Kolář, Jiří: Mĕsičnik poezie
Mĕsičnik poezie (Czech)Kdo se pustí do psaní básně prvního v měsíci nesmí ztratit hlavu jinak tajemství neuzná jeho vášeň hodnou vykoupení ze smrtelnosti a bude se musit spokojit jen s tělem básně Kdo se pustí do psaní druhého v měsíci musí dát pozor na řeč neboť ten kdo vnucuje veršům jinou mluvu než je skutečná řeč lidí i kdyby mluvil v démantech bude psát o démantech ale nenapíše báseň Kdo se pustí do psaní třetího pokouší smrt a tady je umělý jazyk jedinou zbraní Čtvrtého nalezne něco co přivodí zkázu všemu jež kdy napsal avšak jedině z trosek předešlého vyvstává nové jedině to co říká víc než předešlé je hodno života Pátého ať vsadí co může vsadit protože v blízkostí zkázy se všechno spojuje aniž se navzájem ničí tohoto spojení vyžaduje poezie nejvíc je to hra o život Šestého nesmí šetřit ani vlastní krví Sedmého ať nezapomíná že když se básni něco nedostává jde si pro to jinam má-li hlad ví kde je chleba trpí-li zimou ví kde hřeje slunce Osmého musí ovládat jazyk poezie neboť básně se dorozumívají a nenechá jedna trpět druhou Devátého učiní dobře když se obrátí na dějiny své bytosti a z nich tvoří Desátého tomu ať přejde chuť něco zamlčet před sluncem noci nebo před očima dne Jedenáctého ať si připomene že sebelepší rubáš neučiní mrtvolu živoucí že perly se vsazují do vzácných kovů a ne do bláta Dvanáctého musí vědět že báseň není zrcadlo odhaluje každého jaký opravdu je a ne jak si namlouvá že vypadá Třináctého měl by vědět kolik v životě kdy přijal a kolik dal neboť toto poznání je největší školou pro psaní básní protože báseň má být darem který nemáme komu oplatit Čtrnáctého musí mluvit o všem jako mluví o sobě skutečnost bez zábran bez opominutí prázdna mezi bytím a uvažováním a s prvotní silou přítomnosti Patnáctého neobejde se bez nečistoty jestliže nevidí že v křišťálovém paláci nemusí právě bydlet anděl ale zločinec Šestnáctého měl by vědět že báseň není drahokam ani orchidej drahokam může najít i tupec a orchidej může vypěstovat i kat Sedmnáctého ať ví že cesta za sluncem je cesta za poezií tam kde myslíš že uléhá do hrobu probouzí nový den kde myslíš že vstává z kolébky nechává všechno na pospas temnotám Osmnáctého ať si uvědomí že poezie je jako země nyní jednu tvář ve světle druhou pod rouškou tmy a nyní obráceně Devatenáctého by měl vědět že o poezii nerozhoduje svoboda ani otroctví ale lidé avšak že poezie rozhoduje co je svoboda a co otroctví a ne lidé Dvacátého musí chápat že válka může být poezii stejně osudná jako mír bez užitku neboť bez úsilí vede k horšímu všechno vždy a všude Dvacátého prvního nesmí zapomenout že básnění je způsob být původcem básní ale tvoření je konání poezie Dvacátého druhého ať ví že sedmero hlavních hříchů je také sedmerem hlavních hříchů proti poezii Dvacátého třetího měl by vědět že kytice sluší rakvi a meč zdi Dvacátého čtvrtého ať nezapomene že moudrost symbolizuje sova a ne páv Dvacátého pátého ať si připomene že tupost a nestoudnost jsou sestry a zbabělost a prodejnost siamská dvojčata Dvacátého šestého nesmí nevědět že básně jsou ideálními dějinami lidské důstojnosti a ne podlosti Dvacátého sedmého měl by chápat že něco tvořit je dávat nějaký příklad a být příkladem omylu a nevědomosti snad není smyslem umění ale neschopnosti nebo otrlosti Dvacátého osmého musí vědět že ten kdo píše co mu přinese slina na jazyk tvoří ze slin a má tak daleko k básníkovi jako ten kdo chodí po rukou k Herkulovi Dvacátého devátého musí pochopit že nepřátelství se smrtí se nemůže zříci jateční kus ale kdo je nejblíž bohům Třicátého musí vědět že slova jsou růže i oprátky ale že je znamením hlouposti darovat bez uličnictví kytici oprátek nebo se věšet na růži neboť poezie není nesmysl ale zázračno života Třicátého prvního musí chápat že osud není smrtící skok pod vlak nýbrž skok pod vlak a vyváznutí bez nejmenšího ublížení
|
Egyhavi költészet (Hungarian)Aki versírásba fog épp a hónap elsején ne veszítse el fejét mert a titok nem szereti vissza s nem tud kilépni a halandóságból és be kell érnie csupán a vers testével Ki a hónap második napján fog írásba jól figyeljen a nyelvre hisz aki másként beszélteti a verset mint ami az emberek valódi nyelve beszéljen bár gyémántokban gyémántokról fog írni de verset írni nem fog Aki versírásba fog harmadikán a halált kísérti és nincs más segítsége mint egy mesterséges nyelv Negyedikén olyanra lel rá mely tönkretesz mindent amit megírt eddig viszont csupán a roncsból születhetik meg bármilyen új is csupán abból mi többet mond mint bármi korábbi életében Ötödikén ami lat van latba vesse mert a romás közelében minden összefügg de el nem rontja egymást ilyen viszonyokban él meg leginkább a poézis életre halálra Hatodikán ne kímélje saját vérét Hetedikén azt el ne feledje hogyha a versnek valami hiányzik máshova megy érte ha éhes s tudja hol a kenyér hogyha fázik tudja a nap hol süt Nyolcadikán muszáj uralni a költészet nyelvét hisz a versek beszélnek egymással s nem törik ha szenved a másik Kilencedikén jól cselekszik az aki saját élettörténetéhez fordul és abból alkot Tizedikén jó résen lenni, hogy ne hazudjon se az éjszaka se a nappal szemébe Tizenegyedikén emlékezzen arra bármit is trafál el nem lesz az holtból élő hogy a gyöngyöt nemesfémbe foglalják nem sárba Tizenkettedikén tudnia kell hogy a vers sosem tükör leleplezőbb az minden valóságnál nem tűri el bármit mond a látszat Tizenharmadikán tudnia kéne mit s mennyit kapott az életben s mennyit adott mert ez a tudás a versírás legnagyobb iskolája hisz a vers ajándék kell legyen mit nincs kinek viszonozni Tizennegyedikén úgy beszéljen ahogy a valóság beszél magáról gátlás nélkül üresjáratok nélkül lét és megfontolás között a jelen minden erejével Tizenötödikén tisztátlan lesz ha be nem látja hogy a kristálypalotában nem kell épp angyalnak laknia de bűnözőnek Tizenhatodikán tudni kéne hogy a vers nem drágakő nem orchidea drágakövet tuskó is találhat orchideát hóhér is nevelhet Tizenhetedikén a poézis útja akár a nap útja ahová alászáll vélnéd mintha sírba új nap virrad fel s honnét úgy kél mintha bölcsőjéből elsötétül minden kényre-kedvre Tizennyolcadikán ébredjen rá hogy a poézis mint a föld egyik arca fényben fürdik másik sötét lepel alatt azután fordul Tizenkilencedikén tudnia kéne hogy a költészetről nem ítélhet se szabadság se szolgaság hanem az emberek viszont a költészet ítéli meg mi a szabadság mi a szolgaság és nem az emberek Huszadikán meg kell érteni hogy a vesztes béke éppoly végzete a költészetnek mint a háború hisz a gyengeség a legnagyobb rossz mindig s mindenütt Huszonegyedikén nem szabad elfeledni hogy verselni annyi mint verseket szerezni de a költészet a teremtés gyakorlata Huszonkettedikén tudnia kell hogy a hét fő bűn az hét fő bűn a költészettel szemben is Huszonharmadikán tudni kéne hogy bokréta koporsóra kard falra illik Huszonnegyedikén ne feledje hogy a bölcsességet bagoly szimbolizálja nem páva Huszonötödikén emlékezzen hogy butaság és szemérmetlenség nővérek gyávaság és megvesztegethetőség számi ikrek Huszonhatodikán tilos nem tudni hogy a vers az emberi méltóság történelme és nem az emberi aljasságé Huszonhetedikén értse meg hogy alkotni annyi mint valami példát adni de tévedést és tudatlanságot példázni nem a művészet dolga hanem szürkéké és ostobáké Huszonnyolcadikán tudnia kell hogy az aki úgy ír ahogyan nyelvére a nyál jön nyálból alkot és olyan messze van a költőtől mint a négykézlábas ember Herkulestől Huszonkilencedikén meg kell érteni hogy bár a halállal perlekedőt éppúgy eléri a tagló mégis közelébb van az istenekhez Harmincadikán tudni kell hogy a szavak rózsák és kötelek de butaság és szemfényvesztés csupán kötélből vagy csupán rózsából csokrot kötni hisz a költészet nem ostobaság de az élet csodája Harmincegyedikén érteni kell hogy a sors nem halálugrás a vonat alá hanem ugrás a vonat alá és kiszabadulás onnan sértetlenül
|