This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Erben, Karel Jaromír: A vízimanó (Vodník in Hungarian)

Portre of Erben, Karel Jaromír
Portre of Tandori Dezső

Back to the translator

Vodník (Czech)

Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, svit,
ať mi šije nit.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek
sviť, měsíčku, svit,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.”

II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.”

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven.” -

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho - jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti;
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. –

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítĕ
a ženuška jeho mladá
chová malé dítĕ

„Hajej, dadej, mé dĕťátko,
můj bezdĕčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostnĕ vypínáš
ke mnĕ ručky obĕ;
a já bych se radš vidĕla
tam na zemi v hrobĕ.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

„Hajej, dadej, synku můj,
můj malý vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu,
však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj!
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!” -

„Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má!
V těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!” -

„Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Mladostí mé jarý štěp
přelomil jsi v půli;
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla;
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane,
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá,
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu,
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!” -

„Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu;
ale rybka v širém moři –
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze;
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti z důli;
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné;
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho
z rána do večera;
před klekáním pak se zase
vratiš do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě;
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.”

IV

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má matičko zlatá,
ach, bojím se večera!” -
„Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!” -

Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.” -

Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře.” -
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!” -

O půlnoci buch buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele.” -
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!” -

A potřetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!”
„Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!” -

„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš prah.” -

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá;
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!” -

Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.



Source of the quotationhttp://ld.johanesville.net/erben-01-kytice-z-povesti-narodnich?page=9

A vízimanó (Hungarian)


I

Nyárfáról a tóra lesve,
vizimanó ült egy este:
„Süss te, süss te, holdacska,
tű a cérnám forgassa.

Varrok magamnak fürge cipellőt,
szárazra és vízre kellőt:
süss te, süss te, holdacska,
tű a cérnám forgassa.

Csütörtök péntekre vált át –
varrok magamnak kabátkát:
süss te, süss te, holdacska,
tű a cérnám forgassa.

Zöld ruhácska, rőt cipőcske –
megyek így holnap az esküvőmre
süss te, süss te, holdacska,
tű a cérnám forgassa.”

II

Hajnal hasad, a lány felkel,
indul nagy batyu szennyessel:
„Lemegyek, anyám, a tóra,
kendőim hadd mossa hóra.”

„Ne menj a tóra, leányom,
maradj, az isten megáldjon!
Rémet álmodtam, no, halld hát –
kerüld, kerüld a víz partját.

Szemelgettem gyöngyöt neked,
fehérbe öltöztettelek,
szín hab-fodra volt a szoknyád –
kerüld, kerüld a víz partját.

Bánat jele ily ruhácska,
gyöngyökben könnyek búvása;
pénteki nap bút-bajt hoz rád –
kerüld, kerüld a víz partját.”

Jaj, szegény lány, csak nincs nyugta!
Valami a tóhoz húzza,
valami a tóhoz űzi;
otthon semmi se jó néki.

Első kendőjét áztatta –
reccsent a padló alatta,
hullt a leány, hullt a mélybe,
örvény tátongott feléje.

Hullám-mélyek hömpölyültek,
széles gyűrűk, szétterültek;
sziklák mellett, nyárfa lombján
zöld manó ült tapsikolván.

III

Hej, komor ám, nem vidám
a víz mélye-tája,
füvén, tavirózsa-árnyon
hal-fogócska járja.

Napocska itt nem melenget,
nem legyez fuvallat:
reménytelen, hűvös csend van,
tört szívek, kihaltak.

Hej, komor ám, nem vidám
a víz öle-mélye;
örök-egyforma a napok
félhomálya-fénye.

Vizimanó udvarában
a pompa királyi,
jószántából jött vendéget
mégse, mégse látni.

Mert aki a kristálykapun
belép e körökbe,
övéitől alighanem
elköszönt örökre.

A kapuban Vizimanó ül
s hálót javítgat.
Szép fiatal asszonykája
kicsi babát ringat.

„Csíjja, csíjja, kis fiacskám,
akit nem akartam!
Míg habkönnyen rámmosolygasz,
nagy bánat ül rajtam!

Míg kis kezed felém kapkod
tiszta örömödben,
feküdnék én sokkal inkább
sír mélyén, a földben.

Templom kertjében, a földben,
a sötét keresztnél,
az én édes jó anyámhoz
közelébb lehetnék.

Csíjja, csíjja, kis fiacskám,
vizimanó-csöppség!
Búval az édesanyámra
hogy ne emlékeznék!

Hej, de gondban is volt szegény,
ugyan kihez adjon?
Mire észbe kapott volna,
már nem voltam otthon.

Férjhez mentem, de hibásan,
magam lássam, úgy ám:
fekete rák volt a násznagy,
hal a koszorúslány!

S a férjem - irgalom, isten! –
bárhol jár, csurom víz,
és a vízbe, bögrék alá,
emberlelkeket visz.

Csíjja, csíjja, kis fiacskám,
kis zöldhaju többsincs!
Édesanyád ott ment férjhez,
ahol szerelem nincs.

Gonosz háló elragadta
alattomos csellel;
nincs itt más öröme néki,
csak te, kicsi ember!” –

„Hé, mit énekelsz te, asszony,
mit gajdolsz, sipítasz?
Istenverte dalaiddal
csak dühbe gurítasz!

Ne énekelj itt te, asszony,
epém ne forraljad!
Úgy jársz még, mint sokan itten:
hallá változtatlak!” –

„Vizimanó, édes uram,
rám ne haragudjál!
Rózsa voltam, te letéptél,
s csak elhajitottál.

Zsendülő, szép ifjuságom
szakítottad ketté!
Ne neheztelj rám, akivel
semmi jót nem tettél.

Kérleltelek számtalanszor,
hízelegtem, látod
eressz, csak egy csöpp időre,
engedj el anyámhoz.

Kérleltelek számtalanszor,
könnyem hullt patakban,
engedd, hogy tőle utólszor
még elbúcsúzhassam.

Kérleltelek számtalanszor,
hulltam érte térdre,
lásd, soha nem engedett fel
a te szíved kérge.

Kérlek, rám ne haragudjál,
Vizimanó, férjem!
Vagy ha tetszik, ne bocsáss meg,
s amit mondtál, légyen.

És ha nagy mérgedben hallá
változtatnál engem,
kérlek, tegyél kővé inkább
ne is emlékezzem.

Hadd legyek kő, ne érezzek,
semmiről ne tudjak;
napsütésre vágyakozva
így ne búslakodjak!” –

„Asszony, asszony, hej, szeretnék
hinni a szavadban!
Ám egy elsurrant halacska –
már megfoghatatlan.

Nem akadályoználak én,
ugorj el anyádhoz –
a női ész csak ne lenne
oly csalfa, oly átkos.

De hát - azért elengedlek,
mélyből föleresztlek,
csak jól vigyázz: parancsomnak
egy szavát se szegd meg!

Ne öleld meg az anyádat,
ne ölelj ott senkit,
avagy ily fönti szerelmed
veszejti a lentit.

Ne ölelj meg senkit ott fönt
reggeltől estélig,
így térj vissza, már az esti
harangszóra légy itt.

Estharangtól estharangig
kapsz időt, nem többet;
biztosítékul magamnak
itt marad a kisded.”

IV

Milyen lenne, mi is volna
a tavasz napfénytelen?
Találkozni hogy lehetne
öleletlen-hidegen?
Hogy a lány nagy idők telte
után anyját megölelte,
hej, ugyan kinek szemében
lehet szálka az ilyen?

Anyjának a tavi asszony
könnyek közt örvendezik.
„Jaj, édesanyám, az este
eljön, semmi nem segít!”
„Ne félj, kincsem, megsegítlek,
a gyilkostól menekítlek,
téged az a vízi szörny már
hatalmába nem kerít!” –

Este lett. - A zöld alak kint
jár-kél már az udvaron.
Kamrában anya s leánya,
zárt ajtajuk oltalom.
„Ne félj, nyugodj, drága kincsem,
a gyilkos el nem visz innen,
fönn a szárazon, a földön
nem hat vízi hatalom!” –

Elkong az esti harangszó;
durr! durr! az ajtó recseg:
„Hé, te asszony, haza indulj!
Főzd meg estebédemet!” –
„Hallod-e, te gyáva gyilkos,
legjobb, ha rögtön eliszkolsz!
Amit régente a tóban
vacsoráztál, azt egyed!”

Éjféltájban újra: durr! durr!
Ajtó dörren, korhatag.
„Hé, te asszony, haza indulj!
jöjj megvetni ágyamat!” –
„Hallod-e, te gyáva gyilkos,
legjobb, ha rögtön eliszkolsz!
aki azelőtt vetette,
vesse most is ágyadat!” -

S harmadszor: durr! durr! megint szól
az ajtó hajnal felé.
„Hé, te asszony, haza indulj,
sír a kisded, inna, hé...!”
„Jaj, anyám, szívem hasad meg!
Inni adnék kicsinyemnek...
Édesanyám, visszaengedj!
Övé vagyok, az övé!”

„Sehová se mégy, leányom!
Cselt sző vízi gyilkosod.
Gyermeked félted? A sorsod
nékem még iszonytatóbb!
- Gyilkos, eliszkolj vizedbe!
Lányomról mondj le örökre;
és ha a kisgyermeked sír,
küszöbünkre idehozd!” –

Vihar zúdul most a tóra,
sikolt benne egy gyerek,
szívig hat a jajgatása;
csak a csöndje jegesebb.
„Ó, anyám, e hangra, érzem,
megfagy minden csöppnyi vérem!
E szörnyű Vizimanótól,
édesanyám, rettegek!” –

Koppanás. - Ott, lenn a résen:
vér- s vízfolt... Terjedni kezd.
Megy a vénasszony... s amit lát:
ki tudná leírni ezt!
Vérben két dolog hevert ott,
lelket pokol-iszony elfog:
gyermekfej, kis teste nélkül,
fej nélkül a kicsitest.



PublisherEurópa Könyvkiadó, Budapest
Source of the quotationA cseh irodalom kistükre

minimap