Shakespeare, William: VI. Sonet (VI. Sonnet in Czech)

Then let not winter's ragged hand deface,
In thee thy summer, ere thou be distilled:
Make sweet some vial; treasure thou some place
With beauty's treasure ere it be self-killed.

That use is not forbidden usury,
Which happies those that pay the willing loan;
That's for thy self to breed another thee,
Or ten times happier, be it ten for one;

Ten times thy self were happier than thou art,
If ten of thine ten times refigured thee:
Then what could death do if thou shouldst depart,
Leaving thee living in posterity?

Be not self-willed, for thou art much too fair
To be death's conquest and make worms thine heir.

Ať ruka zimy, drsná, nezhyzdí
tvé léto, než z něj bude destilát:
Fiálu oslaď; poklad ať je v ní,
krásy, než sejde v odkvet, sebe klát:

To není zakázané lichvářství,
když štestí půjčku smějí odplácet;
ti, kdo si další z sebe vyšlechtí,
desetkrát štěstí, dá-li na deset,

desetkrát ty, desetkrát štastnější,
když z tebe deset by tě ztvárnilo,
co s tím tvá smrt, byť sebeschopnější,
když v potomcích dál žít se zdařilo?

    Krásy máš moc, lepší zdroj krásy směn,
    než smrti trofej, červů rodokmen.