Shakespeare, William: VII. Sonet (VII. Sonnet Cseh nyelven)

Lo in the orient when the gracious light
Lifts up his burning head, each under eye
Doth homage to his new-appearing sight,
Serving with looks his sacred majesty,

And having climbed the steep-up heavenly hill,
Resembling strong youth in his middle age,
Yet mortal looks adore his beauty still,
Attending on his golden pilgrimage:

But when from highmost pitch with weary car,
Like feeble age he reeleth from the day,
The eyes (fore duteous) now converted are
From his low tract and look another way:

   So thou, thy self out-going in thy noon:
   Unlooked on diest unless thou get a son.

Hle v Orientu, když tvář pozvedne
světlo zářné, všech ponížených zrak
koří se mu, a vzhůru pohlédne,
s obdivem, majestátu na zázrak,

pak, když na vrchol nebes vyšplhá,
jak statný mladík, vypínaje sil,
smrtelných zraků dál svůj průvod má,
eskortu k tažení, co vyzlatil:

Až, s vrcholu, svou káru trmácí,
jak slabý stařec, dnem již umlácen,
dav (dříve dbalý) oči odvrací,
úpadkem jeho slávy znechucen:

    Tak ty, co vycházíš do poledne,
    bez s’nka zemřeš-li, kdo pohlédne.