This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Škvorecký, Josef: Zbabĕlci

Portre of Škvorecký, Josef

Zbabĕlci (Czech)

Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítily očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a panzerfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že to jsou děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulzívně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát. Rozhlédl jsem se, ale Irenu jsem neviděl. Couvali všichni. Stál jsem vlastně už docela sám mezi couvajícím davem a naježenou četou Němců. To bylo dobré, protože teď bylo možné ustoupit. Strčil jsem ruce do kapes a otočil jsem se. Zase jsem pocítil ten pocit, jenže teď na zádech. Nervy se mi napnuly. Ale chtěl jsem zůstat lhostejný. Odloudal jsem se pomalým krokem za davem. Za mnou se ozval ostrý německý povel a ve mně zatrnulo. Zase jsem měl impuls praštit sebou na zem, ale opanoval jsem se. Blbost. Trefili by mě stejně. Jen ne se bát. A hlavně to nedat na sobě znát. Ušklíbl jsem se na lidi, ustupující přede mnou a zpola se otáčející. Klopýtali a zuřivě tlačili do těch, co stáli za nima a dobře neviděli, takže nevěděli, co se děje. Bylo ticho. Lidi zděšeně čuměli za mě. Loudal jsem se nonšalantně za nima a po zádech mi běhal nepříjemný pocit. Potom jako na povel všechny ksifty se najednou vypjaly a lidi se přestali tlačit. Za mnou se ozval klapot mnoha bot. Ohlédl jsem se. Němčíci s napřaženýma automatama odcházeli beze slova pryč. V zástupu před nima se otvírala rychle ulička jako Zidům Rudé moře.
„Odzbrojte je!“ ozval se zezadu nějaký odvážlivec, ale nikdo se k tomu neměl. Hleděl jsem za odcházející četou, v poslední řadě šli dva úplně trpasličí, nohy se jim viklaly a vypadali směšně. Ale drželi v rukách napřažené automaty. To budilo respekt. Zase se rozječelo nadávání. Ale Němčíci už zmizeli v rohové ulici. Dav se srotil a táhl za nima. Prostranství před poštou se vyprázdnilo. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Irenu, koukající z přízemního okna. Uviděla mě a zasmála se na mě.
„Nazdar, Danny,“ zavolala. Byla oblečená v bílé blůze a na ní měla trikolóru.
„Nazdar, Ireno,“ řekl jsem a přiloudal jsem se k oknu.
„Viděls to?“ zeptala se.
„Viděl.“
„Není to příšerný?“
„Co?“
„Ty děcka. Vždyť to sou úplný děcka.“
„Jo to. No jo, to je.“
„Cos myslel?“
„Já myslel ty lidi.“
„Jak?“
„No lidi.“
„Já ti nerozumím.“
Zasmál jsem se.
„Ty hrdinove.“
„Ach tak. Ale co myslíš, že se dá dělat, když nemají zbraně?“
„Já vím, ale –“
„A tys tam byl přece taky, ne?“
„Byl, ale –“
„Ale ty se považuješ za hrdinu.“
„Samo,“ řekl jsem. Asi mě přece viděla. Musel jsem z toho udělat psinu. Shodit se sám. Jinak bych si musel vymyslet něco logického, a mně se nechtělo myslet. Chtělo se mi dívat se na Irenu a kecat s ní.


PublisherSpisy Josefa Škvoreckého I., Odeon Praha, 1991

minimap