This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Mácha, Karel Hynek: Május (1.), Első Ének (Máj (1.), 1. zpěv in Hungarian)

Portre of Mácha, Karel Hynek
Portre of Israel Efraim

Back to the translator

Máj (1.), 1. zpěv (Czech)

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
 
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
 
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
 
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
 
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“

           „Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
 
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
 
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
 
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 



Source of the quotationKHM

Május (1.), Első Ének (Hungarian)

Már késő est volt – kora május –
Esti május – szerelmi kor,
Gerle mikor szerelmet szól
S fenyves riad, magas, homályos.
Moha súgott szerelmi kínt
S hazudott a virágzó fa,
Szerelmét csíz vallotta ma,
Illattal vallott rózsa színt.
Berkekben sötét, kusza hangot,
Titkos kínt zúgott síma tó,
Ölelte part, oltalmazó;
Más, más világokban bolyongott
Száz fényes nap, azúr lángszőnyeg,
Lángolva, mint szerelmi könnyek.
S világaik világló égbe,
Örök szerelem templomába,
Oltárán égni – vágyban égve
Húnyó szikrákká válva végre –
Léptek, örök találkozásra.
A telt hold arcán – éjszép lény,
Sápadtan fénylő, fénylőn sápadt,
Mint kedves kedvesre ha várhat –
Rózsává lángolt fel a fény:
Vizek tükreibe meredve
Elhalt, magamagát szeretve.
Tanyákról fehérlett le árny,
Mind összeért s ment le, csak le,
Mint ölelésre, be, csak be:
Az alkony, e lágyölü lány,
Elnyelte őket, rájukolvadt,
Velük fák fákkal összefolytak.-
Ormoknak árnya szürke ár,
Ott nyír a nyárra, nyírre nyár
Borul. Hullámot hullám űz –
A szerelemnek kora tűz,
Forr minden – szerelemre vár.

Rózsás alkonyban lányka ül
A szirten, tölgy alatt, a parton,
Felette lomb, alatta űr,
S a túlsó partra néz kitartón.
Lábához a tó kéken omlik,
Messzebb zöldtüzü, színjátszó,
Mind zöldebb-zölden szikrázó,
S távol sápadt-fénylőre bomlik.
A széles víztükör felé
Lány szegzi szeme gyöngy világát;
A széles víztükör felé
Nem néz, csak csillag, s csillagárt lát.
Szépséges lányka, bukott angyal,
Tavaszi erdő, hullt arannyal,
Megsápadt arcán rohan a szépség.
Mely őt örökre megrabolta,
Ajaka, szeme, arca élét,
Gyászosra írta át az óra. –

Huszadszor is így múlt a nap
Álom jön, láncos léptű, rab.
A parázslás ellobban éppen,
Ég alja is, mi rózsaképpen
Futotta be kék hegyek ívét.
„Ő nem jön! – nem jön többé már! –
A bukott lányra bús vég vár!”
Kínok szorítják össze szívét,
Bent indulat, mint óra üt,
Hogy a vizek titkos nyögését
Feltörő könny, sírás kísérjék.
Könnyéből csillag képe süt,
Mint szikrák, leperegve reszket.
Jéghideg orcán szikrák forrnak,
Mint hulló, hulló csillag vesznek;
Hol letűnnek, ott fű lehorgad.

Nézd, megrezzent a szirtje szélén
Ruhája rebbenése még
Fehér fodor csak kósza szélén.
Előre szegzi szép szemét. –
Könnyet töröl le most a kéz –
Szökken a láb – ocsúd az ész –
Szemét a váró messze mereszti:
A tó hol nagy hegyekbe dermed,
Hullám kél, szikrát szikra kerget,
Csillámát csillag vízbe veszti.

Mint ha fehér viharsirályt látsz,
Míg sötét fellegen száll át,
Liliom ékíti víz hátát –
Kékségre csepp hószín virágzás –
A tó hol nagy hegyekbe ér már,
Imbolygó folt jő, gyönge fény jár,
Gyorsan közelgő. Percnyi várás,
S már gólyaszárnyalássá lett,
Nem a sirály már, se hószinü csepp:
Vitorla vakít mint fehér jég.
Gyors evezőt fürdet a kékség,
Nyomában hosszú sávok éke.
Arany rózsák a kéklő pásztát
Ég alján, hegyek ívén égve
Rózsás arannyal koronázzák.
„Csónak! jön egyre sebesebben!
Ez ő, ez ő! E tollbokréták,
E fénylő szempár, két szép gyémánt,
E palást!” Palást szirtre lebben.

A csónakos a szirtre, fel,
Szűk ösvényen szalad a parton.
Tűz gyúlt a sápadt lánykaarcon,
S a tölgy mögül, hol ült magában,
Kilép – siet – szalad – szökell –
Már rajta csügg, csügg már nyakában –
„Ó, jaj!” Kigyúlt a holdi fény:
Ki ott áll – nem a drága lény!
A rémült lány ránéz meredten.
„Hol van Vilém?”

                        „Nézd” – így ered
Halk szó, beszél a férfi csendben.
„A tónál vártorony mered
Fák éje fölé; a hószín árny
Kedvese mély tó, e néma lány;
De mélyebb még, mit a vízbe vés
Sugárt az ablak, kés-élnyi rés;
Ott ül Vilém, egy gondolattal szórakozva:
Hogy életét a holnapi nap elorozza.
Megtudván szégyenét, a vétked,
Megölte csábítódat érte –
És atyja vére folyt kezére!
Tette nyomán a bosszú léptet,
A holnapot nem éli túl,
Fejének reggel elfoly a vére,
Nagy rúdon kerék agyára hull,
S a tagjait törik kerékbe.
Így végzi az erdők réme, a szörnyű úr! –
A szégyenéért, vétked miatt,
Élj szégyenülten, vedd átkomat!”

Elfordult. – Már csak a csendje szól.
Lefut a szirten – egy percnyi kor –
A szirtnél ott a csónak,
S repül a csónak – mint gólya röpte lett,
Kisebb és kisebb – már mint hószinü csepp,
S össze mögötte hegyek csukódnak.

Víz öle sötét, hulláma néma lány,
Lazur palást kezd szállni rá;
A tó fölött fehér ruha-árny ragyog, árny,
És körben a táj susogja: „Jarmila!”
S a vizek mélye: „Jarmila! Jarmila!!”

Már késő est van – kora május –
Esti május – szerelmi kor,
Szerelmi zsoltárt gerle szól:
„Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”



Uploaded byEfraim Israel
PublisherKalligram
Source of the quotationHoltak gondolata
Bookpage (from–to)15-20
Publication date

minimap