Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Tandori Dezső: Zpět do nebe (Vissza az égbe Cseh nyelven)

Tandori Dezső portréja

Vissza a fordító lapjára

Vissza az égbe (Magyar)

       Albert Langlois chlochard emlékériek

E szövegnek szereplője nincs; mintha képzeletünk teljesen sík, üres színpadának
egyik sarkában ülve mondaná el mozdulatlanul, majd egyszerre felugorva és gyors léptekkel fel–le járva VALAKI.


– – – Nem volt itt, nem volt itt még az előbb!
Ez a harmadik kis kiemelkedés
az előbb még nem volt itt. És most
itt van alattam. Itt állok rajta egymagaságban a másodikkal. Egymagaságban! Képtelenség.
Hiszen a másodikat akkor
fedeztem fel, ahogy leléptem
róla. Ide, ahol most állok. Ahonnan
el sem mozdultam azóta. És most: egymagaságban –
Magasabban! A második alig volt
Öt-hat ujjnyi magas, és most már
legalább arasznyi magasságban állok.
S ahogy lelépek, nagyobbat zöttyenek, mint
mikor a másodikról leléptem. És itt
a negyedik. Pár ujjnyi alattam. Lehet akkora, mint az
első. Vagy a második. Nem. Ez a negyedik nem
volt itt. Nem lehetett.
A második kúpról még teljesen gyanútlanul léptem tovább.
De a harmadikról – igazán megnéztem,
hová teszem a lábam. Igyekeztem
egészen gyanútlanul, szórakozottan lelépni róla, hogy
jól érezzem a zöttyenést, hátha csak a szemem
káprázott annyira mégis hittem a szememnek, hogy
jól megnézzem, hova , éreztem a zöttyenést: nagyobb
volt, mint a másodikról lelépve,
de semmi nem volt itt, jól megnéztem: semmi nem volt
itt, ahol most a negyedik kúpon állok,
legalább másfél arasznyi magasságban.
Már magasabban, mint a harmadik kúp.
Nem – volt – itt – semmi!
– – –Nem, nem fülelek, nem hallgatózom: vajon
hallani–e a hirtelen beállt
csendben a növekedés zaját –
Sík volt a felszín, akárcsak ezen a két tenyérnyi helyen, ahova most léptem, ahol már
zajtalanul emelkedem is az ötödikkel. Egyhelyben állok és emelkedem.
Sík volt a felszín, sík, sík, mint mindenütt köröskörül:
sík, tágas és üres.
Mint most is mindenütt – ezt az öt,
ezt a – hat
vakondtúrást kivéve. Az első
még alig üt el a felszíntől. De a hatodik
itt alattam már most magasabb a harmadiknál.
Pedig ott milyen hosszan álltam!
– – – Mikor a futás abbamaradt
s először álltam meg,
talán nem néztem körül alaposan: nem vettem észre az elsőt.
Lehet, hogy ott volt már, megbotolhattam volna benne,
de csak fölléptem rá épp. Miért ne. Egy-két ujjnyi,
lapos kis kiemelkedés a köröskörül
teljesen sík felszínből. Megálltam. Lábfejek
szorosan egymás mellett.
Továbbléptem. Egyet. Megálltam. Lábfejek – –
akkor álltam a másodikon. Ahogy visszanézek:
alig kúp-alakú még. Elsiklana felette a tekintet,
ha nem egy egész sor kanyarogna már.
Mert a többiek fokozatosan
kiemelkednek. Tucatnyi is talán. Némelyik alacsonyabb, mint az előtte lévő, mert
hamarabb leléptem róla, és mihelyt lelépek,
nem növekszik tovább egyik sem. És ezen
a tizenvalahány kúpon kívül
nem növekszik semmi. Köröskörül semmi nincs.
Akkor se volt,
akkor se volt semmi más, mikor futottam, csak a sík,
sík felszín és az én futásom
a felszínen,
egyre lassulva. De erről
csak akkor győződhettem meg, mikor abbamaradt a futás
s megálltam. Nem tudom, hogyan. Azóta is ezt
próbálgatom. Próbálok megállni. Lábfejek – – – aztán tovább
egyet. Még egyet – – – Annak a
futásnak a végét próbálgatom.
Szeretném tudni, milyen volt, de most
az nincs. Valahányszor egy kúpról lelépek, közönyösen győződöm meg róla:
semmi nincs ott, ahova lépek, de ez
semmit se jelent, mert ahogy megint odanézek,
ott a lábam alatt a következő kúp.
Ez most már térdmagasságú. Magasabb.
Pedig nem hiszem, hogy tovább időztem volna ezen,
mint akár a harmadikon, amelyik csak
arasznyi magas. Mintha
valaki követne odalent! És milyen gyorsan
megtalál; pedig azt sem tudhatja, merre lépek,
melyik irányba – – – S egyre gyorsul: újabb kiemelkedés,
nem is egy! Kettő! Itt fent legalábbis
különválik a két talp formája, mint
egy meghasított tuskó félpofái,
és a tetejük talp-alakú.
Talap-alakú! A talpam alakja! És ahogy visszanézek
a hosszú, kanyargó sorra, a legújabbak fent
mind hasítottak már. Páros
lábnyomok, csak épp nem besüppednek, hanem
kiemelkednek, lefelé szélesedve.
És most ez a legújabb: mindjárt a tövétől
kettéválik, ha csak hajszálrésnyit is.
Hát ezt hogy csinálod ott lent, vakond? Egyszerre kettőt?
Mikor a felszín megtapintottam az előbb, ahogy elcsúsztam
– – – gyémántkemény.
Gyé-mánt-ke-mény. És egyre nagyobbakat csattog
meztelen talpam alatt, ahogy ugrálok le a kúpokról.
Egyre magasabbról ugrálok. Olyan gyorsan
kerülök most már térdmagasság fölé,
mintha kilőne a felszín, de ha kilőne,
éreznem kellene a lendületet,
de semmi ilyet nem érzek,
semmi lendületet:
minden teljesen nyugodt. A fény egyenletes.
Az előbb
jobbkezemmel egyenletes ütemben
elkezdtem ütögetni a hasam;
mérést hajtottam végre. Minden egyes
megálláskor elkezdtem egyenletes ütemben ütögetni,
s mindannyiszor ugyanannyit ütöttem rá, egyszer se többet –
vajon
gyorsabban emelkednek-e ki a felszínből a kúpok.
És a kúpok sorra magasabbak lettek ugyanakkora ütésszámra.
Gyorsabban emelkednek ki.
Az egyszerűség kedvéért egy kúpnak nevezek két félpárat.
Talp alakú – – – De nem csak!
Megcsúsztam az előbb, lelépés közben
– most, ha mindjárt leugrom is, has-magasságból kell –
majdnem elterültem a földön, de csak térdre estem,
és ha már térden voltam,
átöleltem a kúpot, melyről ilyen
csúnyán jöttem le. Két térdeplő
lábszáram alatt ott nőtt máris az újabb kúp, felszínének lábszárcsont alakja volt: két lábszáram alakja.
Míg erre figyeltem,
a kúp, melyet átölelve tartottam, és a
megkülönböztetés kedvéért keresztnek neveztem el,
elkezdett szép lassan
kicsúszni ölelésemből, vagy inkább
karjaim csúsztak egyre feljebb,
ahogy a zsámoly – így neveztem a két lábszárcsontot –
növekedett, s végül magasabbra került a keresztnél,
melyről lent voltam már, s így
növekedése megszűnt.
Vissza akartam lépni rá, és
akkor estem el először.
Akkor zuhantam végig először a felszínen.
Felnéztem: köröskörül a kúpok,
mint egy sírkő vagy kilométerkő-temető. – – –
Nem maradhatok egyhelyben sokáig,
fel kell tápászkodnom, valahányszor elvágódom,
pedig érdekes látvány innen lentről ez a rengeteg:
fekve, felkönyökölve; de fel kell
tápászkodnom: félek, túl magasból kellene ugranom.
S most már
ahova zuhanok, test-alakú felület képződik mindig: kiterült testem körvonalai,
tőlem függetlenül, rajtam kívül,
ormótlan vastagságú kúp metszeteként:
– gyorsan felugrom,
bár egyre jobban
szeretnék ráhagyatkozni a helyszínekre.
Ezért gondolkodom talán
meglehetős sokat. Jó ürügy. Van mért
maradni. Van egy kis változatosság, egyhelyben.
Futás közben
ez nem volt; lehetett nézelődni,
azt hiszem, a futás is nagyon változatos volt
– mindig másutt –,
csak maradni nem lehetett, és nem volt
semmi új, minden egyenletes volt,


a lassulás is. Azaz hogy:
volt egyetlen változás.
Futás közben örökké ez járt bennem föl–le, föl–le:
„Örökké lefelé – örökké fel az égbe” – ez járt bennem;
nem tudom, mi volt ez,
de más nem volt.
Nem tudom, honnan,
ott volt bennem.
Talán a futás kezdő pillanatában, indításkor
került belém, mint egy irtózatos rajtszám.
„Örökké lefelé örökké fel az égbe.” A változás
pedig ez volt:
egyszercsak rajtakaptam
magam, hogy „fel az égbe” helyett azt mondom:
„Örökké magasabbra”, csupán
„Örökké magasabbra”. Nem is mondtam, mert csend volt,
csend, mint most is köröskörül, csend, csend, cse-e-end! ha
meztelen talpam nem csattogna örökké a gyémántkemény felszínen.
„Ég” helyett – „magasabbra” – ezzel
egyszerűsödött a dolog, ha nem is lett
világosabb. De hiszen világos volt köröskörül,
világos volt a felszín, kellemesen világos, mint most,
de az „ég” nem tetszett, mi az, hogy „ég”, egyetlen
sík felszín volt körülöttem, soha semmi más. Most
micsoda rengeteg kúp! Vajon hol
lehet az első? Egészen képtelen
gondolat, hogy van valahol: egy-két
ujjnyi – – – mikor itt már egyetlen pillanat alatt embermagasságúak a kúpok. Nem nagyon
lehetne megkeresni; visszanézve
egy-egy kúpsor olyan, mint egy nyírt kert,
de most már nem tudom
megmondani, merre is járok, erre
csupa új
kúp van, csupa fejnél magasabb, és még ha
vigyázok is, felbukom, valahányszor
leugrom egyről. Néha elkábít az esés, de ahogy magamhoz– –
térek, már ugorhatok is. Gondolataim is egészen új
ritmust kaptak az új magasságoktól. Folytatom.
Az első esés
akkor volt, mikor a zsámolyról vissza akartam lépni a
keresztre. Nem estem le rögtön a keresztről, csak olyan
érzés volt, hogy elhatároztam, inkább
leszédülök. Most
nincs szükség elhatározásra. Mióta ilyen
magasságokból ugrom. Aki ilyen magasságokból ugrik, azt hiszem,
sok minden nélkül megvan. Folytatom. Egyre vissza-
kívánkoztam a régi kúpokra, de tudtam,
milyen volt egyszer újra visszatérni. Emlékszem, úgy
intéztem mindig,
hogy mellélépjek. Most már akkor is, ha a felszínre ugrom, felbukom, de csak egy a fontos: nem
szabad elszakadnom a felszíntót. Folytatni
kell, még akkor is, ha nincs is
igazi felszín, mert bárhol is vagyok, mindjárt kiemelkedem egy
kúppal. És ez annyira
képtelen, hogy abba kell
maradnia. Nem tudom, milyen
magasságokból zuhanok, de még ezek
az én magasságaim. Abba kell
maradnia a zuhanásnak, míg az én
magasságaim tartanak, mielőtt
olyanok jönnek, melyek már nem az én
magasságaim többé. Nem emelhet olyan mélységek fölé
semmi. Nem törhet ellenem
a felszín. Ahogy a kúpok
túl magasak lettek s féltem leugrani,
rájöttem, hogy kell: letottyanok
előbb, s csak azután
ugrom lelógatott lábbal. Vagy mikor a
régi ütemben már csak egyet tudtam a
hasamra ütni, rájöttem: gyorsabban kell ütögetnem, rövidíteni
kell az egységeket, hogy legyen
időm egy-két dologra a
zuhanások közt, amivel
helyzetemen javíthatok, különben
semmi értelme az igyekezetnek, ha nincs időm, hogy
saját tudtomra jusson. Néha még
ha épp hason érek felszínt,
nem háton, körülpillantok a rengeteg
kúpon, irdatlan tömeg, mint egy derékba
fűrészelt erdő, és a metszetek
mind az én formáimat viselik: kéz és láb alakú
felületek. Futás közben fogékony
lettem volna mindenre, akkor alig volt
valami. Itt nem
lehetne futni. Arccal buknék mindjárt előre. Már nem is
ülök soha. Ahogy lezuhanok, úgy maradok
a következő zuhanásig, nem tápászkodom
fel, akkora felület keletkezik
mindjárt alattam, amekkora
vagyok. Így legalább marad
időm két zuhanás közt; időm,
amit semmivel nem kell eltöltenem. De ez
már időnek sem idő; ez már csak nekem
idő. Csak a karomra kell
vigyáznom: a következő
zuhanás felőli oldalon nem
szabad kinyújtanom,
kiszögellés keletkezik alatta, melyen
végig kell gördülnöm, mint egy kiugró
sziklán, és mindig össze-vissza billenek,
és akkor semmi értelme a
fekvemaradásnak, mert abban épp az a jó, hogy
csak egyet kell pördülni és már
lent is vagyok a következő
helyszínen. Most már ezt is egyre
gyorsabban kell csinálnom. Nem szabad
lemaradnom most, mikor
véget
ér majd az egész. Véget. A pörgés után
én már nem tudok
mást elképzelni, nem jöhet
újabb, mindig tudtam, mi jön.
Így is egybenyílnak szinte a
zuhanások, most már abba kell,
hogy maradjon, nem az enyém, nem, az
enyém nem maradhat abba, nem
szakadhatok el a felszíntől,
a felszínnek kell abbahagynia
körülöttem. Most már lassulnia kell,
nem törhet ellenem, mikor
mindent megtesz értem, itt van
folyton alattam, össze kell még
szednem minden erőmet, hogy szakadatlan
zuhanjak és közbe-közbe felszínt
érjek, mindig tovább, nehogy
egy magasság oly gyorsan álljon
be, hogy azt érezzem – – – nem! nem! abba kell hagynom a
gondolkodást is, be kell
szüntetnem mindent – – – micsoda csend
lett bennem, csak a zuhanások
tompa zaja vissz-
hangzik: minden milyen
– – – késő!

(Eddig mozdulatlanul ült: itt ugrik fel s kezd fel–alá járni kimért, gyors léptekkel,
mereven: rövid, alig 3–4 lépésnyi távon.)

Zuhan körülöttem minden,
a teljes felszín, a kúpok, irtózatos sebességgel zuhan,
egyetlen hely kivételével, ahova
utoljára zuhantam. Fekszem! – igen, hanyatt
fekszem, hunyt szemmel. Irtózatos sebességgel zuhan
körülöttem minden, de az én zuhanásom
megállt, és most már örökké ez a kúp magasodik, az egyetlen testnyi felület.
Olyan volt az utolsó zuhanás, mintha sose szakadna vége.
Mégis elértem a felszínt, de már ezzel
lekéstem a következőről.
Nem a mélységtől rettentem vissza, nem: hozzászokhattam az örökös szakadékhoz
testem körül, örökké szakadék vett körül,
mint most ezt az egy testnyi helyszínt.
De az a mélység, mely utoljára megnyílt,
oly azonnali volt, hogy nem volt az enyém többé.
Örökkévalóságnak ígérkezett: az örökkévalóság már
elviselhetőbb számomra egyetlen testnyi fogságként, mintsem
– – – véget nem érő – – – Egykor
úgy futottam, mintha el akarnám osztani magam, örökkévalóságig futva egyenletesen:
sehova ne jusson belőlem; hogy így megmenthessem az egész felszínt:
ne emelkedjen ki egy pontja sem,
legfeljebb futásom vonala lüktessen benne,
mint az alkaron egy ér.
Pedig megtört már a sík, azzal, hogy én ott voltam, kiemelkedtem belőle.
Elárulva általam,
a tágas, sík üres
felszín halála megkezdődött általam. Legfeljebb a halálos ítélet
túlzott bősége elől futottam,
de már kezdettől fogva lassult,
és végül abba is maradt a futás.
Ott álltam az első kis kiemelkedőn, alig egy-két ujjnyi magasban,
és aztán a harmadik és negyedik és tizedik és megannyiadik kúpon,
és nem kellett többé semmit rejtenem és megmentenem. Sőt:
ugrásaim közben büszke lettem arra,
hogy megtörtem a felszín egyhangúságát,
kúpokat hoztam létre, melyek formáimat viselik
– – – pedig valamennyi kúp
kísérlet volt csupán,
előkészülete csak annak, ami még
itt sem ért véget, ahol most vagyok!
Magukra kellett hagynom őket,
valamennyi kúpot, vissza kellett adnom őket a
felszínnek, egyetlen helyszínt kellett kiemelnem a zuhanásból:
ezt, melyen most hunyt szemmel fekszem, hanyatt,
de már nem moccanatlanul. Nem.
Az előbb végigjártattam kezem e helyszín kerületén:
más, más ez a hely, más, mint a többi volt:
ez az egyetlen Helyszín, és – –
mégegyszer körültapogatom a kezemmel, mielőtt
megbizonyosodnék róla, mielőtt a szemem is kinyitnám:
köralakú! – és most már látom is: köralakú
és mégegyszer lehunyom a szemem, hogy mégegyszer meglássam azt,
amit ezentúl örökké látni fogok.
Köralakú! Az első tiszta forma! Micsoda sugárzása lehetett
annak az utolsó zuhanásnak, ahogy utoljára felszínt értem itt,
az Egyetlenen, micsoda
sugárzása, hogy itt a test-alak
köralakúra változott,
a sok kéz-láb-test-alak után
gyönyörű körré. Átmérője a testem
hossza. Ezért, ezért, ezért nem
maradhattam volna mindjárt az első helyszínen, ahol
futásom abbamaradt: ha ott mindjárt megállok,
most két talp meredne az égbe,
és én tele maradtam volna mozgással, felesleges,
kúpokká nem vált mozgással.
Felemelném a karom: és megindulna a süllyedés,
felemelném a lábam, és a süllyedés tovább gyorsulva folytatódna,
egyetlen testnyi felületről indulna el a rettenetes sorozat,
mert az emelkedne csak, ahol épp vagyok.
Nem jött volna létre a kör csodája, nem ért volna utol
futásom legtitkosabb értelme, mely bennem föl–le járt:
„Örökké lefelé – örökké fel az égbe.”
Az ég volt a cél! és az ég maradt a cél!
A kúpoknak csupán egy-egy metszésvonala voltam,
a kúpok: csonka kúpok maradtak, nem volt csúcsuk soha,
hiszen
sosem egyetlen pontként,
mindig kéz-láb-test-alakban hívtam létre őket.
Ha most ott lennék, lent, az iszonyatosan távolodó felszínen,
ott lennék e kúp tövében, felnéznék az engem milliószorosan, végtelenül meghaladó méretekre, úgy érezném, ez a kúp odafent
egyetlen pontban végződik:
és ez a pont – az ég.

(Körülbelül itt merevedik feszes vigyázz–állásba; nem is mozdul a következő
szövegrész alatt, csupán egyetlen egyszer.)

egy csonka kúp
eszmei csúcsa az ég!
Ezé a kúpé, melyet
én hívtam létre, általam csonka, de a metszet már köralakú,
és ezen a köralakú metszeten
létrejön az ég! Létre fog jönni az ég.
Eddig is minden ennek az érdekében történt.
Meg fogok moccanni. És a kúp felső metszete is megmozdul.
Fel fogok kelni fektemből. És a kúp felszíne is emelkedni kezd. Emelkedni !
Ez még soha nem történt eddig.
Mindig csak az alsó kerület szélesedett, terebélyesedett,
ahogy szabadon hagyta a lefelé süllyedő felszín.
Most, a kör csodája után, a megváltozott tulajdonságú helyszín abszolút és valóságos emelkedés színhelye lesz.
Az egyetlen abszolút és valóságos emelkedésé.
Kúp emelkedik, mely nem csúszik ki az ölelésből,
kúp emelkedik valóságosan,
– képletes, de megvalósuló csúcsa felé,
– az ég felé:
és nekem kell ezt a csúcsot létre-segítenem.


(Valahol itt emeli fel a kezét mellmagasságba, mintha azt jelezné két kifelé fordított tenyerével: semmi részem a dologban.)

Kivonulok
a kúp egyik feléről
jelképesen és valóságosan,
és szabad helyet hagyok a növekedésnek.
A szabadon hagyott felületnek meg kell moccannia.
Nem süllyednie kell, hanem emelkednie.
És – emelkedik! Emelkedik a szabadon hagyott helyszín!
Nem én emelkedem! Tiszta kör –
felület emelkedett ki, egyelőre csak
ujjnyit a szabadon hagyott
oldalon. Tovább emelkedik: két
ujjnyi. És most átlépek rá: létre kell
jönnie a másik kiemelkedő
körfelületnek a nagy kör
területén. Itt van! Emelkedik!
Ez már két-három-négy ujjnyi! Két
ujjnyival magasabb, mint amelyiken állok. Növekszik tovább. Most
visszaugrom rá, hadd növekedjék az
első. Mindkettő kör-alaprajzú. Sugaruk
épp a nagy kör sugarának fele. Belülről
érintik mindketten a nagy kört, és középen, a
nagy kör középpontjában: igen, ott már
elhajlanak egymástól – kúp-alakúak
lesznek! Kúp-alakú mindkettő. Egyre
keskenyedve el fogják érni csúcsukat. Nem is egy
ég lesz! Két ég, két csúcs. Két
valóságos növekedés. Az alapkör, íme, csodálatosan
jelképes maradt: és nem ott emelkedik, ahol szószerinti értelemben vagyok, hanem ott, ahonnan kivonultam
jelképesen és valóságosan. Így lépek jobbra-balra,
egyikről a másikra, és ahonnan lelépek, mindjárt
növekedésnek indul, utoléri és el is hagyja
a másikat; aztán visszalépek rá, és a szabadon hagyott
kúp növekszik megint – egyre szélesebben. Most már
szempillantás alatt több, mint arasznyit. Hohó! Csak
semmi sietség. Csak szép egyenletesen. Megvan a mozgás,
a növekedés, valóságos és
abszolút, és ez a fő. Semmiféle
gyorsulás nem kell. Most ezt
kell csinálni, és lehet is
csinálni egy darabig. Semmi
gyorsulás, hiszen akkor
nekem is ugrálnom
kell, pedig nem akármilyen
magasságban vagyunk már, nem bizony, és
köztetek is van már egy kis
hasadék; egész helyes kis szakadékocska
van már köztetek, és nekem
nemcsak, hogy egyre magasabbra
kell lépnem jobbra-balra,
hogy növekedjetek, nekem valamennyiszer át is
kell lépnem ezt a
szakadékot. És egyre
szélesedik. Nem szabad ugyanakkor
gyorsulnia is. Gyorsul.
Nehéz lenne megmérni mennyire, de egyre
gyorsabban kell rakni a lábam, nehogy
túl magasra kelljen
lépnem a végén. Persze ez még
egész jól kibírható, kell egy kicsit
kapaszkodni, ha nem lépek elég
gyorsan, de még nem veszélyes, csak nem szabad, hogy
gyorsuljon a növekedés üteme. Valószínűleg
ez az egész növekedés meg fog állni egy bizonyos
ponton. Haladunk egy
darabig felfelé, aztán megfelelő magasságban
megállunk. Ezt a magasságot
nem jelzi persze semmi, köröskörül
üresség vesz körül, kitöltetlenül, de
belső bizonyosság szól majd: eddig!
és nem tovább. Most léptem
a legnagyobbat: szinte ugranom
kellett. Abba kell maradnia
a növekedésnek, mihelyt
megjelenik bennem a belső bizonyosság: eddig! hiszen
ez a két kúp is akkor kezdett
növekedni, mikor bizonyosságot éreztem magamban, hogy
nőni fognak. Egyelőre nem lehet
más célunk, mint elérni egy bizonyos
szintet. Azt a magasságot, ahol a futás
egykor abbamaradt. Ahol az
első kis kiemelkedő
keletkezett alattam. Nem tudom, nem
vagyunk-e máris nagyon közel. Nem merem még
határozottan érezni, mert semmi jele, hogy
megállna a növekedés, sőt, tovább
gyorsul. Az előbb
megpróbáltam abbahagyni az ugrást, hiszen
egy kúp nélkülem is
növekedne, nincs rám szükség, igazán
nincs szükség rám, nyugodtan ottmaradhatok
az egyiken vagy a másikon, nincs
szükség két égre, két ég
képtelenség, két
egyetlen pont – – – és
különben sem kell nekem magamnak felérnem
az egyetlen pontba, a kúpok
valamelyikének kell összezárulnia, de ahogy tétováztam egyszerre úgy
éreztem, zsugorodni kezd
a helyszín; zsugorodott! szűkülni
kezdett a kör kerülete, ha megálltam, igen, mihelyt
megpróbálom abbahagyni az ugrást,
nem lépek jobbról
balra, vagy balról jobbra, úgy érzem,
szűkülni kezd a kerület, és rémülten ugrom
tovább; de az előbb már
alig tudtam átkapaszkodni, függtem a mélység
fölött, karommal kellett
felrántanom magam; nem
szűkülhet a kerülete, nem törhet
ellenem; felesleges
vagyok, mért nem állhatok meg az egyiken
vagy a másikon; kell,
hogy legyek valahol, annyi
hely mindig kellett, és volt
is; én indítottam el ezt az egész
emelkedést; és így is egyre szűkebb a kerület,
képtelenség, nekem
magamnak egy ponttá válnom a végén! Legfeljebb
hármat vagy négyet ugorhatok, ha így
gyorsul a növekedés, nem
tudok megfordulni se többé, háttal
kell visszaugranom,
most a bal
oldali kúpra, egyszer még el
fogom véteni, ott kell már
lennünk a kellő
magasságban, nem
lehet mindjárt az
ég a cél, lassulni fog majd
előbb, hiszen a futás is
lassult, ki kell
bírnom addig; most már úgy
szökken elém, mint egy fala másik
kúp, ahova ugranom
kell, együtt kell ugranom
vele, nem bírok
felkapaszkodni, lassulni fog, még
ezt az egyet bírom, de
hátra már nem – fal
szökken mögöttem a
magasba – nem,
nem, nem, nem – – –

(Karját leengedi, s a következő szövegrészt már a sík térséghól előre távozóban
mondja.)

Lassul-e majd? Nem tudom.
Magasan járhat. Ez a kúp itt alattam megállt. Nem nézek hátra.
Ezt a metszetet nézem egyre,
ahol állok. Nem szűkül-e a kerülete.
Folyton nézem.
Ezért vagyok itt? – – –
Nem is kell néznem. Épp lábfejnyi átmérőjű kör.
Elég, ha lábfejemmel kitapintom.
Körbe foroghatok rajta.
Ha a talpam egy arasznyi helyen sem kerül a mélység fölé:
nem szűkül a kör.
Egyelőre nem szűkül.
De ha – –
– – – Nem szűkülhet alattam.
Hiszen most is milyen
csodálatosan jelképes
ahol állok:
milyen gyönyörű kör-alakú.
(Ekkor már nincs jelen.)



Zpět do nebe (Cseh)

Památce „clochard"-a Alberta Langloise

Tento text nemá postav; jako by jej vyprávěla naše fantazie, nehybně
sedíc v jednom z rohů zcela prázdného a plochého jeviště, pak KDOSI
náhle vyskočí a rychlými kroky začne přecházet sem a tam.

---Nebyla tady, ještě před chvílí tu
nebyla! Tato třetí vyvýšeninka
tu před chvílí ještě nebyla. A
nyní je tady pode mnou.
Stojím na ní v téže výši s
druhou.
V téže výši! Nesmysl.
Vždyť tu druhou jsem objevil poté, co jsem s ní
sestoupil. Sem, kde teď' stojím. Odkud
jsem se doposud nehnul. A nyní:
v téže výši ---
ještě výše! Ta druhá byla sotva
pět šest palců vysoká a nyní už
stojím ve výši alespoň pídě.
I při sestupu to žuchne více, než
když jsem sestupoval s té druhé. A už
je tu čtvrtá. Pár palců pode mnou. Může být
asi jako první. Nebo jako druhá. Ne. Tato
čtvrtá tu nebyla. Nemohla tu být.
S druhého kužele jsem zcela důvěřivě šlápl dále.
Ale se třetího - doopravdy jsem se rozhlédl,
kam pokládám nohy. Snažil jsem se
sestoupit zcela důvěřivě, roztržitě, abych
dobře cítil žuchnutí, co když mě
klame zrak - natolik jsem svému zraku přeci jen důvěřoval,
dobře se podíval, kam -, cítil jsem žuchnutí: bylo
větší, než při sestupu s druhého,
ale nebylo tu nic, rozhlížel jsem se dobře: nic nebylo
tam, kde nyní stojím, na čtvrtém kuželi,
přinejmenším ve výši půl druhé pídě.
Jsem výše, než na třetím kuželi.
Tady - nic - nebylo!
---Ne, nenapínám uši, nenaslouchám: je-li
v náhlém tichu slyšet ruch narůstání –
Povrch byl plochý, jako na těchto dvou ploškách,
kam jsem si teď stoupl a kde jsem
spolu s pátým neslyšně nadzvedáván.
Stojím na stejném místě a jsem nadzvedáván.
Povrch byl plochý, plochý, jako všude okolo:
plochý, širý a prázdný.
Jakým je ostatně i teď - těchto pět,
těchto - šest
krtin nepočítaje. První
se sotva vzdaluje od povrchu. Ale ten šestý
pode mnou je už teď vyšší než třetí.
A jak dlouho jsem tam stál!
--- Když jsem se po běhu
poprvé zastavil,
snad jsem se důkladně nerozhlédl: a toho prvního si nevšiml.
Možná, že už tam byl, mohl jsem o něj i klopýtnout,
ale třeba jsem na něj právě stoupl. Proč ne. Jeden až dva palce,
nepatrně nízká vyvýšenina z okolního
zcela plochého povrchu. Zastavil jsem se. Chodidla
těsně u sebe.
Popošel jsem: O krok. Zastavil jsem se. Chodidla---
to už jsem stál na druhé. Při pohledu nazpět:
ještě nemá ani tvar kužele. Snadno bych ji přehlédl,
kdyby se jich už nekroutila celá řada.
Ostatní se totiž postupně
zvedají. Je jich zhruba tucet. Některý
je nižší, než ten před ním, neboť
jsem s něho sestoupil dříve a jakmile sestoupím,
přestane růst. A kromě
zhruba tohoto tuctu kuželů
tu nic neroste. Vůkol není nic.
A nebylo ani tehdy,
ani tehdy tu nebylo nic jiného, když jsem běžel, jen
rovný, hladký povrch a můj,
po povrchu
se neustále zpomalující běh. Ale o tom
jsem se mohl přesvědčit až tehdy, když jsem přestal běžet
a zastavil se. Jak, to nevím. Od té doby se o
to pokouším. Zkouším zastavit se. Chodidla --- a pak
krok. A ještě jeden --- Pokouším se o
konec tohoto běhu,
chtěl bych vědět, jaký byl, ale není ho
už více. Při každém sestupu s kužele
se o tom lhostejně přesvědčím:
kam stoupám, není nic, ale to nic
neznamená, protože jakmile se tam znovu podívám,
opět další kužel pod nohama.
Ted' už dosahuje výše kolen. Je tedy vyšší.
I když nevěřím, že bych byl na něm setrval déle,
než třeba na třetím, který je pouze
píď vysoký. Jako by mě
někdo tam dole sledoval! A jak rychle
mě najde; a nemůže přeci vědět, kam šlápnu,
kterým směrem --- A čím dál tím rychleji: nová vyvýšenina,
a ne jedna! Dvě! Alespoň tady nahoře se
forma dvou chodidel odděluje, jako
polokmeny vedví naštíplého špalku,
jejichž vršek má chodidlovitý tvar.
Chodidlovitý tvar! Tvar mého chodidla! A když se podívám
zpět na dlouhou, kroutící se řadu, ty nejnovější jsou nahoře
rozštěpeny. Pár
šlápot, které se nezabořují, nýbrž
vystupují, rozšiřujíce se směrem dolů.
A teď ten nejnovější: rozděluje se hned
u země, byt' takřka neznatelně.
Jak ty to tam dole, krtku, děláš? Dvě najednou?
Když je povrch - osahal jsem ho, při nedávném uklouznutí
- tvrdý jako diamant.
Jako di-a-mant. A stále více pleská o
bosá chodidla, jak seskakuji s kuželu dolů.
Seskakuji s čím dál vyšších. Ted' se
dostávám tak rychle nad úroveň kolen,
jako kdyby mě povrch vystřelil, a kdyby byl vystřelil,
byl bych musel cítit ten švih,
jenže nic takového necítím, žádný švih:
vše je zcela klidné. Světlo stejnoměrné.
Před chvílí
jsem se začal pravou rukou
ve stejném rytmu poplácávat po břiše;
prováděl jsem měření. Při každém
zastavení jsem se začal stejnoměrně poplácávat,
pokaždé stejný počet, ani jednou více -
zda-li
se kužely vyvyšují z povrchu rychleji.
A řada kuželů se při stejném počtu stále zvyšovala.
Vyvyšují se rychleji.
Pro zjednodušení nazývám dva polopáry jedním kuželem.
Chodidlového tvaru --- A nejen to!
Před Chvílí jsem uklouzl, při sestupu
- nyní, i když hned seskočím, jsem ve výši břicha -
div jsem se nerozplácl na zemi, ale spadl jsem jen na kolena,
a když jsem už klečel,
obejmul jsem kužel, se kterého
jsem takto ošklivě sešel. Pod dvěma klečícíma
nohama okamžitě vyrůstá nový kužel, jeho povrch
má tvar holenní kosti: tvar mých holení.
Zatímco jsem toto pozoroval,
kužel, který jsem objímal a
pro odlišení nazval křížem,
začal pomaloučku vyklouzávat z mého objetí, či spíše
mé paže klouzaly stále výše,
jak podnož - tak jsem dvě holenní kosti nazval –
rostla, až byla vyšší než kříž,
na kterém jsem nebyl a tak
zanikl jeho růst.
Chtěl jsem si na něj znovu stoupnout a
tehdy jsem poprvé upadl.
Tehdy jsem poprvé letěl přes celý povrch.
Vzhlédl jsem: kolkolem kužely,
jak jeden náhrobní kámen - či jak hřbitov kilometrovníků. ---
Nemohu zůstat dlouho na jednom místě,
musím se nějak zdvihnout, kdykoli sebou praštím,
ač je na to houští odsud zezdola zajímavá podívaná:
vleže, opřen o lokty; musím se však
zvedat: mám strach, musel bych seskočit s přílišné výšky.
A teď už
ať padám kamkoliv, vytváří se pokaždé povrch
tvaru těla: obrys mého rozpláclého těla,
nezávisle na mně, mimo mně,
jako řez neforemně tlustého kužele:
-- rychle vyskočím,
i když bych se stále raději
odvolával na jednotlivá místa.
Snad proto poměrně dost
přemýšlím. Dobrá záminka. Je proč
zůstat. Je v tom určitá proměnlivost, v jednom místě.
To při běhu
nebylo; bylo možné rozhlížet se,
myslím si, běh byl velmi proměnlivý
- pořád jinde -,
jen zůstat nebylo možné a nebylo
nic nového, všechno bylo rovnoměrné,
i zpomalování. Neboli:
existovala jediná změna.
Při běhu se v mém nitru věčně ozývalo nahoru dolů:
'Věčně dolů - věčně vzhůru do nebe' - ozývalo se ve mně;
Nevím, co to bylo,
ale kromě toho nic jiného.
Nevím, odkud,
bylo to ve mně.
Snad se to do mě dostalo v prvotním momentu běhu, při
rozběhu, jak hrůzné startovní číslo.
'Věčně dolů - věčně vzhůru do nebe'. Změnu
znamenalo toto:
jednou jsem
se přistihl, že namísto 'vzhůru do nebe' říkám:
'Věčně výš a výš', pouze
'Věčně výš a výš'. Vlastně ani neříkám, neboť bylo ticho,
ticho, jako teď kolkolem, ticho, ticho, ti-i-i-cho! kdyby
má bosá chodidla věčně nepleskala o diamantově tvrdý povrch.
Namísto 'nebe' -'výš a výš' -, tím
se věc zjednodušila, i když
nevyjasnila. Ale vždyť jasno bylo kolkolem,
jasný byl povrch, příjemně jasný, jako teď,
ale 'nebe' se mi nelíbilo, co to je 'nebe', okolo mně
byl pouze plochý povrch, nikdy nic jiného. A nyní
to množství kuželů! Kde je asi
ten první? Naprosto absurdní
myšlenka, že musí někde být: jeden dva
palce---zatímco tady dorůstají kužely
během jediného okamžiku až velikostí člověka. Těžko
by se hledal; každá řada kuželů
vypadá při pohledu zpět jako sestříhaná zahrada,
a teď už ani nedokážu
říct, kudy vlastně chodím, jsou tady
samé nové
kužely, pouze o hlavu vyšší, a i když si
dávám pozor, upadnu, kdykoli
s nějakého seskočím. Občas mě ten pád omráčí, ale sotva přijdu
k sobě, mohu opět skákat. I mé myšlenky dostaly
v nových výškách zcela nový rytmus. Pokračuji.
První pád
nastal tehdy, když jsem chtěl s podnože šlápnout opět
na kříž. S kříže jsem sice hned nespadl, jen se mně zmocnil
takový pocit, takže jsem se rozhodl, že se raději
zřítím. Ted'
je rozhodování zbytečné. Od tehdy, co skáču
s těchto výšek. Kdo s těchto výšek skáče, myslím,
obejde se bez ledačehos. Pokračuji. Toužil jsem stále
častěji po starých kuželích, ale věděl jsem,
jaké to opětovné navrácení bylo. Pamatuji si, počínal jsem si vždycky tak,
abych šlápl vedle. Ted' i tehdy, skočím-li na povrch,
upadnu, ale důležité je jediné: nesmím
se odpoutat od povrchu. Musím
pokračovat, i v případě, neexistuje-li
skutečný povrch, neboť ať jsem kdekoliv, jsem okamžitě
vyvýšen
dalším kuželem. A to je natolik
absurdní, že to musí
přestat. Nevím, z jakých
výšek se řítím, ale jsou to stále
moje výšky. Padání musí přestat, dokud
trvají mé výšky, než přijdou výšky
takové, které už nejsou více
mými. Nad tyto výšky mě nemůže nadzdvihnout
nic. Povrch se nemůže vzbouřit proti
mně. Když se kužely
už příliš zvětšily a já jsem se bál seskočit,
přišel jsem, jak na to: nejdříve si kecnu
na zadek a teprve pak
skočím ze sedu. A když už
jsem se podle starého taktu mohl jen jednou
plesknout na břiše, bylo třeba zkrátit
jednotky, abych měl
mezi pády čas na jednu
dvě věci, které
mi mohou v dané situaci pomoci, jinak
nemá moje snaha žádný smysl, nemám-li čas, abych
si je uvědomil. Někdy ještě,
dostanu-li se právě břichem k povrchu,
a ne zády, obhlédnu to houští
kuželů, to obrovské množství, jak do půli kmenů
uřezaný les a všechny řezy
mají moje formy: plochy
tvaru ruky a nohy. Při běhu bych byl všemu
přístupný, ale nebylo
čemu. Tady by se běhat ne
dalo. Upadl bych hned na tvář. Ani si už
nesedám. Jak spadnu, tak zůstanu
do následujícího pádu, nevstávám,
pode mnou se okamžitě
vytváří tak velký povrch, jak
velký jsem já. Tak mám alespoň
čas mezi dvěma pády: čas,
který není třeba něčím vyplnit. Ale to
už ani není čas jako takový: je to pouze můj
čas. Jen na paže musím
dávat pozor: nesmím je
natáhnout směrem dalšího pádu,
vzniká pod nimi výstupek, přes který
se musím překulit, jako výčnělek
na skále a pokaždé se kymácím sem a tam,
a pak nemá smysl
zůstat vleže, neboť na tom je dobré právě to, že
se jen jednou otočím a už
jsem dole na dalším
místě. Musím to však
dělat stále rychleji. A nesmím
zůstat pozadu, když
to celé už
záhy skončí. Po točení
si neumím nic
dalšího představit, nic
nového přijít nemůže, vždy jsem věděl, co přijde.
I tak jsou jednotlivé pády takřka
propojeny, musí to už
ustat, ne ty moje, ne, ty moje ustat nemohou, nemohu
se od povrchu odtrhnout, přestat musí povrch
okolo mně. Musí se už zpomalit, nemůže se vzbouřit proti mně, když všechno pro mě udělá, je tu
stále se mnou, musím
sebrat všechny síly, abych padal
bez ustání a sotva se dotknu
povrchu, okamžitě dále, aby ne-
nastala stejná výše tak rychle, že bych cítil --- ne! ne! musím přestat i s myšlením, musím
zastavit všechno---jaké ticho
ve mně nastalo, jen tupý
hluk pádu se rozléhá: všechno je tak --- pozdě!

(Dosud seděl nehybně: tady vyskočí a začne odměřenými, rychlými kroky, strnule přecházet sem a tam; v krátké vzdálenosti sotva 3-4 kroků.)

Padá všechno okolo mně,
veškerý povrch, kužely, děsivou rychlostí se řítí, s výjimkou jediného místa, na které
jsem spadl naposledy. Ležím! - ano, ležím
naznak, se zavřenýma očima. Všechno okolo se řítí děsivou rychlostí, ale mé padání
se zastavilo a tento kužel se už bude věčně zvedat, tato plocha jediného těla.
Poslední pád budil zdání, že nikdy neskončí. Přesto jsem dosáhl povrchu, ale tím
jsem promeškal další.
Ne hloubky jsem se zalekl, to ne;
mohl jsem si zvyknout na věčné propasti
obklopující mé tělo, věčně jsem byl obklopen propastí, jako je i teď toto místo velikostí jednoho těla.
Avšak ta hloubka, která se naposledy otevřela, byla tak náhlá, že mi nepatřila více.
Nesla v sobě slib věčnosti: věčnost je
pro mě snesitelnější než zajetí jediného těla, než --- než nekončící --- Kdysi
jsem běhal tak, jako bych se chtěl rozdělit, jako bych běžel přímo do věčnosti:
ať se ze mně nikam nic nedostane; abych mohl zachránit celý povrch: aby se nevyvyšoval ani jeho jediný bod,
ať v něm nanejvýš tepe linka mého běhu, jako céva na předloktí.
Avšak rovina byla narušena už tím, že jsem tam byl já, vystupoval jsem z ní. Mnou opuštěn,
mnou na smrt odsouzen,
mnou započala se smrt povrchu.
Utíkal jsem nanejvýš před přílišným blahobytem rozsudku smrti,
ale běh se od počátku zpomaloval, až nakonec zcela ustal.
Stál jsem tehdy na první vyvýšenině, ve výši sotva jednoho dvou palců
a potom na třetím a čtvrtém a na desátém a na všech dalších kuželech,
a nemusel jsem více nic skrývat a zachraňovat. Ba dokonce:
při skocích jsem začal být hrdý na to,
že jsem prolomil jednotvárnost povrchu, --- byt' byl každý kužel
jen pouhý pokus,
pouhá příprava toho, co
neskončilo ani tady, kde právě jsem! Musel jsem je opustit,
ty všechny kužele, musel jsem je vrátit
povrchu, z padání jsem musel vyzdvihnout jediné místo: to, na kterém právě ležím se zavřenýma očima, naznak, ale už nikoli nehybně. Ne, nikoli.
Nechal jsem před chvílí své ruce, ať si projdou celý obvod tohoto místa: je jiné, jiné je toto místo, jiné, než byla všechna ostatní:
je to jediné Místo a ---
ještě jednou je ohmatám kolem dokola rukama, než se přesvědčím, než otevřu i oči:
je to kruh! - a teď už ho i vidím: kruh! a opět oči zavřu, abych znovu uviděl to, co budu od této chvíle vidět věčně.
Kruh! První čistá forma! Jaké záření asi mohl mít
ten poslední pád, když jsem naposledy dosáhl povrchu, toho Jediného, jaké má asi
záření, když tu tvar těla dostal tvar kruhu,
po mnoha tvarech ruko-noho-tělovitých tvar nádherného kruhu. Má průměr
délky mého těla. Proto, proto, proto jsem ne¬mohl zůstat hned na prvním místě, kde
ustal můj běh: když bych tam byl zůstal stát, do nebe by teď trčela dvě chodidla
a já bych byl zůstal plný pohybu, plný zbytečného, v kužely neproměněného pohybu.
Zvedl bych paži: a klesání by začalo,
zvedl bych nohu: a klesání by pokračovalo rychleji,
z povrchu velikostí jediného těla by se úžasná série dala do pohybu, protože by se zdvíhalo pouze to, kde právě jsem.
Nebyl by vznikl zázrak kruhu, nebyl by mě zastihl
nejskrytější smysl mého běhu, smysl, který ve mně proudil nahoru a dolů: 'Věčně dolů - věčně vzhůru do nebe.'
Nebe bylo cílem! a nebe cílem zůstalo!
Byl jsem pouhým průřezem kuželu,
kužely: zůstaly komolými kužely, nikdy neměly vrchol, vždyť
nikdy ne jako jediný bod,
ale ve tvaru ruko-noho-tělovitém jsem je vyvolával v život.
Kdybych byl teď tam, tam dole, na hrůzně se oddalujícím povrchu,
byl bych u paty tohoto kuželu, vzhlížel bych na rozměry, milionkrát nekonečně mě přesahující, cítil bych, že tento kužel končí
nahoře v jediném bodě:
a tímto bodem je - nebe.

(Asi tady strne ve vypjatém pozoru; během následující části textu se nehýbá, pouze jednou jedinkrát.)

Nebe je ideálním vrcholem komolého kužele!
Toho kužele, jenž
jsem já povolal k žití, mým přičiněním je komolý, ale už s kruhovitým průřezem,
a na tomto kruhovitém průřezu
vzniká nebe! Na něm vznikne nebe.
I doposud se všechno dělo v jeho zájmu.
Pohnu se. Pohne se i vrchní řez kužele.
Zdvihnu se z polohy vleže. Začne se zdvíhat i povrch kužele. Zdvíhat se!
To se ještě doposud nestalo.
Vždy se rozšiřoval, rozrůstal jen dolní obvod,
nakolik mu dolů klesající povrch dovolil.
Ted', po zázraku kruhu, se místo změněných vlastností stane dějištěm absolutního a skutečného vyvyšování. Jediného vyvyšování, absolutního a skutečného.
Zvedá se kužel, který nevyklouzne z objetí,
zvedá se kužel opravdově,
- směrem k obraznému, ale uskutečňujícímu se vrcholu
- směrem k nebi:
a tomuto vrcholu musím ku vzniku dopomoci já.

(Asi tady zdvihne ruce do výše prsou, jako by ven obrácenými dlaněmi vyjadřoval: nemám na této věci žádný podíl.)

Odejdu
z jedné poloviny kužele symbolicky a skutečně
a nechám růstu volné místo.
Volně zanechaná plocha se musí přeci pohnout. Nemá klesat, ale zvedat se.
A - zvedá se! Ta volně zanechaná plocha se zvedá!
Avšak já se nezvedám! Zvedla se plocha úhledného kruhu, prozatím s jeden palec na volně ponechané
straně. A zvedá se dále: o dva
palce. Ted' na ní přestoupím: na prostoru velkého kruhu musí vzniknout druhá vystupující
kruhová plocha. Tu je! Zvedá se!
Už je to o dva tři čtyři palce! O dva palce vyšší, než na které stojím.
A roste dále. Teď
na ní skočím zpět, nechť roste ta
první. Obě dvě mají půdorys kruhu. Obě
dvě se zevnitř dotýkají velkého kruhu a
uprostřed středu velkého kruhu: ano,
tam už se od sebe odklánějí - budou mít
kuželovitý
tvar! Obě dvě budou kuželovitého tvaru.
Neustále
se zužujíce dosáhnou svých vrcholů. To
nebude jen jedno nebe! Dvě nebe, dva vrcholy.
Dva
skutečné růsty. A hle, základní kruh zůstal
obdivuhodně obrazný: nezvedá se tam, kde se v
doslovném
slova smyslu nacházím, nýbrž tam, odkud jsem
obrazně a opravdově odešel. Tak přecházím zleva
napravo,
z jednoho na druhý a odkud sestoupím, okamžitě
začne narůstat, dosáhne a i převýší
ten druhý: stoupnu si opět na něj a volně
ponechaný kužel znovu narůstá - stále do větší
šíře. Ted' už během mžiku o více než o píď.
Oho! Jen
žádný spěch! Jen hezky rovnoměrně. Pohyb by
tu byl, růst, skutečný a
absolutní a to je hlavní.
Žádného zrychlení není
zapotřebí. Ted' je třeba dělat
toto, a určitou
dobu se i dá. Žádné
zrychlení, protože tehdy
bych musel skákat
i já a už nejsme
v zanedbatelné výšce, vskutku ne a
průrva je i mezi
vámi; taková docela roztomilá malá průrvička
je mezi vámi, a já
nejen že musím stále výš
šlapat nalevo napravo, abyste
rostly, pokaždé musím
tuto průrvu
přeskočit. A ta se čím dál
více rozšiřuje. A zároveň se nesmí
zrychlovat. Zrychluje se.
Bylo by těžké změřit nakolik, ale musím pokládat
nohy čím dál rychleji, abych nakonec ne-¬
musel šplhat příliš vysoko. To vše lze
ještě docela dobře vydržet, musím se jen
trochu přidržet, když nestoupám dost
rychle, ale zatím to není nebezpečné, jen se nesmí
zrychlovat tempo růstu. Celý růst
se pravděpodobně zastaví v jednom určitém
bodě. Pokračujeme určitou dobu
vzhůru, potom se v odpovídající výši
zastavíme. Tuto výši
samozřejmě nic neoznačuje, kolkolem
prázdnota, nezaplnitelně, ale
pak se ozve vnitřní jistota: dost!
a ne dále. Ted' jsem udělal
největší krok: musel jsem takřka
skočit. Růst se musí
zastavit, jakmile
v sobě pocítím vnitřní jistotu: dost! vždyť
i tyto dva kužely začaly
růst tehdy, když jsem v sobě pocítil jistotu, že
budou růst. Prozatím nemohou mít
jiný cíl, než dosažení určité
roviny. Té výšky, kde běh tehdy
ustal. Kde pode mnou vznikla
první malá vyvýšenina. Nevím, ne-
jsme-li už příliš blízko. Neodvažuji se to ještě
s určitostí cítit, protože nic nenaznačuje, že
by růst ustával, ba naopak, dále
se zrychluje. Před chvílí
jsem zkoušel zanechat skákání, vždyť
jeden kužel by rostl i
beze mně, nejsem tu zapotřebí, mohu klidně zůstat
na jednom či na druhém, není
zapotřebí, aby byla dvě nebe, dvě nebe
to je absurdita, dva
jediné body --- a
já sám ostatně nemusím dosáhnout
jediného bodu, některý z kuželů
se musí uzavřít, ale jak
jsem váhal, najednou
jsem cítil, to místo se začíná
smršťovat; smršťovalo se! obvod kruhu se
začal zužovat, zastavím-li se, ano, jakmile
zkouším zanechat skákání,
nešlapu zprava
doleva nebo zleva doprava, cítím,
obvod se začíná zužovat a já vyděšen skáču
dál; avšak už předtím
jsem se sotva mohl přešplhat, visel jsem nad
hloubkou, pomocí paží jsem se musel
vysoukat vzhůru; obvod se
nemůže zužovat, nemůže se spiknout
proti mně; jsem
zbytečný, proč nemohu zůstat na jednom
či na druhém; přece musím
někde být, vždyť tolik
místa jsem i dosud potřeboval a také
měl; to já jsem uvedl toto celé
vyvyšování do pohybu a i přesto se obvod nadále zužuje,
nesmysl, abych se na konci
musel stát bodem! Nanejvýš mohu
skočit tak třikrát, čtyřikrát, jestli
se bude růst takto zrychlovat, nemohu
se více otočit, musím skočit
pozadu zpět,
teď na levý
kužel, jednou mohu
chybovat, už bychom měli
být v patřičné
výši, cílem nemůže
být hned nebe,
nejdříve se začne
zpomalovat, vždyť se zpomalil i
běh, musím do té
doby vydržet; jako stěna
se přede mnou jen tak vyhoupne
druhý kužel, kam mám
skočit, musím skočit spolu
s ním, nemohu
se vyšplhat, snad se zpomalí, ještě tento jeden vydržím, ale
zpět už ne - za mnou
se stěna vyhoupne do
výšky - ne,
ne, ne, ne ---

(Spustí paže a při odříkávání následující části textu odchází z
rovného prostoru dopředu.)

Zdali se pak zpomalí? Nevím.
Může se pohybovat vysoko. Tento kužel zde pode mnou
se zastavil. Nedívám se dozadu.
Dívám se stále na tento průřez,
na kterém stojím, Zdali se nezužuje jeho
obvod. Dívám se neustále.
Proto jsem tady?--
Ani se nemusím dívat. Kruh má průměr přesně velikostí mé nohy.
Stačí, když je nahmatám nohou.
Mohu se na něm točit kolem dokola.
Pokud se mé chodidlo neoctne ani na kousku místa nad
hlubinou:
kruh se nezužuje.
Ale kdyby -----
-------- Nemůže se zužovat!
Nemůže se pode mnou zužovat!
Vždyť jak je to teď
obdivuhodně symbolické
kde stojím:
jak nádherný kruhovitý tvar.
(V této chvíli už není přítomen.)




minimap