Vše zachvátit... (Czech)
V třesení hořkém hvězd jak v rozdrážděném roji ohnivém, včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem? Či vprostřed nejjemnějších polibků snad vaších sester sen k vám šlehl s výčitkou jak žal zajatých královen?
A let myšlenek nejvyššých ve světlech nádherných vám slunce zastínil jak oblak labutí z ostrovů severních? Chlad lásky vzešený jste cítili? Oddaní, jací ptáci jsou, když prachem, vytrchaným na prsou, svých detí lože vystelou?
Ó jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli, kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli, jak šílí v marném zápase po rozlomení pout, tisící zraků touží vyžehnout, tisící prsou vydechnout,
tíž věků střást a polibků jak extatických sad až k nebes jasů vyrůstat, jar šveholením zajásat! A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým, stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším!
A srdce dychtivé jak vír na moři světla zakroužit, všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rytmu pohroužit a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací a v jedno slunce plamenné je znova navrací!
Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit, plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit, vše nezrozené z noci vyvolat, obejmout v jásotu, a všechno mrtvé v nový zář navrátit k životu!
A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna; tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti, zahrady nadějí tisíci obraznosti rozežhavěti!
A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod, rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod a kamenné rty skal, zaťaté tíží v letargický klid, i tragické rty osudu své triumfální písni naučit!
A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná písma proletět, luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset, a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém, jak ůl svůj čela loupežná svou obohatit zem. Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | https://cs.wikisource.org/wiki/Autor:Otokar_ B%C5%99ezina |
|
A mindenséget élni meg (Hungarian)
Keserű csillagnyüzsgésben, felbolydult tüzes kas felett, Ti telhetetlen méhészek, mindnyájan megdöbbentetek? Vagy legcsókosabb óráitokon a nővéreitek Álma, mint rab királynők panasza, beléteksüvitett?
Legfontosabb eszmeszárnyalástokat tündöklő fényözön, Árnyékká ragyogta a nap, mint hattyúfelhőt fönt a sarkkörön? Megcsapott a szeretet fennkölt hidege, mint madarat, Testéből tépett tollakkal ha fészket bélel fiai alatt?
Ó, hogy beleremegnétek, arcotok el kellene fednetek, Ha ama pillanat káprázatán megláthatnátok lelketek, Mint küszködik a bilincseit szétroppantani, Száz tekintetet fellobbantani és száz kebellel felsóhajtani,
Korszakok súlyát lerázni, s mint csókok extatikus kertjei A fény honáig nőni fel, tavaszok mámorával zengeni! Az öröm végtelenjévé lélegzetével lobogtatni kék eget, Dagadó s vihart suhogó sátrat a mindenség felett!
Szív szomját sugártengeren örvénybe rántani, Minden szív verését ritmusa mélységébe mártani, Mint erő felrobajlani, mely világokat szerteszétrepít, S egyetlen égő nap méhében újra egyesít!
A mindenséget élni meg, virágot szépségekbe hajtani, Gyümölccsé teljesíteni, átszellemíteni s megváltani, Mi meg nem született, az éjből létre hívni mind, S mindent, mi már halott, életre izzítani fel megint!
És sebezhetetlenül, mint a szél, és nyárként lobogón Villámok között táncolni a jövő-horizontokon; Száz kézzel rombolni, fel száz kézzel építeni, Remények kertjeit száz képzelet lángjával felékíteni!
Az anyaföldnek minden ajkait, szelekét, tűzét, vizekét, Az elnémult növényekét s az állatok titokzatos nemét, A sziklák letargia ülte ajakát, hogy nyílna ki, S a végzet ajkait győzelmi énekére megtanítani!
A szenvedélyét kozmoszba kiáltani, titkok közé vitetni fel, Felsőbb világok szikrázó barázdáin magvakat vetni el, S a legédesebbet, mit csillagok arany virága rejteget: Mint kaptáráét rabló méh, földjének gazdagságát hozni meg.
|