This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Mácha, Karel Hynek: Máj (4.), 3. zpěv

Portre of Mácha, Karel Hynek

Máj (4.), 3. zpěv (Czech)

Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.

Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.

Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. 

Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.

To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.

Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.

Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.

Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“



Uploaded byEfraim Israel
Source of the quotationhttp://babel.mml.ox.ac.uk/naughton/maj.html

Május (4.), Harmadik Ének (Hungarian)

Sötét hegy fölé tiszta nap
Májusi völgyet keltve jött;
Erdők körött – mint könnyű köd –
Álom bolyong még, éji rab.
Páráktól kék vadon homálya,
Lebeg a rózsás égbe mind,
A tóra, színes vízi tájra,
Merengő kék ködpárna ring.
A tó partján – az ormok árnyán –
Völgyszerte is, mi ködbe vész –
Tanyák, tanyák, fehérlő márvány;
És áll, mered mint éles érc,
Mint király, mint az éji árny
Az ég, e rózsás arcú lány
Felé a szemhatári bérc.

De most a hegy kék sötétjébe mar
A bíborszín nap, rőten földereng,
S álmát minden lerázza hirtelen,
Minden, mi él, ujjong, élni akar.
A tó mély zöldjében fehér madári kar,
Evezőcsapások, hullámok kéklő árnyát
Ladikiramlások bíbor sávokká szántják.
A tó partján körül fenyves susog, homályos,
Rigók halk himnusza, pacsirták szava fent –
Völgyön vegyülni el leányok hangja cseng –
Minden, mi él, mi szól, zengi a zsenge májust.
A hajnal szelének – mint dalnak – lágy fúvása
Ott mély völgy zöld ölén fehér virágot űz,
Ott ligetek fölé vadlúd-rajt láncba fűz,
Ott hegyek mentén fák hajlása röpte mása. –
A hajnal szépségén csak egy, csak egy a folt.
Hol széles tóra be a föld szűk nyelvet enged
S fehér vártoronyról s kis városról az árny
Hull s öleli víz-öl, zöldhajú, néma lány –,
Iszonyú zaj, zsivaj gyürkőz hajnali csendet:
Egy sötét emberár a békés partra folyt.
Messziről fut a nép – mind több és több a szem –
Mind több néző tolong – mindegyre nő e raj –
Rettentő sokaság. – Mindegyre nő a zaj,
Várják a gaztevőt. Ki siratja, ki nem.

A városkapun át masíroz már az őrség,
Pontosan, sorban ott foglyot hoz, s most ki ő lép,
Ki délceg díszbe' kinn, de dúltan, törve benn.
Elnémul most a nép – s már újra lárma van,
Rivalgás, kerge szó – s felharsan eme hang:
„Ez ő! Ez ő! E tollbokréták,
E fénylő szempár, két szép gyémánt!
E palást! ő az, ő, az erdők réme, a szörnyű úr!”
E szótól zeng a völgy, vihar se zúgná túl.
És zeng és zúg a zaj – így zúdul vízi ár –
Ahol a gaztevőt hozók serege jár,
Mint eget felleg jár. – Nem fog oszolni, nem. –
Kardok, mint mennykövek – a nap villantja meg.
A rab földre mered. – Leszegett, szürke szem.
Lélekharang kondul. Imádkozó tömeg.

Tóparton csonka domb, dombiránt széles út,
Hatalmas kerék fent, kerék roppant karón áll.
Legitten magas hegy, hegytetőn dupla kúp –
Két csúcs – s egy kápolna, fehérebb tiszta hónál.
A kápolnához ért a gaztevő s a nép;
És most magában áll – idevezetve ma,
Mert ez itt a dicső természet temploma,
Sötét hegyek ölét hogy egyszer lássa még –
Az volt gyermekkora, élete színhelye –;
Hol egyszer, hol az ég, e rózsás arcú lány,
Öleli, s kápolna meredez, hószín árny,
Ég s világ urának háláját rója le.
Nem moccan, vár a nép – minden nesz néma lett –
Mindeniknek szivét nagy érzés tölti meg
S komoly: a szánalom – minden szem könnyes ár,
Fölfele tekint mind, ahol a halni kész
A természet dicső birodalmába néz,
S porban Isten előtt, imában, csöndben áll.

Rőt lángban áll a sápadt lény,
Nap festi, törli égi fény
Könnyes két szeme szélét,
Mely hosszan, messze néz szét.
Mélyen alatta messze völgy,
Öleli s erdőfátylat ölt
A hegylánc, körben állván.
A tó mereng még álmán
A virágzó völgy mély ölében.
A part karjába kéken omlik,
Messzebb zöldtüzü, színjátszó,
Mind zöldebb-zölden szikrázó,
Végre sápadt-fénylőre bomlik.
Fehér tanyák a völgy körében
Tópart szegélye, lomha ív,
Tavon fehér madári kar
S ladiksiklás szántotta sík,
Majd halmok sötétjébe mar
A tó, kék messzeségén.
Fehér tanya és könnyű csónak,
Torony, város, madári nép,
Sötét lánca hegynek, halomnak
A tóba lép, hogy lenne kép
Elülve tükre mélyén.
Kék messzeségén szirt fala
Nyom virágos partot szegélyén,
A szirten tágas lombú fa –
Vénséges tölgy – ott – az a kor,
Mikor szerelmet gerle szól,
Eltűnt a múltak éjén. –
Legitten kis domb áll a tónál,
Fönt nagy kerék, roppant karón áll.
A hegyen bús vágyát homályos
Fenyves susogja – régi vágy –,
A völgyön fényfátyol, s a lágy
Hajnali harmat – reggeli május.

Mindent még egyszer most szemügyre vett,
Mindent, mit hátrahagyni sorsa lett,
S szívében fájó, fojtogató kín jár.
Felsóhajt mélyen – könnyet könnye kísér –
Még egyszer mindent! – véget minden így ér -,
S könnyes szemet az ég felé fordít már.
A kék azúron fehérlő párák oszolnak,
A szellő útjuk játszi társa,
És magasan – a messzi tájba
Égszerte tova fehér felhők folynak
A gyászos fogoly őhozzájuk szól:
„Ti, kiket vándorlástok szerte szór,
Kik titkos karral minden földet átkaroltok,
Ti szétfolyt csillagok, kék ég vetette árnyak,
Ti siratók, kiket ha fojt a bánat,
Csendes könnyekké lassan szertefolytok,
Mind közt titeket teszlek hírvivőknek.
Amerre folytok, messzire sodorva,
S ott is, hol rátaláltok partotokra,
Az úton üdvözöljétek a földet.
Az imádott földet, a szép földet, anyámat,
Mert bölcső az és sír, a kebel és az öl,
Dús örökömet, egy igaz hazámat –
Széles e földet ma majd köszöntsétek föl! –
S ha a röptötök majd látni fogja azt a szirtet,
Ahol a tó fölött – egy lánynak könnye árad –"
Elnémult már, kínt már csak könnye hirdet.
Hegy magasáról most jön le a raj
Rengő fenyvesben – tág ösvényre térnek –
Lejjebb – lent járnak – már a dombhoz értek –
Elnémul újra most a nép s a zaj.
A bakó készen áll, s készen a bárd,
Felnéz a rab, fel utoljára néz,
Széttekint – sóhajt – búcsút int a kéz –
S a fej lehorgad – vár már gyors halált.
Felfedte nyakát most, felfedte fehér vállát,
Letérdelt, szörnyű pillanat, a hóhér hátrál –
S pallos villan, bakó rugaszkodik,
Lesújt a bárd, villan a rab nyakánál,
A fej legördült – most gurul – pattogva – míg
Lerogy a puszta test a puszta föld szinére.
Az imádott földre, a szép földre, anyjára,
Mert bölcső az és sír, a kebel és az öl,
Dús örökébe, egy igaz hazába,
Széles e föld ölébe vére dől,
Anyjába, anyjába folyik a fia vére.

A küllők közé tag tag után töretett be,
Kerékbe fonva már a rúd fölött a teste,
Fejéből mind a vér kerék agyára hull,
Így végzi élete útját a szörnyű úr
Utolsót álmodik – utolsót már a rab.
Bámész nép hadja gyűlt – míg csak tartott a nap,
Rettentő sokaság állta körül a dombot
És csak midőn a nap már nyugovóra tart,
S a levágott fejre vidáman rámosolygott,
Csöndesült el a tó, s a messzi – esti part.

Kék hegyek távolán az égnek alja ég
Nagy csöndre kelt a hold, ezüstös, csonka fény,
Ezüstjét ölti fel a létehagyta lény,
Vízparti, néma domb fehérlik, mint a jég.
Városok tűnnek, mint kékségbe felleg, fenn,
Felettük messze néz a halott, tompa szem,
Oda, hol gyermek volt – Ó, azt a boldog kort
A bősz idők szele elhordta mint a port!
Szép álma messze tűnt, meghalt, akár az árny,
Városnak képe, mit víz ölelt, néma lány,
Holtak gondolata, a végső, tiszta, ép,
Akár az ő nevük, ősrégi harci zaj,
Hajdani észak fény, vélehúnyt égi kép,
Tört hárfa zengzete, szakadt húr hangja rajt’,
Letűnt kor tettei, holt csillag égte pír,
Letűnt bolygó útja, holt szív kínjára ír,
Öröklét hullt hona, lesüppedt, árva sír,
Rég alvó láng heve, olvadt harang szava,
Holtaknak ennyi csak boldog gyermekkora.

Már másnap est van – kora május –
Esti május – szerelmi kor,
Szerelmet zengve gerle szól:
„Vilém! Vilém!! Vilém!!!”



Uploaded byEfraim Israel
PublisherKalligram
Source of the quotationHoltak gondolata
Bookpage (from–to)53-61
Publication date

minimap