Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války (Czech)
„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.Kromě tohoto zaměstnání byl stížen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
„Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“
„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.“
„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?“
„Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu.“
„Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit. A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy pan arcivévoda už na pravdě boží. Trápil se dlouho?“
„Pan arcivévoda byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s revolverem nejsou žádný hračky. Nedávno taky si hrál jeden pán u nás v Nuslích s revolverem a postřílel celou rodinu i domovníka, kterej se šel podívat, kdo to tam střílí ve třetím poschodí.“
„Někerej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana arcivévodu si koupili jistě něco lepšího, a taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně voblík. To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde vo to, jak se k němu dostat, na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt.“
„Vono prej jich bylo víc, milostpane.“
„To se samo sebou rozumí, paní Müllerová,“ řekl Švejk, konče masírování kolen, „kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu, nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří, jak je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Lucheniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. Procházel se s ní. Pak věřte někomu; vod tý doby žádná císařovna nechodí na procházky. A vono to čeká ještě moc osob. A uvidějí, paní Müllerová, že se dostanou i na toho cara a carevnu, a může být, nedej pánbůh, i na císaře pána, když už to začli s jeho strýcem. Von má, starej pán, moc nepřátel. Ještě víc než ten Ferdinand. Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty císařové budou kapat jeden za druhým a že jim ani státní návladnictví nepomůže. Pak neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. A von mu dal facku a strážníkovi dvě. Pak ho odvezli v košatince, aby se vzpamatoval. Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Rakousko. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední akta.“
„A co se stalo s tím vojákem?“ otázala se po chvíli paní Müllerová, když Švejk se oblékal.
„Voběsil se na kšandě,“ řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelejí? To vědí, paní Müllerová, že v takový situaci jde každému hlava kolem. Profousa za to degradovali a dali mu šest měsíců. Ale von si je nevodseděl. Utek do Švejcar a dneska tam dělá kazatele ňáký církve. Dneska je málo poctivců, paní Müllerová. Já si představuju, že se pan arcivévoda Ferdinand také v tom Sarajevu zmejlil v tom člověkovi, co ho střelil. Viděl nějakého pána a myslil si: To je nějakej pořádnej člověk, když mně volá slávu. A zatím ho ten pán bouch. Dal mu jednu nebo několik?“
„Noviny píšou, milostpane, že pan arcivévoda byl jako řešeto. Vystřílel do něho všechny patrony.“
„To jde náramně rychle, paní Müllerová, strašně rychle. Já bych si na takovou věc koupil brovnink. Vypadá to jako hračka, ale můžete s tím za dvě minuty postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch nebo tlustejch. Ačkoliv, mezi námi řečeno, paní Müllerová, že do tlustýho pana arcivévody se trefíte jistějc než do hubenýho. Jestli se pamatujou, jak tenkrát v Portugalsku si postříleli toho svýho krále. Byl taky takovej tlustej. To víte, že král nebude přece hubenej. Já tedy teď jdu do hospody U kalicha, a kdyby někdo sem přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám ve svém psinci na venkově, že jsem mu nedávno kupíroval uši a že se teď nesmí převážet, dokud se mu uši nezahojí, aby mu nenastydly. Klíč dají k domovnici.“
V hospodě U kalicha seděl jen jeden host. Byl to civilní strážník Bretschneider, stojící ve službách státní policie. Hostinský Palivec myl tácky a Bretschneider se marně snažil navázat s ním vážný rozhovor.
Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a upozorňoval každého, aby si přečetl, co napsal o posledním předmětě Victor Hugo, když líčil poslední odpověď staré gardy Napoleonovy Angličanům v bitvě u Waterloo.
„To máme pěkné léto,“ navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor.
„Stojí to všechno za hovno,“ odpověděl Palivec, ukládaje tácky do skleníku.
„Ty nám to pěkně v tom Sarajevu vyvedli,“ se slabou nadějí ozval se Bretschneider.
„V jakým Sarajevu?“ otázal se Palivec, „v tej nuselskej vinárně? Tam se perou každej den, to vědí, Nusle.“
„V bosenském Sarajevu, pane hostinský. Zastřelili tam pana arcivévodu Ferdinanda. Co tomu říkáte?“
„Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel,“ odpověděl slušně pan Palivec, zapaluje si dýmku, „dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo nebožtík arcivévoda, to pro nás nic není, z toho nic nekouká než Pankrác.“
Bretschneider umlkl a díval se zklamaně po pusté hospodě.
„Tady kdysi visel obraz císaře pána,“ ozval se opět po chvíli, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.“
„Jó, to mají pravdu,“ odpověděl pan Palivec, „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?“
„V tom Sarajevu muselo to být asi ošklivý, pane hostinský.“
Na tuto záludně přímou otázku odpověděl pan Palivec neobyčejně opatrně: „V tuhle dobu bývá v Bosně a Hercegovině strašný horko. Když jsem tam sloužil, tak museli dávat našemu obrlajtnantovi led na hlavu.“
„U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?“
„Na takovou maličkost se nepamatuju, já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem nebyl na to zvědavej,“ odpověděl pan Palivec, „přílišná zvědavost škodí.“
Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: „Ve Vídni dneska taky mají smutek.“
Bretschneidrovy oči zasvítily plnou nadějí; řekl stručně: „Na Konopišti je deset černých práporů.“
„Má jich tam být dvanáct,“ řekl Švejk, když se napil.
„Proč myslíte dvanáct?“ otázal se Bretschneider.
„Aby to šlo do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na tucty to vždycky přijde lacinějc,“ odpověděl Švejk.
Panovalo ticho, které přerušil sám Švejk povzdechem: „Tak už tam je na pravdě boží, dej mu pánbůh věčnou slávu. Ani se nedočkal, až bude císařem. Když já jsem sloužil na vojně, tak jeden generál spadl s koně a zabil se docela klidně. Chtěli mu pomoct zas na koně, vysadit ho, a divějí se, že je úplně mrtvej. A měl taky avancírovat na feldmaršálka. Stalo se to při přehlídce vojska.
Tyhle přehlídky nikdy nevedou k dobrýmu. V Sarajevě taky byla nějaká přehlídka. Jednou se pamatuji, že mně scházelo při takové přehlídce dvacet knoflíků u mundúru a že mě zavřeli za to na čtrnáct dní do ajnclíku a dva dni jsem ležel jako lazar, svázanej do kozelce. Ale disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ‚Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.‘ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“
„V tom Sarajevu,“ navazoval Bretschneider, „to udělali Srbové.“
„To se mýlíte,“ odpověděl Švejk, „udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině.“
A Švejk vyložil svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Turci to prohráli v roce 1912 se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda.
„Máš rád Turky?“ obrátil se Švejk na hostinského Palivce, „máš rád ty pohanský psy? Viď že nemáš.“
„Host jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada. Jestli to tomu našemu Ferdinandovi udělal Srb nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno.“
„Dobře, pane hostinský,“ ozval se Bretschneider, který opět pozbýval naděje, že z těch dvou se dá někdo chytit, „ale připustíte, že je to velká ztráta pro Rakousko.“
Místo hostinského odpověděl Švejk: „Ztráta to je, to se nedá upřít. Hrozná ztráta. Von se Ferdinand nedá nahradit nějakým pitomou. Von měl bejt jenom ještě tlustější.“
„Jak to myslíte?“ ožil Bretschneider.
„Jak to myslím?“ odvětil spokojeně Švejk. „Docela jenom takhle. Kdyby byl bejval tlustější, tak by ho jistě už dřív ranila mrtvice, když honil ty báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby, a nemusel zemřít takovou hanebnou smrtí. Když to povážím, strýc císaře pána, a voni ho zastřelejí. Vždyť je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ‚To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.‘ Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.“
„Vy ale máte divná přirovnání,“ řekl Bretschneider významně, „mluvíte napřed o Ferdinandovi a potom o obchodníku s dobytkem.“
„Ale nemám,“ hájil se Švejk, „bůh mě chraň, abych já chtěl někoho k někomu přirovnávat. Pan hostinský mne zná. Viď že jsem nikdy nikoho k někomu nepřirovnával? Já bych jenom nechtěl být v kůži té vdovy po arcivévodovi. Co teď bude dělat? Děti jsou sirotkové, panství v Konopišti bez pána. A vdávat se zas za nějakého nového arcivévodu? Co z toho má? Pojede s ním zas do Sarajeva, a bude vdovou podruhé. To byl ve Zlivi u Hluboké před léty jeden hajný, měl takové ošklivé jméno Pinďour. Zastřelili ho pytláci a zůstala po něm vdova s dvěma dítkami a vzala si za rok opět hajného, Pepíka Šavlovic z Mydlovar. A zastřelili jí ho taky. Pak se vdala potřetí a vzala si zas hajného a povídá: ‚Do třetice všeho dobrého. Jestli teď se to nepodaří, tak už nevím, co udělám.‘ To se ví, že jí ho zas zastřelili, a to už měla s těmi hajnými šest dětí dohromady. Byla až v kanceláři knížete pána na Hluboké a stěžovala si, že má s těmi hajnými trápení. Tak jí odporučili porybnýho Jareše z ražické bašty. A co byste řekli, utopili jí ho při lovení rybníka, a měla s ním dvě děti. Pak si vzala nunváře z Vodňan, a ten ji jednou v noci klepl sekyrou a šel se dobrovolně udat. Když ho potom u krajského soudu v Písku věšeli, ukousl knězi nos a řekl, že vůbec ničeho nelituje, a také řekl ještě něco hodně ošklivého o císaři pánovi.“
„A nevíte, co o něm řekl?“ otázal se hlasem plným naděje Bretschneider.
„To vám říct nemohu, poněvadž se to nikdo neodvážil opakovat. Ale bylo to prý tak něco strašlivýho a hroznýho, že jeden rada od soudu, který byl při tom, se z toho zbláznil a ještě dodnes ho drží v izolaci, aby to nevyšlo najevo. To nebyla jenom obyčejná urážka císaře pána, jaká se dělá ve vožralství.“
„A jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?“ otázal se Bretschneider.
„Prosím vás, pánové, obraťte list,“ ozval se hostinský Palivec, „víte, já to nemám rád. Leccos se kecne a pak to člověka mrzí.“
„Jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?“ opakoval Švejk. „Všelijaké. Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho tolik na císaře pána, že kdyby toho byla jen polovička pravda, stačilo by to, aby měl ostudu pro celý život. Ale von si to starej pán doopravdy nezaslouží. Vezměme si tohle. Syna Rudolfa ztratil v útlém věku, v plné mužské síle. Manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem, potom se mu ztratil Jan Ort, bratra, císaře mexického, mu zastřelili v nějaké pevnosti u nějaké zdi. Teď zas mu odstřelili strýčka na stará kolena. To aby měl člověk železné nervy.
A potom si vzpomene nějakej vožralej chlap a začne mu nadávat. Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolně a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.“
Švejk se napil důkladně a pokračoval: „Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“
Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.
„Může být,“ pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“
Bretschneider vstal a řekl slavnostně: „Víc nemusíte povídat, pojďte se mnou na chodbu, tam vám něco povím.“
Švejk vyšel za civilním strážníkem na chodbu, kde ho čekalo malé překvapení, když jeho soused od piva ukázal mu orlíčka a prohlásil, že ho zatýká a ihned odvede na policejní ředitelství. Švejk snažil se vysvětlit, že se asi ten pán mýlí, on že je úplně nevinný, že nepronesl ani jednoho slova, které by mohlo někoho urazit.
Bretschneider mu však řekl, že se skutečně dopustil několika trestných činů, mezi kterými hraje roli i zločin velezrády.
Pak se vrátili do hospody a Švejk řekl k panu Palivcovi: „Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej.“
Bretschneider ukázal panu Palivcovi orlíčka, chvíli se díval na pana Palivce a pak se otázal: „Jste ženat?“
„Jsem.“
„A může vaše manželka za vás vésti obchod po dobu vaší nepřítomnosti?“
„Může.“
„Tak je to v pořádku, pane hostinský,“ vesele řekl Bretschneider, „zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem.“
„Nic si z toho nedělej,“ těšil ho Švejk, „já tam jdu jenom pro velezrádu.“
„Ale pro co já?“ zabědoval pan Palivec. „Já byl přece tak vopatrnej.“
Bretschneider se usmál a vítězoslavně řekl: „Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“
A Švejk opustil hospodu U kalicha v průvodu civilního strážníka, kterého, stíhaje jeho tvář svým dobráckým úsměvem, se optal, když vyšli na ulici: „Mám slézt z chodníku?“
„Jak to?“
„Já myslím, když jsem zatčenej, že nemám práva chodit po chodníku.“
Když vcházeli do vrat policejního ředitelství, řekl Švejk: „Tak nám to pěkně uteklo. Chodíte často ke Kalichu?“
A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, u Kalicha předával pan Palivec hospodu své plačící ženě, těše ji svým zvláštním způsobem: „Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?“
A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání.
|
The Good Soldier Švejk Intervenes in the Great War (English)
‘And so they’ve killed our Ferdinand,’ said the charwoman to Mr Švejk, who had left military service years before, after having been finally certified by an army medical board as an imbecile, and now lived by selling dogs — ugly, mongrel monstrosities whose pedigrees he forged.
Apart from this occupation he suffered from rheumatism and was at this very moment rubbing his knees with Elliman’s embrocation.
‘Which Ferdinand, Mrs Müller?’ he asked, going on with the massaging. ‘I know two Ferdinands. One is a messenger at Průša’s, the chemist’s, and once by mistake he drank a bottle of hair oil there. And the other is Ferdinand Kokoška who collects dog manure. Neither of them is any loss.’
‘Oh no, sir, it’s his Imperial highness, the Archduke Ferdinand, from Konopiště, the fat churchy one.’
‘Jesus Maria!’ exclaimed Švejk. ‘What a grand job! And where did it happen to His Imperial Highness?’
‘They bumped him off at Sarajevo, sir, with a revolver, you know. He drove there in a car with his Archduchess.’
‘Well, there you have it, Mrs Müller, in a car. Yes, of course, a gentleman like him can afford it, but he never imagines that a drive like that might finish up badly. And at Sarajevo into the bargain! That’s in Bosnia, Mrs Müller. I expect the Turks did it. You know, we never ought to have taken Bosnia and Herzegovina from them. And so you see, Mrs Müller. His Imperial Highness now rests with the angels. Did he suffer long?’
‘His Imperial Highness was done for at once, sir. You know, a revolver isn’t just a toy. Not long ago there was a gentleman in Nusle, where I come from, who fooled about with a revolver too. And what happened? He shot his whole family and the porter too who came up to see who was doing the shooting there on the third floor.’
‘There are some revolvers, Mrs Müller, that won’t go off even if you bust yourself. There are lots of that type. But for His Imperial Highness I’m sure they must have bought something better. And I wouldn’t mind betting, Mrs Müller, that the chap who did it put on smart togs for the occasion. Potting at an Imperial Highness is no easy job, you know. It’s not like a poacher potting at a gamekeeper. The question is how you get at him. You can’t come near a fine gentleman like that if you’re dressed in rags. You’ve got to wear a topper, so the cops don’t nab you beforehand.’
‘They say there were a lot of them, sir.’
‘Well, of course, Mrs Müller,’ said Švejk, finishing massaging his knees. ‘If you wanted to kill His Imperial Highness or for that matter even His Imperial Majesty the Emperor, you’d certainly need advice. Several heads are wiser than one. One chap advises you this, another that, and then “the deed is crowned with success”, as our national anthem says. The main thing is to watch out for the moment when a gentleman like that rides past. Just like old Luccheni, if you remember, who stabbed our late lamented Elizabeth with a file. He just went for a stroll with her. Who’s going to trust anybody now? After that there’ll be no more strolls for empresses! And a lot of other persons’ll have it coming to them too, you know. You mark my words, Mrs Müller, it’ll be the turn of the Tsar and the Tsarina next and maybe, though God forbid, even of His Imperial Majesty the Emperor, now they’ve started with his uncle. He’s got a lot of enemies, the old gentleman has. Even more than Ferdinand. Not long ago a gentleman was telling us in the pub that a time would come when all these emperors would get done in one after the other, and all the king’s horses and all the king’s men wouldn’t save them. After that he hadn’t any money to pay his bill and the landlord had to have him arrested. And he hit the landlord across the jaw once and the policeman twice. So after that they took him away in a drunks’ cart to sober him up again. Well, Mrs Müller, what a world we live in, to be sure! What a loss for Austria again! When I was in the army an infantryman once shot a captain. He loaded his rifle and went into his office. They told him he had no business there, but he went on insisting he must speak to the captain. The captain came out and at once gave him “confined to barracks!” But he took up his rifle and bang it went, plum through the captain’s heart. The bullet flew out of his back and damaged the office into the bargain. It smashed a bottle of ink which messed up the official documents.
‘Oh, goodness, and what happened to that soldier?’ asked Mrs Müller later, while Švejk was dressing.
‘He hanged himself on his braces,’ said Švejk, cleaning his bowler. ‘And what’s more they weren’t even his. He’d borrowed them from the warder on the excuse that his trousers were falling down. Do you think he should have waited until they shot him? You know, Mrs Müller, in a situation like that anyone would be in a flap. They reduced the warder to the ranks because of it and gave him six months. But he didn’t sit them out. He ran away to Switzerland and today he’s a preacher of some church or other. Today there are very few honest people about, Mrs Müller. I can imagine that His Imperial Highness, the Archduke Ferdinand, made a mistake in Sarajevo about that chap who shot him. He saw a gentleman and thought, “He must be a decent fellow who’s giving me a cheer.” And instead of that he gave him bang! bang! Did he give him one bang or several, Mrs Müller?’
‘The newspaper says, sir, that His Imperial Highness was riddled like a sieve. He emptied all his cartridges into him.’
‘Well, it goes jolly quickly, Mrs Müller, terribly quickly. I’d buy a Browning for a job like that. It looks like a toy, hut in a couple of minutes you can shoot twenty archdukes with it, never mind whether they’re thin or fat. Although, between you and me, Mrs Müller, a fat archduke’s a better mark than a thin one. You may remember the time they shot that king of theirs in Portugal? Lie was a fat chap too. After all, you wouldn’t expect a king to be thin, would you? Well, now I’m going to the pub, The Chalice, and if anyone comes here for that miniature pinscher, which I took an advance on, tell them I’ve got him in my kennels in the country, that I’ve only just cropped his ears, and he mustn’t be moved until they heal up, otherwise they’ll catch cold. Would you please give the key to the house-porter.’
There was only one guest sitting at The Chalice. It was the plain-clothes police officer, Bretschneider, who worked for the State Security. The landlord, Palivec, was washing up the glasses and Bretschneider was vainly endeavouring to engage him in serious conversation.
Palivec was notorious for his foul mouth. Every second word of his was ‘arse’ or ‘shit’. But at the same time he was well read and told everyone to read what Victor Hugo wrote on this subject when he described the last answer Napoleon’s Old Guard gave to the British at the Battle of Waterloo.
‘Well, it’s a glorious summer!’ said Bretschneider, embarking on his serious conversation.
‘Shit on everything!’ answered Palivec, putting the glasses away into a cupboard.
‘It’s a fine thing they’ve done to us at Sarajevo,’ said Bretschneider with a faint hope.
‘Which Sarajevo?’ asked Palivec. ‘Do you mean the wine cellar at Nusle? They’re always fighting there, you know. Of course it’s Nusle.’
‘At Sarajevo in Bosnia, Mr Palivec. They’ve just shot His Imperial Highness, the Archduke Ferdinand, there. What do you say to that?’
‘I don’t poke my nose into things like that. They can kiss my arse if I do!’ Palivec replied politely, lighting his pipe. ‘Nowadays, if anyone got mixed up in a business like that, he’d risk breaking his neck. I’m a tradesman and when anyone comes in here and orders a beer I fill up his glass. But Sarajevo, politics or the late lamented Archduke are nothing for people like us. They lead straight to Pankrác.’
Bretschneider lapsed into silence and looked disappointedly round the empty pub.
‘Hallo, there used to be a picture of His Imperial Majesty hanging here once,’ he started up again after a while. ‘Just where the mirror hangs now.’
‘Yes, you’re right,’ Palivec replied. ‘It did hang there, but the flies used to shit on it, so I put it away in the attic. You know, somebody might be so free as to pass a remark about it and then there could he unpleasantness. I don’t want that, do I?’
‘In Sarajevo it must have been a pretty ugly business, Mr Palivec.’
This crafty direct question evoked an extremely cautious answer from Palivec: ‘At this time of the year it’s scorching hot in Bosnia and Herzegovina. When I served there, they had to put ice on our lieutenant’s head.’
‘Which regiment did you serve in, Mr Palivec?’
‘I can’t possibly remember anything so unimportant. Bloody nonsense of that sort never interested me and I’ve never bothered my head about it,’ answered Palivec. ‘Curiosity killed a cat.’
Bretschneider finally relapsed into silence. His gloomy face only lit up on the arrival of Švejk who came into the pub, ordered a dark black beer and remarked: ‘Today they’ll be in mourning in Vienna too.’
Bretschneider’s eyes gleamed with hope, and he said laconically:
‘On Konopiště there are ten black flags.’
‘There should be twelve,’ said Švejk, after he had taken a swig.
‘What makes you think twelve?’ asked Bretschneider.
‘To make it a round number. A dozen adds up better, and dozens always come cheaper,’ answered Švejk.
There was a silence, which Švejk himself broke with a sigh: ‘And so he’s already lying with God and the angels. Glory be! He didn’t even live to be Emperor. When I was serving in the army a general once fell off his horse and killed himself without any fuss. They wanted to help him back onto his horse, to lift him up, but to their surprise he was completely dead. And he was going to be promoted Field Marshal. It happened at a review. These reviews never come to any good. In Sarajevo there was a review too. I remember once at a parade like that I had twenty buttons missing from my uniform and they sent me into solitary confinement for a fortnight, where I lay for two days trussed up like Lazarus. But in the army you must have discipline, otherwise why would anyone bother at all? Our Lieutenant Makovec always used to say: “There’s got to be discipline, you bloody fools, otherwise you’d be climbing about on the trees like monkeys, but the army’s going to make human beings of you, you god-forsaken idiots.” And isn’t that true? Just imagine a park, let’s say at Charles Square, and on every tree an undisciplined soldier! It’s enough to give you a nightmare!’
‘At Sarajevo,’ Bretschneider resumed, ‘it was the Serbs who did it.’
‘You’re wrong there,’ replied Švejk. ‘It was the Turks, because of Bosnia and Herzegovina.’ And Švejk expounded his views on Austrian foreign policy in the Balkans. In 1912 the Turks lost the war with Serbia, Bulgaria and Greece. They had wanted Austria to help them, and when this didn’t happen, they shot Ferdinand.
‘Do you like the Turks?’ said Švejk, turning to Palivec. ‘Do you like those heathen dogs? You don’t, do you?’
‘One customer is as good as another,’ said Palivec, ‘never mind a Turk. For tradesmen like us politics doesn’t enter into it. Pay for your beer, sit down in my pub and jabber what you like. That’s my principle. It’s all the same to me whether our Ferdinand was done in by a Serb or Turk, Catholic or Moslem, anarchist or Young Czech.’
‘All right now, Mr Palivec,’ resumed Bretschneider, who was again beginning to despair of catching either of them out, ‘but all the same you’ll admit that it’s a great loss for Austria.’
Švejk replied for the landlord: ‘Yes, it’s a loss indeed, there’s no denying it. A shocking loss. You can’t replace Ferdinand by any twopenny-halfpenny idiot. Only he ought to have been still fatter.’
‘What do you mean?’ Bretschneider livened up.
‘What do I mean?’ Švejk answered happily. ‘Just this. If he’d been fatter then of course he’d certainly have had a stroke long ago, when he was chasing those old women at Konopiště when they were collecting firewood and picking mushrooms on his estate, and he wouldn’t have had to die such a shameful death. Just imagine, an uncle of His Imperial Majesty and shot! Why, it’s a scandal! The newspapers are full of it. Years ago in our Budějovice a cattle-dealer called Břetislav Ludvík was stabbed in the market place in a petty squabble. He had a son called Bohuslav, and wherever that lad came to sell his pigs, no one wanted to buy anything from him and everyone said: “That’s the son of that chap who was stabbed. He’s probably a first-class bastard too!” There was nothing for him to do but to jump into the Vltava from that bridge at Krumlov, and they had to drag him out, resurrect him, pump water out of him, and of course he had to die in the arms of the doctor just when he was giving him an injection.’
‘You do make strange comparisons, I must say,’ said Bretschneider significantly. ‘First you talk about Ferdinand and then about a cattle-dealer.’
‘Oh, no, I don’t,’ Švejk defended himself. ‘God forbid my wanting to compare anyone to anybody else. Mr Palivec knows me very well. I’ve never compared anyone to anybody else, have I? But I wouldn’t for the life of me want to be in the skin of that Archduke’s widow. What’s she going to do now? The children are orphans and the family estate at Konopiště has no master. Marry a new Archduke? What would she get out of that? She’d only go with him to Sarajevo again and be widowed a second time. You know years ago there was a gamekeeper in Zliv near Hluboká. He had a very ugly name — Pinďour. Some poachers shot him, and he left a widow and two little babes. Within a year she married another gamekeeper, Pepík Šavel from Mydlovary. And they shot him too. And then she married a third time, again a gamekeeper, and said: “Third time lucky. If it doesn’t succeed this time, then I don’t know what I shall do.” Well, of course, they shot him too, and with all these gamekeepers she had six children altogether. She even went to the office of His Highness the Prince at Hluboká and complained that she’d had trouble with those gamekeepers. And so they recommended her a fellow called Jareš who was a water bailiff in the watch tower at Ražice. And, can you imagine it? He was drowned when they were fishing the lake out. And she had two children by him. And then she took a pig-gelder from Vodňany and one night he hit her over the head with his axe and went and gave himself up voluntarily. And when they hanged him afterwards at the district court at Písek he bit the priest’s nose and said he didn’t regret anything. And he also said something extremely nasty about His Imperial Majesty.’
‘And you don’t happen to know what he said?’ Bretschneider asked hopefully.
‘I can’t tell you, because no one dared repeat it. But I’m told that it was something so dreadful and horrible that one of the magistrates went mad, and they keep him to this very day in solitary confinement, so that it shan’t get out. It wasn’t the usual sort of insulting remark which people make about His Imperial Majesty when they’re tight.’
‘And what sort of insulting remark do people make about His Imperial Majesty when they’re tight?‘ asked Bretschneider.
‘Now come, gentlemen, please change the subject,’ said Palivec. ‘You know, I don’t like it. Somebody might talk out of turn and we’d be sorry for it.’
‘What sort of insulting remarks do people make about His Imperial Majesty when they’re tight?’ Švejk repeated. ‘All kinds. Get drunk., have the Austrian national anthem played and you’ll see what you start saving! You’ll think up such a lot about His Imperial Majesty, that if only half of it were true it would be enough to disgrace him all his life. But the old gentleman really doesn’t deserve it. Just think His son Rudolf — lost in tender years, in full flower of his manhood. His wife Elizabeth — stabbed with a file. And then Jan Orth — also lost. His brother, the Emperor of Mexico — put up against a wall and shot in a fortress somewhere. And now again in his old age they’ve shot his uncle. A chap needs iron nerves for that. And then some drunken bastard starts to swear at him. If the balloon went up today I’d go as a volunteer and serve His Imperial Majesty to my last drop of blood.’
Švejk took a deep draught of beer and continued:
‘Do you really think His Imperial Majesty is going to put up with this sort of thing? If so, you don’t know him at all. There’ll have to be a war with the Turks. “You killed my uncle and so I’ll bash your jaw.” War is certain. Serbia and Russia will help us in it. There won’t half be a blood bath.’
Švejk looked beautiful in this prophetic moment. His simple face, smiling like a full moon, beamed with enthusiasm. Everything was so clear to him.
‘It may be,’ he said, continuing his account of Austria’s future, ‘that if we have war with the Turks the Germans’ll attack us, because the Germans and the Turks stick together. You can’t find bigger bastards anywhere. But we can ally ourselves with France which has had a down on Germany ever since 1871. And then the balloon’ll go up. There’ll be war. I won’t say any more.’
Bretschneider stood up and said solemnly:
‘You don’t need to. Just come along with me into the passage. I’ve got something to say to you there.’
Švejk followed the plain-clothes police officer into the passage where a little surprise awaited him. His drinking companion showed him his eaglet and announced that he was arresting him and would take him at once to police headquarters. Švejk tried to explain that the gentleman must be mistaken, that he was completely innocent and that he had not uttered a single word capable of offending anyone.
However, Bretschneider told him that he had in fact committed several criminal offences, including the crime of high treason.
Then they returned to the pub and Švejk said to Palivec:
‘I’ve had five beers, a couple of frankfurters and a roll. Now give me one more slivovice and I must go, because I’m under arrest.’
Bretschneider showed Palivec his eaglet, stared at him for a moment and then asked:
‘Are you married?’
‘I am.’
‘And can Madam carry on the business for you during your absence?’
‘She can.’
‘Then it’s all right, Mr Palivec,’ said Bretschneider gaily. ‘Call your wife here, give the business over to her, and in the evening we’ll come for you.’
‘Take it easy,’ Švejk consoled him. ‘I’m only going there for high treason.’
‘But what am I going for?’ moaned Palivec. ‘After all, I’ve been so careful.’
Bretschneider smiled and said triumphantly:
‘Because you said the flies shitted on His Imperial Majesty. They’ll certainly knock His Imperial Majesty out of your head there.’
And so Švejk left The Chalice under the escort of the plain-clothes police officer. When they went out into the Street his face lit up with its good-natured smile and he asked:
‘Should I step down from the pavement?’
‘What do you mean?’
‘I thought as I’m under arrest I’ve no right to walk on the pavement.’
When they passed through the door of police headquarters Švejk said:
‘Well, the time passed very pleasantly for us there. Do you often go to The Chalice?’
And while they were escorting Švejk to the reception office Palivec at The Chalice handed over the running of the pub to his weeping wife, consoling her in his own inimitable way:
‘Don’t cry, don’t howl. What can they do to me because of some shit on a picture of His Imperial Majesty?’
And thus it was that the good soldier Švejk intervened in the great war in his own sweet, charming way. It will interest historians that he saw far into the future. If the situation subsequently developed otherwise than he had expounded it at The Chalice we must bear in mind that he had never had any preparatory training in diplomacy.
|