Bezruč, Petr: A bányász (Horník Magyar nyelven)
|
Horník (Cseh)Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, pod Polskou Ostravou kopu.
Kahan mi zhasíná, do čela padly zcuchané vlasy a slepené potem, octem a žlučí se zalévá oko, ze žil a z temena lebky se kouří, zpod nehtů červená lije se krev, já kopu, já pod zemí kopu.
Široké kladivo do štoly vrážím, na Salmovci kopu, já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.
Při Godule má žena mrzne a vzdychá, na klíně hladová robata pláčou, já kopu, já pod zemí kopu. Srší to ze štoly, srší to z očí, já v Dombrové kopu, v Orlové kopu, na Porembě kopu a pod Lazy kopu.
Nade mnou nad hlavou kopyta duní, grof jede dědinou, komtesa ručkou pohání koně a směje se růžovou tváří..
Já kopu, já motyku zdvíhám, má žena zsinalá do zámku jde, chleba chce, v prsou kdy vyschlo jí mléko.
Dobrého srdce je pán, z žultého kamene je jeho zámek, pod zámkem hučí a láme se Ostravice. Před branou černé dvě suky se mračí.
Na co šla do zámku prosit a žebrat? Roste rež na poli panském pro horníka robu? Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.
Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch, až mne ráz ze štoly vytáhnou mrtva? Můj synek dál bude kopat a kopat, na Karviné kopat, a děvuchy - co bývá z hornických děvuch?
Což kdybych tak jednou prokletým kahanem do štoly mrštil, sehnutou do výše narovnal šíji, levici zaťal a vykročil přímo, půlkruhem od země k obloze vzhůru kladivo zdvihl a jiskřící oči tam pod božím sluncem?
|
A bányász (Magyar)Én ások, én a föld alatt ások, mint kigyó szikrázó bőrét, bálványokat fejtek, ások, lengyel Ostrava alatt ások.
Mécsem kialvóban, homlokomba hullt izzadságtól csomós, megkuszált hajam, szemem elönti ecet és epe, erem s koponyám teteje füstölög, körmöm alól piros vér csereg, én ások, én a föld alatt ások.
Széles csákányom az érbe vágom, ások a Salmovkán, én Rychvaldban ások és Pjetvaldban ások.
Az asszony Godula mellett fázik és jajgat, éhes gyermekek sírnak ölében, én ások, én a föld alatt ások. Szikrázik az ér, szikrázik a szem, én Dombrován ások, én Orlován ások, Porembán ások és Lazy alatt ások.
Fejem fölött lovak patája dübörög, a gróf jár a falun, kezével hajtja a lovat a grófné, rózsálló arca nevet.
Én ások, emelem a csákányt, az asszony sápadtan a kastélyba megy, kenyeret akar, emlejéből kiszáradt a tej.
Az úr jószívű, a kastély sárga kő, a kastély alatt az Ostravica megtörik dörögve. A kapuban két fekete nőstényeb morog.
Miért ment a kastélyba kérni, kunyorálni? Terem-e rozs úr mezején bányász gyermekének? Én Hrušovban ások és Michálkovicében.
Mi lesz fiaimból, mi lesz lányaimból, ha holtan hoznak majd a föld alól? Fiam tovább fog ásni és ásni, Karvinban ásni s a lányom - mi a bányászlányok sorsa?
Hát ha egyszer belevágnám mécsem az aknába, kiegyenesítném görnyedő nyakam, összeszorítnám balkaromat s kilépve egyenest, félkörben a földtől az égig fölemelném csákányom és szikrázó szemem ott az isteni nap alatt?
|