Heine, Heinrich: Lorelei (Loreley Cseh nyelven)

Ich weiß nicht, was soll es bedeuten,
Daß ich so traurig bin;
Ein Märchen aus alten Zeiten,
Das kommt mir nicht aus dem Sinn.
 
Die Luft ist kühl und es dunkelt,
Und ruhig fließt der Rhein;
Der Gipfel des Berges funkelt
Im Abendsonnenschein.
 
Die schönste Jungfrau sitzet
Dort oben wunderbar,
Ihr goldnes Geschmeide blitzet,
Sie kämmt ihr goldnes Haar.
 
Sie kämmt es mit goldnem Kamme,
Und singt ein Lied dabey;
Das hat eine wundersame,
Gewaltige Melodey.
 
Den Schiffer, im kleinen Schiffe,
Ergreift es mit wildem Weh;
Er schaut nicht die Felsenriffe,
Er schaut nur hinauf in die Höh'.
 
Ich glaube, die Wellen verschlingen
Am Ende Schiffer und Kahn;
Und das hat mit ihrem Singen
Die Loreley getan.

Já sám nevím proč, co to značí,

že jsem ta zamyšlen;

ta prastará pověst k pláči

mě týrá po celý den.

Vzduch ochladl, už se stmívá

a tiše plyne Rýn;

zář slunce dohořívá

a na hory pad’ stín.

Na skále sedí panna,

má démantový pás,

je celá ošperkovaná,

češe si zlatý svůj vlas.

Má zlatý hřeben v hlavě,

češe se, zpívá si,

zpívá tak dojímavě,

co zpívá, ach, co asi?

Lodník je dojat tím zpěvem,

ten zpěv ho tak ošálí,

že, upoután luzným zjevem,

si nevšimne úskalí.

Vír loďku podemílá,

už nahnul se její kraj;

to všechno způsobila

svým zpěven Lorelei.