Baudelaire, Charles: Podzimní zpěv (Chant d'Automne Cseh nyelven)

I

Bientôt nous plongerons dans les froides ténèbres;

Adieu, vive clarté de nos étés trop courts!

J'entends déjà tomber avec des chocs funèbres

Le bois retentissant sur le pavé des cours.

Tout l'hiver va rentrer dans mon être: colère,

Haine, frissons, horreur, labeur dur et forcé,

Et, comme le soleil dans son enfer polaire,

Mon coeur ne sera plus qu'un bloc rouge et glacé.

J'écoute en frémissant chaque bûche qui tombe

L'échafaud qu'on bâtit n'a pas d'écho plus sourd.

Mon esprit est pareil à la tour qui succombe

Sous les coups du bélier infatigable et lourd.

II me semble, bercé par ce choc monotone,

Qu'on cloue en grande hâte un cercueil quelque part.

Pour qui? - C'était hier l'été; voici l'automne!

Ce bruit mystérieux sonne comme un départ.

II

J'aime de vos longs yeux la lumière verdâtre,

Douce beauté, mais tout aujourd'hui m'est amer,

Et rien, ni votre amour, ni le boudoir, ni l'âtre,

Ne me vaut le soleil rayonnant sur la mer.

Et pourtant aimez-moi, tendre coeur! soyez mère,

Même pour un ingrat, même pour un méchant;

Amante ou soeur, soyez la douceur éphémère

D'un glorieux automne ou d'un soleil couchant.

Courte tâche! La tombe attend - elle est avide!

Ah! laissez-moi, mon front posé sur vos genoux,

Goûter, en regrettant l'été blanc et torride,

De l'arrière-saison le rayon jaune et doux!

I.

Buď sbohem, jase let, ach, příliš krátkých, věru!
Již brzo vplujeme do temnot mrazících!
Již slyším polena v dvůr padat za večerů
a hudbou pohřbů znít na mokrých dlaždicích.

V mé bytí truchlivé se vplouží průvod zimy:
hněv, záští, hrůza, děs a dřina za dnů zlých.
Mé srdce ztuhne v led a zvolna zkamení mi
jak slunce, rudnoucí v svých peklech polárních.

V můj vyděšený sluch se rachot dřeva vkrádá.
Ne, není hlušších ech při stavbě šibenic!
Má duše je jak věž, jež podlomena padá
po ranách beranu, jenž buší stále víc.

Tím hřmotem kolébán, já slyším v divém letu
kdes rakev zatloukat... Však komu, komu z nás?
- Je vlídné léto pryč; teď přísný podzim je tu!
Jak odjezd smutně zní ten tajuplný hlas.

II.

Mám rád svit zelený, jenž z vašich očí září,
však dnes mně hořkne vše, vy sladká krásko má!
Mně slunce nad mořem nic nenahradí v záři,
ni vaše láska, krb a modrá alkovna.

a přec mne milujte, mé srdce, buďte matkou
i nevděčníkovi zlých uštěpačných rtů!
Má sestro, milenko, ach, buďte něhou krátkou
slavného podzimu či slunce v západu!

Váš úkol krátký je! Hrob čeká, chtivě zeje!
Mé čelo položit v svůj klín dnes nechte mě,
bych s létem bělostným se loučil za naděje
a chutnal žlutý třpyt dní z konce jeseně!