Skřivánkovi (Czech)
Malý, hezký tvore –
jak tě zváti mám,
z osení jak letíš
k nebes výšinám?
Užaslé tě stíhá
ucho mé i zrak,
jsi-li živá píseň,
nebo jsi-li pták.
Své jak dolů deštíš
zpěvu perličky –
ba, že mám též duši,
ptáčku maličký!
Jakž by jinak mohlo
být to v nitru tvém! –
tolik toho zpěvu,
tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám,
jinak nemůž’ být:
ty těch našich polí
duše jsi a cit.
Hnědý jako ony,
síly jejich část,
vzhůru, vzhůru, vzhůru
letíš z těžkých brázd.
Co v nich kvete, plesá,
ty to v hrdle máš,
a vše, co je tíží,
ty to vyzpíváš.
Za tebou se dívá
oráč ve tvou výš’, –
tobě nezávidí
zrnko, jež mu sníš!
Ó, jen zpívej, zpívej
z jitra, k červánku,
ptáku našich polí,
ty, náš skřivánku! | Uploaded by | Répás Norbert |
| Publisher | Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1, podléhá licenci Creative Commons, Verze 1.0 z 10. 11. 2011. |
| Source of the quotation | Josef Václav Sládek, Selské písně a české znělky |
| Bookpage (from–to) | 30-31 |
 |
|
Pacsirtának (Hungarian)
Apró, ékes egyed –
hogy légy nevezve,
röptéd hogy nyer teret
sudár egekbe?
Szemmel tartom halkan
látványod, hangod,
mi vagy, élő dallam,
madár, mely csapkod?
Míg ontod szépen
dalod gyöngyeit –
én is kitépem
lelkem könnyeit!
Hogy forrhatna benned
másképp oly mélyen! -
dal, mely érzést zenget,
csínyt kerget vérben.
Nézem és hallgatom,
másképp nem ébred:
ezt be kell vallanom
ugarban élet.
Ahogyan föld barnán,
erejét veti,
te magasra tartván
repülsz felfeli.
Mi benn´rikít, repes,
azt felkarolod
s mindaz mi feles,
azt kidalolod.
Utánad nézeget
paraszt magasra, –
megadja részedet
magot, ajkadra!
Ó, csak dalolj, dalolj
hajnaltól éjig,
földünkkel ne dacolj,
miénk vagy végig!
|
