This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Čapek, Karel: Lábnyomok (Šlépěje in Hungarian)

Portre of Čapek, Karel
Portre of Zádor András

Back to the translator

Šlépěje (Czech)

Pan Rybka se té noci ubíral domů ve zvláště dobré míře, předně proto, že vyhrál svou partii šachu (to byl pěkný mat koněm, liboval si cestou), a za druhé proto, že napadal čerstvý sníh a měkce mu chrupal pod nohama v tom pěkném a čistém tichu. Bože, to je krása, mínil pan Rybka; město pod sněhem, to je najednou docela malé město, takové starosvětské městečko -- člověk by skoro věřil v ponocné a v dostavníky; to je zvláštní, jak sníh vypadá starodávně a venkovsky.

Křup, křup, pan Rybka si hledal nepošlapanou cestičku, jen pro tu radost, že to tak křupe; a protože bydlel v tiché zahradní uličce, ubývalo těch šlépějí, čím dál šel. Heleme, tady u těch vrátek ubyly mužské boty a ženské střevíčky; nejspíš manželé -- jsou-li pak mladí? řekl si pan Rybka měkce, jako by jim chtěl požehnat. Tadyhle přeběhla kočka a nechala ve sněhu své ťapky, podobné kvítkům; dobrou noc, číčo, budou tě studit nožičky. A teď už je tu pouze jeden řádek šlépějí, mužských a hlubokých, rovný a jasný řetízek kroků, jejž rozvíjel osamělý chodec. Kterýpak soused tudy šel? řekl si pan Rybka s přátelským zájmem; tady chodí tak málo lidí, ani jedna kolej není ve sněhu, jsme tu na okraji života; až dojdu domů, ulička si přitáhne bílou duchnu až k nosu a bude se jí zdát, že je jenom hračka pro děti. Škoda, že ráno nám to tu pošlape babka s novinami; ta nadělá šlápoty křížem krážem, jako zajíc Pan Rybka se najednou zastavil: právě když chtěl přejít přes běloučkou ulici k svým vrátkům, viděl, že i ty šlépěje, které tu byly před ním, odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům. Kdo by to ke mně šel? řekl si zaraženě a sledoval očima ty jasné šlépěje. Bylo jich pět; a přesně uprostřed ulice se končily ostrým otiskem levé nohy; dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.

To jsem blázen, řekl si Pan Rybka -- snad se ten člověk vrátil na chodník! -- Ale pokud dohlédl, byl chodník hladce a kypře zasněžen bez jediného lidského kročeje. Inu safra, divil se pan Rybka, nejspíš ty další šlépěje budou na druhém chodníku! I obešel obloukem ten nedokončený řádek kroků; ale na druhém chodníku nebylo jediné šlápoty; a celá ulice dál svítila nedotčeným a hebkým sněhem, až se dech tajil nad tou čistotou; nikdo tudy nešel od té doby, co napadl sníh. To je divné, bručel pan Rybka, nejspíš se ten člověk vrátil pozpátku na chodník, šlapaje do vlastních šlépějí; ale to by pak musel jít pozpátku ve svých šlépějích až na roh ulice, protože přede mnou tamtudy šly jen jedny šlápoty, a sice směrem sem -- Ale proč by to ten chlap dělal? užasl pan Rybka. A jak by mohl jda pozpátku trefit přesně do svých šlépějí?

Kroutě hlavou odemkl vrátka a vešel do svého domu; ačkoliv věděl, že je to nesmysl, díval se, nejsou-li uvnitř domu nějaké sněhové nášlapky; to se rozumí, kde by se tam vzaly! Snad se mi to jen zdálo, bručel znepokojeně pan Rybka a vyklonil se z okna; na ulici ve světle lucerny viděl jasně pět ostrých a hlubokých šlépějí, končících uprostřed ulice; a dál nic. Hrom do toho, mínil pan Rybka mna si oči; jednou jsem četl nějakou povídačku o jedné šlápotě ve sněhu; ale tady jich je celý řádek, a najednou nic -- kam se ten chlapec poděl? Vrtě hlavou začal se svlékat; ale najednou toho nechal, šel k telefonu a zavolal stísněným hlasem policejní komisařství: „Haló, pan komisař Bartošek? Prosím vás, tady je taková divná věc, moc divná -- Kdybyste sem někoho poslal, nebo raději prišel sám -- To je dobře, já na vás počkám na rohu. Já nevím, oč jde -- Ne, já myslím, že není žádné nebezpečí; jde jen o to, aby ty stopy nikdo nepošlapal -- To nevím, čí stopy! Tak dobře, já na vás počkám!“

Pan Rybka se oblékl a vyšel zase ven; opatrně obešel ty šlépěje a dával pozor i na chodníku, aby je nepošlapal. Chvěje se chladem a rozčilením, čekal na rohu ulice na komisaře Bartoška. Bylo ticho a země obývaná lidmi pokojně svítila do vesmíru.  „Tady je tak pěkně ticho,“ bručel komisař Bartošek melancholicky. „A mně přivedli jednu rvačku a jednoho ožralu. Fuj! -- Tak copak tu máte?“  „Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři,“ pravil pan Rybka rozechvěným hlasem. „Je to pár kroků odtud.“

Pan Komisař si svítil elektrickou lampičkou. „To byl čahoun, skoro metr osmdesát,“ mínil, „podle šlápoty a délky kroku. Boty měl slušné, myslím, že ručně šité. Ožralý nebyl a šel dost rázně. Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí.“  „Tohle,“ řekl krátce pan Rybka a ukazoval na nedokončený řádek kroků uprostřed ulice.

„Aha,“ děl komisař Bartošek a bez dlouhých okolků zamířil k té poslední šlépěji, sedl si na bobek a posvítil si lampičkou. „To nic není,“ řekl uspokojeně, „je to docela normální, pevná šlápota. Váha spočívala spíš na patě; kdyby ten člověk udělal další krok nebo skok, přenesla by se váha na špičku nohy, rozumíte? A to by bylo vidět.“

„To tedy znamená --.“ ptal se pan Rybka napjatě.

„Inu,“ řekl komisař klidně, „to znamená, že už dál nešel.“

 „A kam se tedy poděl?“ vyhrkl Rybka zimničně.

Komisař pokrčil rameny. „To nevím. Máte snad na něho nějaké podezření?“

„Jaké podezření?“ užasl pan Rybka. „Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl. Podívejte se, tady udělal poslední krok a kam, prokrista, udělal další krok? Vždyť tady není žádná další šlépěj!“

 „To vidím,“ řekl komisař suše. „A co vám je po tom, kam šel? Je to někdo z vašeho domu? Pohřešujete někoho? Tak hergot, co vám na tom záleží, kam se poděl?“

„Ale to se přece musí vysvětlit,“ zabreptal pan Rybka. „Nemyslíte, že třeba šel pozpátku ve svých vlastních šlépějích?“

„Nesmysl,“ zabručel komisař. „Když jde člověk pozpátku, dělá kratší kroky a jde víc rozkročmo, aby měl jistější rovnováhu; krom toho nezvedá nohy, takže by musel vrýt patami do sněhu celé rýhy. Do těch stop je šlápnuto jen jednou, pane. Vidíte přece, jak jsou ostré.“

„Když teda se nevrátil,“ naléhal tvrdošíjně pan Rybka, „kam se ztratil?“

„To je jeho věc,“ bručel pan komisař. „Koukejte se, když nic neprovedl, tak my nemáme právo se plést do jeho věcí. To bychom museli mít na něho nějaké udání; pak ovšem zavedeme předběžné vyšetřování...“

„Ale copak může člověk uprostřed ulice prostě zmizet?“ hrozil se pan Rybka.

„To musíte počkat, pane,“ radil mu pokojně komisař. „Zmizel-li někdo, bude nám to za několik dní hlásit jeho rodina nebo kdo; no, a potom budeme po něm pátrat. Dokud ho nikdo nepohřešuje, tak s tím nemáme co dělat. To nejde.“

V panu Rybkovi se počal zvedat temný hněv. „Promiňte,“ prohlásil ostře, „ale já bych řekl, že policie by se měla tak trochu zajímat o to, když klidný chodec z ničeho nic zmizí uprostřed ulice!“

„Ono se mu nic nestalo,“ chlácholil ho pan Bartošek. „Vždyť tu není ani stopy po nějakém zápasu -- Kdyby ho někdo přepadl nebo unesl, tak by tady muselo být naděláno šlápot. – Mně je líto, pane, ale já tu nemám proč zakročit.“

„Ale pane komisaři,“ spráskl ruce pan Rybka, „tedy mně aspoň vysvětlete... To přece je taková záhada...“

„Je,“ souhlasil pan Bartošek zamyšleně. „Nemáte ponětí, pane, co je na světě záhad. Každý barák, každá rodina je záhada. Když jsem šel sem, tak támhle v tom domku zavzlykal mladý ženský hlas. Pane, záhady, to není naše věc. My jsme placeni za pořádek. Copak si myslíte, že my pátráme po nějakém zloději ze zvědavosti? Pane, my po něm pátráme, abychom ho zavřeli. Pořádek musí být.“

„Tak vidíte,“ vyhrkl pan Rybka. „A to přece uznáte, že není v pořádku, aby se někdo prostřed ulice... dejme tomu vznesl kolmo do vzduchu, ne?“

„To záleží na výkladu,“ mínil komisař. „On je policejní předpis, že je-li nebezpečí pádu z větší výše, má být ten člověk přivázán. Na to je v první řadě napomenutí a potom pokuta. --

Jestli se ten pán vznesl jen tak samovolně do vzduchu, tak by ho ovšem měl strážník napomenout, aby si připnul ochranný pás; ale on tu asi strážník nebyl,“ řekl omluvně. „To by tu byly po něm šlápoty. Ostatně třeba se ten pán vzdáli jiným způsobem, ne?“

„Ale jakým?“ děl honem pan Rybka.

Komisař Bartošek potřásl hlavou: „Těžko říci. Třeba nějaké nanebevzetí, nebo Jakubův žebřík,“ řekl neurčitě. „Nanebevzetí by se snad mohlo považovat za únos, kdyby se stalo násilím; ale já myslím, že se to obyčejně stává se souhlasem dotyčného. Ono je možné, že ten člověk umí lítat. Nezdálo se vám někdy, že lítáte? To se člověk jen tak drobet odrazí nohou, a už se vznáší... Někteří letí jako balón, ale já, když ve snu lítám, se musím chvílemi odrážet nohou od země; já si myslím, že to dělají ty těžké šaty a šavle. Třeba ten člověk usnul a ve snu začal lítat. Ale to není zakázáno, pane. Ovšem na frekventované ulici by ho musel strážník napomenout. Nebo počkejte, třeba to byla levitace, oni spiritisti věří na levitaci; ale spiritismus taky není zakázán. Mně říkal nějaký pan Baudyš, že to sám viděl, jak médium viselo ve vzduchu. Kdopak ví, co na tom je.“

„Ale pane,“ řekl pan Rybka káravě, „snad tomu nevěříte! To by přece bylo takové porušení přírodních zákonů --“

Pan Bartošek pokrčil těžkomyslně rameny. „Pane, to já znám, lidé překračují všechny možné zákony a nařízení; kdybyste byl policajt, tak byste o tom věděl víc...“ Komisař mávnul rukou. „Já bych se nedivil, kdyby porušili i přírodní zákony. Lidi jsou velká pakáž, pane. Nu, dobrou noc; ono to zebe.“

„Nevypil byste tadyhle u mne sklenici čaje... nebo slivovice?“ navrhl pan Rybka.

„Proč ne,“ bručel komisař melancholicky. „To víte, v téhle uniformě nemůže člověk ani do hospody. Proto policajti tak málo pijí.“

„Záhada,“ pokračoval sedě v lenošce a dívaje se zamyšleně, jak mu taje na špičce boty sníh.

„Devětadevadesát lidí by šlo podle těch šlépějí a ničeho by si nevšimli. A vy sám si nevšimnete devětadevadesáti věcí, které jsou zatraceně záhadné. My víme starou belu, co všechno je. Jenom některé věci jsou záhadné. Pořádek není záhadný. Spravedlnost není záhadná. Policie taky není záhadná. Ale každý člověk, který jde po ulici, už je záhadný, protože na něho nemůžeme, pane. Jakmile něco ukradne, tak přestane být záhadný, protože ho zavřeme, a je to; aspoň víme, co dělá, a můžeme se na něho kdykoliv podívat takovým okýnkem ve dveřích, víte? Prosím vás, tihle novináři třeba píší ‘Záhadný nález mrtvoly!’ Co je na takové mrtvole záhadného? Když ji dostaneme y, tak ji změříme a ofotografujeme a rozřežeme; my známe každou niť, co na ní je, víme, co posledně jedla, nač zemřela a kdesi cosi; mimoto víme, že ji někdo zabil nejspíš pro peníze. To je všecko tak jasné a vyložené...

Můžete mně dát hodně tmavý čaj, pane. Všechny zločiny jsou jasné, pane; na nich aspoň vidíte pohnutky a všechno, co k tomu patří. Ale záhadné je, co si myslí vaše kočka, o čem se zdá vaší služce a proč se vaše žena dívá tak zamyšleně z okna. Pane, všechno je záhadné krom trestních případů; takový kriminální případ, to je přesně určený kousek skutečnosti, takový výsek, na který jsme si posvítili. Koukněte se, kdybych se tady rozhlíd, tak bych o vás ledacos poznal; ale já se dívám na špičku své boty, protože mně po vás úředně nic není; my totiž na vás nemáme žádné udání,“ dodával srkaje horký čaj.

„To je taková divná představa,“ začal zase po chvíli, „že policie a hlavně tihle tajní se zajímají o záhady. My se vám vykašleme na záhady; nás zajímají nepatřičnosti. Pane, nás nezajímá zločin, protože je záhadný, ale protože je zakázaný. My nehoníme nějakého toho lumpa z intelektuálního zájmu; my ho honíme, abychom ho zatkli ve jménu zákona. Poslouchejte, metaři neběhají s koštětem po ulici, aby četli v prachu lidské stopy, ale aby smetli a uklidili to všechno svinstvo, co tam život nadělá. Pořádek není ani drobet záhadný. Dělat pořádek je svinská prace, pane; a kdo chce dělat čistotu, musí strkat prsty do každého neřádu. Prosím vás, někdo to musí dělat,“ řekl melancholicky, „jako někdo musí zabíjet telata. Ale zabíjet telata ze zvědavosti, to je surovost; to se má dělat ze řemesla. Když má člověk povinnost něco dělat, tak aspoň ví, že má právo to dělat. Koukněte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka. Já nevím, mohl-li byste dokázat, že každá krádež je špatná; ale já vám dokážu, že každá krádež je zakázaná, protože vás v každém případě seberu. Kdybyste rozséval na ulici perly, tak vás strážník napomene pro znečišťování ulic. Ale kdybyste začal dělat zázraky, tak vám v tom nemůžeme bránit, ledaže bychom tomu řekli veřejné pohoršení nebo nedovolený shluk lidí. Musí to být nějaká nepřístojnost, abychom se do toho vložili.“

„Ale pane,“ namítal pan Rybka vrtě sebou nespokojeně, „copak vám tohle stačí? Tady jde o... o takovou divnou věc... o něco tak záhadného... a vy...“

Pan Bartošek pokrčil rameny. „A já to nechávám plavat. Pane, chcete-li, já nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid. Víc nemohu dělat. Neslyšíte nic? Žádné kroky? To jde naše patrola; tak to už jsou dvě hodiny a sedm minut. Dobrou noc, pane.“

Pan Rybka doprovázel komisaře z vrátek; prostřed ulice byl ještě ten nedokončený a nepochopitelný řádek kroků -- Po druhém chodníku se blížil strážník. „Mimro,“ zavolal komisař, „ máte něco nového?“

Strážník Mimra zasalutoval. „Celkem nic, pane komisaři,“ hlásil. „Tamhle v čísle sedmnáct mňoukala venku kočka; tak jsem na ně zazvonil, aby ji pustili domů. V čísle devět neměli zavřená vrátka. Na rohu rozkopali ulici a nedali tam červenou lucernu, a u hokynáře Maršíka se na jedné straně uvolnila vývěsní tabule; budou to muset ráno sundat, aby to někomu nespadlo na hlavu.“

„To je všechno?“

„To je všechno,“ mínil strážník Mimra. „Ráno se budou muset sypat chodníky, aby si někdo nezlomil nohu; mělo by se v šest hodin všude zazvonit --“

„Tak je dobře,“ řekl komisař Bartošek. „Dobrou noc!“

Pan Rybka se ještě jednou ohlédl po těch šlépějích, jež vedly do neznáma. Ale tam, kde byla poslední šlépěj, byly teď dva důkladné otisky služebních bot strážníka Mimry; a odtud pokračovaly ty široké šlápoty pravidelnou a jasnou řádkou dál.

„Zaplaťpánbůh,“ oddychl si pan Rybka a šel spat.



Uploaded byP. T.
Source of the quotationftp://ftp.slav.su.se

Lábnyomok (Hungarian)

Rybka úr ezen az éjszakán jó hangulatban ballagott hazafelé, először is azért, mert megnyerte sakkpartiját (szép matt volt az azzal a lóval, gyönyörködött még most is magában), másodszor azért, mert friss hó esett, és lágyan ropogott a talpa alatt ebben a szép, tiszta csendben. „Istenem, milyen gyönyörű ez" – sóhajtotta Rybka úr; a város egyszerre kisvárossá vált a hó alatt, olyan régi világba való kisvárossá – az ember mármár hajlandó elhinni, hogy éjjeliőrök járkálnak, és postakocsik robognak benne; furcsa, hogy a hó milyen régies és vidékies tud lenni.

Ropp, ropp, Rybka úr kitaposatlan utat keresett magának, csak azért, mert a hó ropogása örömöt szerzett neki; csendes, kertes kis utcában lakott, ahol nem volt forgalom, és így a lábnyomok egyre fogytak a hóban. „Ni, ennél a kapunál egy férficipő és egy női topánka nyoma ér véget, biztosan házastársak mentek erre – vajon fiatalok-e" – kérdezte magában Rybka úr, mintha meg akarná áldani őket. „Emitt meg egy macska szaladt át, és itt hagyta a hóban virágtalpacskáit. Jó éjszakát, cicus; biztosan fázik a lábad. És most már csak egyetlen lábnyomsor húzódik itt; mély férfilábnyomok füzére, egyenes, világos lépéslánc, amelyet magányos járókelő hagyott maga után. Melyik szomszéd lehetett?" – gondolkodott Rybka úr barátságos érdeklődéssel; „oly kevesen járnak erre, kocsinyom meg véletlenül se akad; az élet peremén vagyunk itt, ha hazaérek, az utca egészen fülére húzza a fehér dunnát, és azt álmodja majd, hogy gyermekjátékká változott. Kár, hogy az újságos néni mindent összetapos reggel; úgy jár keresztül-kasul az utcán, mint a nyúl…" Rybka úr hirtelen megállt: éppen, amikor át akart menni a másik oldalra, ahol a háza állt, szemébe ötlött, hogy a lábnyomok, amelyek mentén eddig jött, most letérnek a járdáról, és az úttesten át az ő kapuja felé tartanak. „Ki ment volna hozzám?" – kérdezte meglepetten, és szemével követte a világos nyomokat. Öt lábnyom volt ott, és a lábnyomsor pontosan az úttest közepén a bal láb lenyomatával véget ért. Aztán semmi, csak érintetlen szűz hó.

„Ezt nem értem – morfondírozott Rybka úr. – Az az ember talán visszafordult a járdára!" De a járdát, ameddig csak el-látott, sima, porhanyós hó fedte, s egyetlen lábnyom se volt benne. „Ejha, a mindenit – csodálkozott Rybka úr –, akkor biztosan a másik járdán folytatódnak a nyomok." Fogta magát és ívben megkerülte a befejezetlen lábnyomsort; de a másik járdán sem volt egyetlen nyom se. És az utca egész további szakasza érintetlen habkönnyű hótól fénylett véges-végig, szinte a lélegzet is elállt ennyi tisztaság láttán. Senki sem járt erre azóta, hogy a hó leesett. „Furcsa — folytatta az elmélkedést Rybka úr. – Az az ember talán a saját lábnyomaiba lépve visszahátrált a járdára, de akkor egészen az utca végéig kellett hátrálnia, mert előttem errefelé csak egyetlen lábnyomsor vezetett, mégpedig ebben az irányban… De miért tette volna? – döbbent meg Rybka úr. – És hogy tudott hátrafelé ilyen pontosan beletalálni a lábnyomaiba?"

Fejcsóválva nyitotta ki a kaput, és bement a házba; bár tudta, hogy ostobaság, amit csinál, mégis megnézte, nincsenek-e bent a házban valamilyen hónyomok; de hát honnan kerültek volna oda? „Talán csak álmodtam az egészet" – morogta elégedetlenül, és kihajolt az ablakon; az utcán, a lámpa fényében öt éles körvonalú mély lábnyom látszott a hóban, s a lábnyomsor az utca közepén véget ért; tovább nem volt semmi. „Az ördög vigye el –gondolta Rybka úr, szemét dörzsölve. – Egyszer olvastam valami kiagyalt történetet* egyetlen lábnyomról a hóban, de itt egy egész sor nyom van, aztán egyszerre csak semmi. Hova lett az a fickó?"

Fejét csóválva vetkőzni kezdett, de hirtelen abbahagyta, odament a telefonhoz, és fojtott hangon felhívta a rendőrséget: – Halló, Bartošek fogalmazó úr? Kérem szépen, itt valami furcsa dolog van, nagyon furcsa dolog… Ha volna olyan kedves kiküldeni valakit, vagy még jobb volna, ha ön jönne el személyesen… Nagyon jó, hát akkor megvárom a sarkon. Én nem tudom, miről van szó…, Nem, nem hiszem, hogy valami veszedelem fenyegetne; csak azért akarom kint várni, hogy senki se tapossa el a nyomokat… Nem tudom, hogy kinek a nyomait. Hát jó, megvárom.

Rybka úr felöltözött, és megint kiment az utcára; óvatosan megkerülte a nyomokat, és a járdán is vigyázott, nehogy eltapossa őket. A hidegtől és izgalomtól remegve állt meg az utcasarkon. Csend volt, az emberlakta föld békésen világított bele a világűrbe.

– Itt olyan jó nyugalom honol – mormogta Bartošek fogalmazó melankolikusan –, hozzám meg egy részeges alakot és egy verekedő társaságot hoztak be. Fúj!... No mi a baj?

– Kövesse ezeket a nyomokat, fogalmazó úr – szólt Rybka remegő hangon –, s pár lépésnyire innen meglátja…

A fogalmazó úr villanylámpával világított maga elé. – Hát jó nagy darab ember mehetett erre morogta –, a lába nyomából meg a lépése hosszából ítélve legalább egy méter nyolcvan magas lehet… Rendes cipőt viselt, alighanem kézzel varrottat. Részeg nem volt, és elég határozottan lépkedett. Nem tudom, mi nem tetszik magának ezeken a nyomokon.

– Az ott – mondta röviden Rybka úr, és rámutatott a befejezetlen nyomsorra az úttest közepén.

– Aha – szólt Bartošek fogalmazó, és habozás nélkül az utolsó lábnyom felé tartott, leguggolt és rávilágított a kézilámpájával. – Ez semmi – mondta elégedetten –, egészen normális, erős lábnyom. A testsúly inkább a sarkon nyugodott; ha az az ember még egy lépést tesz, a testsúly áthelyeződött volna a lábhegyre, érti? És ez látható volna.

– És ez mit jelent? - kérdezte Rybka úr izgatottan.

– Nos - mondta a fogalmazó nyugodtan -, ez azt jelenti, hogy nem ment tovább.

– Hát akkor hova lett? horkant fel Rybka úr hideglelősen.

A fogalmazó úr vállat vont. – Nem tudom – mondta. – Talán valami gyanúja támadt vele kapcsolatban?

– Milyen gyanúm? – döbbent meg Rybka úr. – Csak tudni szeretném, hova lett. Nézzen ide! Itt tette meg az utolsó lépést; hát akkor a Krisztus hét sebére kérdem, hová lett azután? Hiszen tovább nincs semmiféle nyom!

– Azt látom - mondta a fogalmazó szárazon. – De miért érdekli magát, hogy hova ment az az ember? Ismerőse volt talán? Vagy valaki eltűnt a házból?Mert ha nem, akkor mi a csudáért fontos magának, hogy hova lett ezeknek a nyomoknak a tulajdonosa?

– De hát ezt a rejtélyt ki kell deríteni – motyogta Rybka úr. – Nem gondolja, hogy a saját lábnyomaiba lépve visszahátrált a járdára?

– Ostobaság – mormogta a fogalmazó. – Ha az ember hátrafelé megy, akkor rövidebbeket lép és szélesebb terpeszben jár, hogy biztosabb legyen az egyensúlya. Azonfelül nem emeli a lábát, úgyhogy sávokat hagy maga után a hóban. Ezekbe a nyomokba csak egyszer léptek uram. Hiszen látja, milyen élesek a körvonalaik.

– Hát ha nem ment vissza - faggatta a fogalmazót kitartóan Rybka úr -, akkor hova tűnt?

– Az az ő dolga – morgott a fogalmazó. – Ide hallgasson! Ha az illető nem követett el semmit, akkor nekünk nincs jogunk beleavatkozni az ügyeibe. Ahhoz előbb feljelentés kellene; akkor aztán előzetes nyomozást rendelnék el…

– No de hát eltűnhet valaki csak úgy, az utca közepéről? – szörnyülködött Rybka úr.

– Hát ezzel várnia kell kicsit, uram – tanácsolta nyugodtan a fogalmazó. – Ha valaki eltűnt, akkor a családja pár nap múlva jelenteni fogja a dolgot; no, és aztán nyomózni fogunk utána. Amíg senki nem keresi, addig semmi közünk hozzá. Ez nem megy másképp.

Rybka úron sötét harag kezdett elhatalmasodni. – Bocsánat mondta élesen –, de véleményem szerint úgy kellene, hogy a rendőrséget mégis érdekelje egy kicsit, ha egy békés járókelő egyszerűen eltűnik az utca közepéről.

– Nem történt neki semmi baja – vigasztalta Rybkát Bartošek úr. – Dulakodásnak nyoma sincs. Ha valaki megtámadta vagy elhurcolta volna, akkor itt annyi lábnyom lenne, hogy…Sajnálom, uram, de nekem nincs semmi okom a beavatkozásra…

– De fogalmazó úr – csapta össze kezét Rybka úr –, hát akkor legalább magyarázza meg… Hiszen ez rejtély…

– Az – helyeselt Bartošek úr, és elgondolkodott. – Fogalma nincs róla, mennyi rejtély van a világon. Minden ház, minden család rejtély. Mikor idejövet elmentem ott az előtt a kis ház előtt, hallottam, hogy odabent egy fiatal nő sír. A rejtélyek nem a mi reszortunkba tartoznak. Bennünket a rendfenntartásért fizetnek, uram. Vagy talán azt hiszi, hogy kíváncsiságból nyomozunk, mondjuk, egy betörő után? Mi azért nyomozunk utána, hogy lecsukjuk. Rendnek kell lenni, uram.

– No látja – horkant fel Rybka úr. – Azt talán csak elismeri, hogy nincs rendjén, ha valaki az utca közepéről…mondjuk, függőlegesen a levegőbe emelkedik, vagy igen?

– Ez az interpretáción múlik – vélte a fogalmazó. – Egy rendőri előírás szerint, ha valakit nagyobb magasságból való leesés veszélye fenyeget, akkor az illetőt oda kell kötni valamihez. Ha ez figyelmeztetés ellenére nem történik meg, akkor büntetést kell kiszabni… Ha ez az úr magától emelkedett a levegőbe, akkor a rendőrnek figyelmeztetnie kellett volna őt, hogy kössön biztonsági övet; de itt nyilván nem vélt rendőr – mondta elnézően.  Máskülönben látnánk a lábnyomait.  Egyébként lehet, hogy ez az úr más módon távozott innen, igaz?

– De hogyan? – kérdezte gyorsan Rybka úr.

Bartošek fogalmazó megcsóválta a fejét. Azt nehéz megmondani. Lehet, hogy valami mennybemenetel ment itt végbe, vagy pedig Jákob létrája állt az utca közepén - folytatta bizonytalanul. - A mennybemenetelt esetleg emberrablásnak minősíthetnénk, feltéve, hogy erőszak alkalmazásával történt, de úgy tudom, hogy az ilyesmi rendszerint az érdekeltek beleegyezésével játszódik le. Az sincs kizárva, hogy ez az ember repülni tudott. Ön még nem álmodta azt, hogy repül? Az ember csak ellöki magát kicsit a földtől, és már emelkedik is a levegőbe… Vannak, akik úgy repülnek, mint egy léggömb, de nekem, ha álmomban repülök, időnként el kell magamat löknöm a földtől; ez, azt hiszem, attól van, hogy nehéz az egyenruhánk, meg hogy a kard is húzza az embert. Lehet, hogy ez az ember alaludt, és álmában repülni kezdett. Csakhogy ez nem tilos, uram. Persze, ha nagyobb forgalom van az utcán, akkor a rendőrnek kötelessége figyelmeztetni… Vagy várjon, lehet, hogy ez itt levitáció volt; a spiritiszták hisznek a levitációban; de a spiritizmus sem tiltott dolog. Nekem egy úr, Baudyšnak vagy minek hívják, azt mondta, hogy saját szemével látta, amint egy médium a levegőben lógott. Ki tudja, mi van a dologban?

– No de, uram – szólalt meg feddően Rybka úr –, ön talán csak nem hisz az ilyesmiben!? Hiszen ez a természeti törvények megsértése lenne…

Bartošek úr gondterhelten vállat vont. – Uram nekem megvannak a magam tapasztalatai; az emberek minden törvényt és minden rendeletet megsértenek; ha ön is rendőr lenne, akkor többet tudna erről… – Legyintett. – Nem csodálkoznék, ha a természeti törvényeket is megsértenék. Az emberiség fegyelmezetlen banda, uram. No, jó éjszakát, kezd fázni a lábam.

– Nem inna meg nálam egy csésze teát ... vagy egy pohárka szilvapálinkát? - javasolta Rybka úr.

– Miért ne – morogta melankolikusan a fogalmazó. – Hisz ebben az uniformisban még kocsmába se mehet az ember. Azért isznak a rendőrök olyan keveset.

– Rejtély – folytatta a fotelban ülve, s merengve figyelte, hogyan olvad le csizmájáról a hó. – Kilencvenkilencen nyugodtan elmentek volna azok mellett a lábnyomok mellett, anélkül, hogy valami különöset találtak volna rajtuk. És ön is nyugodtan elmegy kilencvenkilenc átkozottul rejtélyes dolog mellett, anélkül, hogy valami különöset találna rajtuk. Ördögöt tudjuk mi, mi minden van a világon. Kevés olyan dolog akad, ami nem rejtélyes. Az igazságszolgáltatás nem rejtélyes. A rendőrség sem az. De minden járókelő rejtélyes, uram, mert nem nyúlhatunk hozzá. Mihelyt ellop valamit, máris vége a rejtélyességének, mert becsukjuk és kész; legalább tudjuk, mit csinál, mert bármikor megnézhetjük egy olyan kis ablakon keresztül, tudja? Kérem szépen, az újságírók például azt írják, hogy „itt meg itt egy rejtélyes hullára bukkantak!" Mi a rejtélyes egy hullán? Ha mi kapjuk meg, akkor megmérjük, lefényképezzük és felvágjuk; az utolsó cérnaszálig tudjuk, mi volt rajta, tudjuk, mit evett utoljára, mi okozta halálát, és tudunk még sok mindent róla. És tudjuk azt is, hogy megölte valaki; a legnagyobb valószínűség szerint a pénzéért. Mindez olyan világos és érthető… Jó sötéten kérem a teát, uram. Minden bűntett világos. Látjuk az indítékait és mindazt, ami hozzátartozik. De hogy mit gondol a macskája, uram, vagy hogy miről álmodik a cselédje, és hogy miért néz ki a felesége olyan elgondolkozva, az ablakon, az rejtély, uram. Minden rejtély, a bűnügyeket kivéve; a bűneset a valóság egy pontosan meghatározott darabja, a valóság egy szelvénye, amelyre rávilágítottunk. Nézze, ha itt körülnézek, hát sok mindenre rá jöhetnék önnel kapcsolatban, de én a csizmám orrát figyelem, mert hivatalosan semmi közöm önhöz; s azért nincs közöm, mert nem érkezett ön ellen semmiféle feljelentés tette hozzá, a forró teát szürcsölve.

– Nehogy azt képzelje valaki – folytatta kis idő múlva –, hogy a rendőrséget és főleg a titkostendőröket a rejtélyek érdeklik. Fütyülünk a rejtélyekre; bennünket a szabálytalanságok érdekelnek. Bennünket a bűntett nem azért érdekel, mert rejtélyes, hanem azért, mert tiltott. Mi a bűnözőt nem valami intellektuális érdekből üldözzük, hanem azért, hogy a törvény nevében letartóztassuk. Ide hallgasson, az utcaseprők nem azért róják az utcákat seprűvel a kezükben, hogy a porban emberi nyomokból olvassanak, hanem azért, hogy eltakarítsák mindazt az ocsmányságot, amit az élet az utcán összehord. A rend csöppet sem rejtélyes. Rendet csinálni piszkos munka, uram; aki tisztogatni akar, annak mindenféle piszokba kell dugnia a kezét. Ezt is csinálnia kell valakinek – mondta melankolikusan –, mint ahogy kisborjúkat is kell ölni valakinek. De kíváncsiságból borjút ölni barbárság; ezt iparszerűen kell csinálni. Ha valakinek kötelessége megtenni valamit, akkor legalább tudja, hogy joga van megtenni. Nézze, az igazságszolgáltatásnak bizonyosnak kell lennie, mint az egyszeregynek. Nem tudom, be tudná-e bizonyítani, hogy minden lopás jogtalan, de én bebizonyítom önnek, hogy minden lopás tilos, mert minden esetben, amikor ellop valamit, letartóztatom. Ha az utcán igazgyöngyöket szórna szét, a rendőr figyelmeztetné, hogy szemetelni tilos. De ha csodákat kezdene művelni, azt nem akadályozhatnánk meg, hacsak nem merítené ki a közmegbotránkozást okozó cselekmény vagy a tiltott csoportosulás tényálladékát. Ahhoz, hogy valamibe beleavatkozzunk, annak a valaminek szabályellenesnek kell lennie.

– De uram – ellenkezett Rybka úr, elégedetlenül fészkelődve –, és ön megelégszik ezzel? Itt például… olyan furcsa dologról van szó… olyan rejtélyes dologról… és ön…

Bartošek úr vállat vont. – És én hagyom a fenébe. Jól van, uram; ha óhajtja, eltakaríttatom azokat a lábnyomokat, hogy ne zavarják az ön éjszakai nyugodalmát. Mást nem tehetek. Nem hall semmit? Lépéseket? A mi őrjáratunk közeledik; ezek szerint két óra hét perc van. Jó éjszakát, uram.

Rybka úr kikísérte vendégét a kiskapuig; az utca közepén még most is ott volt az a befejezetlen és felfoghatatlan lábnyomsor… A szemközti járdán egy rendőr közeledett.

– Mi újság, Mimra? – kiáltott a fogalmazó.

Mimra rendőr szalutált. – Semmi különös, fogalmazó úr jelentette. – A tizenhétben a macska kint nyávogott az udvaron. Rájuk csengettem, hogy engedjék be. A kilencben nyitva felejtették a kaput. A sarkon felszedték a kövezetet, és nem tettek oda piros lámpát, és a Maršikék boltja fölött az egyik oldalon meglazult a cégtábla, reggel majd le kell szedniük, nehogy a fejére essen valakinek.      

– Ez minden? 

– Ez minden – mondta Mimra rendőr. – Reggel fel kell szórni az utcát, hogy ki ne törje valaki a lábát; hatkor majd be kell csengetni a házakba…

– Jól van – felelte Bartošek fogalmazó. – Jó éjszakát!

Rybka úr még egyszer odafordult az ismeretlenbe vivő lábnyomok felé. Ott, ahol még nemrég az utolsó lábnyom látszott, most Mimra rendőr szolgálati csizmájának alapos lenyomata díszlett, s a lenyomatok szabályos és világos sorban tovább folytatódtak.  

– Hálistennek – lélegzett fel Rybka úr, és aludni tért.

 

* K. Čapek  novellája a „Boži muka” (Kálvária) c. kötetben jelent meg. (Lásd: Šlépěj)



Uploaded byP. T.
PublisherEurópa
Source of the quotationElbeszélések, 1964

minimap