Baudelaire, Charles: Recueillement

Sois sage, ô ma Douleur, et tiens-toi plus tranquille.
Tu réclamais le Soir; il descend; le voici:
Une atmosphère obscure enveloppe la ville,
Aux uns portant la paix, aux autres le souci.

Pendant que des mortels la multitude vile,
Sous le fouet du Plaisir, ce bourreau sans merci,
Va cueillir des remords dans la fête servile,
Ma Douleur, donne-moi la main; viens par ici,

Loin d’eux. Vois se pencher les défuntes Années,
Sur les balcons du ciel, en robes surannées;
Surgir du fond des eaux le Regret souriant;

Le Soleil moribond s’endormir sous une arche,
Et, comme un long linceul traînant à l’Orient,
Entends, ma chère, entends la douce Nuit qui marche.

Buď moudrá, Bolesti, a ztiš ten pláč svůj stálý!
Ty Večer přála sis, on padá na vši zem.
Ztemnělé povětří již město do tmy halí
a oněm nese mír a starost zase těm.

Mezitím co se vpřed dav smrtelníků valí,
a šlehán Rozkoší, tím krutým katanem,
jde česat výčitky na sprosté hody v dáli,
ty ruku podej mi, a stranou nich, pojď sem!

Hleď Roky zvěčnělé se v robách z Léta Páně
z balkonů oblohy vyklánět ustaraně,
ctnou Lítost s úsměvem se vynořovat z vod,

pod mostním obloukem se mroucí slunce klásti
a jako rubáš sám, svou vlečkou na Východ,
slyš, drahá, sladkou Noc, slyš Noc se zlehka krásti!