Babits Mihály: Kalif čápem (A gólyakalifa in Czech)

Když mi bylo šestnáct…
Končil jsem sextu, měli jsme zrovna majáles. Vzbudil jsem se brzy a hned jsem se běžel podívat, jestli je hezky. Na to ráno si vzpomínám obdivuhodně jasně. Popíšu, popíšu celý ten den, aby čtenář viděl, z čeho, z jakého života jsem procitl do oné hrůzy. Byl zlatistý den, košatý, svěží svět za skleněnými čtverci velké verandy. Stříbřité jiskry, něžně zelené mladé jehličky na jedlích, boubelaté míčky na keřích kaliny. Jasně se pamatuji na všechny květy. A jak se skvěl šeřík! A pak tu byl keř, kterému jsme my děti říkaly jednoduše bobule, protože měl bobulky jako pryskýře, které pukaly, když jsme je podpatky rozšlapávaly. Tenhle keř měl růžové květy soustředěné v drobných hroznech, byl křížem krážem protkán včelím bzukotem a zněl jako chrámové varhany.
Několik okenních tabulek bylo otevřeno a já jsem slyšel všechno. Včely, vosy, jak náhle vzlétly z bobulového keře, naráz jako uvolněná pružina, a odvážným zvučícím obloukem se vznesly nad mřížovím plotu na ulici, kam je přilákala medová vůně akátu. Slyšel jsem i ptáky, všechno to jejich švitoření a štěbetáni, bylo to hlučné a plné života. A nejveselejší byli kosové. Vykřikovali a hvízdali jako chasníci v hospodě a já, dítě, jsem se nezdržel a taky jsem se k ním přidal:
“Kolik je hodin? Kolik je hodin?“
Všechen ten zelený svět bylo samé veselí. Štěbetání, pískání a perlivý smích. Houpavé skvrny slunečních paprsků v hustém listoví jako drobounké důlky smíchu na tváři. A já jsem se smál štěstím, že máme na majáles tak krásné počasí. V otevřeném okně se usadil pěkný popelavý holub a já jsem se k němu přikradl, abych ho chytil: Ale uletěl mi, snesl se na dvůr, pohupoval hlavou a odměřeně si vykračoval.
V tu chvíli vešla Mariška, přinášela snídani. Dráždivá vůně čerstvě pražené kávy se linula pokojem. Mariška měla šátek koketně uvázaný a vesele se usmívala.
“Přijdete pozdě, mladý pane, ještě jste se ani neoblékl.“
Odběhl jsem do svého pokoje, nové šaty jsem ani nemusel hledat, už mě očekávaly připravené.
Jak je to dobré, když má člověk svůj pokoj! Jak skvělá je studená voda hned tak po ránu! Jak báječný je chladný dotek čistého prádla! Je to přece jen příjemné, že je o člověka tak postaráno! Jestlipak se budou na majálesu rozbíjet hrnky?
Náhle se otevřely dveře a nakoukla maminka. Já jsem seděl na posteli, zrovna jsem chtěl vklouznout do čisťounké košile, a najednou jsem pocítil, že se chovám jako vyplašená srnka. Moje matka byla tak krásná, mladá elegantní paní, že jsem se styděl před ní oblékat. A před služkou jsem se nestyděl. Ale když jsem uviděl tu krásnou, ušlechtilou tvář, které prý se velice podobám, když jsem uviděl tu vznešenou postavu v drahém a pěkném županu, schoval jsem se pod přikrývku jako šnek do domečku.
Sklonila se, chtěla mě políbit na čelo, jenže já jsem se hbitě snažil zmizet pod přikrývkou.
“To je mi ale dítě, stydí se před vlastní matkou, kdo to jakživ viděl?“
Když odešla, rychle jsem se oblékl, otevřel jsem dveře, z kávy stoupala horká vůně, za bílým ubrusem stála nenna a nalévala do šálků smetanu.
Snad ze všech lidských bytostí jsem ji měl nejraději. Byla to starší sestra mého otce, nikdy se neprovdala a bydlela u nás. Mně se vždycky zdálo; že je ze stříbra. Vlasy na útlé hlavě měla jako ryzí stříbro. Její tvář byla jemná, pleť něžně bílá, úsměv diskrétně třpytivý, celá byla jako stříbrná filigránská práce. A lesk jejího úsměvu byl lesk stříbra a nikdy jsem neslyšel jasnější stříbřité zvoněni, než měl její hlas. Ale nejstříbřitější byla její duše a její hlas byl té duše odezvou a její úsměv byl svitem její duše. Mně to vždycky připadalo, jako by i slovo nenna, jak jsme jí doma říkali, vyvolávalo představy tichounkých stříbrných lesků a zvuků, sotva jsem na ni pomyslel. Ani se mi nechtělo věřit, že stříbřitost jejích vlasů je způsobena věkem; byla mladá a jemná a půvabná, snad se stříbřitá už narodila, jako pohádková víla. Ani jsem si vily jinak nepředstavoval, než jaká byla ona, jak tam tak stála nad čistým ubrusem, čerstvou šlehačkou a stříbrnými lžičkami, třpytícími se v ranním slunci.
Děvčata se už procházela na zahradě, má sestřička, desetiletá Boženka, a Božka, naše sestřenice, která byla u nás na návštěvě, veselá a pohledná sedmnáctiletá dívka. Otec ještě spal, ale slíbil, že za námi na majáles taky přijde, a profesoři s ním rovněž počítali jako s jednou z nejvýznačnějších osobností našeho města. Já, pýcha rodičů, jsem musel být pěkný a čistý a maminka si ještě na schodech odborným okem prohlédla mou toaletu a Mariška za mnou stála s kartáčem a taky tam byla stará chůva Vivi, o které se ještě zmíním. Tu promluvila nenna:
“Děvčata, ustříhněte na zahradě růži a dejte ji Elemérovi do knoflíkové dírky, aby byl hezký.“
Růži mi dala do knoflíkové dírky Božka, velká Božka, a já jsem se docela zblízka díval, jak má pěknou tvář, a místo poděkování jsem se k ní tanečním krokem nachýlil a políbil ji na líčko. To se jí líbilo, ale tvářila se, jako by se zlobila, a rychle si upravila účes. Já jsem se smál se zdravým dětským šibalstvím.
Takové bylo to jitro, prosycené včelím bzukotem a slunečním jasem. César na mě taky dorážel, ten milý pejsek, sotva jsem před ním stačil uchránit své krásné šaty: Všichni mě vyprovodili k vrátkům a dívali se za mnou a já jsem hrdý, čistý, s růžovou náladou šel na majáles.
Tak si na všechno vzpomínám, tak bych mohl popsat celý ten den. Shromažďování na školním dvoře, to slibné a důležité hemžení, jež jako divadelní šum před představením, jako vůně čerstvého tisku v nových knihách vzrušovaly mou duši. Spolužáky, kteří byli upjatí a divní, vymydlení a v nových oblecích, jako by je někdo oloupal a zabalil. Bylo na nich vidět, že teď na den opustí školu a půjdou mezi lidi. Jako tuleni, když vylezou z vody. A taky profesory: Mišku Tangense, který mezi námi postával s veškerou ranní vahou své krvelačné autority. Pana profesora Ernö Kruga, který majáles pořádal; byla to jeho životní ješitnost, nejdůležitější událost v jeho životě za celý rok. Půl roku se na majáles chystal a půl roku se slunil v jeho slávě. A prapor, který darovala ústavu moje maminka. A jak je to krásné, když konečně nastane odchod! A ta procházka po lukách! Slunce pálí, podpaždí nám zchlazují krůpěje potu, cikán hraje, zítra máme volno, kdo by myslel na úkol z latiny! Jdeme.
“Tohle je skvělý les!“ zvolal Pišta Révi, který ještě četl verneovky a vždycky mluvil o chobotnicích a potápěčských zvonech. “V takových lesích číhají kovbojové.“
Popsal bych celý majáles, i všechny hry. To se ví, že se rozbíjely hrnky! A bylo přetahováni a závody v pytlích. Jak byl ten Krausz zase nemotorný! A pak se půl hodiny pokoušel všelijakými řečičkami napravit svou nešikovnost. I pan profesor Kákay, jehož zásadou bylo “zúčastňovat se dětských her“, rozbil jeden džbánek. Já jsem si ve všem počínal obratně a byl jsem šťastný, byl jsem malý účastník velkého štěstí. Má oddaná duše se přímo ztrácela v hravém hemženi. Dítěti se často stává, že se necítí. Občas, když jsem tak seděl v lavici mezi spolužáky, zamýšlel jsem se nad tím, proč jsem právě já mezi mnohými já. Jaké tajemství poutá všechen můj zájem, všechen můj cit právě k tomuto obratnému tělu? Proč ně k tělu mého souseda? Ale nyní jsem nemyslel na nic a má duše se šťastně rozplývala v duši veškerenstva.
Byl to šťastný, šťastný den. A toho dne jsem se měl dovědět všechno!