This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Erben, Karel Jaromír: Szenteste előtt (Štědrý den in Hungarian)

Portre of Erben, Karel Jaromír

Štědrý den (Czech)

I.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!”

Mílo-tě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: ”Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já!

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé!” -
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
a přede dveřmi štědrý den!”

II.
Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku ,
kravám po výslužce
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večere kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě ,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero
hluboko - hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.
Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu -
na první zas by zapomněl! -

Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podlé ní:
”Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?”

””Ach vidím domek - ale jen v šeře -
však již se jasní - ach, vidím dvéře,
jako co Vácslav ostává -
ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej, znám!
na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Vácslav sám!!””

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedlé ní:
””Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?””

”Ach vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými -
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi -
pro boha! rakev - černý kříž!”

IV.
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem ;
zazněla hudba od kostela z rána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.

***

Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!

Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jakby zalívána rosou,
uvadla, jakby podsečena kosou -
ubohá Marie!

V.
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu zase na krátku,
a nedaleko štědrý den!

Ach ty štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě zpomenu,
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku ,
a život lidský jako sen!

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou širou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!”



Uploaded byEfraim Israel
PublisherELTE Szláv Filológia Tanszék
Source of the quotationCseh költők antológiája
Bookpage (from–to)236-246
Publication date

Szenteste előtt (Hungarian)

I.
Síri az éj kint, tél szele kószál,
Pattog a kályha idebent;
Kemencezugban anyóka szunyókál,
Fonnak a lányok puha lent.

„Rokka, te csak járj, körbe-körbe,
Itt van az ádvent egy-kettőre,
És aztán – Szenteste, békés, szent.”

Illik a lánynak fonni máma,
Borongó téli alkonyon;
Mert nem fut a rokka, nem, hiába:
Ő bízik ebben, jaj, nagyon.

Mert lesz majd kérője szorgalmas lánynak,
Így szól: „Jer velem, kicsikém!
Légy a párom, házikómba várlak,
Hűséges férjed leszek én!

Én szerető férj, te asszonyka –
Kedves leányzó, add kezed!” –
S a lány, ki a jó fonalat fonta,
Varr most: a nászra ingeket.

„Rokka, te csak járj, körbe-körbe,
Itt van az ádvent egy-kettőre,
Aj, küszöbön a Szenteste.”

II.
Hej, karácsony, Szenteste,
Titokzatos ünnep!
Kinek mi jót tartogatsz,
Mit hozol mindünknek?

Gazdának jár jó falat,
Fokhagyma kakasnak,
Főtt borsót a párja kap,
Marhának is adnak.*

Gyümölcsfáké mind, ami
Vacsoráról marad,
S ha bőjtösz, aranymalac
Díszíti a falad.**

Eladó lány vagyok én,
Ki kéri meg kezem?
Az érdekel, nem malac,
Máson jár az eszem.

Erdőn innen, erdőn túl,
Látom, szinte látom:
Fűz-anyókák állanak
Uradalmi gáton.

Egy ősz, hajlott hátú fűz
Nagy titokban bólint,
Arrafelé, hol a tó
Jégbe takarózik.

Leánynak ott éjfélkor
A holdfáklya-fénybe’
Lenn a vízen megjelen
Sors küldte legénye.

Ej, a bűbáj nem riaszt,
Éjfelen sem félek,
Kiviszem a szekercét,
Kivágom a léket.

Lenézek a tóba, le,
Mélyre, jaj de mélyre,
Egyenesen jövendő
Kérőm szép szemébe.

III.
Marie, Hana, két bazsarózsa,
Amilyen csak ritkán akad;
Nincs annak, nincsen megmondhatója,
Hogy melyik a takarosabb.

Hogyha az egyik szól a legényhez,
A legény érte tűzbe megy.
Haj, de iránta semmit sem érez,
Mihelyt a másik ránevet.

Itt van az éjfél. Fent a nagy égen
Összeszaladtak csillagok,
Mint a juhocskák, éppen olyan szépen,
A pásztor köztük fent ragyog.

Itt van az éjfél, anyja minden éjnek,
Karácsonyunknak éjfele,
Frissen hullt havon friss nyomok térnek
Falu felől a tó fele.

Egyik lány térdel, szinte a vízben,
Másika vár, míg belenéz:
„Hana, Hanácskám, aranyom, szívem!
Mit látsz ott, mi a jelenés?”

„„Ah, házat látok – De ködbe hajló –
Mint Václavé – egy kicsi lak –
Tisztul már, tisztul – Ott egy ajtó,
S az ajtóban – emberalak!

Zöld a kabátja, zöld a ruhája,
Hetyke kalapja – Kalapon
Ott a bokréta, én tűztem rája –
Istenem! Az én Václavom!””

Felszökik onnan, szív ere dobban,
Helyére térdel Marie:
„„Szűzanyám, segíts! Jaj, mi van ottan?
Van-e lent képmás? Látni-e?””

„Ah, látom, látom – Elfoly a ködbe’,
Mindent sötétlő köd nyomaszt;
Vöröses fénysáv tör ki belőle,
Úgy hiszem én, hogy templom az.

Valami fehér között setétlik
Valami – Most látszódni kezd: –
Koszorúslányok , s ott feketéllik –
Szent ég! Ravatal! Fakereszt!”

IV.
Langyos szellő símogat
Gyümölcsöst és szőlőt;
Kert és mező mindenütt
Virágleplet öltött;
Víg kedvű násznép virággal beszórva
A nagytemplomból reggel zeneszóra
Sej-haj! kiözönlött.

Szép szál nyalka vőlegény
Nagy vendégcsapatba’:
Zöld a kabát, zöld kalap
Hetykén félrecsapva:
Azon az órán így látta őt Hana,
Most pedig Václav így viszi őt haza,
Abb’ a kicsi lakba.

***
Nyár volt, ősz jött és vele
Dermesztő szelei.
Harang szava – Ravatal
Fekete selymei –
Koszorúslányok körbe’, fehérek,
Nincs vége jajnak, kürtzenének, mélynek,
Mindegyre remegi:
Miserere mei!

Miért a zöld koszorú,
Kit kell béfednie?
Szűz liliom! Nem lesz már
Senkié a szíve!
Hajnalban nyílt ki, harmat hullott rája,
Lenyeste délben a halál kaszája –
Jaj, szegény Marie!

V.
Eljött az új tél, kint szele kószál,
Pattog a kályha idebent;
Kemencepadkán anyóka szunyókál,
Fonnak a lányok újra lent.

„Rokka, pörögjél, körbe-körbe,
Itt az új ádvent egy-kettőre,
S aztán – Szenteste, békés, szent.”

Ó karácsony, Szenteste,
Csodaváró éjjel!
Ha csak rádgondolok én,
Szívem szakad széjjel.

Úgy ültünk mi tavaly épp,
Mint ma ülünk itten,
Nem ért véget még az év,
S hiányoznak ketten!

Egyik kendőt varrogat
Gyermeke fejére,
Másikra fekete föld
Hullt, az lett a bére:
Szegény Mariére.

Úgy ültünk mi tavaly itt,
Mint ma s tegnap este:
Mire az év véget ér,
Mindenki itt lesz-e?

„Rokka, te csak járj, járj pörögve,
Te vagy a forgandóság tükre,
Az élet álom idelent.”

Jobb a csalóka reményben bízni,
Mely minket mint vakot vezet,
Mint a jövendő ködébe nézni,
Megtudni iszonyú végzetet.

...............................

*  A népszokás a háziállatoknak is juttatott az ünnepi vacsorából „kóstolót” (ez a szó áll a tehén kapcsán az eredetiben), hogy „hálából” vagy inkább mágikus hatás révén sok tejet ill. tojást adjanak, sőt a fáknak is, hogy jó termést hozzanak. (A fokhagyma a kakas hím vehemenciáját van hivatva fokozni, a borsó a szaporaság ideáját szimbolizálja.)         

** Ezzel sarkallták a gyerekeket a karácsonyi vacsora előtti egésznapi bőjtölésre. Ha megállták evés nélkül, este a szülők tükörrel titokban malacszerű fényfoltot vetítenek elébük a falra.  („Aranymalac” csehül = tükörrel vetített fényfolt.) – Egyes pogány vallásokban az arany malac állítólag a téli napforduló szimbóluma volt, malacot áldoztak ekkor a napnak.



Uploaded byEfraim Israel
PublisherELTE Szláv Filológia Tanszék
Source of the quotationCseh költők antológiája
Bookpage (from–to)237-247
Publication date

minimap