This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Škvorecký, Josef: V cizině

Portre of Škvorecký, Josef

V cizině (Czech)

Na pojem vlast mám takovéhle měřítko: narodil jsem se v Čechách a pokládal jsem je za svou vlast. Když mi bylo čtrnáct, obsadili mou vlast cizinci, němečtí nacisté, a já, spolu s většinou národa, jsem upínal své naděje k okamžiku, kdy zemi obsadí cizí armády tehdejších spojenců. Čili vítal jsem cizí armády na území své vlasti, protože přinášely osobní svobodu, kterou lidem mého národa nacisti vzali.
V roce 1948 neobsadily Čechy cizí armády, ale země přesto ztratila osobní občanskou svobodu. Tentokráte nás o ni oloupila komunistická ideologie. Spolu s nevelkou většinou národa – v posledních svobodných volbách dostaly demokratické strany asi 60 procent hlasů – jsem si tehdy představoval, jak by bylo krásné, kdyby se splnila slova lidové písničky z Plzně: “Až k nám přijdou hoši z «jůesej», potom teprve bude u nás hej!”. Nevěřil jsem ovšem, že přijdou, už tehdy jsem měl příliš vyvinutý čich pro mezinárodní politiku.
V roce 1968 obsadila Čechy sovětská armáda a já jsem odešel do Kanady. Opět, jako v roce 1939, okupovali zemi cizinci a zbavili její občany osobní svobody. Zeměpisný pojem vlasti přestal pro mne existovat.
Přestal? Co se vlastně stalo?
Když J. A. Komenský-Comenius odcházel po roce 1620 z vlasti, údajně s sebou vzal prst rodné země. Ale rodnou zemi opustil.
Kde byla jeho vlast?
Časem jsem si pro sebe definoval dva pojmy: Komenský byl exulant; odejít z vlasti nechtěl, ale politické a náboženské poměry ho k odchodu donutily. V devatenáctém století odcházelo mnoho Čechů do Ameriky: nemuseli, mohli zůstat na rodné hroudě. Ale dařilo se jim na ní špatně, v zemi nebyl dostatek osobní svobody, chtěli si polepšit materiálně i lidsky. Bezzemci toužili stát se v Americe farmáři “na vlastním”, doufali, že jejich děti v nové zemi nebudou bezzemky, pacholky, čeledíny, děvečkami a jak všemožně se označovali lidé bez majetku. Chtěli, aby z jejich dětí se stali studovaní lidé, kteří by mohli plně využít občanské svobody, jakou jim Amerika nabízela: aby měli nejen život, ale také svobodu a možnost svobodně vykročit na cestu za osobním štěstím. Někteří vzdělanci a sebevzdělanci riskovali dobré bydlo, aby dosáhli osobní svobody. Klácel, Lešikar.
Tihle lidé už nebyli exulanti, ale emigranti. Vytvořili pojem “staré” vlasti, na kterou nikdy, dokonce po celé generace, nezapoměli, ale přitom žili ve vlasti “nové”, která jim dala osobní svobodu cesty za štěstím.
Na starou vlast nezapomínali. Když za první světové války T.G.Masaryk ve Washingtonu formuloval základ budoucí ústavy demokratického státu, čeští občané nové vlasti, t.j. Američtí Češi, všemožně podporovali jeho úsilí: prací, sympatiemi, penězi. Znám dokonce případ česko-americké spisovatelky třetí generace, která před tím, než Spojené státy vstoupily do války, fungovala jako Masarykův kurýr a jezdila do Českého království se zprávami pro domácí odboj proti Rakousku.
Kde byla její vlast?
A nám, mojí ženě a mně se stalo totéž. Kanada, vlastně poprvé v našem dospělém životě, dala nám trvalou osobní svobodu. Mně kromě toho poskytla víc než slušnou existenci universitního profesora a volně publikujícího prozaika. A moje žena založila české nakladatelství, jež začalo vydávat knihy autorů roztroušených po svobodném světě, kteří psali česky a měli mizivé možnosti své knihy vydávat v cizích zemích, a brzo také díla autorů, kteří zůstali ve staré vlasti, ale politická ideologie jim vzala osobní svobodu, včetně svobody vydávat knihy, které politický režim v zemi zakazoval.
Kde byla její vlast?
Měla dvě vlasti – jako generace jejich soukmenovců, kteří vytvořili ten pojem. Stará a nová vlast. Když jí za zásluhy o ethnickou kulturu v Kanadě Torontská univerzita udělila čestný doktorát, přirovnala ve slavnostním projevu Kanadu k maceše, a Československo k Matce. Někdy se stává, pravila, že macecha se nevlastnínmu dítěti chová mnohem, mnohdy nesrovnatelně líp, než vlastní matka. To, řekla, je můj případ.
Žít v cizině byla až do nedávné doby anomálie, cosi nepřirozeného, co v lidech, ať odešli z rodné země dobrovolně nebo z donucení, probouzelo hlubokou, mnohdy pathologickou nostalgii. Nikdy jsem jí netrpěl. Uvažoval jsem, co je ve mně nepřirozeného, že nepřirozený stav života v cizí zemi shledávám vlastně přirozeným. Věděl jsem, že do rodné země – naučil jsem se říkat do staré vlasti – se nikdy nebudu moci vrátit (to se nesplnilo, ale příliš pozdě), a napadlo mě, že je to vlastně stejné jako dětství a mládí. Nikdy se tam nemůžeme vrátit, ale jak postupujeme na cestě k věčnosti, čím dál víc na tu dobu vzpomínáme s láskou. Třebaže jsme ji prožili v zemi, kde panovali cizí okupanti a zbavili jí osobní svobody.
V duchu jsem se tam vrátit mohl, a nesvoboda svazující tenkrát v té zemi její občany, mě ve vzpomínkách nesvazovala. Nezažil jsem tedy nostalgii a začal jsem psát svobodně o té nesvobodné zemi svého dětství a mládí, neboť v duchu jsem žil pouze v kráse její krajiny, v líbeznosti mladých lásek, v lahodném jazyce, jemuž se říká mateřský.
Kde byla moje vlast?
Byly dvě. V jedné jsme žil fyzicky, a žilo se mi tam dobře, byl jsem svobodný. V druhé jsem žil pouze v duchu, ale žilo se mi tam taky dobře, a taky jsem tam byl svobodný. Z nové vlasti jsem mohl kdykoli odejet, protože kanadský pas mě k tomu opravňoval. Odejet z té staré vlasti bylo ještě snazší. Nebyl k tomu potřebí ani pas, který si člověk musí, byť velmi snadno opatřit. Stačila imaginace. Vzpomínky. Život duše. Na mysl mi často přicházely staré verše slovenského básníka Kollára:
 

Nepřikládej svaté jméno vlasti
tomu kraji, v kterém bydlíme,
pravou vlast jen v srdci nosíme,
kterou nelze bíti ani krásti.
 

Tak to je. V mé staré vlasti byl naštěstí znovuzřízen demokratický režim, který občanům umožňuje to, co mi stará vlast neumožňovala, co mi dala teprve Kanada: život, svobodu a budování štěstí. Nevracím se tam, jako se tam nevraceli moji soukmenovci v devatenáctém století. Jezdili tam velice rádi na návštěvu, chtěli vidět rodnou krajinu, příbuzné, staré přátele. A pak se vraceli domů. Do nové vlasti.
Měl jsem pratetu, která jako sedmnáctiletá dívka poznala někdy v osmdesátých letech devatenáctého století na všesokolském sletě v Praze Amerického Čecha, rovněž Sokola, vzala si ho a odjela s ním do Omahy. Prožila tam šedesát let šřastného života, měla čtyři děti a hodného manžela, dobrého, jak se říkávalo, “providera”. Staral se o rodinu, rodina netrpěla nouzí, děti vystudovaly. Potom otec zemřel, děti byly už samostatné, měly vlastní rodiny, a stará paní cítila, že se blíží stín věčnosti. A rozhodla se, že odjede zemřít do staré vlasti. Když tam přijela, za dva měsíce se jí začalo stýskat, a vrátila se do nové vlasti.
«To make a really long story short»: přejela Atlantický oceán sem tam asi čtyřikrát – tehdy ještě nelétala transatlantická letadla – a stále se nemohla rozhodnout, kde vlastně je její vlast.
Zemřela na moři, cestou do nové vlasti, a pochovali ji v Atlantickém oceánu.




minimap