This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Viewegh, Michal: Báječná léta pod psa

Portre of Viewegh, Michal

Báječná léta pod psa (Czech)

Kvidova matka se dommvala - tak jako pochopitelnč většina matek -, že pod tukovými polštářky jejího syna se ukrývá nějaký výjimečný talent, který se dříve nebo později projeví. Už dvouletému Kvidovi proto hlasitě deklamovala své nejlepší divadelni role, a to nejen ty dětské, a také zdaleka nejen ty, v nichž skutečné hrála:

»Můj otec dokonal, sklán právé první zbraní,
kterou don Rodrigo dues sevřel ve své dlani.
Ó plačte, oči me, a roňte svoji sůl!
Púl mého života mi sklála druhou půl
a nutí mč se mstít, po oné kruté ráné,
za tu, co nemám už, na té, co zůstává mně,«  

recitovala například Kvidovi často. Nemyslela si píirozenč, îe by Corneillovým verširm néjak pííliš rozumčl, ale doufala, že se jejich prostíednictvím stane Kvido nékým alespoň trochu jiným než všechny ty déti odkojené Ferdou Mravencem a Špalíčkem českých pohádek. 
»Nakonec se jí to skutečné povedlo,« vyprávél po letech Kvido. »Já a múj psychiatr jsme jí to nikdy neodpustili.« 
První výsledky matčiny výchovy umčním byly ale natolik neprúkazné, že matka dokonce v jeduu chvíli zapochybovala, zda dítě nebude píeci jen po otci, a obklopila Kvida radéji ješté i »podnčty technického rázu«, což ho posléze málem stálo život. Darovala mu totiž mimo jiné staré rozbité rádio, které se podle jejich vlastních slov mělo stát »indikátorem Kvidova smysiu pro elektroniku« - Kvido rádio jednoho pošmourného nedélního dopoledne zapojil potajmu do síté, odlomil zadm kryt a sáhl si dovnití pro zcela jednoznačné nejsilnéjší podnét celé své Ontogeneze. Pohled na vypoulené skelné oči dočasné nedýchajícího Kvida, ležícího pod stolem na perském koberci, byl pro jeho matku natolik nesnesitelný, že se pak na celé dlouhé mésíce spokojila pouze se zcela klasickými a - jak se píedtím vyjádrila - intelektuálné naprosto sterilními pastelkami a modelínou. Kvido však zejména pastelky prijal velmi vdéčné; k jeho nejzdaíilejším obrázkúm patíil výjev Parašutisté v dešti.
Podívejte se, jaké namaloval hííbky v jehličí!« volala nadšené Kvidova matka, píedjímajíc tak bezdéky obraz mnoha jeho pozdčjších jednám s nakladatelskými redaktory. 
Jedno nadání ale malý Kvido nesporné mél - a sice čtenáíské. Aniž se mu předtím v tomto sméru kdokoli sebeménč včnoval (nebot' každý to považoval za píedčasné), zvládl ve svých čtyíech letech celou abecedu. Definitivné to vyšlo najevo počátkem záíí roku devatenáct set šedesát šest, v prúbëhu jedné z prvmch zkoušek píipravované Kohoutovy hry August, August, August. Už předtím se Kvido doma sice dvakrát blýskl, když prečetl nékolik krátkých titulkú z Plamene a Literárních novin, ale oba jeho výkony shodou okolností zapadly ve zmatcích kolem matčiny rigorózní zkoušky. Také onoho památného dopoledne se Kvidova matka spíše než nékolika holým vétám své role včnovala v zákulisí tlustým skriptúm hospodáíského práva. Její syn zatím lezl po rudých plyšových sedadlech v setmélém hledišti, osahával zlacené zdobem 1óií, a jelikož se stále zastavovaný déj inscenace vlekl už dobré dvé hodiny, upíímné se nudil. Posléze se nad ním ustrnula paní Bažantová, garderobiérka, a píinesla mu odkudsi z kanceláíí vysoký štos starších divadelních programú. Kvido zdvoíile šeptem podékoval a píesunul se blíže k jevišti, aby na písmena lépe vidél. Právé když se usazoval, Min plný barevných programú, režisér Dudek se ohlédl a krátce se na néj usmál. Kvido si jeho úsměv vylozil jako pobídku. 
»Podivná přihoda aneb jak neprovdat dceru,« píečetl polohlasem ze zeleného programu, který byl prvm navrchu.
»Psst!« napomenul ho režisér okamžité.
Pavel Kohout, který sledoval zkoušku po Kvidové levici, na chlapce podezíravé pohlédl. 
»Poslouchej, Pavle,« zašeptal Kvido a zkušené si oiízl ukazováček, aby mohl snáze listovat stránkami: 
»Ó matko molú matko lidí, matko všeho, / dej molúm silu k návratu do svéta pretéžkého,« píečetl plynné. 
»Ježišmarjá!« vykřikl Pavel Kohout, »to díté snad čte! « 
Zkouška musela být na okamžik přerukna. Vlastimil Brodský i Vladimír Šmeral se zájmem hledéli na obézní dítě. 
»Promiňte,« omlouvala se Kvidova matka, která - rudá ve tvářích - přispéchala syna odvést. »Pavle, promiň.« 
»Počkej,« íekl Kohout. »At' to dočte.« 
Prstent ukázal na příslušný řádek v textu. 
» . . . že jsou tak útlí a že tolik je jich zapotřebí ve svété, kde stvúry mamutí se šklebí,«
dočetl Kvido. 
»Bravo!« zvolal uznale Vladimír Šmeral. Nékteří herci zatleskali. Nebylo pochyb: Kvido umél číst. 
Pokoj Kvidových rodičú. Večer. Kvido spí.

Otec:    (odkládá Pravidla silničního provozu) Hlavné aby to v tom lednu neklouzalo. To by byla moje smrt. 
Matka:  (Žehlí) Stejnč nechápu, jak jsi mohl udélat trojité hodiny béhem popojíždéní u benzínové pumpy.
Otec:    Šílené mé znervóznil ten instruktor. Je proti inné zaujatý. Ješté na dvoíe utoškoly na mé kíičel, že mi tu zkoušku nedá - zíejmé kvüli té take s masem, co jsem mu ji mél hodit do hufru ....
Matka:  (zarazí se) A kam jsi ji hodil?
Otec:    Do motoru. Mél jsem pfíšernou trému.
Matka:  (se srnícheni) Kdy se na to píišlo?
Otec:    Na Černokostelecké. Policajt, co sedél vzadu, tvrdil, že cítí pfipálené ražniči.
Matka:  To jsi mi nefekl!
Otec:    Zapomnél jsem. Víš, nemohu prosté snést píedstavu, že píi míjení s protijedoucím vozem mé délí od jisté smrti jediný malý pohyb ruky v zápěstí. To je celý ten problém. Nékolik centimetrù - a konec. ARO - v   lepším případě. Představ si, že tam nepouštéjí návštévy.
Matka:  Nesmíš si to tak brát. Musíš si prosté vie véřit.
Otec:    Véřím si v jednosmérce. Miluju jednosmérky. Múj styl jízdy se tain pokaždé úplné proméní!
Matka:  Jako u té pumpy! Nebo tenkrát na té dálnici!
Otec:    Dálnice je úplně něco jiného. V životě už tam nevjedu! Nejsem kosmonaut! Matka: Tak proč si ty papíry vůbec déláš?
Otec:    Protože jsi to chtěla.

(úryvok)

 



minimap