Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Cseres Tibor: Chladné dny (Hideg napok Cseh nyelven)

Cseres Tibor portréja

Hideg napok (Magyar)


A pályaudvar kívül és belül – megtelt. A rakodótér sínjein is személyvonat állt, kiürült mozdony után elnéptelenült kocsik sorakoztak. Fűtenünk kellett volna talán egy-két vonatot? – hogy csökkentsük az épület zsúfoltságát? Az csak másnap, illetve a harmadik nap reggelén jutott eszembe.
Ami az első napon csak meleg emberszag volt, most estére förtelmes emberbűz lett.
Az illemhelyek eldugultak, és hosszú sorban álltak a félredolgukra várók, az eleje mindig a kiszivárgó szennylében tocsogott. A MÁV szenéből ott is fűtöttünk, sajnos a halmozódó mocsok megfagyni nem tudott.
Gyermekek s záróizmaiknak parancsolni gyenge nők az épület hátsó falán túl ürítkeztek. Bűz nem szállt kintről, mert a fagy hültében megdermesztette az ürüléket.
A pénztárosfülkét azonban olyan szag ülte meg, mint a pokol előszobáját.
Szerencsére egy úr, aki családtagjait emelte ki a várakozók közül, éjszakai szállást kínált. Két törzstiszt között érkezett a civil úr, s mindhárman úgy beszéltek, mintha legszívesebben az egész állomás népét el akarnák szállítani, de hát csupán néhány személyért van joguk és módjuk jótállni.
A civil úr maga Dungyerszky volt, a szállodatulajdonos. Este az étteremben megtudtam, sokkal több ennél: földbirtokos – malmai, konzervgyárai Bácska-szerte. Fent a második emeleten jutott nekem egy kicsi szoba, de még olyan korán volt, le kellett mennem az étterembe, akármilyen fáradt voltam is, és hiába határoztam el, hogy falás étel nélkül ágyba hanyatlok, csak fehér paplant lássak, s hajnalig durmolok.
Az étteremben nagyon válogatott társaság ült együtt. Főként tisztek, katonák persze, de sok civil úr is. S a tónus olyan, hogy meglepően ellentéte a kinti világnak.
Üres asztal híján tétováztam egy kicsit, amint megtisztálkodva leereszkedtem szobámból. Az illatokból szimatolhattam, a konyha jól dolgozik.
Egy asztalnál hárman ültek, a pincér tanácsára engedélyt kértem a gyalogos alezredestől, hogy leülhessek. Szokatlanul udvarias kézmozdulatát a szokatlan fegyvernemnek kijáró elfogódottsággal magyaráztam. Aztán kiderült, tud, tudnak az állomás körüli dolgokról.
Az egyik civil úr orvos volt, ősz hajú, testes. Ráklevest ettek. Bizonyára konzervből készítik. Megkívántam én is.
– Én azt tanácsolom neked – fordult az alezredes a másik civil úrhoz, akinek foglalkozását nem tudtam hirtelenében kideríteni – azaz hogy nem tanácsolom neked, hogy utána járj annak az embernek. Hogy is hívják, Fischer?
A civil bólintott.
– Az mégiscsak felháborító! – s felém magyarázta, amit a másik két úr már tudott. – Egy hölgyismerősöm Pesten felbiztatott, ha unatkozom, keressem fel a húga családját. Én tegnapelőtt érkeztem, tegnap felkerestem őket. Egy kicsit kint laknak, szemben a finánclaktanyával. Üzletüket feldúlták, a férfit elvitték. Csemege- és gyarmatáru. Lövöldözött. Két gyerekkel ott sír a húg: soha konyhakésnél egyéb fegyver nem fordult elő a házban.
A rákleves kitűnő volt. Hallgatva ettünk.
– Ki tudja, hol sír a húg is azóta! – dünnyögte az ősz orvos.
– Képtelen vagyok megérteni, belpolitikailag miféle célja van ennek a három napnak! A plakáton nincsen névaláírás. Illetékes katonai parancsnok. De hát bocsánat: már polgári közigazgatás van!
A mozgékony civil úrról beszélgetés közben kiderült: orvosi gépeket szállít és rendez be a visszacsatolt területeken, s éppen most kellett Újvidékre érkeznie.
– Ma délben urak kíséretében mégis kimentem a Futaki útra, hát kérlek, mit képzelsz – tagolta egészen felém –, sem az asszony, sem a két gyerek!
Nem bírta befejezni levesét.
– Nemcsak az üzlet, a lakás is feldúlva! Ha én ezt elmondom…
– Azt tanácsolom – nyúlt át csillapítólap az alezredes –, egyelőre senkinek ne mondd el. Mi, akik itt vagyunk, valamennyien örülünk, hogy nem kell részt vennünk ebben a… El sem tudjuk képzelni ugyanis, hogy adott esetben a parancsot megtagadhatnánk.
– Igen – magyarázta az orvos –, az utolsó előtti láncszemig nincsen igazi oka senkinek, hogy megtagadja a parancsot. A felháborodás lehet olyan nagy, ahogy bizonyos polgári jogok korlátozását indokolhatná. Ha katonai közigazgatás lenne még…
Elgondolkoztató volt a beszélgetés hangja, s amint jóllaktam, engem is figyelmesen hallgattak a pályaudvar dolgáról.
Belemelegedtem, s mire észrevettem magam, már néhányan álltak körülöttünk, s érdeklődéssel, dohányozva figyelték, amit mondok.
Valaki folytatta, amikor megcsillapodtam:
– Egy főhadnagyot az ezredes úr személyesen felkoncolt, amiért vérengzésnek nevezte a megtorlást, és amiért azt mondta többek előtt, hogy az egész a német hadvezetés érdeke és egyesek onnan kapják az utasítást.
Belevörösödtem, nagyon melegem lett, mert a közömbösen elhangzott kijelentés úgy hatott, mintha az én helyzetértékelésemre válaszolna, mintha az én magam tartásomra. Felálltam.
– Ezt nekem mondtad, kérlek?
Százados volt az illető.
– Nem, nem – szabadkozott –, csak a helyzet jellemzésére.
Ismerték az urak, de csakhamar eltűnt. Talán szobájába húzódott.
Akadt megvitatni való. Szörnyű eseteket meséltek, és buta eseteket is, hogy például a kormányzó úr keresztfia is az áldozatok között volna. Ez már akkor nagy szenzáció volt. Az altengernagy fia! Városszerte ismerték az idevalósi urak a horvát származású nyugalmazott altengernagyot, a fiú apját.
– Az a főhadnagy Bánátból, talán Pancsováról kapott hírt, ott a németek széltében-hosszában beszélték már karácsony táján, hogy ideát nagy dolgok fognak bekövetkezni!
Igen, több úr hallotta az esetet, ha nem is Grassy ezredes pisztolylövésével végződött a hír.
A megtorlást mind tegnapelőttig igazságosnak tartották, úgy általában. Legalábbis indokoltnak. De így közvetlen közelről figyelvén, egyre inkább ama főhadnagy bánáti értesülése harapódzott el a fejekben.
Vele együtt az elborzadás és a magyar helytelenítés.
Valamivel éjfél előtt tiszti járőr nyitott be az utca felé alaposan elfüggönyözött, nehéz, hatalmas pokrócokkal eltakart ajtón.
Őrnagy vezette csendőr járőr. Abban a legalacsonyabb rendfokozat eszerint csak főhadnagy lehetett.
Még az alezredesnek is igazolnia kellett magát. Engem hosszan méregettek. Nem az őrnagy, ő mással foglalkozott, hanem egy százados.
Az alacsony civil úrnak, az orvosi gépek terjesztőjének – hiába nyúlt zakója belső zsebébe –, fent maradtak az esti átöltözés alkalmával iratai.
– Engedelmükkel leugrom – igyekezett megnyugtatni magát.
A százados nem engedte.
Még egy civilt találtak gyanúsnak. A héttagú járőr a két fogollyal – felsőkabátjuk nélkül – eltávozott. Többen tudták, hogy a leventeotthonba!
A járőrvezető őrnagyot is felismerte valaki. Kovarc Emilnek hívják. Állítólag reaktivált.
A testes orvos egy másik úrral nagy sietve felment elhurcolt asztaltársunk tárcájáért.
Jött a tulajdonos, Dungyerszky, izgatottan tördelte kezét:
– Roppant kellemetlen, hiszen személyesen ismerem mindkét urat. De hát hiába erősítettem, hogy szavatolok minden vendégemért!
Alezredesünk s egy másik ismerős tiszt – nagy szó! – vállalkoztak, hogy a néhány száz méteres utat éjfélkor megteszik.
Útjuk sikerrel járt.
De hajnalig sápadtan mesélték, nem sok kellett volna hozzá, hogy elkéssenek.
Valahol zárt helyen, egész ott-tartózkodásuk alatt, tompa lövéseket hallottak.


KiadóMagvető Kiadó, Budapest
Az idézet forrásap. 104-108.

Chladné dny (Cseh)


TARPATAKI
Nádraží se zaplnilo venku i uvnitř. Na nákladovém kolejišti stál osobní vlak, opuštěná lokomotiva a za ní liduprázdné vagóny. Možná že jsme měli několik vlaků vytopit, abychom odlehčili nádražní budově. Ale to mě napadlo až třetí den ráno.
Co bylo první den jen lidské teplo; to se do večera zvrhlo v příšerný pach lidských těl.
Záchody se ucpaly a neustále před nimi stály dlouhé fronty, jejichž první řady čvachtaly ve výkalech, prosakujících až na chodbu. Jelikož se topilo všude (státní dráhy měly uhlí dost), hromadící se kal nemohl umrznout.
Děti a ženy, které neměly dost sil, aby poručily svým svěračům, si ulevovaly za zadní zdí budovy. Smrad zvenčí nepřicházel, protože výkaly mrazem rychle tuhly.
Ale v pokladní místnosti bylo jako v předpeklí. Naštěstí mi nějaký pán, který si přišel pro členy rodiny čekající v davu, nabídl nocleh. Civilní pán přišel v doprovodu dvou štábních důstojníků a všichni tři mluvili tak, jako by nejradši odvedli s sebou každého, kdo tu čeká, ale pohříchu mají právo a možnost zaručit se jen za několik osob.
Civilní pán byl sám Dungyerszky, hoteliér. Večer jsem se v jídelně dověděl, že je mnohem víc než jen majitelem hotelu, je statkářem a má po celé Bačce mlýny a konzervárny.
Dostal jsem pokojík nahoře v druhém poschodí, ale bylo ještě brzy, takže jsem musel dolů do jídelny, jakkoli jsem byl unaven a rozhodnut, že bez jediného sousta padnu do postele, jen co uvidím bílou přikrývku, a do rána budu spát jako dudek.
V jídelně byla vybraná společnost, hlavně důstojníci, samozřejmě vojáci, ale také mnoho civilních pánů. Tón jejich rozhovoru byl v překvapivém protikladu k vnějšímu světu.
Volný stůl jsem nikde neviděl, když jsem osvěžen přišel ze svého pokoje, a chvilku jsem váhal. Vůně však prozrazovaly, že kuchyně pracuje dobře.
U jednoho stolu seděli jen tři hosté a na radu číšníka jsem požádal podplukovníka od pěchoty, abych si směl přisednout. Jeho neobyčejně zdvořilé pokynutí jsem si vysvětloval respektem před neobyčejnou zbraní. Později se ukázalo, že ví a ostatní páni také vědí o událostech na nádraží.
Jeden z civilních pánů byl lékař, šedovlasý, tělnatý.
Jedli račí polévku, připravenou asi z konzervy. Dostal jsem na ni také chuť.
“Já bych ti radil,“ obrátil se podplukovník k druhému civilnímu pánovi, jehož povolání jsem zatím neodhalil, “nebo bych ti spíš neradil, abys zjišťoval případ toho muže. Jakže se jmenuje? Fischer?“ Civil přitakal.
“To je přece jen neslýchané!“ začal mi vysvětlovat to, o čem druzí dva páni už věděli. “Známá v Budapešti mi doporučila, abych vyhledal rodinu její sestry, kdyby mi tu byla dlouhá chvíle. Přijel jsem předevčírem a včera jsem je navštívil. Bydlí trochu za městem, proti kasárnám finanční stráže. Obchod jim vyplenili, muže odvedli. Koloniální zboží a lahůdky. Prý střílel. A teď tam sestra mé známé pláče s dvěma dětmi. V jejích domě se kromě kuchyňského nože nikdy žádná zbraň nevyskytovala.“
Račí polévka byla výtečná. Mlčky jsme ji vychutnávali.
“Kdoví kde sestra teď pláče!“ prohodil šedovlasý lékař. “Nejsem s to pochopit, jaký smysl mají tyto tři dny z hlediska vnitřní politiky. Na vyhlášce není nikdo podepsaný. Například příslušný, vojenský velitel. Nebo vlastně promiňte, vždyt už je civilní správa.“
O čiperném civilním pánovi se v rozhovoru ozřejmilo, že dodává lékařské přístroje a zařízení na území, která byla opět připojena k Maďarsku. A zrovna teď se mu poštěstilo přijet sem do Nového Sadu.
“Dnes v poledne jsem se tam v doprovodu dvou pánů přece jen šel podívat. A co byste řekl, jak to dopadlo?“ obrátil se přímo na mě. “Nenašel jsem tam ani paní, ani děti.“
Polévku už nemohl dojíst.
“Vyplenili jim nejen obchod, ale i celý byt. Až já o tom..."
“Radím ti," položil mu podplukovník ruku konejšivě na předloktí, “zatím o tom nikde nemluv: My, kteří jsme tady, jsme všichni rádi, že nejsme nuceni podílet se na tom... Je totiž nemyslitelné, že bychom neuposlechli rozkazu.“
Tón rozhovoru mě přiměl k zamyšlení. Když jsem se dosyta nejedl, vyprávěl jsem o tom, co se dělo na nádraží. Pozorně mě poslouchali.
Dal jsem se unést svým líčením, a než jsem se vzpamatoval, už kolem nás postávalo několik dalších zájemců a pokuřujíce sledovali má slova.
Když jsem se trochu uklidnil, někdo převzal slovo:
“Nějakého nadporučíka dal osobně pan plukovník likvidovat, protože prohlásil o odvetě, že je to krvavý masakr, a v přítomnosti dalších lidí řekl, že na celé věci má zájem německé velení, od něhož někteří dostávají pokyny.“
Krev mi stoupla do hlavy, cítil jsem, jak je mi horko po celém těle, nebot lhostejně pronesená slova vypadala jako odpověď na moje hodnocení situace, na můj postoj. Zvedl jsem se.
“To jsi říkal mně?“ Dotyčný byl kapitán.
“Ne, to ne,“ protestoval, “vztahovalo se to k vylíčení situace.“
Páni důstojníci ho znali, ale brzy zmizel. Snad se uchýlil do svého pokoje.
Ještě bylo o čem debatovat. Mluvilo se o strašných případech, ale říkaly se hlouposti, například že mezi oběťmi je také kmotřenec pana říšského správce. To byla tenkrát velká senzace. Syn viceadmirála! Zdejší páni dobře znali chlapcova otce, penzionovaného viceadmirála, který byl původem Charvát.
“Ten nadporučík měl zprávy z Banátu, myslím z Pončeva, tam totiž Němci už kolem vánoc veřejně mluvili o tom, že se tady budou dít velké věci.“
Ano, o případu slyšelo několik pánů důstojníků, i když zpráva nekončila vždycky pistolí plukovníka Grassyho.
Do předvčerejška se odveta obecně vzato považovala mezi důstojníky za spravedlivou. Nebo alespoň za odůvodněnou. Ale ted, když se na věci dívali zblízka, dopřávali stále více sluchu informacím onoho nadporučíka.
A ruku v ruce s tím se šířilo zděšení a maďarský nesouhlas.
Těsně před půlnocí vstoupila do dveří, důkladně zastřených těžkými závěsy, důstojnická hlídka. Byla to četnická hlídka, kterou vedl major. V té nemohla být nižší hodnost než nadporučík.
Prokázat se musel i podplukovník u našeho stolu. Mě si dlouze prohlíželi. Ne velitel hlídky, ten se zaměstnával něčím jiným, ale kapitán.
Drobný civilní muž, dodavatel lékařských zařízení, si marně sahal do kapes, doklady mu zůstaly nahoře v pokoji, když se před večeří převlékal.
“Skočím si nahoru, s dovolením,“ chtěl sám sebe uklidnit.
Kapitán mu to nedovolil.
Podezřelým byl shledán ještě jeden civil. Sedmičlenná hlídka s dvěma zatčenými, kteří ani neměli svrchníky, se vzdálila.
Říkalo se, že šli do domu branné výchovy. Majora, který hlídce velel, někdo poznal. Jmenoval se Emil Kovarc. Prý se dal reaktivovat. Tělnatý lékař ještě s jedním pánem spěšně odběhli pro náprsní tašku našeho odvlečeného soustolovníka.
Objevil se pan hoteliér a zoufale lomil rukama: “Je to krajně nepříjemné, vždyt já oba pány osobně znám. Ale marně jsem prohlašoval, že za všechny své hosty přejímám záruku."
Náš podplukovník a ještě jeden důstojník projevili ochotu vydat se o půlnoci na krátkou, ale riskantní cestu. To bylo velké slovo.
Jejich pokus byl úspěšný.
Do rána pak celí bledí líčili, že chybělo málo, a přišli pozdě.
Po celou dobu, co se tam zdržovali, bylo slyšet v uzavřeném prostoru střelbu.


Az idézet forrásaOdeon, Praha, 1978, 122-127

minimap