Zahradníček, Jan: Theatrum Mundi et Dei (Theatrum mundi et Dei (Rouška Veroničina) in German)

Takoví jsme. Taková je to hra
Hlediště od jeviště
pro přízračnost světla zkornatělého víc nerozeznáš
Smích zní jak řinkot převzácných věci zbůhdarma rozbíjených
které ustavičně přinášejí odkudsi odjinud než ze světla
a slzy glycerinové stékají po falešné tváři tlusto nalíčené
jež hraje i hledí na hru svou
zatímco v koutcích úst nepravdivých
zatímco v koutcích očí v sloup obrácených
černé hemžení obstarává
bůh much

Jenomže tu a tam
ta falešná tvář se ukazuje tak smrtelně pravdivá
Jde najednou o všechno
Slzy glycerinové se řinou jako krev nejlidštější
Ústa lži vydávají strašlivá svědectví proti nám
Oči se otvírají a zavírají jak východ a západ dne posledního
po kterém nebude už nic
a do přecpaných galerií století zvědavě zevlujících
náhle hrůzou zkamenělých
zírá
Rouška Veroničina...

Takoví jsme a tak si zahráváme
s ohněm, jenž pálí, ale nespaluje
zatímco máme kdykoli možnost vyjít z tohoto pekla na závdavek
a jsme tak jiní a všechno je jiné
když sundáme z hlavy maškarádu své vážnosti
když se zujeme z obtížných střevíců své úlohy naučené
a bosí překročíme práh Království Božího kdekoli
mezi dětmi
a díváme se s nimi Bohu na prsty
jak dělá hvězdy a spoustu těch věcí každoročně opakovaných
od fialky až k bouři

Tak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu Páně
Zpívají. A co tam venku se děje tak urputnĕ
v pitevnách, v nemocnicích a na mučení
abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla
zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince
Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává
Proti všem hlasům země zvony měly svou pravdu a řekly ji
Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely
a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých
Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají
Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrhá

Všichni můžeme zapřít. Všichni se rozprcháme 

Genau so sind wir. So sieht das Spiel aus.
Vom Zuschauerraum die Bühne
kannst Du beim Spuk der kalkigen Beleuchtung kaum unterscheiden
Das Gelächter klingt wie das Klirren umsonst zerschlagener Kostbarkeiten
die man unaufhörlich hereinträgt von irgendwo außer der Welt
und Glyzerintränen rinnen herab am falschen, geschminkten Gesicht
das spielt und sein Spiel betrachtet,
während in den Winkeln unwahrhaftiger Münder
in den Winkeln brechender Augen
sein schwarzes Gewimmel weidet
der Götze der Fliegen.

Nur daß ab und zu
sich das falsche Gesicht so tödlich wahrhaftig zeigt.
Auf einmal geht es um Alles
Die Glyzerintränen rinnen wie menschliches Blut
Die verlogenen Münder legen schreckliches Zeugnis ab wider uns
Die Augen gehn auf und gehn zu wie am Anfang und Ende des letzten der Tage
nach dem nichtsmehr sein wird
und in die überfüllten, neugierig gaffenden Galerien der Epochen
die jählings vor Schrecken versteinern
starrt Veronikas Schweißtuch...

So geartet sind wir und so spielen wir herum
mit dem Feuer, das brennt und doch nicht verzehrt
wo wir doch stets hinausgehn könnten aus diesem Angeld der Hölle
und sind so anders, und anders ist alles
wenn wir nur vom Kopf heben die Maskerade der Würde,
ausziehn die lästigen Schuhe der gelehrt lehrhaften Rolle
und barfuß, wo auch immer, überschreiten die Schwelle des Königreichs Gottes
inmitten von Kindern
und mit ihnen schauen auf die Finger dem Herrgott
wie Er gestaltet die Sterne und alles das viele, das jährlich wiederkehrt
vom Veilchen bis zum Gewitter

So überschreiten wir barfuß die Schwelle des Sonntags, des Hauses des Herrn
Sie singen. Und während draußen mit Starrsinn man sich bemüht
im Leichensaal, im Krankenhaus und unter Foltern
um jeden Preis näherzukommen dem Geheimnis des Leibes,
verkünden hier Glocken, von Knaben geläutet, die göttliche Torheit.
Es beginnt ein wahreres Spiel, das Theater der Welt geht zu Ende
Ihre Wahrheit hatten die Glocken gegen alle Stimmen der Erde, und verkündeten sie
Die Söldner rücken heran, alles ist hier, selbst wenn nicht flammten die Kerzen
und die Orgeln sich nicht beriefen auf verschwundene Tote
Das Hochzeitsmahl ist es, am ehesten Kana, doch plötzlich gehen die Türen auf
Zu Ende die Lesung von der Vermehrung der Brote, es kräht schon der Hahn

Verleugnen können wir alle. Alle werden wir fliehen