This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Holan, Vladimír: Noc s Hamletem

Portre of Holan, Vladimír

Noc s Hamletem (Czech)

Přes zeď se přehýbala zeleň
a vrhala v cestu hloh své zvědavosti.
Okno otevřelo vítr, který průvanil:
To vaše dění mnoho je a není,
však dění s bytím: zázrak k závidění!
Noc kouřila dějiny, jedla smažená křidýlka
uřezaná z kotníků Merkura
a zapíjela to
potem varhaníka u Svaté Tragédie...
„Jen když se smíříš se smrtí,“ řekl Hamlet,
„pochopíš, že všechno pod sluncem je skutečně nové...
Naše tělo není plátěný hangár,
jehož plátno by bylo na ústřižky...
Ale naše podvědomí chytračí... I když snad nezištně
dáváme almužnu, sobě prospíváme!
Tak také soulož z omylu... Ale ne!
Tápající pohlaví vztahů nemůže u lidí nic
než býti v nich bez nich... Jenomže
játra milování leží v hříchu.
Tak si připomeneš podle napětí
tělesného zneuctění i trest ducha...
Není nám dobře ani u spících,
neboť nevíme, kde se zastaví,
zatímco my jsme utkvěli...
Pováží-li člověk, jak náhle těžká je kočka,
když je mrtvá, zatímco někdo
vydrží po celý den střílet vrabce!...
Ale ano, je stud muže a je stud ženy.
Muž nemůže už ani vidět vatu.
A žena? Za sucha sotva zrozená,
už pochlebuje lijáku...“

Po chvíli Hamlet dodal: „To dětem nikdy nestačí odpověď...
Hrajou si například se skříní tajemství
a odnesou nakonec ten její klíč do sebe.
Nebo stůňou a tajně otvírají dopisy
vězněného básníka, který si v žaláři
platíval zvláštní světničku jen tím,
že dopis otevřely právě ony...
Nebo stůňou a vidí ve snách ohnivý sloup
a křičí: to je prut, žíla boží!

Nebo stůňou a nejde jim z mysli
ta ustavičná ruční práce žen,
která jako by chtěla ohřát právě je,
zapřísti muže nebo ucpat sebe...
Nebo jsou zdrávy! Vzácná to chvíle,
kdy se zdá, že ukrojený chléb není nikoho...
To potom vyjdou třeba ze stodoly
a bezděky rozšlápnou poslední zrno z loňské úrody,
aby hned nato byly pokoušeny ještě jaksi navíc
nasadit na lebku ohně zlatou paruku stohu...
Jsou plny života jako kůň,
který cítí jezdce ne jako cizí bytost,
ale jako svoji myšlenku... Jásají, křičí,
jsou spolu už rok a nelitují toho,
mají mocný kazijed na všechno, co není zázrak –
všechny skvrny jsou jenom ty blátivé
na nových šatech, a ty se brzy vymnou...
Děti! Už nalezly pravá jména, jen vyslovit je nyní!“

...

Ano, řekl jsem, ale kde byly ty vaše ruce,
když jste v Tuileriích tlachal s Robespierrem,
zda také šibenice se má pokřtít
(a ona se pak křtila!) -
kde byly ty vaše ruce, ne-li tam,
kde se nosí mozek nad kloboukem,
kde byly ty vaše pyšné ruce, že nikdy
nemohlo dojít k vstavování koruny
na hlavu Poézie,
kde byly ty vaše ruce, že to nezůstalo
ani v rukopise, ba ani
v posmrtném vydání pro nezrozené-nečtoucí?

„Kif, šira, fasah, sibsi,
diamba, daša, hajum, rumba, mori?“...
Co jste to mumlal? zeptal jsem se.
„Ale to je jen několik názvů pro hašiš,“
řekl Hamlet a pokračoval:
„Kdysi jsem pravil kterési: Přijďte, pohoupáme se,
mám matrace vycpané vlasy ostříhaných jeptišek
a bydlím v pátém patře...
Přijdu, řekla. Ale když se octla před mým domem,
nevěděla, jak vyběhnout po schodech.
Byla to nevěstka ze stepi...

Nevím, ale ironie neumírá z lásky k tragédii...
Tragický není Odysseus, ale Aiax; ne David, ale Saul;
ne Faust, ale Mefisto... A přede mnou,
přede mnou byl jen Alkibiadés, opilý Alkibiadés
v barvě šafránové, v barvě úzkosti...“

Začalo svítat. Hamlet řekl: „Úsvit-kurva!
Ale časově se mi zdá, že je příliš velká...“
Řekl jsem: To proto, že na ni myslíte!
Řekl: „Snad?“
Řekl jsem: Chcete-li,
pustím vám stmívačky,
jenomže do prostoru,
a to ještě vámi nestřeženým pohybem...
Řekl: „Všechno, jenom ne člověka
v záblesku přírody! Ten už našel
svou scénu, a to mne nezajímá...“

Ale to se už rozednilo... Hamletovo pravé oko vystouplo,
když úsvit vhodil do jeho levého víčka
kopec na obzoru, kde pár balvanů
usilovalo o navrácení celého hradu...

„Nedávno,“ řekl Hamlet, „byl jsem s několika mladými
u stárnoucího Shakespeara v Elsinoru...
Četl nám své verše... Kouřili jsme je,
pili je a chválili je, byli jsme upřímní,
vyznávali jsme mu lásku, toužili slyšet další,
a když pak s námi hovořil o knihách,
slavili jsme ho jako bibliotekáře samého Boha –
ale on se nikdy nedozvěděl, co jsme říkali,
když jsme potom vešli do ulic z casa del poeta trágico...

Ovšem, ani nevědomost neznamená štěstí...
Ale báseň je dar!“




minimap