Skřivánkovi (Czech)
Malý, hezký tvore – jak tě zváti mám, z osení jak letíš k nebes výšinám?
Užaslé tě stíhá ucho mé i zrak, jsi-li živá píseň, nebo jsi-li pták.
Své jak dolů deštíš zpěvu perličky – ba, že mám též duši, ptáčku maličký!
Jakž by jinak mohlo být to v nitru tvém! – tolik toho zpěvu, tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám, jinak nemůž’ být: ty těch našich polí duše jsi a cit.
Hnědý jako ony, síly jejich část, vzhůru, vzhůru, vzhůru letíš z těžkých brázd.
Co v nich kvete, plesá, ty to v hrdle máš, a vše, co je tíží, ty to vyzpíváš.
Za tebou se dívá oráč ve tvou výš’, – tobě nezávidí zrnko, jež mu sníš!
Ó, jen zpívej, zpívej z jitra, k červánku, ptáku našich polí, ty, náš skřivánku! Uploaded by | Répás Norbert |
Publisher | Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1, podléhá licenci Creative Commons, Verze 1.0 z 10. 11. 2011. |
Source of the quotation | Josef Václav Sládek, Selské písně a české znělky |
Bookpage (from–to) | 30-31 |
|
|
Pacsirtának (Hungarian)
Kedves, szép teremtés, Hogy' nevezzelek, Mikor égbe röppensz Vetésünk felett?
Döbbenten követnek Fülem és szemem, Madár vagy-e vajjon, Vagy tisztán zene?
Mikor rám dalodnak Gyöngyzápora hull, Lelkem, kis madárka, Érzem, felvidul.
Hogy' is lenne másként Benned ott belül? Mennyi muzsikás hang, Vidám dal kerül!
Hallgatom, csodálom, Másként nem lehet: Te adsz földjeinknek Érzést, szellemet.
Színed is a földé, Lelke része vagy, Földről röppensz föl, hogy Ég felé haladj.
Vígság nő a földben, Benned ugyanaz, Kizenged magadból, Kétség ha nyomaszt.
A szántóvető is Téged les, ha szánt, Edd csak gabonáját, Az senkit se bánt.
Ki a mezőt járja, Mind dalodra vár. Dalolj csak, dalolgass, Pacsirtamadár!
|