This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Baudelaire, Charles: Cesta (Le voyage in Czech)

Portre of Baudelaire, Charles

Le voyage (French)


A Maxime Du Camp.

I

Pour l'enfant, amoureux de cartes et d'estampes,
L'univers est égal à son vaste appétit.
Ah ! que le monde est grand à la clarté des lampes !
Aux yeux du souvenir que le monde est petit !

Un matin nous partons, le cerveau plein de flamme,
Le coeur gros de rancune et de désirs amers,
Et nous allons, suivant le rythme de la lame,
Berçant notre infini sur le fini des mers :

Les uns, joyeux de fuir une patrie infâme ;
D'autres, l'horreur de leurs berceaux, et quelques-uns,
Astrologues noyés dans les yeux d'une femme,
La Circé tyrannique aux dangereux parfums.

Pour n'être pas changés en bêtes, ils s'enivrent
D'espace et de lumière et de cieux embrasés ;
La glace qui les mord, les soleils qui les cuivrent,
Effacent lentement la marque des baisers.

Mais les vrais voyageurs sont ceux-là seuls qui partent
Pour partir, coeurs légers, semblables aux ballons,
De leur fatalité jamais ils ne s'écartent,
Et, sans savoir pourquoi, disent toujours : Allons !

Ceux-là dont les désirs ont la forme des nues,
Et qui rêvent, ainsi qu'un conscrit le canon,
De vastes voluptés, changeantes, inconnues,
Et dont l'esprit humain n'a jamais su le nom !

II

Nous imitons, horreur ! la toupie et la boule
Dans leur valse et leurs bonds ; même dans nos sommeils
La Curiosité nous tourmente et nous roule,
Comme un Ange cruel qui fouette des soleils.

Singulière fortune où le but se déplace,
Et, n'étant nulle part, peut être n'importe où !
Où l'homme, dont jamais l'espérance n'est lasse,
Pour trouver le repos court toujours comme un fou !

Notre âme est un trois-mâts cherchant son Icarie ;
Une voix retentit sur le pont : " Ouvre l'oeil ! "
Une voix de la hune, ardente et folle, crie .
" Amour... gloire... bonheur ! " Enfer ! c'est un écueil !

Chaque îlot signalé par l'homme de vigie
Est un Eldorado promis par le Destin ;
L'Imagination qui dresse son orgie
Ne trouve qu'un récif aux clartés du matin.

Ô le Pauvre amoureux des pays chimériques !
Faut-il le mettre aux fers, le jeter à la mer,
Ce matelot ivrogne, inventeur d'Amériques
Dont le mirage rend le gouffre plus amer ?

Tel le vieux vagabond, piétinant dans la boue,
Rêve, le nez en l'air, de brillants paradis ;
Son oeil ensorcelé découvre une Capoue
Partout où la chandelle illumine un taudis.

III

Etonnants voyageurs ! quelles nobles histoires
Nous lisons dans vos yeux profonds comme les mers !
Montrez-nous les écrins de vos riches mémoires,
Ces bijoux merveilleux, faits d'astres et d'éthers.

Nous voulons voyager sans vapeur et sans voile !
Faites, pour égayer l'ennui de nos prisons,
Passer sur nos esprits, tendus comme une toile,
Vos souvenirs avec leurs cadres d'horizons.

Dites, qu'avez-vous vu ?

IV

" Nous avons vu des astres
Et des flots ; nous avons vu des sables aussi ;
Et, malgré bien des chocs et d'imprévus désastres,
Nous nous sommes souvent ennuyés, comme ici.

La gloire du soleil sur la mer violette,
La gloire des cités dans le soleil couchant,
Allumaient dans nos coeurs une ardeur inquiète
De plonger dans un ciel au reflet alléchant.

Les plus riches cités, les plus grands paysages,
Jamais ne contenaient l'attrait mystérieux
De ceux que le hasard fait avec les nuages.
Et toujours le désir nous rendait soucieux !

- La jouissance ajoute au désir de la force.
Désir, vieil arbre à qui le plaisir sert d'engrais,
Cependant que grossit et durcit ton écorce,
Tes branches veulent voir le soleil de plus près !

Grandiras-tu toujours, grand arbre plus vivace
Que le cyprès ? - Pourtant nous avons, avec soin,
Cueilli quelques croquis pour votre album vorace,
Frères qui trouvez beau tout ce qui vient de loin !

Nous avons salué des idoles à trompe ;
Des trônes constellés de joyaux lumineux ;
Des palais ouvragés dont la féerique pompe
Serait pour vos banquiers un rêve ruineux ;

" Des costumes qui sont pour les yeux une ivresse ;
Des femmes dont les dents et les ongles sont teints,
Et des jongleurs savants que le serpent caresse. "

V

Et puis, et puis encore ?

VI

" Ô cerveaux enfantins !
Pour ne pas oublier la chose capitale,
Nous avons vu partout, et sans l'avoir cherché,
Du haut jusques en bas de l'échelle fatale,
Le spectacle ennuyeux de l'immortel péché

La femme, esclave vile, orgueilleuse et stupide,
Sans rire s'adorant et s'aimant sans dégoût ;
L'homme, tyran goulu, paillard, dur et cupide,
Esclave de l'esclave et ruisseau dans l'égout ;

Le bourreau qui jouit, le martyr qui sanglote ;
La fête qu'assaisonne et parfume le sang ;
Le poison du pouvoir énervant le despote,
Et le peuple amoureux du fouet abrutissant ;

Plusieurs religions semblables à la nôtre,
Toutes escaladant le ciel ; la Sainteté,
Comme en un lit de plume un délicat se vautre,
Dans les clous et le crin cherchant la volupté ;

L'Humanité bavarde, ivre de son génie,
Et, folle maintenant comme elle était jadis,
Criant à Dieu, dans sa furibonde agonie :
" Ô mon semblable, ô mon maître, je te maudis ! "

Et les moins sots, hardis amants de la Démence,
Fuyant le grand troupeau parqué par le Destin,
Et se réfugiant dans l'opium immense !
- Tel est du globe entier l'éternel bulletin. "

VII

Amer savoir, celui qu'on tire du voyage !
Le monde, monotone et petit, aujourd'hui,
Hier, demain, toujours, nous fait voir notre image
Une oasis d'horreur dans un désert d'ennui !

Faut-il partir ? rester ? Si tu peux rester, reste ;
Pars, s'il le faut. L'un court, et l'autre se tapit
Pour tromper l'ennemi vigilant et funeste,
Le Temps ! Il est, hélas ! des coureurs sans répit,

Comme le Juif errant et comme les apôtres,
A qui rien ne suffit, ni wagon ni vaisseau,
Pour fuir ce rétiaire infâme : il en est d'autres
Qui savent le tuer sans quitter leur berceau.

Lorsque enfin il mettra le pied sur notre échine,
Nous pourrons espérer et crier : En avant !
De même qu'autrefois nous partions pour la Chine,
Les yeux fixés au large et les cheveux au vent,

Nous nous embarquerons sur la mer des Ténèbres
Avec le coeur joyeux d'un jeune passager.
Entendez-vous ces voix, charmantes et funèbres,
Qui chantent : " Par ici ! vous qui voulez manger

Le Lotus parfumé ! c'est ici qu'on vendange
Les fruits miraculeux dont votre coeur a faim ;
Venez vous enivrer de la douceur étrange
De cette après-midi qui n'a jamais de fin ? "

A l'accent familier nous devinons le spectre ;
Nos Pylades là-bas tendent leurs bras vers nous.
" Pour rafraîchir ton coeur nage vers ton Electre ! "
Dit celle dont jadis nous baisions les genoux.

VIII

Ô Mort, vieux capitaine, il est temps ! levons l'ancre !
Ce pays nous ennuie, ô Mort ! Appareillons !
Si le ciel et la mer sont noirs comme de l'encre,
Nos coeurs que tu connais sont remplis de rayons !

Verse-nous ton poison pour qu'il nous réconforte !
Nous voulons, tant ce feu nous brûle le cerveau,
Plonger au fond du gouffre, Enfer ou Ciel, qu'importe ?
Au fond de l'Inconnu pour trouver du nouveau



Cesta (Czech)

Maximu du Camp

I.

Hoch, do mědirytin a do map zahleděný,
má vesmír za větší než tužby jeho let.
Jsou velké obzory, ve světle lampy zřeny,
a v očích vzpomínky, jak malý je ten svět!

Tak, s hlavou v plamenech a srdcem plným hoře,
vyjdeme jeden den do dálky stíhat svod
a kolébáme pak po sladkém rytmu moře,
co v nás je bez konce na konečnosti vod:

Ten, šťasten, utíká své vlasti s kletbou hany,
ten svému domovu, jenž znechutil se mu,
a jiný, astrolog, v zrak ženy zadívaný,
své Kirké tyranské záhubných parfumů.

Nechtěje ve zvíře být změněn nenadále,
objetí prostorů a světel vzdává se,
a chlad, v tvář mraze jej, a žár, v tvář zas jej pále,
mu stopy polibků s ní smažou po čase.

Jen kdo jde, aby šel, je však ten poutník pravý;
se srdcem lehounkým jak balon na pohled,
neprchá osudu, když není vybíravý,
a aniž ví kdy proč, vždy jenom říká: "Vpřed!"

Ten, jehož touha má tvar oblak za bouření
a jenž, jak nováček sny plné strašných děl,
sní sny o rozkoších, jež barvu stále mění
a o nichž lidský duch nic nikdy neslyšel !


II.

Ach, hrůza, tančíme jak koule nebo káči!
Zvědavost nedává nám pokoj ani v snech,
a krutě mučíc nás, sem tam nás stále vláčí
jak Anděl bez citu, mdlé slunce štvoucí v běh.

Té zvláštní náhody, kam stěhuje se meta,
a ježto není jí a může všude být,
kam člověk pospíchá jak blázen krajem světa
v nezdolné naději, že najde přece klid!

Náš duch je trojstěžník, jenž hledá lkarii.
Na můstku bouří hlas a volá: "Napni zrak!"
A v koši, šílený, se jiný křiče zpíjí:
"Toť láska... štěstí... čest!" Je to jen skála však!

Ten každý ostrůvek, co strážník ohlašuje,
je jedno z Eldorad, Ráj sudbou slíbený,
a Obrazotvornost, jež tu svůj hod již snuje,
nalézá v záři dne jen výspu s kameny.

Ubožák, zhlédnuvší se v chimérickém kraji!
Má, zpitý námořník, jenž zřel břeh Amerik,
po jejichž přízraku se vody hořčí zdají,
snad v poutech do moře být hozen za svůj křik?

Tak tulák, když se tmou a blátem cesty krade,
zvedaje vzhůru nos o skvělých rájích sní
a svoji Capuu zří, očarován, všade,
kde, záříc v brlohu, mu svíčka zasvítí.


III.

Podivní poutníci, co ušlechtilých bájí
vám čteme ve zracích, jak moře hlubokých!
Otevřte paměti, ty schránky, kde se tají
zářivé klenoty z etherů, hvězd a tich.

Toužíme cestovat jak bez větru, tak páry!
Znuděným, přejte nám, nám, vězňům, opory
a v duše, napjaté jak plachty na stožáry,
nám vpusťte vzpomínky za rámem s obzory!

Nuž, co jste viděli?


IV.

"My cestou viděli jsme
bezpočet hvězd a vln, i zrádných úskalí,
a přes spoušť krutých ran, jež nepředvídali jsme,
nejednou jako zde jsme nudou zívali.

Lesk slunce na moři fialového plání
a lesk měst v západu nám zažehaly všem
ve smutném srdci vždy jen nepokojné přání
se vhroužit do nebe se svůdným reflexem.

V nejhezčích krajinách a městech cizích světů
se nikdy netajil vděk plný záhad těch,
co z oblak náhoda nám vykouzluje vletu,
a nás pak trápil stesk po nových radostech!

Smyslný požitek dodává chtíči síly.
6 chtíči, starý pni, ty, slastí mrvený,
tvé větve, zatím co ti kůra tvrdnouc sili,
se bliže ke slunci pnou svými rameny!

Porosteš, strome, dál jak cypřiš, jenž vždy raší?
- My nasbírali vám přec velmi pečlivě
pro lačný památník hrst kreseb, bratři naši,
mající za krásné jen to, co z dáli je!

My pozdravovali háj bůžku s noscem v tváři,
trůn, samý drahokam, jenž svítí s večerem,
a palác, jehož lesk do nejdelšího stáří
by u vás boháči byl nedostižným snem.

Nádherné obleky, z nichž přecházejí oči,
a ženy, jimž se chrup a nehty barvou stkví,
a kejklíře, jimž had se kolem těla točí:"


V.

A dál? Co dál, co dál?


VI.

"Ó bratři bláhoví!

Abychom hlavního tu neopomínali,
nám všude - ačkoli jsme nehledali jich -
na žebři osudném se stále naskýtaly
odporné pohledy na nesmrtelný hřích.

Tak žena, nadutá a hloupá, sprostá služka,
jež vážně, bez studu a bez smíchu se ctí;
muž, tyran, chlípník, žrout se směšnou tváří bůžka,
služebník služky své, proud v stoce neřesti;

kat, jenž se raduje, a mučedník, jenž vzlyká;
kvas, jenž, pln veselí, je krví kořeněn;
jed moci bezmezné, jenž ničí ukrutníka,
a lid, jenž vzývá bič, i když ho bije jen;

rozličná vyznání, jak naše, všechna pravá,
jež nebe zlézají svou vírou jedinou,
a Svatost, jež svou slast si v žíních vyhledává
jak starý rozkošník v svém lůžku s peřinou;

a Lidstvo tlachavé, jež se svým duchem zpijí,
a stejně šilené, co stoji tento svět,
křičicí na Boha v své vzteklé agonii:
"Ó Ty, mně podobný, můj Pane, budiž klet!"

A menší hlupáci, šílenství milovníci,
prchnuvší Osudu odvážně ze stáda
a v mocném Opiu svou spásu hledající!"
Hle, věčné hlášení, jak váš svět vypadá!


VII.

Je hořké poznání, jež člověk s cesty získá!
Ten malý svět, vždy týž, nám zítra, včera, dnes,
vždy všude zjevuje náš obraz bídy zblízka:
děsivou oasu v strašlivé poušti kdes!

Jít? Zůstat? Můžeš-li? Než máš-li, vyraž směle!
Ten prchá, ten je tich, chtě oklamati Čas,
žel, velmi bdělého a lstného nepřítele!
Jsou běžci, které nic - byť leti jako ďas,

tak jako bludný Žid a jako věrozvěsti -
nic nezachrání, loď ni vagon, před síti,
co má ten síťovník, tak rychlý na neštěsti.
A jsou, kdo v kolébce jsou s to ho zabíti.

Až jednou tlapou svou nám šlápne na hřbet zbitý,
můžeme doufati a zavolati: "Vpřed!"
Jak druhdy do Číny, my, oči v dálky vpity
a vlasy ve větru, jak poutník v květu let

vesele vstoupíme na černou plachetnici
a mořem temnoty se dáme kolébat.
Ó, slyš ty hlasy tam, tak sladce zpívající:
"Sem, kdo má Lotosy a jejich vůni rád!

To zde se sklízeji ty čarodějné plody,
jež v srdci krutý hlad již dlouho budi vám;
ó, pojďte mámit se na naše věčné hody
tím libým odpůldnem, jež nekonči se nám!"

Po známém přízvuku my poznáváme stíny;
sbor našich Pyladů k nám ruce vztahuje.
"Pluj srdce zchladit si k své Elektře!" dí jiný,
ta, před níž klekávals, zpit klín ji celuje.


VIII.

Je hořké poznání, jež člověk s cesty získá!
Ten malý svět, vždy týž, nám zítra, včera, dnes,
vždy všude zjevuje náš obraz bídy zblízka:
děsivou oasu v strašlivé poušti kdes!

Jít? Zůstat? Můžeš-li? Než máš-li, vyraž směle!
Ten prchá, ten je tich, chtě oklamati Čas,
žel, velmi bdělého a lstného nepřítele!
Jsou běžci, které nic - byť letí jako ďas,

tak jako bludný Žid a jako věrozvěsti -
nic nezachrání, loď ni vagon, před síti,
co má ten síťovník, tak rychlý na neštěsti.
A jsou, kdo v kolébce jsou s to ho zabíti.

Až jednou tlapou svou nám šlápne na hřbet zbitý,
můžeme doufati a zavolati: "Vpřed!"
Jak druhdy do Číny, my, oči v dálky vpity
a vlasy ve větru, jak poutník v květu let

vesele vstoupíme na černou plachetnici
a mořem temnoty se dáme kolébat.
Ó, slyš ty hlasy tam, tak sladce zpívající:
"Sem, kdo má Lotosy a jejich vůni rád!



Source of the quotationhttp://www.baudelaire.cz

minimap