Shakespeare, William: LXXIII. Sonet (LXXIII. Sonnet in Czech)

That time of year thou mayst in me behold,
When yellow leaves, or none, or few do hang
Upon those boughs which shake against the cold,
Bare ruined choirs, where late the sweet birds sang.

In me thou seest the twilight of such day,
As after sunset fadeth in the west,
Which by and by black night doth take away,
Death's second self that seals up all in rest.

In me thou seest the glowing of such fire,
That on the ashes of his youth doth lie,
As the death-bed, whereon it must expire,
Consumed with that which it was nourished by.

This thou perceiv'st, which makes thy love more strong,
To love that well, which thou must leave ere long.

Snad vidíš ve mně onen roční čas
žlutých listů, co sotva zůstaly
na větvích, ve kterých je zimy třas,
kúry zpustlé, kde ptáci zpívali.

Ve mně zříš soumrak, takového dne,
kdy Slunce na Západě skomírá,
jež, po kusech, noc temná ukradne,
druhá tvář smrti, vše v klid zavírá.

Zříš ve mně oheň, ještě dohřívat,
v nánosu popele, z dob když byl mlád,
jak na smrtelném loži dožívat,
udušen tím, co sytilo mu hlad.

    To vidíš ve mně, proto miluješ
    tak silně, co tak brzy pozbydeš.