This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Déry Tibor: Železo a mitra (A kiközösítő in Czech)

Portre of Déry Tibor

Back to the translator

A kiközösítő (Hungarian)


Menekülés Ticinum, a mai Pavia felé

373-ban Krisztus után egy novemberi délután, sötétedés előtt, Ambrus, az aemiliai és liguriai tartományok császári kormányzója hírül vette, hogy Milánó népe püspökének akarná megválasztani. Auxentius, a régi püspök októberben elhalálozván, a székesegyházban tartott választási gyűlésen a nép – egy gyermek csodálatos jeladására elfeledvén pártviszályait – egyhangúan Ambrus mellé sorakozott, s elhatározta, hogy a város püspöki trónját bőkezű és igazságos kormányzójának ajánlja fel. Egy küldöttség s nyomában az egész zsibongó választói gyülekezet tüstént el is indult a kormányzói palota felé.
Miközben Milánó zegzugos, szűk utcái egyszerre megteltek egy egyetértő méhcsalád örvendező zsongásával, s végig a menet fölött az ablakokba kiaggatott száradó lepedők és ingek – melyek mögött már itt-ott kigyulladtak a kis olajlámpák és faggyúgyertyák – vidáman lengedeztek az esti szélben, fehér galambszárny-csattogással kísérve a jókedvű tömeget, a császári kormányzó dolgozószobájában, íróasztala előtt ülve, megdöbbenve hallgatta titkára s írnoka, Timót izgatottan lihegő beszámolóját a székesegyházban lefolyt gyűlésről. A nyitott ablakokon már behallatszottak a mellékutcákból s az árkádok alól kibuggyanó tömeg pajkos üdvkiáltásai, a kormányzói palota előtt dolgozó hatalmas szökőkút pedig lélegzetét visszatartva hirtelen lehalkította köznapi csobogását.
Ambrus, a Treverben, a mai Trierben székelő császári helytartó harmadszülött fia, ez idő szerint harmincnégy éves. Alacsony, vézna termetén hosszúkás koponya ül, arca is, orra is keskeny és hosszú, ajka vastagon kidudorodik; seszínű, ritkás szemöldökei közül pedig a bal, de lehet, hogy a jobb, valamivel magasabban ível a másiknál, azaz a jobbnál, illetve a balnál, ami kissé csodálkozó kifejezéssel ruházza fel meglehetősen nyugtalan arcát. Bőre világvárosiasan sápadt, elutasítja a napfényt, és ritkás rövid szakálla, bajsza is két szín között habozik, hol szőkének tetszik, hol vörhenyesnek. De nagy, mélabús szeme a seszínű szemöldök alatt az indulat pillanataiban, úgy mondják, a pokol igen veszélyes vörös visszfényével telik meg.
Szétterpesztett tenyerével az íróasztal lapjának támaszkodik, s gótikus fejét kissé oldalt hajtva figyeli az íróasztal mögött görnyedten álló, hórihorgas titkárt, kinek sötét arcát s fújtató mellét hat vastag viaszgyertya fénye metszi ki a terem homályából. Deréktól lefelé az íróasztal elfedi a szerény titkár futástól reszkető, sovány lábát. Testtartása ugyan kissé szolgai, a mentegetődzve széttárt karokkal, az előregörbülő, hosszú gerinccel s a verejtékes fénnyel sötét homlokán, de köztudomású róla, hogy véleményének s szavának alattomos súlya van gazdájánál, ki e pillanatban gyakorlatilag szinte korlátlan ura Észak-Olaszország két leggazdagabb tartományának.
– Hogy engem akarnának püspöknek megválasztani? – kiáltja Ambrus magából kikelve. Hatalmasan, sőt édesen zengő hangja, mely feltűnően alacsony termetét meghazudtolva egy egész bazilikát, vagy majdnem egy egészet, be tud tölteni férfias áramával, most még magasabbra száll felháborodásában s rémületében. – Hazudik, titkár úr!
– Uram, sem tolmácsául, sem közvetítőjéül nem szegődtem a gyülekezetnek – feleli a hosszú titkár unalmas, fakó hangján –, pusztán tanúként számolok be az eseményről. Ha uram felindult lelkiállapotában úgy vélné, hogy tanúságom megbízhatatlan, a hamarosan beérkező küldöttség…
– Rövidebben! – kiáltja Ambrus, és keskeny, gótikus feje megreszket dühében. – Hazudik! Ne düllessze rám a szemét! Rövidebben hazudjék!
Milánó ez idő szerint, noha lakossága lélekszámát tekintve kisebb volt Rómánál, a birodalom fővárosánál, kedvező földrajzi helyzeténél fogva mind jelentékenyebb politikai súlyra tett szert; első állomása volt a Rómából Galliába, Spanyolországba, az illíriai tartományokba s Bizáncba vezető elég jó minőségű vagy legalábbis tűrhető utaknak, időleges székhelye a császári kormányzatnak, egyik geopolitikai központja az ibériai félszigettől Britanniáig terjedő hatalmas nyugat-római császárságnak. Egy napsütötte s jól öntözhető síkság közepén épült, melynek gyümölcsösei s örökzöld legelői északon a villa alakú, kétágú Comói-tóig, délen a kéken habzó Pó folyásáig nyújtóztak. Demográfiai felmérések híján ma már sajnos megközelítő pontossággal sem becsülhető fel sem rokonszenves lakosságának lélekszáma s foglalkoztatottsága, sem a környező területek népsűrűsége, éppily kevés adat s emlék maradt a város csodálatos épületeiről. Az egykori cirkuszt, „a nép örömét”, amelyben a lóversenyeket tartották meg, a színházat, az egész városon keresztülhúzódó árnyékos árkádokat, melyek a járókelőket megvédték nyáron a hőség, télen az északi szelek támadásaitól, a kettős városfalakat, azokon túl a villanegyedek palotáit s mauzóleumait, ma már csak néhány rom idézi buzgó igyekezettel, de az emberi képzelet számára aránylag sovány eredménnyel. Ambrus püspökké választása idejéből is mindössze két bazilika emlékét őrzi az édes nép szájhagyománya, s maga a püspök is csak három további templomról emlékezik meg hátrahagyott, jámbor írásaiban.
– Minthogy félős volt – folytatja Timót, sötét színű tunikája alatt egy alig észlelhető gúnyos vállrándítással –, hogy a választási gyűlés felhevült légkörében a katolikusok s az ariánus eretnekek között véres összetűzésre kerül sor…
Ambrus időközben látszólag megnyugszik, jobban mondva begyakorolt államférfiúi fegyelme erőt tesz indulatain, a rémületen s a nyomában kifakadt féktelen haragon. Megizzadt tenyerét lecsúsztatja az asztalról, s megtörli szőke vagy vörhenyes szakállába. – Mért nem ül le, tisztelt barátom? – kérdi csöndesen. – Ülve jobban lehet hazudni. Az ember ülő helyzetben, izmait kényelmesen ellazítva szervezete minden erejét képzelete hasznára fordíthatja. Mért nem foglal helyet?
– Uram – mondja Timót, kissé dülledt szemét az ablak felé fordítva –, már látni a térre kilépő küldöttséget, mely néhány perc múlva meg fog jelenni uram színe elölt.
– Ön tehát azt állítja – folytatja Ambrus igen sápadtan –, hogy a katolikusok s az ariánusok ellentéteiket és gyűlöletüket félretéve, engem akarnának püspöküknek megválasztani?
– Már meg is választották, uram – mondja Timót.
Aemilia és Liguria kormányzójaként, Ambrus egymaga volt felelős a közrendért tartományaiban, hol mind polgári, mind bűnügyi pörökben első fokon egyedül ítélkezett mértéktartó ízlése szerint; reggelenként kancelláriájának magas székén ülve, meghallgatta az eléje járuló pörös felek ocsmányul nyelvelő ügyvédeit, majd asszeszorai segítségével meghozta aránylag megbízható ítéletét, melyet írnokai írásban nyomban át is nyújtottak a mindig elégedetten mosolygó feleknek. Maga ellenőrizte a császári rendeletek végrehajtását, sőt, a bár igazságos, de könnyfakasztó adók behajtását is, a tartományok valamennyi tisztviselője közvetlen felügyelete alatt állt, s bár fél évenként egyszer jelentést tartozott küldeni a mindenkori császári helytartónak, belátása szerint, ha szükségesnek vélte, fölöttese megkerülésével egyenesen a cézárhoz fordulhatott mind kérelmeivel, mind panaszaival. A közigazgatása alá tartozó területen gyakorlatilag élet-halál ura volt minden római polgárnak, rabszolgáiknak és az ott tartózkodó idegeneknek. Harmincnégy éves volt.
– Uram – mondja Timót szemét lesütve –, tisztelt apjaura, Aurelius Ambrosius csak negyvenéves korára kapta meg első kormányzóságát, de már két évvel rá a halhatatlan cézár kinevezte Gallia helytartójának, kezére adva a legfőbb hatalmat a Pireneusi-félszigettől fel Britanniáig s vissza Korzikáig, Szardíniáig és Szicíliáig. Igaz, hogy élete útján semmilyen váratlanul támadt, jámbor népóhajjal nem kellett szembeszállnia.
Ambrus még ki nem hűlt, izzadt tenyerével újra nekitámaszkodik az íróasztalnak, melynek vastag cédrusfalapját a puszta emberi kéz ereje nem repesztheti meg, még csak meg sem reccsentheti, bármilyen súlyos dühvel nehezedik is rá. S hát milyen erő is foglaltathatnék e vézna, jobban mondva kecses testben, amely nevetségesen keskeny lábnyomokat hagy a homokban, s vékony, fehér ujjaival alig bírja megemelni a kormányzói elefántcsont-pálcát? – Alattomos disznó! – mondja titkárának, kinek négyszögletes, sötét homlokáról, halántékáról és széles orráról már felszáradt a futásverte izzadság, és csak dülledt szemei ragyognak a gyertyafényben. – Már megint azt hiszi, hogy kitalálta gondolataimat? Hogyan, még mindig nem adta fel a reményt, hogy kiigazodik agyam tekervényei között?
– Jól tudom – feleli Timót, egy látszólag tisztelettudó főhajtással –, hogy uram gondolkodásának felső, középső és alsó áramlatai vannak, s hogy én legjobb esetben is csak a felső folyamot bírom néha-néha ideig-óráig tekintetemmel követni. Uram, tudom, hogy nemcsak világi előmenetelét félti a jámbor népóhajtól.
– Szóval, püspöküknek akarnának megválasztani? – mondja Ambrus. – Hogy került rá sor?… Röviden!… Rövidebben!
– Az úgy volt – szólal meg Flórián, Ambrus tejtestvére és személyi szolgája –, az úgy volt…
Ambrus hátrafordul. – Te hogy kerülsz ide?
– Az úgy volt – ismétli Flórián kilépve a fal árnyékából, hol mind ez ideig meghúzódott, s együgyű, kövér arcát engesztelő mosollyal a császári kormányzó felé ragyogtatva –, az úgy volt, édes gazdám, hogy miképp a vihar előtti csöndben a tűz és a víz felkészül, hogy összecsapjon, s a kis madarak rémületükben mind elhallgatnak, mielőtt megnyílnék az ég, s a jó és a gonosz elemésztené egymást, úgy a mi Urunk templomában is, hol a bal oldali hajóban a tűz, a jobb oldaliban a víz állt, s már összecsapni készült, egyszerre nagy csönd keletkezett, s egy sóhajtozó felhő szállván el az emberek feje fölött, a felhőben megszólalt egy gyermek, liliommal a kezében, és azt mondá: Ambrus legyen a mi püspökünk!


PublisherSzépirodalmi Könyvkiadó, Budapest,

Železo a mitra (Czech)


ÚTĚK DO TICINA, DNEŠNÍ PÁVIE
Na sklonku jednoho listopadového dne roku 373. našeho letopočtu doslechl se Ambrož, císařský správce provincií Aemilie a Ligurie, že jej Miláňané hodlají zvolit svým biskupem. Krátce po smrti starého biškupa, Auxentia, v měsíci říjnu sešlo se ve velkém chrámu volební shromáždění. A náhle bylo po stranických rozmíškách: poslušen hlasu jakéhosi neznámého dítěte a veden touhou uvidět štědrého a spravedlivého Ambrože zasedat na stolec biskupský, odevzdal všechen milánský lid svůj hlas jemu. Pak zvolili deputaci, která se - následována hlučným zástupem voličů - bez meškání vypravila do správcovského sídla, Ambrožova paláce.
Zatímco to v křivolakých uličkách města bzučelo jako ve včelím úle, zatímco veselý večerní vánek nadouval bílá prostěradla a košile vyvěšené z oken domů, ve kterých už rozžínali olejové kahance a lojové svíce, seděl císařský správce za psacím stolem a ohromeně naslouchal vyprávění svého sekretáře a písaře Timotea. Ten mu, celý zadýchaný, učil průběh zasedání. Z postranních ulic a z arkád sem otevřenými okny už doléhalo pozdravné volání rozjařeného davu, zatímco veliký vodotrysk pod okny paláce jako by zatajil dech a ztlumil své všední šplounání.
Ambrožovi, třetímu synu císařského místodržícího z Treveru, dnešního Trevíru, bylo v té době čtyřiatřicet let. Nevysoké štíhlé tělo neslo protáhlou lebku, i tvář a nos byly dlouhé a úzké, zato rty plné a masité. Levý - nebo snad pravý - oblouk mdle plavého obočí byl lehce povytažen nad svého druha, oblouk pravý - nebo snad levý - což i tak dost neklidné tváři dodávalo poněkud žasnoucího výrazu. Velkoměstsky nevýrazně zbarvená pokožka jako by odmítala sluneční paprsky a řídká brada i knír váhaly mezi dvěma barvami: plavou a rezavou. Ríkalo se však, že ve chvílích rozčílení sálají velké zádumčivé oči nebezpečným rudým odleskem pekla.
Dlaně opřeny o desku psacího stolu, gotickou hlavu nachýlenu ke straně pozoruje Ambrož pokroucenou postavu čahouna Timotea, jehož tmavá tvář a hruď se na temném pozadí místnosti rýsují ve světle šesti tlustých voskovic. Hubené, spěšnou chůzí roztřesené nohy ubohého sekretáře milosrdně kryje psací stůl. Tělo, omluvně roztažené paže, dlouhá nahrbená záda a vlhký lesk tmavého čela - to vše je obrazem servilností, i když je dobře známo, že sekretářovo míněni a slovo má svou váhu u jeho pána, v té době bezmála neomezeného vládce dvou nejbohatších provincií severní Itálie.
“Mne že chtějí zvolit biskupem?“ volá Ambrož, zcela vyvedený z míry. V rozporu s drobnou postavou je sladký a melodický hlas s to zaplnit celou, nebo alespoň bezmála celou baziliku. Teď, ve chvílích rozhořčení a zděšení, zní ještě halasněji: “Vy lžete, pane tajemníku!“
“Pane, nezavázal jsem se shromáždění ani jako tlumočník, ani jako prostředník,“ odpovídá mu nudný, jednotvárný hlas dlouhého sekretáře, “mluvím k vám jen a jen jako očitý svědek. Kdyby vás však vzrušení vedlo k pochybnostem o spolehlivosti mého svědectví, pak vám přece delegace, která sem co nevidět dospěje...“
“Stručněji!“ křičí Ambrož a jeho úzká gotická hlava se třese vztekem, “lžete! Nevyvalujte na mě oči! A lžete-li už, lžete stručněji!“
Ač počtem obyvatel nesrovnatelně menší než hlavní město říše Řím, nabýval Milán v oné době pro svou příznivou zeměpisnou polohu stále více na politické důležitosti; tvořil první zastávku na cestě z Říma do Galie, Hispánie, do ilyrských provincii a Byzance. Byl také dočasným sídlem císařského správce a jedním z geopolitických středisek říše západořímské. Ležel v šluncem zalité a snadno zavodnitelné rovině, jejíž sady a věčně zelené pastviny sahaly na severu až k trojzubé vidlici jezera Como, na jihu k modravým vodám zpěněné řeky Pád. Silnice vedoucí z města byly poměrně dobré, nebo alespoň ne příliš špatné. Chybí bohužel jakékoli demografické doklady z oné doby, proto dnes nemůžeme ani přibližně odhadnout počet a složení milánských obyvatelů ani hustotu zabydlení. Stejně málo dat a podrobnosti se zachovalo o překrásných veřejných stavbách města. Dnes už se jen několik málo zřícenin horlivě, i když marně snaží připomenout nám někdejší potěchu lidu, cirkus, ve kterém byly pořádány koňské dostihy, naši fantazii však vzrušuje stejně málo jako zbytky divadla, po celém městě se táhnoucích arkád, které chránily chodce v létě před úmorným vedrem, v zimě před náporem severních větrů, zbytky dvojitých městských hradeb, vilových čtvrtí, paláců a mauzoleí. Z doby, kdy se Ambrož stal milánským biskupem, se v mysli lidí zachovala už jen vzpomínka na dvě baziliky, a biskup sám se ve svých bohabojných zápiscích zmiňuje jen o třech dalších chrámech.
“Protože se zdálo, že by ve vzrušeném ovzduší volebního shromáždění mohlo lehce dojít ke krvavé srážce mezi katolíky a ariánskými kacíři...“ pokračoval Timoteus a pod tmavou tunikou sotva znatelně trhl s pohrdáním ramenem.
Ambrož se však mezitím zřejmě uklidnil, nebo snad si připomněl své státnické umění a přiměl je nabýt vrchu nad rozčilením, zděšením a náhle vytrysklým hněvem. Zvedl zpocenou dlaň s desky stolu a otíral si pot do plavých nebo snad rezavých vousů. “Pročpak se neposadíte, vážený příteli?“ zeptal se tiše. “Vsedě, se to lépe lže. Když člověk sedí, uvolní si pěkně svaly a může všechnu sílu organismu soustředit na fantazii. Pročpak si nesednete?“
“Pane,“ řekl Timoteus a upíral své trochu vypoulené oči do oken, “pane, deputace už vstupuje na prostranství před palácem, za chvíli se objeví před vámi...“
“Tvrdíte tedy, že katolíci i ariáni zapomněli na nenávist a rozpory a chtějí mě svorně zvolit svým biskupem?“ pokračoval Ambrož s pobledlou tváří: “Ba už zvolili, můj pane,“ řekl Timoteus.
Jako císařský správce Aemilie a Ligurie byl Ambrož jako jediná autorita odpovědný za pořádek ve svých provinciích. V první instanci zde také sám soudil, a to ve věcech občanských i trestních; spoléhaje, na svůj vytříbený vkus, zasedal na vysokém stolci ve své kanceláři a naslouchal tlachům advokátů sporných stran, aby pak za asistence svých přísedících vyslovil poměrně spolehlivý rozsudek. Ten byl okamžitě vyhotoven písemně a předán vždy spokojeným a úsměvným stranám. Ambrož osobně bděl nad řádným plněním císařskích nařízení, ba i nad vymáháním daní, spravedlivých sice, ale vhánějících dlužníkům slzy do očí. Úředníci obou provincií podléhali do jednoho jeho přímému dozoru, a ač byl povinen podávat císařskému místodržícímu vždy po půl roce hlášení, mohl se dle vlastní libovůle klidně obejít i bez svého nadřízeného a obrácet se přímo na císaře, a to jak s žádostmi, tak i se stížnostmi. Na území, které spravoval, byl tedy skutečným pánem nad životem a smrtí občanů říše, otroků a cizinců. Bylo mu čtyřiatřicet let.
“Pane,“ řekl Timoteus se sklopenými zraky, “váš vážený otec, Aurelius Ambrosius, získal úřad císařského správce, teprve když dovršil čtyřicátý rok; a už o dva roky později jej nesmrtelný césar jmenoval galským místodržícím; čímž vložil do jeho rukou všechnu moc od pyrenejského poloostrova až nahoru po Británii a zpátky až po Korsiku, Sardinii a Sicílii. Pravda... jeho životní cestu nepřekřížilo nic neočekávaného, nemusel bojovat s přáním svého bohabojného lidu!“
Ambrož stále ještě nenabyl ztraceného klidu. Zpocenou dlaní se teď znovu opírá o psací stůl, jehož tlustou desku z cedrového dřeva nemůže rozdrtit, ba ani naštípnout síla lidské ruky, byť na ni dopadla v sebeprudším hnutí mysli. A jaká síla může být skryta v tomto hubeném, nebo snad - lépe řečeno - útlém lidském těle, jehož nohy zanechávají v písku až směšně úzké stopy, jehož štíhlé bílé ruce sotva stačí unést správcovskou slonovinovou hůlku! ,Poťouchlý nestoudníku!“ vzkřikne na svého sekretáře, na jehož hranatém tmavém čele, spáncích a širokém nosu už oschl za překotného běhu vyvstalý pot. Jen vypoulené oči se lesknou ve světle svic. “To už jste zase přesvědčen, že jste uhodl, co si myslím? Což jste se stále ještě nevzdal naděje, že se vám podaří proniknout do závitů mého mozku?“
“Vím dobře, že vaše myšlenky proudí vrchní, střední a spodní vrstvou, pane, a je mi jasné, že se mi jen v nejlepším případě, zřídkakdy a i to jen nakrátko může podařit sledovat alespoň vrchní vrstvu,“ uklání se Timoteus zdánlivě poníženě, “vím, že se zbožného přání svého lidu nelekáte jen z důvodů světského prospěchu.“
“Tak oni mě tedy chtějí zvolit biskupem...“ přemítá Ambrož. “Jak k tomu došlo... ? Mluvte stručně... Stručněji...“
“To bylo tak,“ ozve se Florián, Ambrožův soukojenec a sluha, “to bylo tak, že...“
“Kde ty se tu bereš?“ obrací se k němu Ambrož.
Florián vystoupil ze stínu zdi, ve kterém se po celou dobu skrýval, a s omluvným úsměvem otáčí rozzářený úplněk přihlouplé tváře k císařskému správci. “To bylo tak, drahý pane,“ opakuje, “jako když se v tichu před bouří hotoví oheň ke střetnutí s vodou a ptáci zděšeně zmlkají dřív, než se otevřou nebesa a Dobro a Zlo se vzájemně začnou stravovat. Tak i nyní v chrámu božím plápolal v levé lodi oheň a v pravé hučela voda a ve chvíli, kdy se oba živly už už měly smísit, nastalo náhle veliké ticho, nad hlavami lidí proplouval obláček jako vzdech a na něm se vznášelo děcko se stvolem lilie v ruce. A dítě pravilo: “Ambrož nechť je naším biskupem!““


PublisherOdeon, Praha
Source of the quotation7-12

minimap