Shakespeare, William: II. Sonet (II. Sonnet Cseh nyelven)

When forty winters shall besiege thy brow
And dig deep trenches in thy beauty’s field,
Thy youth’s proud livery, so gaz’d on now,
Will be a tatter’d weed, of small worth held:

Then being ask’d, where all thy beauty lies,
Where all the treasure of thy lusty days,
To say, within thine own deep-sunken eyes,
Were an all-eating shame and thriftless praise.

How much more praise deserv’d thy beauty’s use,
If thou couldst answer ‘This fair child of mine
Shall sum my count, and make my old excuse,’
Proving his beauty by succession thine!

   This were to be new made when thou art old,
   And see thy blood warm when thou feel’st it cold.

Čtyřicet Zim až oblehne tvou hlavu,
zákopy zbrázdí polnosti tvé krásy,
honosnou livrej mladistvého stavu
promění v cáry, v nuzný plevel, klasy:

Pak na dotaz, kam krása tvá se klidí,
kam pokladnice jarých dnů, jich moc;
co říct, ať v zapadlých tvých očích slídí
po kradmém studu, z nemístných již poct.

Však, o co víc, uznání náleží ti,
pokud lze odvětit, v dítěti mém
dlí součet můj, a za mne vypoví ti,
on, krásy dědičné, je důkazem.

    Tak, nové, po staru, má vzejít z tebe,
    a hřát tvou krev, než ztuhne, když už zebe.