Kafka, Franz: Poseidón (Poseidon in Czech)

Poseidon saß an seinem Arbeitstisch und rechnete. Die Verwaltung aller Gewässer gab ihm unendliche Arbeit. Er hätte Hilfskräfte haben können, wie viel er wollte, und er hatte auch sehr viele, aber da er sein Amt sehr ernst nahm, rechnete er alles noch einmal durch und so halfen ihm die Hilfskräfte wenig. Man kann nicht sagen, daß ihn die Arbeit freute, er führte sie eigentlich nur aus, weil sie ihm auferlegt war, ja er hatte sich schon oft um fröhlichere Arbeit, wie er sich ausdrückte, beworben, aber immer, wenn man ihm dann verschiedene Vorschläge machte, zeigte es sich, daß ihm doch nichts so zusagte, wie sein bisheriges Amt. Es war auch sehr schwer, etwas anderes für ihn zu finden. Man konnte ihm doch unmöglich etwa ein bestimmtes Meer zuweisen; abgesehen davon, daß auch hier die rechnerische Arbeit nicht kleiner, sondern nur kleinlicher war, konnte der große Poseidon doch immer nur eine beherrschende Stellung bekommen. Und bot man ihm eine Stellung außerhalb des Wassers an, wurde ihm schon von der Vorstellung übel, sein göttlicher Atem geriet in Unordnung, sein eherner Brustkorb schwankte. Übrigens nahm man seine Beschwerden nicht eigentlich ernst; wenn ein Mächtiger quält, muß man ihm auch in der aussichtslosesten Angelegenheit scheinbar nachzugeben versuchen; an eine wirkliche Enthebung Poseidons von seinem Amt dachte niemand, seit Urbeginn war er zum Gott der Meere bestimmt worden und dabei mußte es bleiben.

Am meisten ärgerte er sich - und dies verursachte hauptsächlich seine Unzufriedenheit mit dem Amt - wenn er von den Vorstellungen hörte, die man sich von ihm machte, wie er etwa immerfort mit dem Dreizack durch die Fluten kutschiere. Unterdessen saß er hier in der Tiefe des Weltmeeres und rechnete ununterbrochen, hie und da eine Reise zu Jupiter war die einzige Unterbrechung der Eintönigkeit, eine Reise übrigens, von der er meistens wütend zurückkehrte. So hatte er die Meere kaum gesehn, nur flüchtig beim eiligen Aufstieg zum Olymp, und niemals wirklich durchfahren. Er pflegte zu sagen, er warte damit bis zum Weltuntergang, dann werde sich wohl noch ein stiller Augenblick ergeben, wo er knapp vor dem Ende nach Durchsicht der letzten Rechnung noch schnell eine kleine Rundfahrt werde machen können.

Poseidón seděl u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého vodstva mu dala spoustu práce. Pomocných sil by byl mohl mít, kolik by jen chtěl, a taky jich měl velmi mnoho, ale protože bral svůj úřad velice vážně, znovu ještě všechno přepočítával, a tak mu byly pomocné síly málo platné. Nedá se říci, že by ho byla práce bavila, vykonával ji vlastně jen proto, že mu byla uložena, často se už dokonce ucházel o práci veselejší, jak tomu říkal, ale když mu potom byly učiněny nejrůznější návrhy, vždycky se ukázalo, že mu nic tak nevyhovuje jako dosavadní úřad. Bylo také velmi obtížné najít pro něj něco jiného. Nedalo se mu přece přidělit třeba jedno určité moře; nehledě k tomu, že ani tehdy by počtářská práce nebyla menší, nýbrž jen malichernější, mohl veliký Poseidón dostat vždycky jedině vedoucí postavení. A jestliže se mu nabídlo nějaké místo mimo vadu, dělalo se mu špatně už z té představy, jeho božský dech začal váznout, jeho kovový hrudník se rozkolísal. Ostatně, jeho stížnosti vlastně nikdo nebral vážně; jakmile začne trápit někdo mocný, nezbývá než pokusit se vyhovět mu naoko i v záležitosti, která nemá nejmenších vyhlídek; na to, aby byl Poseidón skutečně zproštěn svého úřadu, nepomýšlel nikdo, od prvopočátku byl určen za boha moři a při tom muselo zůstat.

Nejvíce se zlobil – a v tom byla hlavní příčina jeho nespokojenosti s úřadem –, když slyšel, jaké představy o něm panují, třeba že se ustavičně s trojzubcem projíždí po vlnách. A on zatím vysedává tady v hlubinách mořských vod a bez ustání počítá, jediným přerušením té jednotvárnosti byla tu a tam cesta k Jupiterovi, ostatně cesta, z níž se většinou vracel rozzuřen. Takže všechna ta moře vlastně ani neviděl, leda letmo při spěšném výstupu na Olymp, a nikdy je doopravdy neprojezdil. Říkával, že si s tím počká až do zániku světa, pak se snad ještě naskytne klidná chvilka, kdy těsně před samým koncem, po revizi posledního účtu, bude moci ještě v rychlosti podniknout malou objížďku.