Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Krúdy Gyula: Červený dostavník (Utazás a vörös postakocsin Cseh nyelven)

Krúdy Gyula portréja

Utazás a vörös postakocsin (Magyar)

A legbarátságosabb pesti ház

Madame Louise írónő volt. Írt verseket, elbeszéléseket (a Kökörcsinek-re mindnyájan emlékezhetünk, akik a szalonjában helyet foglaltunk), Séveigné asszony volt pompás leveleiben, amelyeket írókhoz és művészekhez intézett (olykor tizenkét oldalon s mindig asszonyi gráciával és költői lendülettel írván), máskor George Sand volt, amint férfias kalapban és lovagcsizmában a Vigadó-beli álarcosbálba ment, míg otthon Madame Pompadour volt – sajnos, a jó Lajos már nem élt ez idő tájt.
Madame Louise (igazi nevén: Srottis Vilma) az utolsó romantikus nő volt Pesten. Született egy kis dunántúli faluban, ahol nagyatyja birodalmi lovagságára és teleszkópusára volt büszke, anyja – à la Romantique – színésznőnek szökött el a háztól, míg atyja valamely messzi csehországi garnizonban a császárt szolgálta. Nagyapó mindig a csillagokat vizsgálta, vagy címerét tartotta rendben, Vilma a parasztgyerekekkel verekedett vagy Corinna-t olvasgatta a lugasban, s így tizenhat esztendős lett, franciául tanult, hárfát és éneket, atyja hazaküldött, kivénült huszárja megtanította lovagolni, februárban egy szakasz ulánust helyeztek a faluba, s mire május lett, Vilma az ablakon át megszökött a kapitánnyal a nagyapai házból. S virágárusnő lett Pesten.
A régi regényeket írták ilyenformán, s higgyünk az íróknak, hogy csakugyan voltak ilyen nők, ilyen emberek, hárfák, lugasok, májusi éjszakák, megszökő kisasszonyok. Manapság úgy hangzik már ez, mint az ódon, padlásra helyezett spinét elpattanó húrjának zöngése, s odakünn holdvilágos éjfél van. A régi kerten imbolyogva mennek át letűnt idők nagyszerű asszonyainak árnyékai, a kastély tornya fénylik az éjszakában.
Lehetséges, hogy a régi asszonyok mások voltak, mint a maiak. Egy részüket szentségtartóban őrzi az emlékezet, mintha egyebet sem tettek volna a férfiak, mint imádásukra az oltárhoz járultak, és sem hajuknak, sem szájuknak nem volt ingerlő illata. Más részük – köztük a nagyszerű Madame – a legkalandosabb életpályán bolyganak végig. Az írók is okai voltak e dolgoknak és a történelem. Az aranykehelyben üldögélő asszonyok (akiket kiterjedt család rajongva szeret, férj és gyermek imád) elolvasták az írók munkáit, a történelmet, és csöndesen mosolyogtak a bohóságokon. A Louise asszony fajta nők pedig azon törték fejüket, hogyan lehetne Pompadour úrnő életét megismételni. A „bécsi táncosnő” lenge szökéseiről még bővebben beszélnek az öregasszonyok, a „kaméliás hölgy” megríkatja a világ minden könnyelmű teremtését, Musset Alfréd sorsa és a sánta lord növelik a romantikát: valóban nem is csoda, hogy a regényeskedő nők könnyű szível szöknek el az apai háztól. Igen tisztes öreg asszonyságok üldögélnek manapság a kályha mellett, akik hajdanán a világért sem szerettek volna egyebek lenni, mint „kaméliás hölgyek”.
Tehát Madame a virágot árulta egy kis Szervita téri üzletben, de este regényeket írt és olvasott. Azonkívül mindennap hosszú levelet váltott Fritzcel, az ulánus kapitánnyal (amely szokását mindvégig megtartotta). Madame szép volt, ifjú volt, mint költők műveiben olvashatjuk, a legszebb nő volt Pesten. Nemes alakja mint egy fiatal szarvasé, és térdig érő barna haja sátorként fedte; szeme tündöklő, tiszta és érzelmes, lába kicsiny, és derekát egy gyermek átölelhette; homlokán méla bánat, amely megnemesítette arcát, mint a kazáni Mária arcképe. A grófok és hercegek akkor még személyesen jártak a virágosboltokba, mert romantikus emberek voltak. Madame, midőn másodszor „elbukott” – milyen regényesen hangzott ez valamikor! –, egy antik jellemű, nagyon katolikus és nemes gondolkozású gróf pártfogásába került, akiben a nemzet és a bécsi udvar a legközelebbi hatalmas államférfiút szerette látni.
A nemes gróf mindent komolyan vett az életben.
Elsősorban a vallást tisztelte. Szent Lajos és lovagjai tanulhattak volna Ferdinánd gróftól. Hívebb gyermeke nem volt nála az anyaszentegyháznak. Őszinte, középkoriasan magas szárnyalású áhítat csengett hangjában, midőn a mennyet s szentjeit említette.
– Louise, légy vallásos – mondta rajongó hittel. – A vallás minden. Az élet nem üthet szíveden annyi sebet, hogy a vallás meg ne gyógyítana. S bűnbocsánatra mindig számíthatsz.
Másodsorban atyját, a nyugalmazott császári minisztert tisztelte Ferdinánd.
– Amíg atyám él, senkinek sem szabad megtudni, hogy mi ismerjük egymást. Légy hű és becsületes. Én gondoskodom jövődről.
Harmadszor a császár és a nemzet laktak az antik főúr szívében. De ezekről ritkábban beszélt Louise-nak, mert nem tartotta Louise-t még érettnek e nehéz dolgok megértéséhez. Politikában, közszereplésben elfáradva, bekopogtatott a kis lakásba, amelyet Louise-nak bérelt, és fejét a nő ölébe hajtotta.
– Beszélj nekem gyermekségedről – mondta.
Szerelemről, vad ölelkezésekről vagy orgiákról, amelyek a maîtresse-lakások selyemfüggönyei mögött lejátszódnak, ahogy a világon a legtermészetesebb dolog: alig volt szó. A gróf mindig oly nemes előkelőséggel állott Louise előtt, mint egy márványoszlop az Akropoliszon, fennköltsége, tisztasága pedig azon szent asszonyok áhítatát ébresztette föl a kaméliás hölgyben, akik látszólag ok nélkül járnak és térdepelnek Szent György képe előtt a búcsújáró helyeken.
A keresztes vitéz volt Madame szerencséje. A szent férfi okozta, hogy Louise nem züllött el a város forgatagában, s még azután is, sok évig nemesen, szinte fennkölten gondolkozott, holott csak maîtresse volt, és semmi más.
Kár, hogy a fűszeres ételek és a mindent kiszimatoló pletyka nem engedték meg Louise asszonynak, hogy szent asszony módjára fejezze be életét. A nemes gróf túlságosan elmerült a politikába, az eszményeket komolyabban vette, mint a valóságot, és a kis fészek, hol a falon antik feszület volt s rózsafüzér a párna alatt, mint egy katolikus hercegnő szobájában, mind gyakrabban nélkülözte a gróf jelenlétét. A vallás körül bajok voltak ez idő tájt az országban, Szent Lajos lovagja hét- és hónapszámra küzdött az anyaszentegyház mellett a porondon. A szemita fajta, amely még nem régóta vetette le sárga köntösét, a pénzkölcsönzésen kívül újabb jogokat akart. Johannes Huss és Hieronymus Savonarola szélbe szórt hamvai föltámadtanak, és Bethlen Gábor hajdúi csapkodták az asztalt az alsóházban Sem fiai szabadságáért. A gróf reggeltől estig páncélban volt, Tankréd módjára küzdőt• az egyház ellenségeivel, éjjel víziói voltak a nemzet és a korona elpusztulásáról. „Imádkozzál?” – írta minden levelében az elhagyatott kis Louise-nak, akit egy nagy műveltségű, de elszegényedett bárónő társaságában csakhamar külföldi utazásra küldött, mert Sem tollforgatói, a mérgezett nyilakkal lövöldöző ifjú harcosok már csaknem eljutottak a kis fészekig, hogy e rózsaszínű bástyánál támadják meg a nemes Tankrédet.
A „Bayerischer Hof” ebédlőasztalánál – az ábrándos Münchenben – két magyar főúrral ismerkedett meg Louise. Az urak a gróf barátai voltak, s természetesen gondjaikba vették barátjuk barátnőjét. 



KiadóUtazás a vörös postakocsin, p. 61-63., Szépirodalmi Könyvkiadó, Budapest, 1987

Červený dostavník (Cseh)

Nejvlídnějsí peštský dům

 

Madam Louisa byla spisovatelka. Psala básně, povídky (na její Kökörcsiny se pamatujeme všichni, kdož jsme sedávali u ní v salónu), ve svých nádherných dopisech, adresovaných literátům a umělcům (psaných někdy na dvanácti stránkách a vždy s ženskou graciózností a básnickým rozmachem), byla paní Sévigné; jindy, když si vyšla na maškarní ples do reduty v klobouku pánské fazóny a v jezdeckých botách, byla George Sandovou, kdežto doma bývala Madame de Pompadour; bohužel, hodný Ludvík tou dobou už nežil.
Madam Louisa (vlastním jménem Vilma Srottisová) byla poslední romantickou,ženou v Pešti. Narodila se v malé zadunajské vesničce, kde se pyšnila říšským rytířstvím a teleskopem svého dědečka, její matka - á la romantique - utekla z domova, aby se stala herečkou, a její otec sloužil císaři v kterési vzdálené garniz6ně v Cechách. Dědeček věčně pozoroval hvězdy-nebo si leštil erb, Vilma se prala s vesnickými dětmi, případně si čítávala v besídce Corinnu, až dosáhla šestňkti let, učila se francouzsky, hrát na harfu a zpívat; vysloužilý husar, jehož si otec poslal domů, ji naučil jezdit na koni; v únoru se utábořila ve vsi četa hulánů; a néž nastal máj, Vilma utekla oknem dědečkova domu s kapitánem. A stala se prodavačkou květin v Pešti.
Staré romány se psávaly podobné a věřme jejich autorům, že opravdu existovaly takové ženy; takoví lidé, harfy, besídky, májové noci, prchající slečny... Dnes už to zní jako zavzlyknutí prasklé struny starodávného, na půdu vyhoštěného spinetu, když venku panuje měsíční půlnoc. Starou zahradou se míhají stíny bájných žen minulých dob, věž zámku se třpytí do noci.
Možná že někdejší ženy byly jiné, nežli jsou dnešní. Jedny paměť uchovává ve svatostánku, jako by muži nebyli dělali nic jiného než je zbožňovali na oltáři a jako by jejich vlasy ani jejich rty nevábily dráždivou vůní. Jiné - mezi nimi naše velkolepá madam - prolétnou tu nejdobrodružnějšf životní dráhu. Za to mohou jak spisovatelé, tak historie.
Ženy usazené ve zlatých kalíšcích (ženy, pro něž láskyplně horuje počestná rodina a manžel a děti je zbožňují) si také přečtou díla spisovatelů i dějiny, ale tiše se usmějí jejich pošetilostem. Kdežto ženy druhu paní Louisy si začaly lámat hlavu, jak by bylo možné zopakovát život vznešené paní Pompadour. O vzdušných útěcích „vídeňské taněčnice" toho staré dámy dosud hodně napovídají, „dáma s kaméliemi" dojme až k pláči všechna lehkomyslná stvoření světa. Osud Alfreda Musseta a kulhavého lorda zvyšují romantiku: opravdu není žádný div, že romantizujfcf ženy s lehkým srdcem utíkají z otcovských domů. Dnes sedávají u kamen velice ctihodné paní; které kdysi netoužily po ničem jiném na světě než se stát „dámou s kaméliemi".
Madam tedy prodávala květiny na Náměstí servi ů, ale večer psala romány a četla. Kromě toho si denně vyměňovala dlouhé dopisy s Fritzem, s oním hu lánským kapitánem (a tento zvyk si zachovala až dokonce). Madam byla krásná, byla mladá; jak se můžeme dočíst v dílech básníků, byla nejkrásnější ženou v Pešti. Měla ušlechtilou postavu laně a její hnědé vlasy, sahajfcf po kolena, ji halily jako stan; oči zářivé, jasné a plné citu, nožky malé a kolem pasu ji mohlo obejmout i dítě; čelo i tvář ji zušlechtoval tklivý žal, takže působila jako portrét kazaňské Panenky Marie. Grófové a knížata tehdy ještě navštěvovali. květinářství sami, protože to byli romantičtí páni. Madam, poté co „padla" podruhé - j ak románově to kdysi znělo! - získala ochranu velice katolického hraběte šlechetného smýšlení a antického charakteru, v němž jak národ, tak vídeňský dvůr svorně spatřovaly příštího mocného státníka.
Šlechetný hrabě bral v životě všechno vážně. Především ctil náboženství. Ludvík Svatý a jeho rytíři se mohli od hraběte Feřdinanda poučit. Církev svatá neměla věrnějšího ducha nad něho. Upřímná, středověkým způsobem vzletná zbožnost zaznfvala v jeho hlase, kdykoliv hovořil o nebi a jeho svatých. „Louiso, buď zbožná," nabádal ji s nadšenou vfrou. „Náboženstvf je všechno. Život ti nemůže zasáhnout srdce toliká ranami, aby je náboženství nezahojilo. A vždy můžeš; počítat s odpuštěním hříchů."
V druhé řadě., ctil-. Ferdinand svého otce, penzionovaného císařského ministra.
„Pokud můj oteč žije, nikdo se nesmí dozvědět, že my dva se známe. Buď věrná a čestná. Já se postarám o tvou budoucnost."
Za třetí se v srdci antického magnáta usfdlili císař a národ. Ale o těch promlouval k Louise jen zřídka, protože ji nepovažoval za dostatečně zralou k pochopení těchto těžkých problémů. Znaven politikou a veřejným vystupováním klepal u malého bytu, ktery' pro Louisu najal, a pak sklonil hlavu do jejího klína. „Vyprávěj mi o svém dětství," říkal.
O lásce, o divokém objetí nebo orgifch, které se odehrávají za hedvábnými záclonami v bytech metres - což je to nejpřirozenějšf na světě -sotva padlo slovo. Hrabě vždy stával před Louisou s tak ušlechtilou vznešeností, jako mramorový sloup na Akropoli; jeho patos a čistota vzbuzovaly v dámě s kaméliemi zbožnost oněch svatých žen, které zdánlivě bez důvodu putují na poutní mfsta a kleči před obrazem svatého Jiří.
Křižácký rytíř byl pro madam štěstfm. Svatý muž způsobil, že Louisa se ve viru města nezkazila a ještě dlouho, po mnoho let smýšlela ušlechtile, takřka vznešeně, třebaže nebyla ničím jiným než pouhou metresou.
Škoda že kořeněná j ídla a všetečné klepy nedovolily paní Louise, aby skončila život po způsobu svatých žen. Šlechetný hrabě se příliš pohřížil do politiky, pojímal ideály vážněji než skutečnost, a proto hnfzdečko, kde na stěně visel starobylý krucifix a pod polštářem odpočfval růženec jako v komnatě katolické kněžny, stále častěji postrádalo jeho přítomnost. Tou dobou vznikly v monarchii nesnáze kolem náboženství; rytíř Ludvíka Svatého zápolil po týdny a měsfce na kolbišti za svatou církev. Semitská rasa, která teprve před nedávnem odložila žlutý plášt, domáhala se kromě práva půjčovat penfze i dalších práv. Popel Jana Husa a Girolama Savonaroly, hozený do větru, se vzkřísil a hajdukové Gábora Bethlena bušili v Dolnf sněmovně do stolu za svobodu synů Sema. Hrabě byl od rána do večera v plné zbroji. Bojoval s nepřáteli církve jako Tankred, v noci míval vize o zániku národa a koruny. „Modli se!" psával v každém dopise opuštěné malé Louise, kterou záhy poslal v doprovodu velmi vzdělané, ale zchudlé baronky na zahraniční cestu, ježto Semovi šmokově, mladí bojovníci, střílejfcí otrávenými šípy, už téměř dospěli až k hnfzdečku, aby šlechetného Tankreda napadli u této růžové bašty.
U jídelního stolu Bayerischer Hofu - v zasněném Mnichově - se Louisa seznámila se dvěma madarskými magnáty. Pánové byli přátelé jejího hraběte a přirozeně se ujali přítelkyně svého přítele.
Nikdy nepošflejme svou přítelkyni samotnou, nebo třeba i s dámským dozorem do zahraničí, ale snad ani do sousední ulice.
Manželka je zářivou hvězdou řádu na diplomatickém fraku, zmizí-li, vzápětí ji pohřešíme. Milenka je však jen roztomilé žužu na řetízku u hodinek, chodfme bez něho třeba dlouho a ani si nevzpomeneme, kde jsme je ztratili.
Obá další .přátelé pak otevřeli Louise před jejfma užaslýma-očima velký svět, skvělé večery v operách, pohádkovou nádheru pařížských plesů, apartmá s koupelnou v. : Grandhotelu a mámivé ovzduší kasina v Monte Cařl'. Expresní vlaky jezdi po hlavních tratích Evropyrychle, ale Louisino chápání, její myšlenkový svět se rozevřel ještě rychleji. Velký svět - který dosud znala jen z románů - vytvořil z někdejší.



Az idézet forrásaČervený dostavník

minimap