Hrabal, Bohumil: Ostře sledované vlaky

„Eléve Hrmo,“ zavolal pan přednosta.
A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se.
„Elév Miloš Hrma se hlásí ve službě!“
„Posaď se,“ řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho vyplakané oči putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. „Tak Hrmo, jestlipak sis všiml, že tady nemáme telegrafistku?“
„Zdeničku Svatou!“ povídám.
„Svatou... aha!“ odprskl pan přednosta, „ale neslyšel jsi ve městě nic?“
„Neslyšel, ale co má být?“
„To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy! Pěkně proslavil tu naši tichou, klidnou staničku, pěkně!“
„A to on pan výpravčí Hubička zase ano,“ povídám, „jak jsem sloužil v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak zase se na něj jezdila dívat celá trať... to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana přednosty...“
„To rakouský, vikslajvantový kanape?“ vyvalil oči pan přednosta, „takovýhle?“
„Přesně takový,“ povídám.
„Miloši, posaď se,“ zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.
„To takhle odejel poslední noční osobní vlak,“ povídám do přednostova ucha, „a od večera seděla s námi v dopravní kanceláři taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv záškolák, ale já ti věřím. Vezmeš to za mě tak na dvě hodinky. A tak jsem sloužil a výpravčí Hubička odvedl tu dámu do kanceláře pana přednosty. A já jsem sem tam položil ucho na dveře kanceláře pana přednosty a slyším: Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá...“
„To prase jedno huňatý, vepřový!“ zvedl se pan přednosta a díval se oknem přes uklánějící se a vrkající holuby na perón, kde stál výpravčí.
„Kdyby to na něm bylo aspoň vidět, ta jeho kujebácká nátura!“ křičel pan přednosta, a výpravčí Hubička si strčil prst do ucha a třepal jím, jako by měl v uchu zalehlou vodu.
„Tichá voda břehy mele,“ povídám, „ale v jednu hodinu po půlnoci, kdy náklaďák odvezl vagóny cukru, poslouchám a slyším z kanceláře pana přednosty takový zvuk, jako když šoupete s rakví... A pak rána! Vběhnu do kanceláře pana přednosty a ta dáma leží na kanapi na zádech nahatá a s takhle roztaženýma nohama! A pan výpravčí Hubička leží na zemi v podvlíkačkách, tak jak leží voják v našem kostele, když se otevřel boží hrob. A povídá mi: Miloši, špatně jsem chytil kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky...“
„Ta hyéna skvrnitá!“ křičel pan přednosta a opřel se o futro okna a zíral na výpravčího, který stál rozkročen na perónu a díval se do nebe.
„A jak tam ležela ta důra na přednostově kanapi, jak?“ obrátil se pan přednosta.
„Když dovolíte, já vám to předvedu,“ povídám a ukázal jsem na vikslajvantovou pohovku a hodil jsem sebou a ve vzduchu jsem se otočil a stáhnul se na záda. A pan přednosta se nade mnou nakláněl a hrozil.
„Takhle ať se válí s děvkama v čekárně! Ale ne na kanapi svýho přednosty!“
„Protože na přednostenský kanape může sedat jen pan přednosta,“ povídám.
„Sám to uznáš, ale tomu praseti vepřovýmu nic není svatý!“ křičel.
A posadil jsem se a povídám: „Ale pane přednosto, to ještě není všecko, podívejte se!“ vzal jsem přednostu za rukáv a ukázal, „a tady, v těchhle místech, tady rupnul ten vikslajvant po celý šířce...“
„Kanape přetrhli!“ křičel pan přednosta, „přednostovi přetrhli kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani mýtus, ani alegorie, ani symbol. Jsme na světě sami, proto je dovolený všecko... ale ne pro mě! Pro mě je Bůh! Ale pro támhleto prase vepřový existuje jen vepřová, knedlík, zelí...“
A pan přednosta už nemluvil, jen dýchal, funěl, díval se na perón, na záda výpravčího Hubičky.
„To je ďábel,“ řekl za chvíli. „Chlap, kterej už deset let mohl bejt někde přednostou maličký staničky na jednokolejce, ale pořád bez jediný hvězdičky. Jen ho chtějí povýšit, už vyvede nějakou prasárnu, zatímco já pořád postupuju.“
„Slyšel jsem,“ povídám, „že budete povýšenej na inspektora státních drah.“
„Mám být.“
„Ach, to místo tří hvězdiček budete mít hvězdu jen jednu, ale vroubenou inspektorskou zahrádkou!“ zvolal jsem.
„Tak, Miloši,“ zasnil se přednosta. „Takovej příklad tady máte,“ řekl a otevřel skříň a vyjmul novou blůzu, na které už byla vyšitá zahrádka s diamantovou hvězdou, „takovej přiklad máte ve mně, a jako bych házel perly sviním.“