerpentinen,
   gurul a lejtőn, nem érhet célba így sem,
késik egy mondat a síkos éjjeli országúton,
   suhan a mondat túl a sorompón, túl a túlon,
surrog a ködben, kataton ablaktörlő beszéde,
   néptelen benzinkút, alvadt, olajos tócsa fénye,
halad egy mondat, nem tudni merre tart és hol járt,
   gurul egy mondat, gurul, elengedi a kormányt-

Beszél egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
   medertelen víz, bármit gondolok, alámossa,
csobog egy mondat, csobog és nem hallok többé semmi mást,
   csak a hangok helyetti hangot, a süket felhőszakadást,
zümmög a mondat, bujkál a kábelek fémagyában,
   siklik, mint delfinek bőrében a rejtett tengeráram,
tetovált mondat, be nem váltott ígéret hullámhangja,
   követném szó nélkül, minden szavamat odahagyva,
egy mondat, amiben benne van a hiányod és benne van a jelenléted,
   lángnyelv, földnyelv, beszéd, mely nem ismer beszédet,
testetlen test a mondat, rejtőző, reménytelen remény,
   hallgatás löszfalába ásott fénylő titoktartóedény- 



Uploaded byBarna Otilia
Source of the quotationhttp://deske.hu/iras/html-2008/toth-esos-nyar.htm

Deštivé léto (Czech)

Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
     negativ znaků, zámlk, všechny jiné věty jí mohou být vysloveny,
hloub do sna propadám, hledám ji hmatem, pro všechno jiné bez citu,
     proseje déšť do krátce zurčivého vzorce, jak Einstein relativitu,
dlouhá, předlouhá věta, jež dosáhne až ke stvoření,
     okrouhlá, hluboká tak, že co má na dně, není k uslyšení,
tajemný začátek té věty vězí ve výklenku plynoměru,
     niti v zavřené krabičce se podle jediného kódu vinou v jednom směru,
jediná věta, v ní vidět jsou tvé oči a je v ní můj syn,
     modrý proud, klikatí se, hladina pobleskuje zvuky od hlubin,
vtahuje dovnitř, třpytivý pramen, duhovka uprostřed sluje,
     věta, ta věta, v níž něco začíná anebo pokračuje-

Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
      kukla v srdeční jamce, pár křídel k trupu přitažených,
délka odvíjené silnice, běh filmu, který vede domů,
      slézová sukně nadouvaná větrem ze škarpy shonu,
promlouvá věta do bezvětří, promlouvá do smršti,
      promlouvá za mluvou, jak jen ji z tváře rozluštit,
někdy slyšená zblízka, jediné slovo z ní by stačilo,
     záhyb jediné hlásky na plátně, které se neposkvrnilo,
kde je ta věta, kde je, vzplála jí noc, v níž dnes nazamhouřím oči,
     blesky nad pšeničnými poli se okolo ní klikyhákem stočí,
je tam ta věta, lze ji tušit, za náspem celou promáčenou,
     ne onu větu, ale jinou, vždycky jinou, zaměněnou-

Pulsuje věta, protáhlá rána od vzpomínek oproštěná,
      pulsuje v hladké kůži snu, že vzejít by z ní měla, už by měla,
vábí mě věta, ta ze slov vyprázdněná tupá palčivost,
      věta, jež obíhá jen uvnitř těla a na tom je jí dost,
pominout ani vzniknout, vytrvat ani rozplynout se nechce,
     nevyslovená, neslyšená věta, která je tu bezšelestně,
věta, jež duní, a v noci na poplach zvon srdce bije,
     v štěrku prázdného dvora pes sám a přivázaný vyje,
pulsuje věta jak moře v prasklině, jež v boku lodi zela,
     zatiká v kluzkých zálivech snu, že vzedmout by se měla, už by měla,
bezbřehé volání, klokotající, do vodstev nevidoucích strhne,
     rozbouří moře vláknem měsíce, bezhlesně vibrujícím bubnem-

Uhání věta, protáhlý rytmus ze slov vyprázdněný,
     zaslechneš šelest, dokud utíkáš, promlouvá k tobě zevnitř,
pak zastavíš, a ztichne, v hrudním koši ti němě pobrukuje,
     ta věta je tu ve dne, je tu v noci, neměnně pořád tu je,
na dně roklin je ukrytá, láska se jejím pulsem rozechvěje,
     neschopná řeči, mezi rozmlouvajícími vždy v němém těle,
tančící věta, pohyb v končetině, která odumírá,
     halasně prozpěvuje v hlavě, v hrdle, když se svírá,
se zavřenýma očima se do podkroví žene po schodech,
     řítí se věta, zhaslé tělo, vzhůru, téměř nepopadá dech,
odlétá věta, raketa, již směrem k bouři právě vystřelili,
     neživý džokej tryská na zpěněném vraníkovi sklácen k cíli-

Zasviští věta, předlouhá jízda po dálnici v noci,
     zasviští mlhou, odbočku nenalézá, zakmitne se v srdci,
pulsuje věta namrzajícím deštěm, skrz blesky probleskuje,
     šustne se modří majáčků, všechno je dobře, všechno dobře tu je,
uhání věta, a unavená víčka v serpentinách sklíží,
     uhání ze svahu, a k cíli se tím nijak nepřiblíží,
zpozdí se věta, když proklouzává v noci vozovkou a tmami,
     prosviští věta jinam, dál než jinam, prosviští všemi závorami,
v mlze se mihne, v jazyce zadrhnutá věta, stěrač katatonik,
     benzinka vylidněná, lesk zaschlé olejové skvrny,
ujíždí věta, neznámokam se vrhá a kdovíodkud vyrazila,
     uhání věta, uhání střemhlav, volant upustila-

Promlouvá věta, podlouhlá forma, kadlub se slov vyprázdněný,
     bezbřehá řeka podemílá vše, co v mysli vytane mi,
klokotá věta, zurčí, nic jiného už sluchem nezachytím,
     jen onen podivný zvuk místo zvuků, nehlasné krupobití,
zabzučí věta, v kovovém mozku drátů skrývá se,
     proklouzne, jak vlna běžící v delfíní kůži dává směr,
vyrytá věta, slib, jenž se nesplnil a dme se hlasem nehlasem,
     vyšla bych za ní beze slova, ode všech slov bych oprostila se,
věta, v níž je tvá nepřítomnost a která tě zpřítomňuje,
     plamenný jazyk, jazyk hlíny, řeč, která řeči nepěstuje,
věta, beztělné tělo, zoufalec, který s nadějí si začínal,
     v sprašové rokli ticha zahloubený světloskvoucí grál-



Uploaded byBarna Otilia
Source of the quotationhttp://iliteratura.cz/Clanek/22487/toth-krisztina-basne

minimap